USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně G. K., zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřkovická č. 974/5a, proti žalované Kohimex, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Pellicova č. 671/71, IČO 25871056, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, o 364 410 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 177/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2025, č. j. 15 Co 168/2024-195, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 378,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mitury, advokáta se sídlem v Ostravě, Petřkovická č. 974/5a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 15 Co 168/2024-195, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
3. V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 38 C 177/2018-168, kterým bylo vyhověno žalobě na zaplacení odstupného, na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívající v nadbytečnosti žalobkyně byl v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 dán (bod 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jednak uzavřel, že „nárok na odstupné je třeba považovat za důvodný, i kdyby nebyla otázka nadbytečnosti žalobkyně objasněna, a to z toho důvodu, že nárok na odstupné byl přímo sjednán v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018“ (bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího sodu); nelze souhlasit s dovolatelkou, že druhý z uvedených závěrů byl učiněn „jaksi“ obiter dictum (k výkladu tohoto pojmu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod č. 101/2020 Sb. rozh. obč.).
4. Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila řádně jen druhý z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu, pokud nastoluje otázku výkladu právního jednání, kterou (podle jejího názoru) odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Svůj nesouhlas se závěrem, že důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívající v nadbytečnosti žalobkyně byl v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 dán, dovolatelka založila na svém nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů (bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) o tom, že žalobkyně se stala nadbytečnou, neboť její pracovní místo bylo zrušeno (namítá-li, že „skutečnost, že zaměstnavatel rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách opravdu přijal, nebyla v řízení prokázána“, a že „naopak bylo s pravděpodobností blížící se jistotě zjištěno a tudíž prokázáno, že zaměstnavatel takové rozhodnutí ve skutečnosti nepřijal, když závěry odvolacího soudu ohledně jeho přijetí před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru s žalobkyní jsou ničím nepodloženou spekulací“). Dovolatelka tak uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a tyto její námitky přípustnost dovolání nezakládají.
6. Dovolatelka zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněný pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, uveřejněný pod č. 231/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. Jestliže otázka existence důvodu pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., nemůže potom – vzhledem ke shora uvedenému – přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit otázka výkladu právního jednání.
10. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že „jak soud prvního stupně, tak soud odvolací odmítl přihlédnout k výpovědi K.“, která není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
11. Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla „v rozsahu výroku I“, tedy i v části uvedeného výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu