USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: I. O., zastoupený Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 495/12, Praha 5, proti žalovanému: J. Š., zastoupený Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 7/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2023, č. j. 11 Co 5/2023-1670, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady újmy vzniklé z dopravní nehody ze dne 12. 1. 1998, při níž žalobce utrpěl závažná zranění, a sice zlomeniny žeber, patní kosti a kotníku, poranění kolene, páteře a pravého očního víčka. Jednotlivé nároky spočívaly v odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění, v náhradě škody za zničené movité věci, v náhradě účelně vynaložených nákladů léčení, v náhradě za ušlý výdělek a rovněž v rentě. Náhrada za ušlý výdělek byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Ve věci bylo soudem prvního stupně opakovaně rozhodováno, přičemž jeho rozsudky byly v převážném rozsahu zrušeny odvolacím soudem a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2018, č. j. 11 Co 64/2018-1158, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci věcnou škodu, náhradu cestovného a nákladů léčení a náhradu za bolest. Po posledním zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2021, č. j. 11 Co 52/2021-1434, zůstal předmětem řízení nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.098.840 Kč (35.064 Kč jako doplatek základního bodového ohodnocení a 1.063.776 Kč jako doplatek navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výši představující čtyřnásobek příslušného bodového ohodnocení), a dále příslušenství ze vznesených nároků.
Na náhradě za ztížení společenského uplatnění bylo žalovanému dosud uhrazeno 932.160 Kč.
2. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 10. 2022, č. j. 16 C 7/99-1520, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 1.098.840 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a uložil žalobci (výrok III) a rovněž žalovanému a vedlejšímu účastníkovi (výrok IV) povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu. V průběhu řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků ke stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce a ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
Podle znalců prof. MUDr. Miroslava Rysky, CSc., a doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, je třeba ztížení společenského uplatnění posoudit podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, neboť k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo po odstranění kovových implantátů v roce 2001. Žalobce předložil znalecký posudek doc. MUDr. Bohumila Soukupa, CSc., který stanovil ustálení zdravotního stavu žalobce po 1. 1. 2002, a postupoval tedy podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
V důsledku rozpornosti znaleckých posudků byl zadán revizní znalecký posudek, jehož vypracováním soud pověřil znalecký ústav Úrazovou nemocnici v Brně. Podle ústavního znaleckého posudku došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce v roce 2001. V revizním znaleckém posudku bylo v závislosti na závěrech konzultantky primářky MUDr. Věry Kalandrové konstatováno, že glaukom, jehož následkem je ztráta zraku pravého oka, nesouvisí s dopravní nehodou. Žalobce sice při nehodě utrpěl poranění víčka pravého oka, ale nebyla potvrzena příčinná souvislost s následným oslepnutím pravého oka.
Celkové bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění, pokrývající veškerá zdravotní omezení žalobce, včetně navýšení o 55 %, znalecký ústav stanovil na 1.430,6 bodů, tj. 42.918 Kč.
3. Soud prvního stupně zdůraznil, že s ohledem na ustálení zdravotního stavu žalobce se určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění řídí ustanoveními § 4 odst. 1, § 6 a § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a že ztížení společenského uplatnění je zohledněno již v základním bodovém ohodnocení. Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Soud vycházel ze svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že žalobce byl velmi činný v organizaci kouzelnických vystoupení, jichž se i jako kouzelník účastnil, a to i v zahraničí.
Tuto činnost již vykonávat nemůže, zejména v důsledku zrakového postižení, což by svědčilo pro výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. V řízení však nebylo prokázáno, že by k oslepnutí žalobce došlo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, a nelze tedy přisvědčit žalobci, že se stal plně invalidním právě v důsledku dopravní nehody. Okolnost svědčící pro navýšení odškodnění lze spatřovat v trvalosti žalobcova postižení s minimální možností zlepšení jeho stavu. Soud se zabýval způsobem života žalobce z hlediska pracovních, společenských a sportovních aktivit a porovnal jeho případ s dalšími obdobnými případy.
Uzavřel, že sice jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., avšak plnění, které bylo žalobci v tomto směru již vyplaceno, představující téměř 22násobek zvýšeného bodového ohodnocení, plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a nejsou tedy splněny podmínky pro další zvýšení odškodnění. Ohledně požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení soud uzavřel, že daný nárok je promlčen a žalobci nelze přisvědčit, tvrdí-li rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzní rozsudkem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 11 Co 5/2023-1670, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výrocích II, III a IV jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud pověřil MUDr. Jana Velka, znalce z oboru zdravotnictví, specializace oftalmologie, vypracováním znaleckého posudku za účelem zjištění, zda onemocnění zraku žalobce, tedy sekundární glaukom, je v příčinné souvislosti s dopravní nehodou.
Znalec dospěl k závěru, že žalobce má výraznou dědičnou dispozici k onemocnění zadní polymorfní dystrofií rohovky obou očí a její komplikaci sekundárním glaukomem obou očí. Jde o dědičné progredující onemocnění postihující obě oči, špatně reagující na léčbu. Drobná povrchová ranka horního víčka, k níž při nehodě došlo, pro hustou vaskularizaci víček způsobí hematom víčka bez hyperémie a postižení očního bulbu. Základní diagnózou vedoucí k postupné ztrátě vidění žalobce je vrozené onemocnění obou očí, vpravo léčebně nezvládnutelné.
Zraková ostrost obou očí se postupně zhoršovala, od roku 2018 je zraková ostrost pravého oka v pásmu úplné slepoty, levého oka v pásmu praktické slepoty. Ke ztrátě zraku by došlo i bez traumatu způsobeného dopravní nehodou. U žalobce jde o oboustranný glaukom, a pokud by k projevům glaukomu došlo po úrazu, byl by pouze jednostranný a je vyloučeno, aby jím trpěl oboustranně. Jde-li o
právní posouzení věci, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. K ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v roce 2001, a při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je tedy nutno aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb., a to s ohledem na znění přechodného ustanovení obsaženého v § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. je namístě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody.
Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku) je podle judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. Důvodem, pro něž žalobce již nemůže vykonávat činnost varietního umělce (kouzelníka), je především jeho zrakové postižení. Žalobce se dále v důsledku úrazu nemůže věnovat svým dřívějším zálibám v cestování, rekreačním sportu a navštěvování kulturních akcí, přičemž v těchto aktivitách nevybočoval z běžného společenského standardu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částka 932.160 Kč (tj. téměř 34násobek základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., stanoveného revizním znaleckým posudkem), která byla žalobci vyplacena vedlejší účastnicí, plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a nejsou proto podmínky pro další zvýšení odškodnění v rozsahu požadovaném žalobcem. Tuto náhradu nelze v žádném případě považovat za nedostatečnou, nepřiměřenou či neproporcionální.
Odvolací soud se soudem prvního stupně souhlasil rovněž, jde-li o problematiku promlčení úroků z prodlení ohledně jednotlivých nároků žalobce.
5. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce je přesvědčen, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování nesprávně právně posoudily dvě sporné otázky. Za prvé otázku rozsahu zjištěných trvalých následků nastalých v příčinné souvislosti s předmětnou nehodou a s tím související otázku ustálení zdravotního stavu žalobce po předmětné dopravní nehodě. Za druhé pak nesprávně právně posoudily otázku spravedlivého a přiměřeného navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah vypracovaných znaleckých posudků. Připomněl své námitky proti reviznímu znaleckému posudku, například že nebyl osobně vyšetřen nebo že jinými znalci byly původně následky na jeho páteři a ramenním kloubu hodnoceny jako lehké, zatímco znalecký ústav je po jejich rozvinutí hodnotil jako středně těžké. Z toho žalobce dovodil, že k ustálení zdravotního stavu v jeho případě došlo teprve po roce 2001, případně se jeho zdravotní stav po tomto datu zhoršil, a hodnocení ztížení společenského uplatnění tak mělo být buď celé provedeno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., případně podle ní mělo být hodnoceno alespoň zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 2001 byla provedena operace žalobce, a teprve rok po ní mohlo dojít k ustálení jeho zdravotního stavu. Dovolatel rovněž prezentoval řadu především formálních námitek proti posudku MUDr. Velka a vyjádřil své přesvědčení, že glaukom a následná ztráta zraku v případě pravého oka souvisí s dopravní nehodou. Dědičná dystrofie rohovky se rozvinula teprve po opakovaných glaukomových záchvatech. Dovolatel rovněž brojil proti závěrům nižších soudů, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež doposud obdržel, je dostatečné. Popsal obtíže, jimž v souvislosti se svým zdravotním stavem musí čelit, a jejich dopady na jeho každodenní život v rovině soukromé i pracovní. Jde-li o pravidla určení výše přiměřeného zadostiučinění, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13. Částku, již dovolatel doposud coby odškodnění za ztížení společenského uplatnění obdržel, nepovažuje za adekvátní i proto, že je o odškodnění rozhodováno po více než 25 letech od předmětné dopravní nehody. Pro srovnání, jde-li o adekvátní výši odškodnění, žalobce citoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soud změnil tak, že rozhodne v jeho prospěch.
6. Žalovaný ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka promlčení úroků z prodlení zůstala dovoláním nedotčena, a proto se jí dovolací soud při svém přezkumu nezabýval.
10. Specifikoval-li žalobce přípustnost dovolání mimo jiné tak, že otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nekonkretizoval v tomto směru příslušnou otázku, ani žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, jež by byla podle jeho názoru rozporuplná, a dovolání tak v daném kontextu nemůže být shledáno přípustným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3490/2023, či ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2137/2023).
11. První z dovolatelem předestřených otázek, tedy rozsah zjištěných trvalých následků nastalých v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a s tím související okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce po nehodě, nemůže dovolání činit přípustným již proto, že dovolatel opomněl specifikovat judikaturu, s níž má být napadené rozhodnutí podle jeho názoru v rozporu. Takové vymezení je však obligatorní součástí dovolání, neboť tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
12. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud k první formulované otázce konstatuje, že zpochybňuje-li dovolatel svými námitkami závěry znaleckých posudků vypracovaných ustanovenými soudními znalci (znaleckým ústavem), na jejichž základě soudy určily rozsah poškození zdraví žalobce související s dopravní nehodou, respektive okamžik, kdy došlo k ustálení jeho zdravotního stavu, napadá tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 85/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Nalézací soudy (viz bod 6 napadeného rozsudku a body 37-39 rozsudku soudu prvního stupně) považovaly v řízení provedený revizní znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně za zcela srozumitelný a řádně zdůvodněný včetně použité metody. Znalecký ústav vyložil, že žalobce nebylo možné osobně vyšetřit kvůli dlouhé době, jež uplynula od dopravní nehody, či proč nelze ztrátu zraku pravého oka žalobce považovat za související s dopravní nehodou, když je naopak dědičně podmíněna.
Ohledně ustálení zdravotního stavu žalobce znalecký ústav osvětlil, že k jeho první stabilizaci došlo v souvislosti s rehabilitací v roce 1998, následně neprobíhala žádná léčba a není dokladována ani rehabilitace. V listopadu 2000 podstoupil žalobce plánovanou operaci, jež vedla k opětovné destabilizaci stavu pravé dolní končetiny s nutností zhojení a rehabilitace. Ustálení zdravotního stavu žalobce tak znalecký ústav spojil se stabilizací pravé dolní končetiny v roce 2001 (viz body 28 a 37 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud navíc k otázce postižení pravého oka žalobce ustanovil dalšího znalce MUDr. Velka, podle jehož závěrů by ke ztrátě zraku došlo i bez traumatu způsobeného dopravní nehodou už proto, že se v případě žalobce jedná o oboustranný glaukom, což by bylo vyloučeno, pokud by byla dána příčinná souvislost mezi poraněním víčka pravého oka žalobce při nehodě a poškozením zraku žalobce. Lze tedy shrnout, že dovolatel až na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dospívá k závěru o chybách znaleckých posudků.
Dovolací soud nicméně zdůrazňuje, že je skutkovými závěry nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Námitky žalobce vůči stanovení rozsahu poškození jeho zdraví souvisejícího s nehodou a vůči stanovení okamžiku ustálení jeho zdravotního stavu jakožto námitky skutkového charakteru proto nejsou v dovolacím řízení přípustné. Pouze na okraj dovolací soud poznamenává, že vytýká-li dovolatel znaleckému ústavu, že některá poškození posoudil jako středně těžká, zatímco jiní znalci je ve svých posudcích hodnotili jako lehká, a dovozuje z toho progresi svého zdravotního stavu, nelze z toho dovozovat zhoršení zdravotního stavu žalobce, zvláště když znalecký ústav přitom vycházel ze stejných materiálů jako jiní znalci.
13. Způsobilými založit přípustnost dovolání nejsou námitky žalobce vůči formálním náležitostem posudku MUDr. Velka, neboť jejich podstatou jsou vady řízení, k nimž (je-li jimi řízení skutečně postiženo) dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva řešenou odvolacím soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci žalobce nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Dovolací soud nadto podotýká, že odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek MUDr. Velka je poněkud stručný, avšak zcela přesvědčivý co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logicky odůvodněný a jednoznačný, pokud jde o jeho odborné závěry, které jsou v souladu se závěry ústavního znaleckého posudku v tom směru, že příčinnou souvislost očního onemocnění žalobce s úrazem žalobce při dopravní nehodě nelze mít za prokázanou (viz bod 10 napadeného rozsudku). Je nasnadě, že dovolatel brojí proti uvedenému znaleckému posudku z hlediska formálního, ale i z hlediska jeho odborných závěrů, s nimiž nesouhlasí, a snaží se o jejich přehodnocení, v důsledku čehož však nemůže být dovolání shledáno přípustným, jak bylo uvedeno výše.
14. Rovněž otázka prokázání příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4049/2019), protože v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
15. Ani otázka okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť je otázkou skutkovou, tudíž zpochybnění jejího posouzení odvolacím soudem nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2226/2022, ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024, ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 114/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4691/2010). Není ani zřejmé, z jakého důvodu se dovolatel domnívá, že k ustálení jeho zdravotního stavu mělo dojít právě jeden rok po operaci, při níž byly z jeho kotníku odstraněny kovové implantáty. Podle závěrů revizního znaleckého posudku uvedená extrakce materiálu, není-li vynucena komplikacemi, není operací nezbytnou, rekonvalescence vyžaduje pouze 2-3 týdny a do posouzení ustálení zdravotního stavu nebyla ani zahrnuta (viz s. 53-54 revizního znaleckého posudku, č. l. 1324-1325 spisu). Vzhledem k závěru o okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu, je rovněž správný závěr o nutnosti aplikovat na posuzovanou věc vyhlášku č. 32/1965 Sb., a to podle přechodného ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
16. K druhé dovolatelem specifikované otázce, tedy přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského zadostiučinění, jež mu bylo dosud poskytnuto vedlejší účastnicí, uvádí dovolací soud následující. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. přiměřeně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná.
17. Odvolací soud uvedl, že zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Zvýšení náhrady tedy zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti.
Vždy platí, že mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku) je pak vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, či ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004). Žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl zlomeniny žeber, patní kosti a kotníku, poranění kolene, páteře a pravého očního víčka. Odvolací soud zdůraznil, že způsob života žalobce a jeho aktivity v době před nehodou jsou do budoucna trvale omezeny nebo ztraceny. Jedná se zejména o činnost varietního umělce (kouzelníka) a organizování kouzelnických vystoupení, jakož i o podnikatelskou činnost, které žalobce již vykonávat nemůže, kdy však důvodem je především jeho zrakové postižení.
Žalobce se dále v důsledku úrazu nemůže věnovat svým dřívějším zálibám v cestování, rekreačním sportu a navštěvování kulturních akcí, přičemž v těchto aktivitách nevybočoval z běžného společenského standardu. Výjimečné okolnosti pro navýšení odškodnění odvolací soud spatřoval v trvalosti následků na zdraví žalobce s nepříznivou prognózou jejich zlepšení. Odkázal rovněž na porovnání případu žalobce s dalšími skutkově obdobnými případy v judikatuře dovolacího soudu, jež provedl soud prvního stupně.
Částku 932.160 Kč, tedy téměř 34násobek základního bodového ohodnocení stanoveného znaleckým ústavem, považoval za adekvátní. Dovolací soud nepovažuje takové odškodnění za nepřiměřeně nízké.
18. Je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, nelze ztrátu zraku žalobce spojovat s předmětnou dopravní nehodou, a při stanovení částky, jež by vystihovala trvalé zdravotní následky žalobce, ji tak nelze brát v úvahu, bez ohledu na to, že žalobce s uvedeným závěrem nesouhlasí. Jak přiléhavě konstatoval odvolací soud, judikatura vztahující se k přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. dovodila, že výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku) je podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit či dokonce upadne do stavu pouhého vegetativního přežívání apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, či ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). Je tedy zřejmé, že dosáhlo-li odškodnění v daném případě 34násobku základního bodového ohodnocení, respektive 22násobku zvýšeného bodového ohodnocení stanoveného znaleckým ústavem, výrazně přesáhlo obvyklý rámec, který byl v době účinnosti příslušné vyhlášky považován za adekvátní pro následky úrazu, jež poškozeného sice ve značné míře omezují, ale nepochybně je nelze považovat za naprosto vylučující z veškerých sfér života. I z hlediska absolutní částky, kterou žalobce v minulosti od vedlejší účastnice obdržel a nyní ještě obdržet má, je třeba odškodnění považovat za dostačující, a to i při zohlednění doby, v níž je o doplatku odškodnění za ztížení společenského uplatnění rozhodováno. Napadený rozsudek tak není ani v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou.
19. K judikatuře, již dovolatel citoval na podporu svého názoru o nutnosti navýšit dosud vyplacené odškodnění za ztížení společenského uplatnění, je třeba zdůraznit, že se jedná o skutkově zcela odlišné případy, neboť v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2596/2006 byl posuzován případ, kdy žalobkyně utrpěla záhy po narození popáleniny v inkubátoru, mající za následek mimo jiné amputaci prstu a zohyzdění, a v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 777/2009 šlo o případ, kdy byl žalobkyni nevratně poškozen jazykový nerv, následně se rozvinuly psychické problémy a byl jí přiznán plný invalidní důchod. Ani tato rozhodnutí nečiní úvahu odvolacího soudu nepřiměřenou.
20. Dovolací soud si je vědom značné délky řízení i nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, podle nějž ve sporu vedeném po nepřiměřeně dlouhou dobu podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a prováděcí vyhlášky č. 440/2001 Sb. (tím spíše pak vyhlášky č. 32/1965 Sb.) mají soudy při určení výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví přihlédnout k částkám, které by vyplývaly z Metodiky k výkladu § 2958 o. z., stejně jako obtíží, jež je žalobce nucen každodenně překonávat, avšak vzhledem k tomu, že jejich značná část pramení z postižení jeho zraku, jež nesouvisí s dopravní nehodou, ani závěry citovaného nálezu nemohou vést k vyhovění žalobě v požadovaném rozsahu.
21. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšný žalovaný a vedlejší účastnice by měli proti žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak podle obsahu spisu jim žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu