Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Zvolského, zastoupeného JUDr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti výroku I. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 23 Cdo 177/2024-126 a výroku II. a části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 91 Co 71/2023-86, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 10 C 89/2022-38, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Ettela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich výroků) obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 11 a čl. 26 odst. 3 ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 10 C 89/2022 vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení odměny za právní zastupování vedlejšího účastníka v jeho sporu. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření příkazní smlouvy, na základě které se stěžovatel coby příkazník zavázal pro vedlejšího účastníka coby příkazce vykonat činnost spočívající v jeho zastupování před soudem. Odměna je přitom obvyklá s ohledem na podnikání příkazníka (§ 2438 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vzhledem k tomu, že výše odměny nebyla sjednána, řídí se vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Obvodní soud proto považoval nárok stěžovatele za oprávněný a většinu požadované odměny stěžovateli přiznal (výrok I). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.)
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve stěžovatelem napadeném rozsudku dospěl k závěru, že obvodní soud pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a nepochybil ani při hodnocení důkazu a právním posouzení věci. Odvolání vedlejšího účastníka shledal opodstatněné pouze částečně. Obvodní soud stěžovateli přiznal odměnu za "27 právních úkonů. Oproti tomu městský soud za opodstatněné považoval 16 celých úkonů, 5 úkonů ve výši jedné poloviny a jeden poloviční úkon (...)" (blíže bod 20 napadeného rozsudku). Za dalších 5 účtovaných úkonů stěžovateli odměnu nepřiznal. K charakteru úkonů, za které nepřiznal odměnu, městský soud uvedl, že podání typu "vyjádření k vyjádření", návrhy na doplnění dokazování či další jednoduché přípisy obsahující jen několik vět a v nichž jakákoliv právní argumentace chybí, nejsou úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ani úkony obdobnými. Odkázal také na judikaturu, podle níž za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší. Nepřiznal odměnu ani za nahlížení do spisu, které z hlediska nezbytnosti a účelnosti nepovažoval za ospravedlnitelné. V rozsahu těchto úkonů proto výrok I. obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a ve zbytku jej potvrdil (výrok I.). Zároveň rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok II.).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I.) i vedlejšího účastníka (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatel ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedl, že hodnocení účelnosti nákladů zásadně nepřezkoumává, pokud závěr odvolacího soudu o neúčelnosti některých úkonů právní služby není zjevně nepřiměřený. V právě posuzované věci tomu tak nebylo. Ohledně úkonu nahlížení do spisu z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu může soud advokátovi odměnu výjimečně přiznat, pokud je takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti případu ospravedlnitelný.
Nepřiměřeným není hodnocení úkonů městským soudem z hlediska nezbytnosti a účelnosti ani neposouzení určitého podání jako úkonu právní služby z důvodu jeho délky ve spojitosti s absencí právní argumentace. Přiznáním odměny za konkrétní právní úkony ve výši poloviny mimosmluvní odměny se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. toto řešení vyplývá přímo ze zákona. Namítané nedostatečné odůvodnění, překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí jsou vady řízení, kterými by se Nejvyšší soud zabýval pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném případě nebylo.
5. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněná, překvapivá a porušují zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Městský soud se k údajné neúčelnosti úkonů, za něž nepřiznal odměnu, vyjádřil pouze konstatováním, že "se nejedná o úkony účelně vynaložené". Konkrétně už ale nerozvedl, kterých úkonů by se to mělo týkat (s výjimkou nahlížení do spisu, o němž se zmínil) a v čem by údajná neúčelnost měla spočívat. Odůvodnění tak neodpovídá nárokům kladeným judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy musí hodnotit účelnost každého jednotlivého úkonu samostatně. Neúčelnost nahlížení do spisu dostatečně neodůvodnil, přestože stěžovatel ve svém odvolání uvedl konkrétní okolnosti zdůvodňující jeho nezbytnost a ospravedlnitelnost. Posuzování účelnosti jednotlivých úkonů bylo navíc překvapivé, neboť v průběhu řízení se do té doby žádná ze stran ani žádný soud k otázce účelnosti nijak nevyjadřovaly. Stěžovatel neměl možnost na toto právní posouzení nijak reagovat, neboť se s ním poprvé seznámil až při vyhlášení rozsudku městského soudu. Překvapivé bylo i neposouzení návrhů na doplnění dokazování jako úkonů právní služby či úkonů obdobných.
6. Paušální závěr obecných soudů, podle něhož advokátovi nenáleží právo na odměnu za úkony týkající se pouze skutkové stránky věci, znamená také zásah do vlastnického práva stěžovatele. I za podáními, která na první pohled mohou vypadat jednoduše, může být spousta práce, kterou nelze přímo podřadit pod žádný z úkonů právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Obecné soudy navíc porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. zásadu ochrany legitimního očekávání, která je chráněna i na ústavní rovině. Za majetek totiž lze považovat i nárok, o kterém ještě nebylo rozhodnuto, pokud právní úprava a judikatura dává legitimní očekávání, že nárok bude přiznán.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. V právě posuzované věci jde o tzv. palmární spor. Značná část ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak městský soud posoudil stěžovatelem vykázané úkony, které pro vedlejšího účastníka jako advokát vykonal. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom, že tak stěžovatel činí zejména z důvodu podpory jeho ústavněprávní argumentace, je vhodné upozornit, že tato otázka je součástí výkladu a aplikace podústavního práva, která je věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom zásadně nemůže do jejich činnosti zasahovat.
Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se zaměřuje na to, zda jejich rozhodování není stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá takovou vadou stižen zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. V právě posuzované věci obecné soudy v tomto ohledu z ústavněprávních mantinelů nevykročily.
10. V ústavní stížnosti je napadenému rozhodnutí městského soudu vytýkáno jeho nedostatečné odůvodnění. Se stěžovatelem lze souhlasit, že k jednotlivým úkonům, za které mu nebyla přiznána odměna, se městský soud vyjádřil stručně. Tato okolnost však sama o sobě napadený rozsudek nečiní neústavním. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků řízení na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. V každém případě platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [nálezy ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23 , bod 24, nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19
(N 95/100 SbNU 130), bod 10)]. Povinnost odůvodnit rozhodnutí neznamená, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)]. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů za konkrétní vykázané úkony odměnu nepřiznal. Městský soud přitom některé úkony nepovažoval za úkony právní služby jen z důvodu, že se týkají skutkové stránky věci nebo pro jejich stručnost, jak naznačuje stěžovatel, ale pro spojení obou důvodů. Takovou úvahu nelze považovat za výraz svévole. Se stěžovatelem však lze souhlasit, že podání týkající se skutkových závěrů je rovněž poskytnutím právní služby. Z výše uvedených důvodů není ani přiléhavý odkaz stěžovatele na nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21
(N 38/111 SbNU 145), bod 31, v němž nebyla přiznána odměna s paušálním odůvodněním bez přímé vazby ke konkrétním úkonům. V právě posuzované věci je ale zcela zřejmé, ke kterým úkonům své argumenty městský soud směřuje.
11. Napadený rozsudek není překvapivý. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k jakému dospěl soud prvního stupně [nálezy ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09
(N 246/55 SbNU 367); nebo ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13
(N 1/72 SbNU 23), body 14 až 15], nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07
(N 134/50 SbNU 181), bod 15], či tehdy, pokud odvolací soud aplikuje moderační právo, aniž by dal účastníkům řízení příležitost se k tomu vyjádřit [nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06
(N 26/44 SbNU 309)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nálezy ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10
(N 81/61 SbNU 269), nebo ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Účastníci však musí mít možnost vyjádřit se ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí spočívat. Zařazení jednotlivých úkonů pod úkony právní služby tvrdil stěžovatel, zabýval se jím obvodní soud (ačkoliv nikoliv výslovně ve vztahu k těm, které nepřiznal městský soud, srov. bod 14 rozsudku obvodního soudu). I jedna z odvolacích námitek vedlejšího účastníka se týkala důvodnosti stěžovatelem vykázaných úkonů. V tomto ohledu proto rozhodnutí městského soudu nevykračuje z ústavněprávních limitů.
12. Napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele, které by představovalo zásah do jeho ústavně zaručených práv. Legitimní očekávání ve smyslu ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02
(N 35/32 SbNU 331), nebo ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04
(N 94/34 SbNU 19)], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 1. 2000 Beyeler proti Itálii, č. 33202/96), integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. nález ze dne 23. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 2323/22 , bod 23). "Majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může představovat buď "existující majetek", anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň "legitimní očekávání", že dojde k jejich realizaci.
Podle Evropského soudu pro lidská práva legitimní očekávání mohou založit i pravomocná rozhodnutí, proti kterým je stále ještě možné podat mimořádný opravný prostředek, který ale nemá odkladný účinek (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 12. 1999 Antonakopoulos a další proti Řecku, č. 37098/97; § 31, nebo ze dne 20. 3. 2000 Georgiadis proti Řecku, č. 41209/98, § 32). Právo na zaplacení vyúčtovaných úkonů však stěžovateli před napadeným rozhodnutím městského soudu nebylo pravomocně přiznáno, bylo sporné a nedosáhlo tak dostatečné intenzity pro založení legitimního očekávání jeho nabytí.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu