Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele I. O., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semšic 495/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2025 č. j. 25 Cdo 3224/2024-1792, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2023 č. j. 11 Co 5/2023-1670 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. října 2022 č. j. 16 C 7/99-1520, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a J. Š. a právnické osoby Česká kancelář pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Stěžovatel se u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady majetkové i nemajetkové újmy vzniklé při dopravní nehodě v roce 1998, při níž stěžovatel utrpěl závažná zranění. V dnešní době se stěžovatel již nemůže věnovat činnosti varietního umělce (kouzelníka), rekreačnímu sportu, cestování ani navštěvování kulturních akcí, nemůže organizovat kouzelnická vystoupení ani vykonávat své podnikání. Okresní soud ve věci několikrát rozhodl, jeho rozsudky však byly pokaždé alespoň zčásti zrušeny Krajským soudem v Plzni.
Po posledním zrušení zůstal předmětem řízení již jen nárok stěžovatele na náhradu újmy za ztížení společenského uplatnění. Stěžovateli bylo dosud na náhradě této újmy uhrazeno 932 160 Kč, požadoval ale uhradit ještě 1 098 840 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). V průběhu řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků (včetně znaleckého posudku revizního) ke stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu stěžovatele, ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění a k určení, zda existuje příčinná souvislost mezi zraněními utrpěnými při dopravní nehodě a oslepnutím stěžovatele.
Okresní soud dospěl jednak k závěru, že stěžovatelův zdravotní stav se po dopravní nehodě ustálil v roce 2001, a proto je třeba věc posuzovat podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, jednak k závěru, že glaukom, v jehož důsledku stěžovatel ztratil zrak, nesouvisí s dopravní nehodou. Okresní soud tak uzavřel, že stěžovatelův případ je sice případem hodným mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení náhrady újmy za ztížení společenského uplatnění, ale náhrada újmy dosud vyplacená představující 22násobek zvýšeného bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. plně vystihuje rozsah, v jakém je stěžovatel omezen v dalším životě pro trvalé následky úrazu, a proto nejsou splněny podmínky pro další zvýšení náhrady újmy.
3. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil a ve výrocích II až IV (tj. ve výrocích o nákladech řízení) zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud pověřil znalce MUDr. Jana Velka vypracováním znaleckého posudku za účelem zjištění, zda onemocnění zraku stěžovatele (vedoucí k úplné slepotě pravého oka a praktické slepotě levého oka) je v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Znalec dospěl k závěru, že ztrátu zraku způsobilo dědičné, vrozené onemocnění obou očí. Drobná povrchová ranka horního víčka pravého oka, kterou stěžovatel utrpěl při nehodě, ke slepotě nevedla. Proto se krajský soud ztotožnil s okresním soudem, že náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění, která se stěžovateli dosud dostala, je dostačující a přiměřená trvalým následkům způsobeným dopravní nehodou.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Ohledně první předestřené otázky v dovolání, tj. rozsahu trvalých následků nastalých v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a s tím souvisejícím okamžikem ustálení zdravotního stavu po nehodě, opomněl stěžovatel specifikovat judikaturu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, navíc jde o otázky skutkové, které nenaplňují přípustný důvod dovolání. Nad rámec tohoto vypořádání Nejvyšší soud rekapituloval skutková zjištění, ke kterým dospěly okresní soud a krajský soud, a neshledal na nich nic vadného.
K namítaným formálním nedostatkům znaleckého posudku MUDr. Jana Velka, tedy k vadám řízení, nemůže Nejvyšší soud přihlížet, protože dovolání není přípustné. Lze však odkázat na závěry krajského soudu, že i přes svou stručnost je tento znalecký posudek přesvědčivý, úplný a logicky odůvodněný. Dále neměl Nejvyšší soud důvod zasahovat do uvážení soudů o tom, zda je dosud poskytnutá náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění přiměřená. Poskytnutou náhradu újmy, která dosahuje 34násobku základního bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem, je třeba považovat za adekvátní, protože výrazně přesahuje obvyklou výši odškodnění poskytovanou v podobných případech pro následky úrazů, které poškozeného sice ve značné míře omezují, ale nevylučují jej naprosto z veškerých sfér života.
5. Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí všech tří obecných soudů. Předně nesouhlasí se závěry, že ztráta zraku nebyla způsobena dopravní nehodou. Znalecký posudek MUDr. Jana Velka, který k tomuto závěru dospěl, je nepřezkoumatelný. Dále soudy chybně posoudily dobu, kdy se ustálil stěžovatelův zdravotní stav. Stalo se tak až v roce 2002, a proto se měla aplikovat vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, díky čemuž by byla stěžovateli přiznána vyšší náhrada újmy. Kromě toho je podle stěžovatele náhrada újmy příliš nízká. Navýšení náhrady, ke kterému se přiklonily soudy, není přiměřená vůči stěžovatelovým omezením, stěžovatel je vyřazen takřka ze všech oblastí života. Bodové ohodnocení, podle kterého se určuje výše náhrady újmy, nelze absolutizovat, jde pouze o jeden z možných způsobů vyčíslení náhrady. Přiměřenost navýšení má být dána okolnostmi každého jednotlivého případu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma výroku II, III a IV rozsudku okresního soudu, které krajský soud zrušil. Ústavní soud totiž není příslušný přezkoumávat výroky, které byly zrušeny [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Stejně jako to uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, i Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelovy námitky jsou převážně skutkového charakteru; konkrétně v otázce, zda je mezi ztrátou zraku a dopravní nehodou příčinná souvislost, a v otázce, kdy byl ustálen stěžovatelův zdravotní stav. Zodpovězení obou těchto otázek vychází z provádění a hodnocení důkazů, což je doménou obecných soudů. Do ní přísluší Ústavnímu soudu zasahovat pouze ve výjimečných případech - obecně tehdy, jsou-li skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně pokud je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost obecných soudů a přehodnocovat provedené dokazování [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
8. Žádná ze zmíněných extrémních vad v napadených rozhodnutích není. Závěry o příčinné souvislosti mezi oslepnutím a zraněními utrpěnými při dopravní nehodě a závěry o době ustálení stěžovatelova zdravotního stavu vychází zejména z několika znaleckých posudků. Obecné soudy jejich obsah logicky a srozumitelně hodnotily (viz zejm. body 37 až 39 rozsudku okresního soudu, body 6 a 10 rozsudku krajského soudu a body 12 a 15 usnesení Nejvyššího soudu) a není úkolem Ústavního soudu tyto důkazy znovu hodnotit. Žádnou ústavně relevantní vadu nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Jana Velka. Ten je sice stručný, ale dostatečně odůvodněný (viz bod 10 rozsudku krajského soudu a bod 13 usnesení Nejvyššího soudu), o čemž se přesvědčil i Ústavní soud poté, co si vyžádal kopii tohoto znaleckého posudku.
9. Podobně Ústavnímu soudu nepřísluší ani volně zasahovat do úvahy obecných soudů ohledně výše újmy za ztížení společenského uplatnění. Je na úvaze obecných soudů, jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a jaká výše náhrady bude poškozenému přiznána. Z hlediska ústavnosti je podstatné jen to, zda je přiznaná výše odškodnění založena na objektivních a rozumných důvodech a zda je přiměřená vůči způsobené újmě [viz např. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13
(N 183/75 SbNU 27), bod 20]. Ani těmito ústavně relevantními vadami napadená rozhodnutí netrpí, naopak je výše újmy dostatečně odůvodněna a nejeví se být nepřiměřená. Obecné soudy uzavřely, že při posuzování výše náhrady újmy nelze přihlížet ke stěžovatelovu oslepnutí, protože nebylo podle závěrů znalců způsobeno dopravní nehodou, proto je třeba brát v úvahu jen omezení způsobená ostatními zraněními. Výše náhrada újmy přiznaná stěžovateli představuje 22násobek zvýšeného, resp. 34násobek základního bodového ohodnocení stanoveného znaleckým ústavem a není nižší než výše náhrady újmy přiznaná v jiných, obdobných případech (blíže viz zejm. body 46 až 48 rozsudku okresního soudu, body 20 a 21 rozsudku krajského soudu a body 17 až 19 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem - protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv - jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu