23 Cdo 177/2024-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Ladislava Zvolského, se sídlem v Praze 10, Křeslická 301/1, identifikační číslo osoby 11225874, zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 1076/7, proti žalovanému D. E., zastoupenému JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 70/24, o zaplacení 1 644 595,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 89/2022, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 91 Co 71/2023-86, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 10 C 89/2022-38, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 477 579,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 15. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 167 016,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 15. 3. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 644 595,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 15. 3. 2022 do zaplacení, neboť žalobce se žalovaným uzavřeli smlouvu o právním zastoupení žalovaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7. Žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy právní služby v hodnotě 1 644 595,70 Kč, přičemž žalovaný tyto právní služby neuhradil.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 91 Co 71/2023-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 239 120,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 15. 3. 2022 do zaplacení, zamítá, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (první výrok), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ohledně odvolání žalobce uzavřel, že není důvodné. Odvolání žalovaného shledal důvodné z části. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišným závěrům ohledně některých žalobcem účtovaných úkonů právní služby. Některé úkony odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené, u některých úkonů uzavřel, že za ně žalobci náleží odměna pouze ve výši jedné poloviny a některé z účtovaných úkonů vůbec nejsou úkony právní služby.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce i žalovaný.
6. Žalobce rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu měnící části prvního výroku a ve druhém výroku a své dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle něj závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či které v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, (i) a to otázku posouzení úkonů, za které odvolací soud nepřiznal žalobci žádnou mimosmluvní odměnu ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „advokátní tarif“), (ii) a otázku posouzení úkonů, za něž odvolací soud přiznal žalobci mimosmluvní odměnu pouze ve výši jedné poloviny.
7. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k podanému dovolání žalobce nevyjádřil.
9. Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl v potvrzující části prvního výroku. Své dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle žalovaného závisí na vyřešení otázky hmotného práva, u níž má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena odlišně. Žalovaný zároveň podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
10. Žalovaný v podaném dovolání navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k podanému dovolání žalovaného vyjádřil tak, že navrhuje, aby dovolací soud zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti a aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahují obligatorní náležitosti a zda jsou přípustná.
13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
17. Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného.
18. Žalovaný v podaném dovolání nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, a kterou by se tak mohl dovolací soud zabývat. Žalovaný v podaném dovolání pouze napadá způsob, jakým se soudy obou stupňů vyrovnaly s jeho tvrzením, že nároky žalobce jsou v rozporu s dobrými mravy, a dále namítá nedostatečné prokázání obsahu smlouvy o právním zastoupení ze strany žalobce.
19. V projednávané věci žalovaný v dovolání shora uvedeným požadavkům na vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál, neboť neuvedl, od jakého konkrétního judikatorního řešení se měl odvolací soud odchýlit. Dovolání proto trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
21. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán prostor ani pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.
22. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobce.
23. V pořadí první otázkou (i) žalobce rozporuje právní posouzení odvolacího soudu ohledně úkonů, za něž odvolací soud nepřiznal žalobci žádnou odměnu. Žalobce prostřednictvím této otázky v první řadě namítá, že odvolací soud u některých úkonů právní služby uzavřel, že se nejedná o úkony účelně vynaložené, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3124/2016, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, a ze dne 28. 11. 2017, 32 Cdo 3521/2017, a to i z toho důvodu, že tvrzenou neúčelnost dostatečně neodůvodnil.
24. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud ustáleně judikuje, že již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, nelze očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, či i dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
25. V dané věci dovolací soud neshledal závěr o neúčelnosti žalobcem vynaložených nákladů učiněný odvolacím soudem nepřiměřeným. Odvolací soud v projednávané věci shledal neúčelným úkon v podobě nahlížení do spisu. Ohledně nahlížení do spisu z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu může soud advokátovi odměnu výjimečně přiznat, pokud je takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti případu ospravedlnitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Pokud odvolací soud s odkazem na obsah konkrétního spisu uzavřel, že takový úkon z hlediska nezbytnosti a účelnosti ospravedlnitelný není, nelze považovat úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou.
26. V druhé části otázky žalobce namítá, že odvolací soud u některých úkonů právní služby nesprávně uzavřel, že se o úkony právní služby nejedná vůbec, přičemž v této souvislosti žalobce pokládá dovolacímu soudu otázku dle jeho názoru dosud neřešenou, zda lze návrhy na doplnění dokazování a další podobné přípisy považovat za úkony právní služby či alespoň úkony obdobné.
27. Ani tato část otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takto položené otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobce prostřednictvím této otázky namítá nesprávnost závěru, že určité podání nelze považovat za úkon právní služby pouze s odkazem na jeho stručnost. Odvolací soud však v této souvislosti uzavřel, že se o úkony právní služby nejednalo s odkazem na jejich délku ve spojitosti s absencí právní argumentace. Pokud navíc odvolací soud posoudil předmětná jednotlivá podání žalobce dle jejich konkrétního obsahu a uzavřel, že se o úkony právní služby nejednalo, nelze takovou úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou ve smyslu shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o účelu dovolacího řízení jako mimořádného opravného prostředku.
28. Jestliže žalobce v této souvislosti namítá, že není přiléhavý odkaz odvolacího soudu na judikaturu týkající se dokazování listinami v trestních věcech, pak ani v tomto směru napadené rozhodnutí odvolacího soudu na žalobcem formulované otázce nezávisí. Odvolací soud totiž své právní posouzení žalobcem učiněných úkonů právní služby nezaložil pouze na odkazu na tuto judikaturu, nýbrž především posoudil obsah konkrétních podání žalobce. Jestliže odvolací soud posoudil jednotlivá podání žalobce dle jejich obsahu a s odkazem na konkrétní zjištění uzavřel, že se o úkony právní služby nejednalo, nezávisí napadené rozhodnutí na otázce, kterou žalobce dovolacímu soudu předkládá, a tato otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
29. Druhou otázkou (ii) žalobce rozporuje posouzení konkrétních účtovaných úkonů, za něž žalobci odvolací soud přiznal odměnu pouze ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, a namítá, že tyto úkony odvolací soud posoudil dle nesprávného ustanovení advokátního tarifu. Žalobce otázku právního posouzení jednotlivých úkonů právní služby staví jako otázku neřešenou.
30. Žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku, pod které z ustanovení § 11 advokátního tarifu lze podřadit úkon v podobě návrhu na záměnu účastníka. Odvolací soud tento úkon posoudil analogicky dle § 11 odst. 2 písm. a) a d) advokátního tarifu, přičemž žalobce má za to, že jej měl odvolací soud posoudit přímo dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
31. Dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za písemné podání nebo návrh ve věci samé, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé.
32. Žalobce má za to, že návrh na záměnu účastníků měl soud přímo posoudit dle § 11 odst. 1 písm. d), tedy dle ustanovení, která se vztahuje k návrhu ve věci samé. Pojem „věc sama“ je soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, či ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 997/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod č. 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Návrhem na záměnu účastníků však žalobce nedisponuje přímo s předmětem řízení (věcí samou). Rovněž návrh na záměnu účastníků v projednávané věci nepředstavuje výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tato otázka proto nepředstavuje otázku neřešenou, neboť její řešení vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil.
33. Žalobce dále pokládá dovolacímu soudu otázku dle jeho tvrzení dosud neřešenou, a to pod které ustanovení § 11 advokátního tarifu lze podřadit vyjádření k dovolání v procesních otázkách. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se nejedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Otázka posouzení odměny dle advokátního tarifu za vyjádření k dovolání v nemeritorních otázkách byla vyřešena např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněným pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesením ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 81/2013, přičemž Nejvyšší soud uzavřel, že za takové dovolání či vyjádření k němu náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, k čemuž dospěl v projednávané věci i odvolací soud.
34. Konečně žalobce předkládá dovolacímu soudu otázku, pod které ustanovení § 11 advokátního tarifu lze podřadit vyjádření k odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona.
35. V projednávané věci se jednalo o vyjádření k odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, které bylo vydáno v průběhu řízení. Jestliže žalobce namítá, že odvolací soud měl takový úkon právní služby posoudit dle § 11 odst. 1 písm. j) advokátního tarifu, pomíjí, že toto písmeno se vztahuje pouze na předběžná opatření (odvolání k nim, vyjádření k odvolání k nim), která byla vydána před zahájením řízení. O návrzích na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení, přitom pojednává výslovně § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu, o odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí o věci samé, a o vyjádření k takovému odvolání pojednává § 11 odst. 2 písm. c) advokátní tarifu. Pokud dovolatel namítá, že dodatek „dojde-li k němu před zahájením řízení“ se vztahuje pouze k úkonu v podobě samotného návrhu na předběžné opatření, založil by takový výklad zjevně neudržitelný stav, v němž by za samotný návrh, který by byl podán v průběhu řízení, náležela odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, ačkoliv za odvolání proti takovému návrhu či vyjádření k nim by již náležela odměna celá. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá otázka vztahující se k zákonné úpravě, jež je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tuto zásadu lze vztáhnout i na posouzení přípustnosti dovolání, jestliže napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015). Ani tato otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
36. Jestliže žalobce dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, a tedy jeho překvapivost a nepřezkoumatelnost, namítá tím ve skutečnosti vady řízení. K vadám řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
37. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání žalobce stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu