32 Cdo 3521/2017-1083
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobce Statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech,
Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného Mgr. Lucií
Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalovaným 1)
BAU-STAV a. s., se sídlem v Karlových Varech, Loketská 344/12, identifikační
číslo osoby 14705877, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, 2) SYNER, s. r. o., se sídlem v
Liberci IV, Dr. Milady Horákové 580/7, identifikační číslo osoby 48292516,
zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku
206/7 a 3) Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4,
identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 565 502 336,83 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C
132/2012, o dovoláních žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 606/2016-1003, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co
606/2016-1003, se ve druhém až sedmém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 19. 10. 2016, č. j. 16C 132/2012-847, zamítl žalobu o zaplacení 565 502 336,83 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů
řízení žalované 1) ve výši 7 232 986 Kč, žalované 2) ve výši 6 577 670 Kč a
žalované 3) ve výši 6 263 519 Kč (výroky II. až IV.). Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce (proti
výroku I.) i žalovaných (proti výrokům II. až IV.) rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výrocích II. až IV. jej změnil
tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů předchozích stupňů
řízení žalované 1) částku 6 577 917 Kč, žalované 2) částku 6 250 678 Kč a
žalované 3) částku 5 936 528 Kč (druhý až čtvrtý výrok) a rozhodl o povinnosti
žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) ve výši 825 343 Kč,
žalované 2) ve výši 657 493 Kč, žalované 3) ve výši 657 423 Kč (pátý až sedmý
výrok). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že na základě výběrového řízení žalobce a
žalované uzavřeli dne 20. 12. 2006 smlouvu o dílo, kterou se žalované zavázaly
pro žalobce postavit stavbu KV Arény na pozemku žalobce a žalobce se zavázal
žalovaným zaplatit sjednanou cenu (dále též jen „smlouva o dílo“). Žalované
stavbu KV Arény postavily a předaly žalobci k užívání. Žalobce žalovaným
zaplatil na cenu díla 1 063 294 537,73 Kč. Podle pravomocného rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 26. 9. 2007 žalobce při výběrovém řízení
neprovedl transparentním způsobem omezení počtu zájemců pro účast v užším
řízení. Žaloba žalobce o určení, že žalované jsou vlastnice KV Arény,
projednávaná u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 44/2012
(původně společně s touto věcí), byla pravomocně zamítnuta. Odvolací soud akceptoval (byť nikoliv výslovně) závěr soudu prvního stupně o
absolutní neplatnosti smlouvy o dílo podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)
pro rozpor se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném
do 30. 6. 2006 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). S ohledem na právní
závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4552/2015-749, odvolací soud posoudil jako nemožné faktické
vydání KV Arény žalovaným pro rozpor s pravomocným rozsudkem o zamítnutí žaloby
o určení vlastnického práva žalovaných ke stavbě KV Arény, dále z důvodu, že
stavba KV Arény se stala součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, na němž stojí
a též z důvodu, že nelze reálně provést vydání KV Arény ani jejím oddělením od
pozemku a jejím přesunutím jako celku či demontováním jednotlivých technologií
a dodaného materiálu, které byly při provádění díla žalovanými zabudovány do
stavby KV Arény, aniž by se tyto součásti stavby zcela neznehodnotily. Při nemožnosti faktického vydání KV Arény žalovaným odvolací soud posuzoval
podle § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výši peněžité náhrady, kterou měl
poskytnout žalobce žalovaným za bezdůvodné obohacení spočívající v získání KV
Arény.
Odvolací soud vyšel z „objektivní ceny, kterou by průměrný příjemce v
daném místě a čase musel zaplatit, aby nabyl stejného“. KV Aréna byla stavbou s
jednoznačně daným a velmi specifickým účelem budoucího využití a nebylo možné
srovnání s dalšími realizovanými obchody obdobných nemovitostí, což bylo
uvedeno i ve znaleckém posudku předloženém v řízení žalobcem a zpracovaném
Vysokým učením technickým v Brně (dále jen „znalecký posudek VUT“). Tržní cenu
stanovenou tímto posudkem přibližně v průměru mezi hodnotou věcnou a hodnotou
výnosovou nepovažoval za relevantní a uzavřel, že chtěl-li získat žalobce v
daném místě a čase stejný majetkový prospěch (mít stejnou stavbu na svém
konkrétním pozemku – tak, aby byly uspokojovány jím sledované veřejné potřeby),
neměl jinou možnost, než vynaložit obvyklou cenu na zhotovení dané věci. Proto
hodnotil jako správný postup okresního soudu, který zjišťoval obvyklou cenu
prací vedoucích ke zhotovení KV Arény na základě znaleckého posudku
předloženého v řízení žalovanou 2) a zpracovaného znaleckým ústavem Grand
Thorton Valuations a. s. (dále jen „znalecký posudek GTV“). Z více metod,
pomocí kterých byla v posudku určena obvyklá cena, považoval odvolací soud za
rozhodující pro určení peněžité náhrady výši věcné hodnoty stavby odpovídající
nákladovému způsobu ocenění majetku podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění
pozdějších předpisů, která vychází z nákladů, jež by bylo nutné vynaložit na
pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění. Tato cena byla v době předání stavby žalobci vyšší než částka zaplacená
žalobcem žalovaným, a proto potvrdil zamítnutí žaloby. Náhradu nákladů řízení odvolací soud přiznal procesně úspěšným žalovaným podle
§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) ve výši nákladů podle něj
potřebných k účelnému bránění práv žalovaných. Za neúčelné považoval úkony
právní služby, v nichž byla pouze obsahově opakována dřívější vyjádření,
podání, která měla být obsahově přednesena při jednání (např. zaslání písemné
závěrečné řeči, přestože měl účastník prostor ji přednést při jednání),
procesní úkony jednoduché povahy (např. žádost o prodloužení lhůty, namítání
zdržování druhou stranou). Za nezbytné považoval náklady za další poradu s
klientem, pouze pokud bylo nutné probrat zásadní změnu ve vývoji soudního
řízení oproti stavu, kdy advokát získával od klienta informace při převzetí
zastoupení (tj. po předložení znaleckého posudku VUT žalobcem a při nově
posuzované možnosti vydání KV Arény podle zrušujícího rozsudku dovolacího
soudu). Připustil obecnou možnost přiznání odměny za úkon nahlížení do spisu
podle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, avšak žádný z účtovaných úkonů nahlížení do spisu nepovažoval za
náklad vynaložený k účelnému bránění práv žalovaných, neboť nebyl nutný.
Nepřiznal též odměnu za odvolání a předchozí dovolání žalovaných do výroků o
nákladech řízení, neboť z pohledu konečného rozhodnutí o nákladech řízení
nebyly žalované se svými opravnými prostředky úspěšné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce - proti prvnímu výroku,
žalovaná 1) - proti druhému a pátému výroku, žalovaná 2) - proti třetímu a
šestému výroku a žalovaná 3) - proti čtvrtému a sedmému výroku. Žalobce opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona o. s. ř. maje za to, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v
procesních otázkách (zejména nerespektování závazného pokynu dovolacího soudu). Dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp., která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací
soud, pokud nepřistoupí ke změně napadeného rozsudku, rozhodnutí odvolacího
soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení a současně pro nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu
přikázal věc k projednání jinému soudci. Žalobce se domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací se neřídily závazným
právním názorem (pokynem) vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4552/2015-749, neboť neprovedly další dokazování k otázce,
zda lze při neplatnosti smlouvy o dílo žalobcem fakticky vrátit (vydat)
novostavbu KV Arény žalovaným bez nutnosti znehodnocení či zničení věcí, jež by
jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a bez
vynaložení dalších (mimořádných) nákladů. Tím se podle něj odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe týkající se závaznosti právního názoru dovolacího
soudu pro nižší soudy vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001, ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007,
nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 896/2003. Tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího
soudu dále uvedená, na jeho webových stránkách. K této otázce odkazuje též na
nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3073/15, a nález pléna
Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, které jsou veřejnosti
dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu dále uvedená, na
internetových stránkách http://nalus.usoud.cz. Žalobce dále namítá, že nepřipuštěním změny žaloby (spočívající v uplatnění
nároku na zaplacení požadované částky oproti povinnosti vydat KV Arénu
eventuálně při nemožnosti vydání KV Arény v nároku na zaplacení požadované
částky) mu byla odepřena možnost uplatnění nových skutkových tvrzení a důkazů,
že nebyl vyzván odvolacím soudem k předložení znaleckého posudku, který
navrhoval k posouzení možnosti vydání KV Arény, a nebyl poučen podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit, v čem by vydání KV Arény mělo
spočívat, zda je oddělitelná od okolních nemovitostí a o následcích neunesení
důkazního břemene. Dovozuje, že nesplnění poučovací povinnosti soudu je důvodem
ke zrušení rozhodnutí, kterému takový postup předcházel, a odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn.
23 Cdo 5728/2015. Podle žalobce záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na stanovení způsobu určení
výše peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. za nemovitost nově
vystavěnou na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo. Vycházel-li odvolací
soud při určení této výše z obvyklé ceny prací a materiálů, nikoliv z obvyklé
(tržní) ceny zhotovené věci, odchýlil se podle žalobce od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, ze
dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo
1754/2006, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3149/2007, ze dne 30. 9. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 389/2008, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 23 Cdo 3/2011, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 756/2012, a ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1164/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3481/2012). Žalobce připouští, že mu jsou známa některá (dle něj minoritní) rozhodnutí
Nejvyššího soudu, podle nichž je pro určení výše bezdůvodného obohacení
směrodatná obvyklá cena prací a materiálů (rozsudky ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, usnesení ze
dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3369/2013, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014) a dovozuje, že
otázka způsobu určení výše peněžité náhrady je posuzována dovolacím soudem
rozdílně. Žalobce se současně domnívá, že lze dospět i k závěru, že dosavadní (zejména
shora citovaná) judikatura není aplikovatelná na otázku, jakým způsobem má být
určena peněžitá náhrada podle § 458 odst. 1 obč. zák. v případě, kdy předmětem
neplatné smlouvy o dílo je výstavba nové nemovité věci, neboť rozhodovací praxe
dovolacího soudu dosud posuzovala zejména případy stavebních úprav a
rekonstrukcí a nezabývala se případem obdobným tomu, o jaký jde v projednávané
věci. Proto je podle něj naplněn i další předpoklad přípustnosti dovolání, a to
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle názoru žalobce odvolací soud při výkladu § 458 odst. 1 obč. zák. nesprávně uzavřel, že nelze považovat za výši peněžité náhrady obvyklou (tržní)
cenu zhotovené nemovitosti. Žalobce prezentuje stanovisko, podle kterého je
právě tržní cena nemovitosti ekvivalentní hodnotou, kterou jako obohacený
získal tím, že nemovitost nabyl do vlastnictví na základě neplatné smlouvy o
dílo. O tuto hodnotu se jeho majetek navýšil a představuje jeho aktiva, tj. částku, kterou by za prodej nemovitosti mohl získat. Stavební práce prováděné
žalovanými či náklady s tím spojené podle něj byly pouhým prostředkem k
dosažení hmotně zachyceného výsledku – stavby, kterou si objednal a posléze
získal. Nejde o případ, kdy by obohacení záleželo ve výkonech jako v činnosti,
která ze své povahy hmotně zachytitelný výsledek nemá, není rozhodující nebo o
vrácení takového výsledku nelze ani teoreticky uvažovat.
Dílo předané
zhotovitelem objednateli z povahy věci nikdy nebude odpovídat objednatelem
zaplacené ceně za jeho provedení, resp. skutečným nákladům na zhotovení, a
nelze proto po žalobci spravedlivě požadovat, aby v případě neplatnosti smlouvy
vydal žalovaným majetkový prospěch, o nějž se neobohatil, tj. mimo jiné zisk. Žalobce dále vychází z přesvědčení, že musí být možné určit tržní hodnotu KV
Arény jako existující nemovité věci, tj. cenu, za kterou by ji bylo možno
získat koupí a nebylo třeba zjišťovat obvyklou cenu za zhotovení obdobné věci v
místě a čase. Má za to, že pokud byla ve znaleckém posudku VUT tržní cena
uvedena a odvolací soud o tomto odborném závěru pochyboval, byl povinen v tomto
směru doplnit dokazování výslechem znalce nebo revizním znaleckým posudkem. K dovolání žalobce se vyjádřily žalované 2) a 3), které shodně považují
dovolání za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu v žalobcem napadeném
rozsahu za správný, neboť soudy nižších stupňů respektovaly závazný právní
názor dovolacího soudu a právní posouzení otázky způsobu vypořádání
bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo na výstavbu KV Arény je plně v
souladu s právními předpisy a aktuální judikaturou dovolacího soudu. Žalované
2) a 3) navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
popřípadě aby jej jako nedůvodné zamítl.
Žalované opírají přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř., majíce za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesních otázek týkajících se
účelnosti vynaložených nákladů řízení (dále konkretizovaných), při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a zčásti považují tyto otázky za neřešené dovolacím soudem. Podle názoru
žalovaných odvolací soud tyto otázky nesprávně právně posoudil. Navrhují, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí ve druhém až sedmém výroku změnil, druhá a
třetí žalovaná popřípadě navrhují, aby je v jimi napadených výrocích zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalované tvrdí,
že jim byla odepřena náhrada nákladů řízení ve výši přesahující částku 50.000
Kč, neboť žalované 1) byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 7 403 260
Kč, požadovala 26 119 757 Kč, žalované 2) bylo přiznáno 6 907 171 Kč,
požadovala 17 833 244,50 Kč a žalované 3) bylo přiznáno 6 593 951 Kč a
požadovala 16 049 550 Kč.
Žalovaná 1) namítá, že odvolací soud posoudil otázku neúčelnosti některých
úkonů právní služby vykonaných jejím zástupcem (porady advokáta s klientem,
nahlížení do spisu, písemná vyjádření, závěrečné návrhy, odvolání a dovolání
proti rozhodnutím o nákladech řízení) v rozporu se závěry vyjádřenými v
usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, ze dne
17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4084/2014. Dále tvrdí, že v takto konkrétním případě dosud nebyly dovolacím
soudem řešeny otázky účelnosti porad advokáta s klientem přesahujících jednu
hodinu a nahlížení do soudního spisu. Vyjadřuje se k jednotlivým úkonům právní
služby, za které jí nebyla odvolacím soudem přiznána odměna.
Podle žalované 1) odvolací soud nevzal v potaz, že 25 porad s klientem
vyžadovaly okolnosti případu spočívající v délce řízení dosahující téměř 6 let,
předmětu řízení (původně o zaplacení 1 063 294 537,73 Kč) a jeho postupném
omezování, uplatnění nových tvrzení a důkazů žalobcem a vysokém významu řízení,
jehož výsledek se přímo dotýkal další existence žalované 1). Nezohlednil ani §
16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o advokacii“) a čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č.
1/1997, etický kodex, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „etický kodex“),
podle kterých musí advokát klienta vždy včas informovat o aktuální procesní
situaci, o vydaných rozhodnutích, podaných opravných prostředích a možném
postupu, důsledcích vyplývajících z navržených důkazů a musí mu též poskytnout
potřebná poučení a získat jeho pokyny pro další postup. Zdůrazňuje, že odvolací
soud připustil účelnost dvou porad s klientem, avšak žalobci přiznal odměnu
pouze za jednu z nich (zřejmě ze dne 7. 8. 2014).
Žalovaná 1) upozorňuje, že s ohledem na zásadu koncentrace řízení její zástupce
opakovaně (desetkrát) nahlížel do spisu, pořizoval kopie klíčových listinných
důkazů předložených žalobcem, aby byl připraven na první ústní jednání a mohl
informovat klienta o jejich obsahu za účelem získání pokynů ke včasnému
uplatnění důkazních protinávrhů. Připomíná, že kopie důkazů ze spisu poskytl
dalším žalovaným a minimalizoval náklady spojené s jejich cestou k soudu a
nahlížením do spisu.
Žalovaná 1) rozporuje hodnocení neúčelnosti některých písemných vyjádření
odvolacím soudem a namítá, že jimi zpochybňovala oprávněnost žalobce k podání
celé žaloby (nikoliv pouze její tehdejší části o určení vlastnictví), reagovala
na výzvy soudu k vyjádření, vznášela novou argumentaci dříve neuplatněnou
(aplikace § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů), opakovaně důvodně namítala průtahy řízení způsobované
žalobcem.
Žalovaná 1) dále tvrdí, že při jednání dne 21. 1. 2015 bylo mezi soudem a
účastníky řízení dohodnuto, že své závěrečné návrhy zašlou soudu v časovém
předstihu, aby se s nimi mohl soud seznámit před jednáním, což žalovaná 1)
splnila podáním ze dne 13. 2. 2015 (správně 18. 2. 2015). Písemný závěrečný
návrh ze dne 18. 10. 2016 byl podle ní podán vzhledem ke komplikovanosti věci a
nově řešené otázce možnosti faktického provedení naturální restituce, přičemž v
případě jeho „diktování“ do protokolu by jednání dne 19. 10. 2016 trvalo více
jak dvě hodiny a byla by účtována odměna za dva úkony právní služby namísto
jednoho.
Žalovaná 1) má za částečně důvodné dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení v prvním rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byla krácena na odměně za
úkony právní služby s tarifní hodnotou 1 063 294 537,73 Kč vždy o částku 200 Kč
(odměna ve výši 469 420 Kč namísto správné odměny ve výši 469 620 Kč), což bylo
napraveno až v druhém rozsudku odvolacího soudu. V případě posuzování
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je podle ní vyloučena aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., protože se nejedná o rozhodnutí ve věci, a proto je přesvědčena, že
jí náleží odměna i za částečně důvodné dovolání a ze stejných důvodů také
odměna za odvolání proti výroku o nákladech řízení v druhém rozsudku soudu
prvního stupně. Podle žalované 2) se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014,
ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21
Cdo 444/2016, a ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 205/2017) při řešení otázek,
zda lze považovat za náklady, které byly potřebné k účelnému bránění
práva:
1) sepis podání ve věci samé advokátem, pakliže toto podání neobsahuje
významné nové argumenty nebo tvrzení,
2) porady advokáta s klientem,
3) nahlížení advokáta do spisu,
4) vyhotovení znaleckého posudku, který sice nebyl založen do spisu,
ale byl nezbytnou prerekvizitou k vyhotovení jiného znaleckého posudku, který
ve spise založen je,
5) podání opravného prostředku, s nímž příslušný účastník neměl úspěch. Namítá také, že odvolací soud zcela ignoroval její odvolací námitku o
nesprávném určení výše náhrady za promeškaný čas při cestách k jednání před
soudem prvního stupně ve dnech 14. 9. 2016 a 19. 10. 2016, když bylo přiznáno
celkem 800 Kč (8 půlhodin), což odpovídá pouze jedné cestě Praha – Karlovy Vary
– Praha a nikoliv dvěma cestám. K jednotlivým otázkám uplatňuje žalovaná 2) tuto argumentaci:
Ad 1) Za účelné považuje každé své podání, jímž bylo reagováno na nové podání
žalobce (právo na repliku) nebo na výzvu soudu, které obsahovalo nový argument
či konkretizaci a prohloubení argumentu již dříve vyjádřeného, které se týkalo
otázky věcné nepříslušnosti, kterým se podrobněji vyjadřovala k odborným
nedostatkům znaleckého posudku VUT, kterým reagovala na změnu žaloby (později
nepřipuštěnou), kterým důvodně žádala o odstranění průtahů v řízení žalobcem. Namítá, že odvolací soud neodůvodnil nepřiznání odměny za její vyjádření ze dne
22. 10. 2012, 29. 1. 2013, 4. 6. 2014, 30. 9. 2014 a 20. 9. 2016. Ad 2) Obdobně jako žalovaná 1) poukazuje na povinnosti advokáta podle § 16
odst. 1 zákona o advokacii a podle etického kodexu, jejichž plnění v návaznosti
na zásadní význam tohoto sporu pro žalovanou 2) vyžadovalo 12 porad mezi
advokátem a klientem přesahujících jednu hodinu. Zdůrazňuje i další okolnosti
případu uváděné též žalovanou 1). Ad 3) Souhlasí s možností přiznání odměny za nahlížení do spisu podle § 11
odst. 3 advokátního tarifu analogicky podle § 11 odst. 1 písm. b) nebo f)
advokátního tarifu, neboť spis obsahuje i jiné důležité listiny, než ty, které
jsou účastníku zaslány (např.
doručenky důležité ve vztahu k dodržení lhůt), a
nelze vyloučit ani opomenutí soudu. Nahlížení do spisu (uplatnila jediný úkon
ze dne 10. 6. 2015) má za důležité ve vztahu ke koncentraci řízení a přípravě
na první jednání s tím, že realizace tohoto základního práva účastníka řízení
nemůže být neúčelnou. Ad 4) Domnívá se, že není podstatné pro hodnocení účelnosti nákladů na
vypracování znaleckého posudku č. 2086-60/2012, že nebyl založen do spisu. Bez
tohoto posudku nebylo možné zpracovat znalecký posudek GTV, který z jeho závěrů
vychází a odkazuje na něj, což soudu při účtování nákladů řízení vysvětlila. Namítá, že při pochybnostech měla být podle konstantní judikatury dovolacího
soudu vyzvána k jeho předložení. Ad 5) Zastává názor o nepřípustnosti „dvojího přičítání“ kritéria úspěchu ve
věci, kterého se dopustil odvolací soud tím, že posuzoval úspěšnost účastníků
nejen z pohledu řízení jako celku, ale též z pohledu jednotlivých procesních
úkonů. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neúčelnosti opravného
prostředku, se kterým účastník z jakéhokoliv důvodu nemá úspěch a považuje za
nutné rozlišovat důvod neúspěšnosti a také zohledňovat subjektivní situaci
účastníka v době jeho podání. Namítá, že s odvoláním proti usnesení o částečném
zastavení řízení a vrácení soudního poplatku žalobci byla úspěšná, neboť
odvolací soud napadené usnesení změnil a byť jej v další části odmítl, soud
prvního stupně poté zcela v intencích odvolacího návrhu změnil nesprávné
rozhodnutí o vrácení soudního poplatku. Požaduje také odměnu za první dovolání
proti rozhodnutí o nákladech řízení, kterým se Nejvyšší soud pro nadbytečnost
nezabýval a nelze jeho účelnost poměřovat optikou toho, jak následně o náhradě
nákladů řízení rozhodl odvolací soud v dalším řízení, a dále za odvolání proti
rozhodnutí o nákladech řízení v druhém rozsudku soudu prvního stupně, které
bylo důvodné minimálně ohledně chybně nepřiznané náhrady za promeškaný čas. Nelze podle ní zaměňovat „úspěch v odvolacím řízení“ a „důvodnost odvolání“. Žalovaná 3) spatřuje přípustnost dovolání v řešení pěti otázek:
1) Za jakých podmínek lze přiznat náhradu nákladů řízení za úkony právní služby
podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu? 2) Zda lze podle § 11 odst. 1 písm. d), příp. § 11 odst. 3 advokátního tarifu
přiznat, příp. navzdory daným ustanovením vůbec nepřiznat náhradu nákladů
řízení za úkon právní služby spočívající v písemném podání nebo návrhu na
výslovnou výzvu soudu, příp. v návaznosti na vyjádření protistrany ve věci samé
(zejména k novým skutkovým a právním tvrzením či doplňujícím důkazním návrhům
protistrany)? 3) Zda lze nepřiznat náhradu za dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu? 4) Zda lze podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu přiznat náhradu
nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v písemném podání odvolání
proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby? 5) Zda lze nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 11 odst. 2 písm. c), f)
advokátního tarifu, pokud byl takový úkon účastníkem řádně vykonán?
Tvrdí, že při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2736/99), od usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2006,
sp. zn. 1 To 37/2006, uveřejněného pod číslem 16/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a od usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 7 To 27/2007, uveřejněného pod číslem 29/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Další otázky považuje za dosud neřešené v rozhodování
dovolacího soudu. Namítá také nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí o nákladech
řízení, nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3678/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4084/2014, s tím, že odvolací soud řádně nezohlednil povahu řízení, jeho délku,
náročnost a rozsah poskytovaných služeb advokáta. K jednotlivým otázkám sděluje žalovaná 3) své stanovisko:
Ad 1) Odvolací soud podle ní založil rozhodnutí o neúčelnosti 12 porad s
klientem přesahujících délku jedné hodiny na posouzení neurčitého kritéria
zásadní změny ve vývoji soudního řízení oproti stavu při převzetí zastoupení. Za zásadní změnu ve vývoji soudního řízení považuje též opakované doplnění
skutkových a právních tvrzení žalobce včetně předložení nových důkazních
návrhů, rozdělení původního řízení na dvě samostatná řízení, pravomocné
rozhodnutí ve věci určení vlastnictví KV Arény, opakované částečné zpětvzetí
žaloby, koordinaci procesního postupu žalovaných s cílem účelného a
hospodárného bránění práv, přípravu zadání a předložení znaleckého posudku při
neplnění důkazní povinnosti žalobce, vzhledem ke koncentraci řízení i přípravu
na první jednání ve věci nařízené po více než třech letech od jeho zahájení. Ve
shodě se žalovanými 1) a 2) odkazuje na informační povinnost advokáta podle
zákona o advokacii a etického kodexu. Ad 2) Požaduje odměnu za písemná podání, kterými se na výzvu soudu vyjadřovala
k otázce věcné nepříslušnosti, reagovala na vyjádření žalobce, jím nově
uplatněná tvrzení a důkazy a na podání žalobce v souvislosti se znaleckým
posudkem VUT. Za účelný považuje také písemný závěrečný návrh, který podala na
základě výzvy soudu učiněné při jednání dne 21. 1. 2015. Ad 3) Nespatřuje žádnou souvislost mezi využitím práva na podání dovolání proti
prvnímu rozsudku odvolacího soudu (ve výrocích o nákladech řízení), který byl v
dovolacím řízení zrušen, a její úspěšností v druhém odvolacím řízení vedeném o
odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně (výroku o nákladech
řízení). Domnívá se, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení za dovolání. Ad 4) S odkazem na odbornou literaturu, podle které účastníku náleží náhrada
nákladů řízení za úkon zpětvzetí žaloby či souhlasu se zpětvzetím žaloby,
zastává názor, že jí náleží náhrada i za úkon odvolání proti usnesení soudu o
částečném zastavení řízení, neboť se nemohla k částečnému zpětvzetí žaloby
vyjádřit před rozhodnutím soudu.
Ad 5) Vzhledem k tvrzené nesprávnosti čtvrtého výroku napadeného rozsudku (o
náhradě nákladů předchozích stupňů řízení) má za to, že mělo být odvolacím
soudem vyhověno jejímu odvolání proti nákladovému výroku v druhém rozsudku
soudu prvního stupně a že jí přísluší odměna i za toto odvolání, se kterým měla
být úspěšná. Nesouhlasí také s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení (odměna advokáta, paušální náhrada hotových výdajů, cestovní výdaje,
náhrada za promeškaný čas a náhrada daně z přidané hodnoty) za účast jejího
zástupce na jednání odvolacího soudu dne 21. 3. 2017, při kterém došlo k
vyhlášení napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s body 1, 7 článku
II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku
II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Posouzení dovolání žalobce:
Tvrdí-li žalobce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
ohledně závaznosti právního názoru dovolacího soudu pro soudy nižších stupňů,
tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud se zcela řídil
závazným právním názorem dovolacího soudu a podrobně se v rozhodnutí zabýval
otázkou, zda je fakticky možné KV Arénu vydat (vrátit) žalovaným. Svůj závěr o
faktické nemožnosti vydání KV Arény opřel o zjištění učiněná soudem prvního
stupně na základě důkazů provedených v řízení (popisná část znaleckých posudků
GTV a VUT), o zjištění z jím provedeného dokazování (výpis z katastru
nemovitostí) a o nesporná tvrzení účastníků. Skutečnost, jaké důkazy mají být
podkladem pro závěr o možnosti či nemožnosti vydání KV Arény, součástí
závazného právního názoru dovolacího soudu nebyla. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že nebyla připuštěna změna žaloby
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4047/2013,
nebo ze dne 6. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 35/2015).
Za situace, kdy odvolací soud
dovodil faktickou nemožnost vydání KV Arény, napadené rozhodnutí na vyřešení
otázky správnosti nepřipuštění změny žaloby nezáviselo, neboť i kdyby byla
změna žaloby připuštěna, žádný vliv na napadené rozhodnutí by tato skutečnost
neměla. Nezpůsobilou založit přípustnost dovolání je též námitka o
nedostatečném poučení žalobce podle § 118a o. s. ř., neboť Nejvyšší soud již v
mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že případné vady řízení nemohou založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1857/2015, nebo ze dne 30. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo
3328/2016). Navíc rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že
žalobce neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Přípustnost dovolání žalobce nemůže být založena ani prostřednictvím otázky
způsobu určení rozsahu peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. v případě
vypořádání plnění z neplatné smlouvy o dílo, kterou byla zhotovena nová věc,
neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Při tomto závěru pak je vyloučena též přípustnost
dovolání k této otázce z důvodu dalších žalobcem tvrzených předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť existence ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu tyto další předpoklady vylučuje. Z ustanovení § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. v poměrech projednávané věci
vyplývá, že při neplatnosti smlouvy o dílo, byly žalované povinny vrátit
žalobci peněžité plnění, které dostaly a žalobce byl především povinen vrátit
žalovaným plnění (stavbu KV Arény), které obdržel. Jelikož vrácení takového
plnění nebylo dobře možné, byl žalobce povinen žalovaným poskytnout peněžitou
náhradu odpovídající tomu, o co se plněním žalovaných obohatil. Jelikož
navrácením bezdůvodného obohacení musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v
okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno, tj. v okamžiku poskytnutí
plnění z neplatné smlouvy, byl při určení výše peněžité náhrady rozhodný
okamžik poskytnutí plnění a pozdější změny týkající se předmětu plnění již
nebyly relevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3603/2008). Pro stanovení výše peněžité náhrady nebylo rozhodující, jaké náklady vynaložily
žalované, ale jaký majetkový prospěch tímto plněním získal žalobce (srov. žalobcem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo
871/2004, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). Nabytí
majetkového prospěchu přitom může v obecné rovině spočívat nejen ve zvýšení
aktiv obohaceného či ve snížení jeho pasiv, ale případně i v tom, že se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, nebo ze
dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014). V judikatuře Nejvyššího soudu je rozlišováno určení rozsahu peněžité náhrady v
případech zhodnocení cizí nemovitosti na základě investic provedených bez
právního důvodu od případů vzájemného vypořádání nároků z neplatné smlouvy o
dílo podle § 457 obč. zák.
vzhledem k tomu, že při vypořádání nároků z neplatné
smlouvy, podle které již obě strany obdržely určité plnění, dominuje zřetel na
zachování rovnovážného postavení dotčených subjektů - účastníků neplatného
smluvního vztahu. Jelikož v posuzované věci nešlo o investice vynaložené bez právního důvodu na
již existující věc cizího vlastníka, nebylo namístě určit výši peněžité náhrady
rozdílem mezi obvyklou (tržní) cenou věci před investicemi a po nich (srov. žalobcem uváděné rozsudky ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, ze dne
24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo
1754/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3/2011, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 756/2012, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3149/2007,
a ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012). Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, který by nejlépe postihoval hodnotu
nepeněžitého prospěchu nabytého na základě neplatné smlouvy o dílo, opakovaně
přiklonil ke kritériu ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený
vynaložit na nabytí daného – srovnatelného plnění s přihlédnutím k případné
vadnosti či nedostatkům poskytnutého plnění, pokud mají za následek snížení
skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. žalobcem zmíněné rozsudky
ze dne ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, nebo rozsudky ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze
dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4820/2008, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, ze dne 13. 6. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, ze dne
6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015, také usnesení ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015). Z výše
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99
je zřejmé, že uvedený závěr platí i v případě, kdy předmětem plnění bylo
zhotovení nové věci, protože v tomto rozsudku bylo posuzováno vypořádání nároků
z neplatné smlouvy o dílo, na základě které byla vystavěna nová studna jako
samostatná nemovitost. V rozsudku ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, pak Nejvyšší soud
podrobně vysvětlil, že takovou cenou, která nejlépe prospívá zachování
rovnovážného stavu mezi účastníky vztahu, je ve většině případů cena obvyklá,
tj. cena obvyklých nákladů, které by musely být vynaloženy na nabytí daného –
srovnatelného plnění s přihlédnutím k případné vadnosti či nedostatkům
poskytnutého plnění. Není přitom rozhodující, co mělo být poskytnuto podle
neplatné smlouvy, ale co skutečně poskytnuto bylo, a proto je třeba zjišťovat
obvyklé náklady, které by musel obohacený vynaložit na to, aby získal právě to
plnění a jeho výsledek ve stavu, jaký fakticky obdržel. Nejvyšší soud nemá
důvod se v dané věci od těchto závěrů odchýlit.
Uzavřel-li odvolací soud, že výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení
žalobce odpovídá obvyklá cena plnění stanovená na základě znaleckého posudku
GTV nákladovým způsobem ocenění, tj. věcná hodnota stavby KV Arény vycházející
z nákladů, které by bylo nutné vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě
ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění (předání žalobci), neodchýlil se od
výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu týkající se vzájemného vypořádání
nároků z neplatné smlouvy podle § 457 a 458 odst. 1 obč. zák. Jelikož z hlediska žádného ze žalobcem vymezených důvodů není dovolání
přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Posouzení dovolání žalovaných:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo
uveřejněno pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil,
že „za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání
přípustné (s přihlédnutím k omezením podle § 238 o. s. ř.) též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení“. Dovolání žalovaných směřující výlučně
proti výrokům napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení nelze považovat za
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vzhledem k výši nákladů
řízení, které byly žalovaným údajně odepřeny, neboť vždy se jednalo o částky
převyšující 50 000 Kč. Dovolací soud se proto dále zabýval splněním podmínek
přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání žalované 1) nezakládá tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí
s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, ve
kterém byla řešena otázka povinnosti soudu opatřit si při rozhodování o náhradě
nákladů ustanoveného zástupce podle § 140 odst. 2 o. s. ř. potřebné podklady
pro závěr o rozsahu úkonů právní služby provedených advokátem. Na posouzení
této otázky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalované 1)
nezáviselo, neboť odvolací soud nedospěl k závěru o nedoložení některých úkonů
právní služby provedených jejím zástupcem, ale jeho rozhodnutí záviselo výlučně
na hodnocení účelnosti provedených úkonů. Odvolací soud se neodchýlil ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, na které odkazovala žalovaná 1). Obecně platí,
že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou náklady potřebnými
k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka
dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. Soud však nemůže
rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem,
odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zmocněnce právě od počtu
provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté
konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka
zastupuje advokát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo
273/2016).
Za účelné lze považovat toliko takové úkony advokáta, které byly
potřebné (nezbytné) k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně
projednávaném případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015). Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11
advokátního tarifu tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za
takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení. Lze přisvědčit žalovaným, že podle jimi citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, je povinností soudu zabývat se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení všemi kritérii, která spoluurčují účelnost
jednotlivých úkonů právní služby a dalších vynaložených nákladů a tuto je třeba
posuzovat podle konkrétních okolností každého případu. Úvahu odvolacího soudu o
tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může
přezkoumávat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti, neboť ustanovení § 142
odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého
předem neomezeného okruhu okolností. Nelze tudíž s ohledem na vymezení
institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího
soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy,
očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého
jednotlivého úkonu právní služby, pokud údajná neúčelnost není dovozená na
základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3663/2016, nebo ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo
1748/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3057/15). Z těchto důvodů není přípustné dovolání žalované 1) v otázce účelnosti
jednotlivých písemných vyjádření a písemných závěrečných návrhů, shodně i
dovolání žalované 2) v otázce první a dovolání žalované 3) v otázce druhé,
neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014. Dostatečně se
zabýval okolnostmi projednávané věci, pokud hodnotil, zda tato podání řešila
otázky týkající se projednávané věci, zda v nich byla opakována dřívější
vyjádření (tj. byla podávána duplicitně), zda svou povahou nebyla pouze
procesními úkony jednoduché povahy týkajícími se otázek vedení řízení bez
významu k posouzení věci samé a zda měla a mohla být ze své povahy přednesena
při ústním jednání. Takové úvahy nelze považovat ani za zjevně nepřiměřené a za
postrádající racionální základ. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalovaných
2) a 3) sice nebyly uvedeny v části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž
odvolací soud vyčíslil jejich náklady řízení, ale odvolací soud je popsal v
předchozí části odůvodnění týkající se obecně náhrady nákladů řízení všech
žalovaných.
Úvahu odvolacího soudu o neúčelnosti některých písemných vyjádření
pro jejich duplicitu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou ani při zohlednění
skutečnosti, že taková vyjádření byla podána na výzvu soudu či v reakci na
podání jiného účastníka, neboť pro účelnost úkonů je zásadní jejich obsah a
význam pro uplatnění či bránění práv účastníka a nikoliv skutečnost, na základě
jakého podnětu byly uskutečněny. Přípustné není ani dovolání žalované 3) ve čtvrté otázce, poněvadž při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, podle
kterého v případě, že účastník úspěšný ve věci samé neuspěje v odvolacím řízení
vedeném o jeho opravném prostředku proti procesnímu rozhodnutí, soud mu zásadně
nepřizná náhradu nákladů vynaložených v této fázi řízení). Žalovaná 3) se
domáhala v odvolání proti usnesení o částečném zastavení řízení a vrácení části
soudního poplatku toho, aby bylo žalobci uloženo zaplatit jí současně s
rozhodnutím o částečném zastavení řízení příslušnou část nákladů řízení a aby
žalobci nebyl vrácen soudní poplatek. S odvoláním nebyla úspěšná, neboť
odvolací soud žádnému z těchto požadavků nevyhověl. Nelze proto považovat za
účelné náklady vynaložené žalovanou 3) v této fázi řízení. Skutečnost, zda se
žalovaná 3) mohla k částečnému zpětvzetí žaloby vyjádřit před vydáním usnesení,
není důležitá, neboť smyslem odvolání jako opravného prostředku je náprava
nesprávných rozhodnutí a nikoliv vyjádření k procesnímu úkonu jiného účastníka
řízení. Navíc k dispozici se žalobou došlo před prvním jednáním ve věci a pro
rozhodnutí soudu o ní nebylo vyjádření žalovaných potřebné (srov. § 96 odst. 4
o. s. ř.). V ostatních otázkách shledává dovolací soud dovolání žalovaných přípustnými. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Při řešení otázky nezbytnosti úkonů právní služby spočívajících v dalších
poradách advokátů se žalovanými, se odvolací soud odchýlil od již zmíněného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014 tím, že
se dostatečně nezabýval všemi kritérii spoluurčujícími účelnost vynaložených
nákladů a okolnostmi projednávané věci. Odchýlil se také od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 444/2016, a ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 205/2017, v nichž bylo vysvětleno, že účelem dalších porad advokáta
s klientem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky
potřebnými k jeho řádnému zastupování (zvláště ve skutkově složitějších
věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho
jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k
dalšímu zastupování.
Úvaha odvolacího soudu založená na účelnosti další porady
advokáta s klientem pouze za situace, kdy bylo nutné probrat zásadní změnu ve
vývoji soudního řízení oproti stavu, kdy advokát získával od klienta informace
při převzetí zastoupení (včetně vymezení těchto zásadních změn), tyto závěry
ani okolnosti projednávané věci nereflektuje a je tak zjevně nepřiměřená. Napadený rozsudek je též vnitřně logicky rozporný, neboť odvolací soud měl za
účelné dvě porady žalovaných s advokáty, avšak bez dalšího odůvodnění přiznal
každé žalované odměnu pouze za jedinou poradu. V projednávané věci byly zpracovány dva znalecké posudky, od zahájení řízení do
nařízení prvního jednání ve věci uplynuly více jak 3 roky, řízení bylo pro jeho
účastníky významné vzhledem ke značné výši jeho předmětu, ve věci samé bylo
rozhodováno opakovaně v několika stupních. Proto byly nezbytné k obraně práv v
řízení (společné) porady žalovaných s advokáty uskutečněné nejen po předložení
znaleckého posudku VUT žalobcem (7. 8. 2014) a po zrušení rozsudků a vrácení
věci dovolacím soudem (6. 5. 2016), ale také porady uskutečněné po vyhotovení
znaleckého posudku GTV (19. 7. 2013), před prvním jednáním ve věci (25. 11. 2014) a též porada žalované 1) s advokátem po podání odvolání žalobcem proti
prvnímu rozsudku soudu prvního stupně (10. 4. 2015), které vždy trvaly více než
jednu hodinu. Oba znalecké posudky byly významnými důkazy v řízení, na které
vždy zástupci žalovaných reagovali svými vyjádřeními, k jejichž podání bylo
zapotřebí konzultace se žalovanými. Při dlouhé době, která uplynula od zahájení
řízení do nařízení prvního jednání, nelze považovat za neúčelné, pokud s
ohledem na zásadu koncentrace řízení a výši předmětu řízení advokáti žalovaných
se svými klienty před jeho konáním uskutečnili poradu za účelem informování o
dosavadních výsledcích přípravy jednání a získání pokynů k dalšímu postupu při
jednání. Po podání odvolání žalobcem proti prvnímu rozsudku soudu prvního
stupně i po vydání zrušujícího rozsudku dovolacím soudem též bylo namístě
informovat klienta o aktuálním stavu řízení a možnostech postupu, aby s touto
znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k zastupování v dalším stupni řízení. Dovolací soud naopak nepovažuje za nutné k obraně práv žalovaných v tomto
řízení další opakované porady advokátů se žalovanými (i společné) uskutečněné v
době přípravy prvního jednání. I při zohlednění informační povinnosti advokáta
vůči klientovi, nelze mít za potřebnou pro obranu práv žalovaných v řízení
každou schůzku uskutečněnou mezi advokátem a klientem, neboť informační
povinnost vyplývající pro advokáta ze zákona o advokacii a etického kodexu bylo
možno v této fázi řízení plnit i jinými způsoby. Není vždy nutné konat poradu s
klientem přesahující jednu hodinu za účelem jeho informování o průběhu řízení,
jehož vývoj nevyžaduje získání jiných pokynů, než jaké byly advokátu dány při
převzetí věci či v určitém stádiu řízení.
V rámci přípravy jednání v posuzované
věci nebylo zapotřebí pro řádnou obranu práv žalovaných rozsáhle opakovaně
probírat se žalovanými jednotlivé dílčí procesní postupy (změna věcné
příslušnosti, vyloučení části věci k samostatnému projednání, rozhodnutí o
částečném zastavení řízení) a obsah jednotlivých reakcí žalobce na obranu
žalovaných, která byla, s výjimkou již zohledněných skutečností souvisejících s
vyhotovením znaleckých posudků, od počátku řízení založena v zásadě na shodných
argumentech obsažených již v prvním vyjádření k žalobě. Stejně tak nebylo nutné
konat poradu žalované 1) s advokátem mezi prvním a druhým jednáním soudu
prvního stupně, neboť v tomto období v řízení nedošlo k žádným důležitým změnám
vyžadujícím informování klienta touto formou a získaní dalších pokynů pro
postup v řízení. Porada žalované 1) s advokátem konaná po vydání prvního
rozsudku odvolacího soudu (8. 9. 2015) pak trvala pouze 20 minut, což
neodůvodňuje přiznání odměny za tento úkon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2736/99). Odvolací soud se dostatečným nezohledněním výše uvedených okolností
projednávané věci odchýlil od již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014 také při řešení otázky účelnosti odměny
za nahlížení do spisu. Odvolací soud uvedl, že žádný případ nahlížení do spisu
nedosahoval naléhavosti nákladů vynaložených k účelnému bránění práva a tento
závěr demonstroval pouze na jediném příkladu nahlížení advokáta žalované 1) do
spisu po předložení znaleckého posudku VUT za situace, kdy tento posudek byl
ostatním zástupcům účastníků zasílán. K důvodům nepotřebnosti dalších úkonů
nahlížení do spisu se konkrétně nevyjádřil. Taková úvaha je nedostatečná a
zjevně nepřiměřená. Odvolací soud otázku účelnosti nahlížení do spisu posoudil též odlišně od
závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1176/2015, ve kterém bylo s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3104/11, konstatováno, že „ne všechny úkony právní služby
(§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována
mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu“. Současně však bylo
připuštěno výjimečně přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby
spočívající v prostudování spisu (odpovídající svým významem prostudování
trestního spisu při skončení vyšetřování), a to analogicky podle § 11 odst. 1
písm. f) advokátního tarifu, bude-li takový postup s ohledem na konkrétní
okolnosti případu ospravedlnitelný (například založí-li protistrana do spisu
značné množství listin, s nimiž nemá účastník možnost se jinak seznámit krátce
před přípravným jednáním či prvním jednáním ve věci). Při zohlednění závěrů výše uvedených rozhodnutí bylo účelným úkonem právní
služby, za který náležela odměna advokáta, pouze jediné nahlížení do spisu
advokátem žalované 1) dne 28. 11. 2014, neboť bylo potřebné s ohledem na zásadu
koncentrace řízení pro přípravu na první jednání, které proběhlo dne 3. 12. 2014.
V té době byly ve spisu obsaženy kromě podání účastníků a znaleckých
posudků, které byly účastníkům již k dispozici, také další důkazy, s jejichž
obsahem se zástupce žalované 1) neměl možnost seznámit, neboť nebyly účastníkům
řízení doručovány. Další nahlížení do spisu zástupcem žalované 1) v průběhu
řízení před soudem prvního stupně již procesní situace nezbytně nevyžadovala,
význam takového nahlížení do spisu nedosahoval intenzity srovnatelné s úkonem
podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu a potřebné informace mohla
žalovaná 1) v řízení získat doručením podání a dalších listin soudem či
seznámením se s jejich obsahem v průběhu soudního jednání a takový způsob byl
dostatečný pro účelné bránění práva. Ze stejných důvodů nebylo nezbytné pro
účelné bránění práv žalované 2) nahlížení do spisu uskutečněné jejím zástupcem
dne 10. 6. 2015 před jednáním odvolacího soudu (ani další náklady vynaložené v
souvislosti s tímto nahlížením). S jednáním odvolacího soudu nebyla spojena
koncentrace řízení, již před tímto nahlížením do spisu se žalovaná 2)
vyjadřovala k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, které bylo
jejímu zástupci doručeno a skutečnosti týkající se případného chybného
hodnocení dodržení lhůt soudem, jak na ně poukazuje v dovolání, mohly být
adekvátně řešeny v průběhu odvolacího jednání i bez nahlížení do spisu. Odvolací soud se dále odchýlil od již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015 při řešení otázky účelnosti podání
předchozích dovolání žalovaných proti výrokům o nákladech řízení v prvním
rozsudku odvolacího soudu a odvolání žalované 2) ze dne 8. 4. 2013 proti
usnesení o částečném zastavení řízení a vrácení soudního poplatku žalobci,
neboť nesprávně posoudil jejich úspěšnost v těchto řízeních o opravných
prostředcích. Při hodnocení účelnosti nákladů vynaložených účastníkem řízení procesně
úspěšným ve věci samé, je možné samostatně posuzovat úspěšnost takového
účastníka v řízení o opravném prostředku proti nemeritornímu rozhodnutí (včetně
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Účastník řízení procesně neúspěšný ve
věci samé nemůže být postihován (povinností k náhradě nákladů řízení vedeného o
takovém opravném prostředku) za představy procesně úspěšného účastníka o
náhradě nákladů řízení či řešení jiné nemeritorní otázky, jejichž správnost se
v řízení o opravném prostředku nepotvrdí. Náklady vynaložené na neúspěšně
vedené řízení o opravném prostředku proti nemeritornímu rozhodnutí nelze
považovat za účelně vynaložené k uplatnění či bránění práva účastníka, který
byl ve věci samé procesně úspěšným. Není důvod, aby pro takové řízení přiměřeně
neplatily zásady úspěšnosti stanovené v § 142 o. s. ř. Úspěšnost pak je určena
poměřením požadavku účastníka řízení v řízení o opravném prostředku s jeho
výsledkem. V projednávané věci byl napaden předchozími dovoláními první rozsudek
odvolacího soudu nejen ve výroku o věci samé (dovolání žalobce), ale též ve
výrocích o nákladech řízení (dovolání žalovaných).
Výsledkem prvního dovolacího
řízení bylo zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu i prvního rozsudku soudu
prvního stupně v celém rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V případě výroku o věci samé byl pro úspěšnost účastníků v řízení o
dovolání rozhodný konečný výsledek řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013), neboť i po zrušení a vrácení věci
bylo řízení vedeno o totožném předmětu. Účastníkům v dalších fázích řízení po
zrušení a vrácení věci vznikaly nové náklady. Odvolací soud proto v případě
druhého rozhodování o náhradě nákladů řízení v napadeném rozsudku nově
rozhodoval o odlišných nákladech řízení, než jaké byly předmětem jeho
rozhodování v prvním rozsudku. Není proto možné posuzovat úspěšnost žalovaných
v prvním dovolacím řízení (ohledně jejich dovolání) pouze na základě srovnání
tehdejších dovolacích návrhů žalovaných s výsledky nového rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení. Ačkoliv se dovolací soud ve zrušujícím rozsudku pro
nadbytečnost nezabýval přípustností a důvodností dovolání žalovaných, nejde při
posouzení účelnosti těchto dovolání pominout skutečnost, že výsledkem
dovolacího řízení bylo i zrušení jimi napadených výroků o nákladech řízení. Nelze proto konstatovat, že by v dané fázi řízení byly žalované se svými
dovoláními neúspěšné a že by podání dovolání bylo neúčelné. S odvoláním ze dne 8. 4. 2013 byla žalovaná 2) zčásti úspěšná, protože napadené
usnesení bylo v souladu s jejím odvoláním změněno a řízení bylo zastaveno i
ohledně části příslušenství. Odvolání v této části proto nelze považovat za
neúčelný úkon. Její neúspěšnost v další části odvolacího řízení (odmítnutí
odvolání proti výroku o vrácení soudního poplatku žalobci), znamená pouze
neúčelnost nákladů vynaložených na tuto část. Pro hodnocení neúspěšnosti této
části odvolacího řízení není podstatné následné rozhodnutí soudu prvního stupně
o nevrácení soudního poplatku žalobci, neboť již nebylo výsledkem odvolacího
řízení. Při řešení otázky účelnosti hotových výdajů vynaložených žalovanou 2) za
vypracování znaleckého posudku č. 2086-60/2012, na který odkazoval znalecký
posudek GTV, se odvolací soud odchýlil od výše citovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014 tím, že nehodnotil, zda bylo
skutečně nezbytné pro znalecký posudek GTV vypracování podkladového posudku,
zda obsah podkladového posudku byl podstatný pro zjištění skutečností
rozhodných pro posouzení věci a odpovídal vynaloženým nákladům (240 000 Kč). Odůvodnění odvolacího soudu založené výlučně na skutečnosti, že znalecký
posudek č. 2086-60/2012 nebyl založen do spisu, je zjevně nepřiměřené. Soud je
při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 142 o. s. ř. povinen
zjistit si relevantní skutečnosti a opatřit si dostatečné podklady pro své
rozhodnutí, neboť o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhoduje podle ust. § 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. z úřední povinnosti, stejně jako v
případě rozhodování o odměně a dalších nákladech ustanoveného zástupce podle §
140 odst. 2 o. s. ř. (srov.
již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014). Odvolací soud proto pochybil, pokud
nevyzval žalovanou 2) k předložení posudku č. 2086-60/2012 za účelem
přezkoumání nezbytnosti vynaložených nákladů. Posouzení těchto nákladů žalované
2) jako nedůvodně účtovaných je proto minimálně předčasné a tudíž nesprávné. Z výše uvedeného hodnocení jednotlivých dovolacích námitek žalovaných je
zřejmé, že odvolací soud nesprávně posoudil neúčelnost některých úkonů právní
služby vykonaných advokáty žalovaných ve fázích řízení předcházejících druhému
odvolacímu řízení a hotových výdajů žalované 2) vynaložených na vypracování
znaleckého posudku č. 2086-60/2012 a nesprávně tak rozhodl ve druhém, třetím a
čtvrtém výroku napadeného rozsudku o výši náhrady nákladů předchozích fází
řízení. Z tohoto závěru vyplývá přípustnost a současně důvodnost dovolání žalovaných
podaných proti pátému, šestému a sedmému výroku napadeného rozsudku, kterými
bylo rozhodnuto o nákladech druhého odvolacího řízení. Součástí nákladů
žalovaných v druhém odvolacím řízení byly též náklady spojené s podáním jejich
odvolání proti výrokům o nákladech řízení v druhém rozsudku soudu prvního
stupně, posuzované odvolacím soudem právě ve druhém, třetím a čtvrtém výroku
napadeného rozsudku. Jelikož odvolací soud při posouzení účelnosti těchto
nákladů odvolacího řízení vycházel z výše nákladů řízení nesprávně určené ve
druhém, třetím a čtvrtém výroku napadeného rozsudku, nelze v intencích výše
citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
628/2015, považovat za správný i jeho závěr o neúspěšnosti žalovaných v této
části druhého odvolacího řízení, pro který bylo nezbytné nejprve správně určit
výši nákladů předchozích fází řízení a tuto porovnat s požadavky žalovaných v
druhém odvolacím řízení. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v druhém až sedmém
výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu dalšímu řízení (§
243e odst. 1, 2 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud zabývat všemi námitkami
žalovaných ohledně správnosti určení výše jejich nákladů řízení a znovu
rozhodne o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud nepřistoupil ke změně rozsudku odvolacího soudu v této části
podle § 243d písm. b) o. s. ř., neboť pro tento postup není splněn zákonný
předpoklad, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout. O náhradě nákladů řízení žalované 2) nelze rozhodnout, protože
dosud nebyl předložen znalecký posudek č. 2086-60/2012, jehož obsah je důležitý
pro posouzení potřebnosti nákladů vynaložených na jeho vyhotovení. Ve vztahu k
možnosti dovolacího soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení žalovaných pak
nelze přehlédnout ani skutečnost, že řízení ve věci bylo zahájeno dne 23. 5. 2011 a nezanedbatelné množství úkonů právní služby bylo advokáty žalovaných
vykonáno ještě za účinnosti později zrušené vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přísudková vyhláška“). V nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, Ústavní soud vyslovil
názor, že ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká při
určení výše náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu riziko kolize s
ústavním principem legitimního očekávání účastníků, neboť zrušením přísudkové
vyhlášky v průběhu řízení došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků
většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou
jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě. K tomuto zásahu může
dojít v případě, pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na zastoupení
advokátem podle advokátního tarifu (oproti předpokládané výši určené podle
přísudkové vyhlášky) znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení
nepředvídatelné zvýšení nákladů. V takovém případě nelze striktně podle
advokátního tarifu postupovat a pro absenci přísudkové vyhlášky pak nelze podle
§ 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zjistit výši náhrady nákladů
zastoupení. Východiskem v této situaci je podle závěrů Ústavního soudu
ustanovení § 136 o. s. ř., podle kterého soud určí spravedlivou výši náhrady
nákladů řízení volnou úvahou, přičemž může analogicky vycházet i ze zrušené
přísudkové vyhlášky, tím spíše pokud důvody, které vedly Ústavní soud k jejímu
zrušení, na projednávaný spor nedopadají. Při úvaze o nutnosti ochrany
legitimního očekávání účastníků je třeba zohlednit rovněž časové hledisko, tj. zda byla většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či
nikoliv a v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo
(srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo
1376/2016, nebo ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 547/2017). Při úvahách o
spravedlivé výši náhrady nákladů řízení s ohledem na legitimní očekávání
účastníků nelze vyloučit ani možnost určení výše náhrady nákladů řízení podle
advokátního tarifu pouze v některých stupních řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2094/2017). Všechny tyto závěry je
třeba při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení zohlednit. Jelikož se daný právní názor v řízení projevuje prvně a účastníci řízení dosud
neměli možnost se k němu vyjádřit, není změna napadeného rozsudku dovolacím
soudem namístě s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud též rozhodne o náhradě nákladů tohoto
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).