23 Cdo 3/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: J. C., proti žalovanému: R. K., zastoupen JUDr. Květoslavem
Hlínou, advokátem, se sídlem Přerov, Čechova 2, PSČ 750 00, o zaplacení
170.180,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2
Cm 22/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 5. srpna 2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-411, takto:
I. Rozsudek Vrchní soudu v Olomouci ze dne 5. 8.
2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-411 a
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2009, č. j. 2 Cm 22/2005-346
se rozsahu týkající se zaplacení částky 119.642,- Kč a úroku z prodlení ve výši
2 % z částky 90.180, Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení se vč. výroků o nákladech
řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 2 Cm 22/2005-346, tak že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
119.642,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p. a. od 27. 8. 2004 do
zaplacení (výrok I.), žalobu, o zaplacení částky 50.538,- Kč a ve věci úroků z
prodlení ve výši 0,5% denně z částky 80.000,- Kč od 22. 4. 2004 do zaplacení a
z částky 90.180,- Kč ve výši 2% p. a. za dobu od 17. 6. 2004 do 26. 8. 2004,
zamítl (výrok II.), a dále ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jakož i o povinnosti
žalobce nahradit náklady státu a v povinnosti obou účastníků nahradit další
náklady České republice, jak budou určeny samostatným usnesením. V následném
usnesení ze dne 14. dubna 2010, č. j. 2 Cm 22/2005-396, pak soud prvního stupně
určil oběma účastníkům ve výrocích I. a II. tohoto usnesení výši náhrady
nákladů, které jsou žalobce a žalovaný povinni podle výroku V. rozsudku
zaplatit České republice. Předmětem řízení bylo zaplacení ceny díla na základě smlouvy o dílo, uzavřené
mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem na dodávku a
montáž vnitřní vodoinstalace a kanalizace v hotelu SALMA v M.. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o dílo č. 3/2004 ze dne 5. 4. 2004 jako
neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
neboť v ní nebyl určitě vymezen předmět plnění a cena jako podstatné
náležitosti části smlouvy podle § 536 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Se zřetelem k tomuto závěru soud kvalifikoval vymáhanou částku jako
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 an. obč. zák. Vzhledem k tomu, že podle názoru soudu nebylo zadání znaleckého posudku
ustanovenému znalci provedeno jednoznačným způsobem, vzal soud v úvahu také
výpověď znalce Ing. D. J., že se žalovanému zvýšila hodnota jeho majetku
provedeným dílem žalobce ve stejné výši, kterou vyčíslil, tj. v částce
236.185,70 Kč včetně DPH, a to s použitím cenové úrovně v době realizace stavby
v I. pololetí 2004. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že provedenými pracemi žalobce došlo ke
zvýšení hodnoty majetku žalovaného ve výši 119.642,- Kč (zaokrouhleno), přičemž
vycházel z toho, že náklady, které by musely být vynaloženy v té době ke
stejnému plnění by činily již výše uvedenou částku 236.185,70 Kč včetně DPH,
neboť plnění musí být vyjádřeno, jak i znalec poukázal, včetně daně a zisku a v
tom směru se proto soud tyto položky odečetl od ceny plnění. Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná do částky
119.642,- Kč, v kteréžto výši žalobě vyhověl, kdežto ve zbývající částce
50.538,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci
podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši dvojnásobku diskontní sazby, tj. 2,5% p. a., v ostatním požadovaný úrok z prodlení nepřiznal. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným
rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku v té části,
kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 0,5% úroku z prodlení
z částky 80.180,- Kč od 27. 8.
2004 do zaplacení a 2,5% úroku z prodlení z
částky 29.468,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení zrušuje (výrok I.), ve zbylé
části odstavce I. výroku a v napadené části odstavce II. výroku a v odstavcích
III., IV. a V. výroku se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.) a
konečně žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení
částku 18.388,- Kč (výrok III.). Odvolací soud k odvolání žalovaného konstatoval, že jeho námitky směřují ke
způsobu určení výše bezdůvodného obohacení mezi účastníky neplatné smlouvy o
dílo, když žalovaný zpochybnil znalecký posudek Ing. J., že ztotožnil zvýšení
hodnoty majetku žalovaného, tj. nejnižší náklady a celkovou hodnotu díla, tzn. buď cenu sjednanou, nebo obvyklou, jelikož cena díla v sobě zahrnuje složku
zisku podnikatele, jeho režii apod., kdežto náklady na získání stejného plnění
tyto položky neobsahují. Odvolací soud ohledně otázky výše bezdůvodného obohacení odkázal na judikaturu
Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99,
dále rozhodnutí sp. zn. 26 Odo 1790/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2766/2009. Odvolací soud dále zdůraznil, že úkolem znalce nebylo určit cenu díla, ale
určit výši plnění přijatého žalovaným na základě neplatné smlouvy, přičemž
znalec později upřesnil, že takto jím stanovena částka odpovídá té, která
musela být vynaložena na dílo, čímž lze rozumět právě ony náklady potřebné na
získání stejného plnění. Podle názoru odvolacího soudu součástí náhrady bezdůvodného obohacení je
částka, kterou by žalovaný musel vynaložit v daném místě a čase na získání
stejného plnění od jakéhokoli jiného zhotovitele stejného díla, přičemž
součástí ceny, požadované jiným zhotovitelem by byl nepochybně též zisk, režie
apod. Odvolací soud odmítl výtku žalovaného, že nebyly provedeny další jím navrhované
důkazy novým znaleckým posudkem a výslechem dalšího svědka Ing. Ch. s tím, že
provedené dokazování bylo dostatečné. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v té části
odstavce I. výroku, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení 119.642,- Kč s 2%
úrokem z prodlení z částky 90.180,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení, podle § 219
o. s. ř. potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ze dne 13. 10. 2010, jehož přípustnost vyvozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že
rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé a dále z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadeným
rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž jde v
otázce výše bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo o právní otázku
zásadního významu, která je soudy rozhodována rozdílně a napadené rozhodnutí je
v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., neboť nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům
odvolací soud z provedených důkazů dospěl.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v závěrech odvolacího soudu,
týkajících se výše bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 6. 2008, sp. zn. 32
Odo 1754/2006, judikující, že v případě investic do cizího majetku je
pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků,
nýbrž zhodnocení věci, jehož se obohacenému dostalo, to znamená rozdíl mezi
hodnotou jeho věci, tj. tržní cenou nemovitosti před investicemi a poté.
Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu
obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor
bylo obohacení získáno. Nesleduje se tedy majetková sféra toho, z jehož majetku
majetkový prospěch ušel, ale naopak míra zvětšení majetku bezdůvodně
obohaceného. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 20. 10. 1988
sp. zn. Cpj 12/1989, ze dne 23. 8. 2000 sp. zn. 29 Cdo 697/1999, ze dne 24. 4.
2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006 a ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.
Dovolatel dále poukazuje, že v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo
697/1999 Nejvyšší soud vyjádřil, že při posouzení výše peněžité náhrady z
titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je třeba vycházet z nejnižších
nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení
stejného plnění. Soud zároveň musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti
poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového
prospěchu zákazníka – objednatele díla, v tomto případě bezdůvodně obohaceného.
Dovolatel vytýká, že v rozporu s těmito rozhodnutími oba soudy vycházely z
částky, kterou žalobce musel vynaložit, tj. z tržní hodnoty díla žalobcem
provedeného.
Podle názoru dovolatele si odvolací soud „zhodnocení nemovitosti“, které má
odpovídat výši bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo, vysvětluje
nesprávně, když uvádí, že náhrada (výše bezdůvodného obohacení) by měla
odpovídat částce kterou by žalovaný musel vynaložit v daném místě a čase na
získání stejného plnění od jakéhokoli jiného dodavatele (zhotovitele) a
součástí ceny, kterou by požadoval tento jiný zhotovitel, by byl též zisk,
režie apod.
Dovolatel zdůrazňuje, že v daném případě jak znalec Ing. Jiří Kraval, tak i
znalec Ing. D. J., při stanovení ceny obvyklé v místě a čase vycházeli z ceníků
ÚRS Paha a RTS a. s. Brno, které slouží jen jako pomocné vodítko. Dovolatel má
za to, že znalci nepřísluší, aby jediný možný objektivní způsob výpočtu ceny
obvyklé v místě a čase obcházel použitím uvedených ceníků, jak znalec Ing. J.
sám přiznal. Ke znaleckému posudku Ing. K.dovolatel podotýká, že znalec
vycházel z podkladů poskytnutých žalobcem, které nebyly v řízení provedeny jako
důkaz a tak nebyly objektivizovány.
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí i v tom, že ačkoli oba soudy shodně
konstatovaly, že výše náhrady za provedené práce odpovídající bezdůvodnému
obohacení na straně žalovaného nemá odpovídat ceně poskytnutého plnění, ale
zhodnocení věci, které se obohacenému dostalo, měří výši bezdůvodného obohacení
právě cenou onoho poskytnutého plnění a nikoliv zhodnocení nemovitosti
žalovaného.
Dovolatel zvláště namítá, že znalec Ing. J., který vypracoval klíčový znalecký
posudek v této věci, na dotaz soudu, zda považuje zvýšení hodnoty majetku
žalovaného a celkovou hodnotu provedení díla za stejné údaje, odpověděl, že
ano, že je to podle něj částka, která by musela být vynaložena na toto dílo,
jak bylo přibližně provedeno. Takovýto závěr převzal soud prvního stupně i
odvolací soud.
Dovolatel míní, že odvolací soud zásadně procesně pochybil, pokud nevzal v
úvahu, že žalovaný v odvolání znalecký posudek Ing. J. zpochybnil tím, že
znalec ztotožnil zvýšení hodnoty majetku žalovaného, tj. nejnižší náklady a
celou hodnotu díla jako cenu sjednanou za provedení díla, když tato v sobě
zahrnuje složku zisku žalobce jako zhotovitele.
Dovolatel dále trvá na svých námitkách ohledně nedostatečných skutkových
zjištění, a že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nemá oporu ve svém
odůvodnění.
Dovolatel uzavírá, že považuje napadená rozhodnutí odvolacího soudu za
nesprávně nezákonné, nepřesvědčivé a neodůvodněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání
splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat
přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě může být dovolání ve věci samé co do jistiny (tj. částky
119.642,-Kč a úroku z prodlení ve výši 2% z částky 119.642,-Kč) přípustné pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel poukazuje a podle
něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku
přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží. V takovém případě je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu dovolání a z odkazů dovolatele na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího
soudu vyplývá, že dovolatel napadá právní závěr výši bezdůvodného obohacení,
provedený odvolacím soudem i soudem prvního stupně v řízení, zejména
vycházející z obou shora citovaných znaleckých posudků. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je toho názoru, že „v případě
investice do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoli
dohoda vynaložených prostředků, nýbrž z obohacení věci, jež se obohacenému
dostala.“ Dovolatel nesouhlasí s tím, že znalci použili při výpočtu ceny
obvyklé v místě a čase ceníky ÚRS Praha a RTS a. s. Brno, avšak použití
takových ceníků jako pouze pomocných prostředků, resp. vodítek nelze zásadně
odmítat právě proto, že slouží pouze jako podpůrný instrument. Nelze rovněž
vyloučit, aby znalec při výpočtu výše bezdůvodného obohacení přihlédl k
nákladům, které by na stejné či obdobné plnění vynaložil v daném místě a čase
jiný zhotovitel včetně takových nákladových položek, jako je režie, zisk apod. a ztotožnil zvýšení majetku žalovaného s nejnižšími náklady a hodnotou dílu
jako cenu sjednanou za prodané dílo. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru (viz. str. 9, 1 a z odst.
odůvodnění), že znalci užili výši přijatého plnění žalovaným s přihlédnutím k
jeho vadám a nedodělkům, čili byla určena výše plnění přijatého žalovaným. Poté
bylo znalcem upřesněno, že jím stanovená částka odpovídá částce, která musela
být vynaložena na dílo, tj. jde o náklad potřebný pro získání stejného plnění,
v němž je zahrnut i zisk a režie podnikatele. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008 mj. zaujal názor, že „v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z
bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž
zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci
(tržní cenou) před investicemi a poté.“ Dále bylo v rozhodnutí uvedeno, že
obohacený je povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením
dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo
obohacení získáno. Nejvyšší soud dále ve stanovisku ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cp; 39/88,
publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1989, popř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006,
vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která
odpovídá částce vynaložené na zhodnocení díla, ale peněžitá náhrada
odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu obohaceného. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud při posuzování
výše bezdůvodného obohacení nevycházel ze zhodnocení nemovitosti, tj. rozdílu
její hodnoty před a po provedení předmětných prací, ale vycházel stručně
vyjádřeno, z nákladu (peněžité částky) potřebného pro získání stejného plnění. Tento závěr je v rozporu s ust. § 458 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být
vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a se shora uvedenými závěry
Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho judikatuře, popř. stanovisku. Vzhledem k tomuto závěru byl dovolací soud nucen konstatovat, že v tomto
rozsahu (tj. týkající se jistiny, ve výši 119.642,- Kč a úrok z prodlení ve
výši 2% z částky 90.180,-Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení) je dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu není správné. Odvolací soud dále rozhodl tak, že zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně příslušenství pohledávky v rozsahu 0,5% z částky 29.468,-Kč a 2,5%
úroku z prodlení z částky 29.468,-Kč bez náhrady, neboť tento nárok nebyl
předmětem žaloby. Pokud odvolatel (žalovaný) dovoláním napadl tento výrok, je zřejmé, že v tomto
rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím nebyla
žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech reparovatelná zrušením
rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu je nutné v tomto rozsahu dovolání jako nepřípustné odmítnout. Dovolatel dále napadl i výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 50.538,-Kč s
příslušentstívm. I v tomto případě je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť i
zde nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Nejvyšší soud proto podle § 243b ods.t 2, 3 a 5 o. s. ř.
rozhodl tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku týkající se částky 119.642,-Kč a úroku z
prodlení ve výši 2% z částky 90.180,-Kč zrušil včetně výroků o nákladech řízení
a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu proti i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v uvedeném rozsahu i tento rozsudek
vč., výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud ve zbývajícím rozsahu dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. O nákladech řízení vč. tvrzení dovolacího soudu podle § 243 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.