23 Cdo 3328/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně FENDER s.r.o., se sídlem Liberec, Malá 547, PSČ 46312,
identifikační číslo osoby 27279600, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem,
advokátem se sídlem Liberec, 8. března 21/13, proti žalované BONUTAS TRADE
s.r.o., se sídlem Praha 4 - Nusle, Pod Vilami 747/10, PSČ 140 00, identifikační
číslo osoby 29211433, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem
Praha 5 - Motol, U Hrušky 63/8, o zaplacení 28 700 168 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 13/2016, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 35
Co 136/2016-43, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. 35 Co 136/2016-43,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2016, č. j. 39 C
13/2016-26, jímž nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) se ztotožnil se závěrem Obvodního
soudu pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně), že u žalobkyně neexistuje
zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Shodně se soudem prvního
stupně vyšel při právním posouzení věci ze závěru, že žalobkyně neprokázala
dostatečně své tvrzení o nemajetnosti a neschopnosti uhradit soudní poplatek ve
výši 1 435 009 Kč, jestliže pouze uvedla, že nedisponuje žádným nemovitým a
movitým majetkem větší hodnoty a ohledně svých příjmů odkázala na sbírku listin
ve veřejném rejstříku, aniž by dále cokoliv tvrdila. Ze sbírky listin ve
veřejném rejstříku soudy zjistily, že v této sbírce listin chyběla tři poslední
daňová prohlášení a nachází se tam jen účetní uzávěrky za rok 2012, 2013 a
2014, z nichž vyplynulo, že hospodaření žalobkyně nebylo s ohledem na výsledek
hospodaření (za rok 2012 ve výši 260 000 Kč, za rok 2013 ve výši 625 000 Kč a
za rok 2014 ve výši 50 000 Kč) ztrátové. Oba soudy vyšly rovněž ze zjištění, že
žalobkyně eviduje další pohledávky ve výši 3 476 888,09 Kč. Na základě těchto
zjištění proto nepovažovaly tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti za věrohodné. Nevěrohodnost tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti je podle odvolacího soudu
dána i tím, že tři měsíce před podáním žaloby byla žalobkyně schopna mimo svoji
běžnou činnost koupit pohledávku ve výši 28 700 168 Kč. Žalobkyně tvrdila, že
uvedenou pohledávku koupila za 250 000 Kč, což však ničím nedoložila. Odvolací
soud uvedl, že však již samo toto tvrzení žalobkyně zpochybňuje věrohodnost
tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti. Odvolací soud rovněž přihlédl i k tomu,
že žalobkyně si musela být již v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky
dne 14. 8. 2015 vědoma toho, že vymáhání pohledávky bude vyžadovat vysokých
nákladů, a to jen na soudním poplatku přesahující 1 000 000 Kč. Odvolací soud
vzal dále v úvahu při právním posouzení věci zjištění, že postupitelkou
pohledávky byla společnost MV PLUS s. r. o. s výsledkem hospodaření 2 576 000
Kč podle poslední založené rozvahy ve veřejném rejstříku, a že tato společnost
není zatížená žádnými exekucemi. S přihlédnutím k těmto zjištěním odvolací soud učinil závěr, že s ohledem na
judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 99/2013, podle něhož soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele o
osvobození od soudního poplatku, ale zvažuje, zda ze strany žadatele nejde o
obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody – osvobození od soudních
poplatků), je namístě zkoumat i možnost spekulativního převodu pohledávky za
účelem zneužití práva na osvobození od soudních poplatků, a dospěl k závěru, že
soud prvního stupně v této souvislosti s ohledem na zjištění v dané věci o
okolnostech předmětného postoupení pohledávky, zejména zápisy ve veřejném
rejstříku, týkající se postupitelky pohledávky (společnosti MV PLUS s. r. o.),
správně odkázal na odpovídající judikaturu dovolacího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015), podle níž,
vznikne-li důvodné podezření, že k postoupení pohledávky nebo jiného práva, jež
je předmětem řízení, došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním
řízení nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky a další náklady
řízení, soud žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků
nevyhoví, i kdyby jeho poměry osvobození od soudních poplatků ospravedlňovaly. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně jako věcně správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na
vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, a to, zda z titulu
úplatného postoupení pohledávky lze dovozovat, že nabyvateli postoupené
pohledávky nemůže být přiznáno právo na osvobození od soudního poplatku. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil a rovněž
pochybil, jestliže k argumentaci žalobkyně o nedostatečném poučení zaujal
stanovisko, že poučovací povinnost se týká toliko věci samé a nevztahuje se na
prokázání schopnosti žalobkyně uhradit soudní poplatek. V této souvislosti
dovolatelka poukázala na ustanovení § 118a o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru: …. „že poučovací povinnost dle
§ 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že
poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o
potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení
poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto
případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního
stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže
poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení.“ Dovolatelka má dále za to,
že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, podle něhož: „Při rozhodování o osvobození od
soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k
povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem.“ Poukazuje na to, že
v tomto rozhodnutí není uvedeno, že by soud byl oprávněn činit spekulace o
původu pohledávky, resp. již z principu negativně hodnotit, že v řízení je
vymáhána postoupená pohledávka. Zdůraznila, že účastníku nesmí být jen pro jeho
nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u
soudu a odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, podle kterého musí soud posuzovat celou situaci
komplexně, tedy nejen k majetkovým poměrům žalobce, ale i k výši stanoveného
soudního poplatku, povaze uplatněného nároku, charakteru sporu a i důvodu, proč
k uplatnění nároku došlo. Má za to, že uvedeným závěrům odvolací soud při svém
rozhodování vůbec nepřihlédl. Dovolatelka proto navrhla změnit usnesení odvolacího soudu tak, že žalobkyni se
osvobození od soudních poplatků přiznává, popřípadě se jí přiznává částečné
osvobození od soudních poplatků. Pokud by dovolací soud tomuto návrhu
nevyhověl, navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť právní otázka předestřená dovolatelkou, zda z titulu úplatného
postoupení pohledávky lze dovozovat, že nabyvateli postoupené pohledávky nemůže
být přiznáno právo na osvobození od soudního poplatku, není otázkou v
rozhodovací praxi dosud neřešenou a není ani otázkou, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací
soud řešil správně předestřenou otázku z pohledu posouzení zvlášť závažných
důvodů pro osvobození od soudního poplatku v souladu s dosavadní ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 99/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při rozhodování o
osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům
žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních
prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k
důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního
poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U
právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu
rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu
majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se
spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti
vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti,
ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem
získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové
zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí
promítnout do závěru, zda je účastník s ohledem na své poměry schopen zaplatit
soudní poplatky. Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem
své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Závěry
této ustálené judikatury Nejvyššího soudu plně dopadají na danou věc, kdy
odvolací soud správně zkoumal nejen faktické poměry žalobkyně, ale s ohledem na
skutková zjištění ohledně okolností převodu pohledávky na žalobkyni,
přezkoumával i právní závěr soudu prvního stupně ohledně možnosti
spekulativního převodu pohledávky, tedy zda v posuzovaném případě nešlo ze
strany žalobkyně o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody -
osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti odvolací soud správně
konstatoval, že soud prvního stupně odkázal na odpovídající judikaturu
Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn.
21 Cdo
73/2015, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), podle níž, vznikne-li jinak
důvodné podezření, že k postoupení pohledávky nebo jiného práva, jež je
předmětem řízení, došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním řízení
nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky a další náklady řízení,
soud žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhoví, i
kdyby jeho poměry osvobození od soudních poplatků ospravedlňovaly, jestliže ze
skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně uzavřela smlouvu o postoupení
pohledávky dne 14. 8. 2015, tři měsíce před podáním této žaloby, a
postupitelkou pohledávky byla, jak bylo zjištěno soudem z veřejného rejstříku,
společnost MV PLUS s. r. o. s výsledkem hospodaření podle poslední založené
rozvahy 2 576 000 Kč, nezatížená žádnými exekucemi, přičemž žalobkyně, která
tvrdí, že není schopna uhradit soudní poplatek, uzavřela smlouvu o postoupení
pohledávky za situace, kdy si musela být vědoma toho, že vymáhání pohledávky
bude vyžadovat vysokých nákladů, a to jen na soudním poplatku přesahující 1 000
000 Kč. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, týkající se poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., a to
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Cdo 149/2002, s
tím, že odvolací soud nezaujal správný závěr k argumentaci žalobkyně o
nedostatečném poučení žalobkyně ve smyslu § 118a o. s. ř., nutno konstatovat,
že k otázce poučovací povinnosti účastníka dovolatelka žádnou právní otázku, na
níž by odvolací soud své rozhodnutí založil, nevymezila. Zároveň je namístě
uvést, že Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že
případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1857/2015 –
dostupné na www.nsoud.cz, podle něhož, námitky o nedostatečném poučení
účastníka o jeho procesních právech, nemohou založit přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jej
odmítl. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.