22 Cdo 85/2023

22 Cdo 85/2023-966

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti žalované V. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 101/2016, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Co 125/2021-861, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Co 125/2021-861, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá.

Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 C 101/2016-690, ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované přikázal žalobci pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), zůstatek na účtu vedeném u Komerční banky, a. s., č. XY, v částce 3 642,06 Kč, zůstatek na účtu vedeném u Moneta Money Bank, a.

s., č. XY, v částce 262,26 Kč, práva a povinnosti z pojistné smlouvy č. 8023924417 u ČSOB pojišťovny, a. s., a práva a povinnosti z pojistné smlouvy č. 7009723071 u Pojišťovny České spořitelny, a. s. Do vlastnictví žalované dále přikázal vybavení kuchyně (mikrovlnnou troubu, gril Catler, kávovar, chladničku Ariston, pračku LG, čistící přístroj Rainbow, myčku, dvě barové židle a mlýnek na koření), vybavení obývacího pokoje a jídelny (jídelní stůl, jídelní židli, lustr, ozdobný odkládací stolek masiv, skleněnou desku, HD satelitní přijímač, nástěnné poličky, stůl do obývacího pokoje – masiv, sedací soupravu rohovou IKEA, sedací soupravu IKEA, televizor 3D a komodu masiv), vybavení pokoje (postel bílou masiv včetně matrace, skříňky bílé 2 ks, stolek bílý, komodu zásuvkovou masiv 2 ks, skříň masiv 3 ks), vybavení ložnice (postel masiv), vybavení zahrady (zahradní lehátka, slunečník, zahradní nábytek Petrafleu, gril, stůl na pokrmy po grilování), ostatní vybavení (záclony, garnýže, povlečení, ručníky, podsedáky, lustry, lampičky, polštářky, lůžkoviny, prostírání, ubrusy, nádobí, náčiní, příbory, rychlovarnou konvici, mixér, obrazy, keramiku, zrcadla, keramické květináče, vázy a další drobné předměty a drobné spotřebiče, stropní svítidlo, zásuvkovou skříňku, věšák na oděvy, regál na víno), zůstatek na účtu vedeném u Moneta Money Bank, a.

s., č. XY, v částce 11 637,15 Kč, práva a povinnosti z pojistné smlouvy č. 0240300834 u Allianz penzijní společnost, a. s., práva a povinnosti z pojistné smlouvy č. 1111496997 u pojišťovny AXA životní pojišťovna, a. s. Žalobci a žalované přikázal rovným dílem k úhradě zůstatek dluhu z úvěru u Komerční banky, a. s., č. XY ve výši 544 078,94 Kč včetně budoucího příslušenství, č. XY ve výši 1 259 794,31 Kč včetně budoucího příslušenství, a č. XY ve výši 24 124,02 Kč, včetně budoucího příslušenství.

Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání zaniklého společného jmění částku 3 094 162 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, podle něhož žalobce bez vědomí žalované za účelem financování dostavby rodinného domu uzavřel dne 12. 1. 2003 smlouvu o půjčce ve výši 480 000 Kč s I. J. Měl rovněž za prokázané, že půjčené peníze byly skutečně na dostavbu domu vynaloženy. Následně účastníci uzavřeli s Komerční bankou, a.

s., smlouvu o hypotečním úvěru (reg. č. 009010713072) na částku 1 596 988 Kč, přičemž nabyté finanční prostředky byly použity mimo jiné na úhradu půjčky žalobce I.

J. Následně dospěl k závěru, že žalovaná uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru odsouhlasila závazek žalobce vůči I. J. i způsob jeho úhrady. Vzhledem k tomu, že prostředky získané žalobcem z uvedené půjčky byly spotřebované ve prospěch společného jmění manželů (dále také jen „SJM“), s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 uzavřel, že je třeba vnos nevypořádat, nýbrž přistoupit v této části k disparitě podílů. Soud prvního stupně dále shledal, že žalobce prokázal vnosy ze svého výlučného majetku do SJM celkem ve výši 1 574 530 Kč. Nepřistoupil však k valorizaci těchto vnosů žalobce, neboť výlučné prostředky žalobce byly vynaloženy na financování nákupu pozemku a rozestavěné stavby a nyní nelze stanovit, jak se ode dne vynaložení prostředků žalobce zvýšila hodnota tohoto majetku.

V době vnosu byla nemovitost v neporovnatelném stavu se stavem současným, a proto zvýšení hodnoty není možné stanovit. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že od ukončení společného soužití v březnu 2015 užívá předmětné nemovitosti výlučně žalobce, který tímto způsobem celých 6 let profituje, oproti tomu žalovaná předmětné nemovitosti již v tomto období neužívala a své bydlení si musela zajistit jiným způsobem a také je hradit. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29.

6. 2022, č. j. 13 Co 125/2021-861, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované do

vlastnictví žalobce přikázal: a) předmětné nemovitosti, b) dluh na jistině a splatných úrocích v celkové výši 497 038,53 Kč, a dluh na příslušenství, které k dluhu v budoucnu přiroste, to vše ze smlouvy o úvěru uzavřené s obchodní společností Komerční banka, a. s., č. ú. XY, c) dluh na jistině a splatných úrocích v celkové výši 1 183 864,60 Kč, a dluh na příslušenství, které k dluhu v budoucnu přiroste, to vše ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s obchodní společností Komerční banka, a. s., č. ú. XY, d) dluh na jistině a splatných úrocích v celkové výši 3 673,76 Kč, a dluh na příslušenství, které k dluhu v budoucnu přiroste, to vše ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s obchodní společností Komerční banka, a. s., č ú. XY, e) pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností Komerční banka, a. s., č. ú. XY, ve výši 3 642,06 Kč, f) pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností MONETA Money Bank, a. s., č. ú. XY, ve výši 262,26 Kč.

Žalované ze zaniklého společného

jmění manželů přikázal: g) vybavení kuchyně: mikrovlnná trouba, kávovar, čistící přístroj Rainbow, h) vybavení obývacího pokoje a jídelny: lustr, ozdobný odkládací stolek – masiv a skleněná deska, HD satelitní přijímač, nástěnné poličky, stůl do obývacího pokoje – masiv, televizor 3D, i) vybavení

pokoje: postel bílá masiv včetně matrace, skříňky bílé 2 ks, stolek bílý, j)

vybavení zahrady: slunečník, zahradní nábytek Petrafleu, k) ostatní vybavení: záclony, garnýže, povlečení, ručníky, podsedáky, lustry, lampičky, polštářky, lůžkoviny, prostírání, ubrusy, nádobí, náčiní, příbory, rychlovarná konvice, mixér, obrazy, keramika, zrcadla, keramické květináče, vázy a další drobné předměty a drobné spotřebiče, stropní svítidlo, věšák na oděvy, l) pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností MONETA Money Bank, a. s., č. ú. XY, ve výši 11 637,15 Kč, m) pohledávku z pojistné smlouvy č. 0240300834 vedené obchodní společností Allianz penzijní společnost, a.

s., ve výši 58 645,64 Kč, n) pohledávku z pojistné smlouvy č. 1111496997 vedené obchodní společností UNIQA pojišťovna, a. s., ve výši 121 500 Kč. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání zaniklého společného jmění částku 3 831 991,99 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že půjčka žalobce ve výši 480 000 Kč je dluhem, který náleží výhradně žalobci, tedy že se nejedná o dluh společný.

Uzavřel, že za situace, kdy bylo prokázáno, že předmětná půjčka byla zaplacena ze společných prostředků, je důvodný požadavek žalované na vypořádání této částky ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy aby žalobce

nahradil to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výhradní majetek. V rámci vypořádání proto uložil žalobci polovinu této částky žalované nahradit. Odvolací soud se následně ztotožnil s důvody, pro něž soud prvního stupně nepřistoupil k valorizaci vnosů žalobce. Navíc uvedl, že v průběhu manželství byl dům dostavován i přestavován, a nelze tak dospět k závěru, že by ke zvýšení hodnoty domu (nemovitostí) došlo výlučně či převážně v důsledku vynaloženého vnosu žalobce. K námitce žalobce, že za jeho peníze byly pořízeny i pozemky a jejich hodnotu poměřit lze, odvolací soud konstatoval, že i kdyby provedl důkaz znaleckým posudkem k ocenění pozemku, na jeho závěru o nedůvodnosti valorizace by se nic nezměnilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany sporu dovolání.

Žalobce uvedl, že dovolání je přípustné v souladu s § 237 zákona č. 99/1063 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně ve svém dovolání

rozporoval následující:

1) Dovolatel nesouhlasil s postupem soudu v rámci vypořádání předmětných nemovitostí, zejména se způsobem stanovení jejich obvyklé ceny. Znalci vyčetl průtahy a odborná pochybení. Soud prvního stupně měl zkrátit žalobce na jeho právech s ohledem na § 127a o. s. ř., neboť opakovaně zamítl znalci možnost nahlédnout do spisu. Odvolací soud měl pro posouzení obvyklé ceny s ohledem na zjevné chyby a nejasnosti znaleckého posudku zadat vyhotovení revizního znaleckého posudku v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3.

7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012. Ing. Jaroslav Bejšovec v době, kdy již nebyl znalcem, ústně podal znalecký posudek k ceně předmětných nemovitostí ke dni 20. 6. 2022. Žalobce jednak zpochybňuje metodiku znalce, a jednak poukazuje na nezákonný postup odvolacího soudu, který vycházel z ústního vyjádření osoby, kterou nebylo možné považovat za znalce. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým byl zohledněn dluh účastníků na ceně předmětných nemovitostí. Napadené rozhodnutí považuje za rozporné s rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 5252/2007.

2) Žalobce měl za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při posuzování vypořádání částky 480 000 Kč, jež má základ v půjčce žalobce od I. J. a byla splacena z úvěru, který spadá do SJM, neboť žalovaná věděla, že je tento dluh „zahrnut v rámci předmětného úvěru“, a o existenci půjčky. Uvedl, že předmětná částka byla použita na dostavbu rodinného domu žalobce a žalované a i pokud by připustil, že se jednalo o výlučný dluh žalobce, bylo by plnění z tohoto závazku poskytnuto z výlučného vlastnictví žalobce ve prospěch SJM a ze SJM tak musí být i pořádáno.

Za akceptovatelné považuje i závěry soudu prvního stupně, který přistoupil k disparitě podílů. Odvolací soud měl následně rozhodnout v rozporu s rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2008/2020. 3) Dále se žalobce v řízení domáhal valorizace vnosů ze svého výlučného majetku do SJM podle § 742 odst. 2 o. z. Odvolací soud měl rozhodnout nesprávně, pokud v rozporu s citovaným ustanovením k valorizaci vnosů nepřistoupil. Valorizace vnosů je podle něj otázkou dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou. 4) Dovolatel také namítl, že napadené rozhodnutí je vadné, resp. není řádně odůvodněné, pokud jde o závěr, podle něhož veškeré výběry nad 20 000 Kč realizované žalobcem od února 2015 soud vyhodnotil jako odklon ze SJM.

S takto stanovenou hranicí běžného hospodaření žalobce nesouhlasí stejně jako se zjištěním, na co byly finanční prostředky vynaloženy. Poukazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, podle něhož je to, jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů a zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, na úvaze soudu. Uzavřel pak, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho tvrzeními a provedenými důkazy, pročež jeho závěry nejsou řádně odůvodněné. 5) A konečně se žalobce dovolával nepřezkoumatelnosti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalobce na disparitní vypořádání.

Vyzdvihuje své nadstandardní příjmy, vnosy ze svého výlučného majetku a skutečnost, že sám zajišťoval úhradu veškerých potřeb spojených s vedením domácnosti. Naopak žalovaná podle dovolatele nepečovala ani o vedení rodinné domácnosti, neboť úklid a péče o domácnost byla zajišťována třetí osobou, kterou za její služby platil žalobce. Uzavřel, že pokud odvolací soud neshledal žádnou míru disparity vypořádacích podílů v souvislosti se zásluhovostí na nabytí společného majetku, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. od rozsudku ze dne 28.

11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011. Navrhl, aby dovolací soud jednak odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jednak napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná podala dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu. Zpochybnila postup soudů, které, ač určily, že dispozice s částkami nad 50 000 Kč již nebyly běžnou správou společného majetku, se spokojily s obecným závěrem, že všechny takto vybrané či odeslané prostředky byly použity buď na úhradu potřeb rodiny, či na dostavbu domu.

Žalovaná považuje daný závěr za paušální a nepřípustné souhrnné zjištění, které zakládá vadu nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí (odkazuje např. na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3947/2007). Soud měl podle ní vyzvat žalobce k doplnění tvrzení o účelu jednotlivých transakcí/výběrů a označení důkazů k nim. Rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto směru spočívat na řešení otázky procesního práva, a totiž povinnosti soudu respektovat rozložení důkazního břemene, učinit konkrétní skutková zjištění a vyložit je v odůvodnění rozhodnutí, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2150/2011).

Jako nesprávný žalovaná označila i závěr soudů o tom, že „neběžnou“ správou majetku byly pouze jednotlivé transakce, které přesáhly částku 50 000 Kč. Takový závěr totiž podle žalované vede k absurdní situaci, kdy není zohledněna kvantita výběrů v daném období. Jako nadlimitní by proto měl soud posuzovat i více menších transakcí provedených krátce po sobě. Dále soudy měly učinit další paušální závěr o tom, že prostředky získané z výlučných úvěrů žalobce byly použity ve prospěch rodiny. I v tomto směru žalovaná namítá, že soudy učinily souhrnné skutkové zjištění, čímž se odchýlily od judikatury specifikované výše.

Žalovaná namítla, že lze analogicky použít závěry z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2150/2011 o rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Jako nesprávné se pak žalované jevilo rozhodnutí o dílčí disparitě podílů s ohledem na souhrnné zjištění, že výlučné úvěry žalobce byly použity ve prospěch rodiny. A konečně namítla, že soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalobce, že částka 200 000 Kč, kterou dostal darem od své matky, byla použita na dostavbu domu, aniž by vyzval podle § 118 a o. s. ř. k doplnění tvrzení, na co konkrétně měla být částka použita.

Tento postup soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, považuje za nesprávný, pročež jím bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 3643/15

žalovaná považuje tuto námitku za přípustný dovolací důvod. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že se jedná o obstrukční podání, které žalovaná podala s cílem zdržovat vyřízení věci. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce ve svém dovolání rozporuje způsob vypořádání vnosu ve výši 480 000 Kč ze společného majetku na úhradu jeho výhradního dluhu.

Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněném pod č. 44/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále též jen „R 44/2021“), dospěl k závěru, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají.

Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM [viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 665/2021 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K tomu zároveň doplnil, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.

11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném pod R 57/1971 Sbírky soudních rozhodnutí, část civilní, byl přijat právní názor, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes SJM).

Tímto způsobem lze překonat případnou „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM. Nelze zde však hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek.

V nyní projednávané věci žalobce zpochybňuje již samotný závěr obou nalézacích soudů o tom, že prostředky nabyté ze smlouvy o půjčce se bez dalšího staly součástí SJM; naznačuje, že je nabyl výlučně on a pokud je následně vynaložil na dostavbu domu, jedná se o vnos z jeho výlučného majetku do SJM. V tomto ohledu žalobci s ohledem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu přisvědčit nelze. Finanční prostředky nabyté na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 1. 2003 ve výši 480 000 Kč se v souladu s § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), staly součástí SJM účastníků řízení, zatímco povinnost půjčku vrátit nadále tížila jen ho samotného.

Správný je také závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy byl výlučný dluh žalobce uhrazen ze společných prostředků (nabytých na základě smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené oběma účastníky řízení) je důvodný požadavek žalované na vypořádání této částky ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) o. z. – vypořádání vnosu ze SJM na výlučný dluh žalobce. Odvolací soud dále neshledal důvod pro disparitu podílů. V tomto rozsahu je však již jeho právní posouzení věci neúplné, neboť nevzal v úvahu všechny okolnosti tohoto konkrétního případu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021, vysvětlil, že závěry vyplývající z R 44/2021 lze považovat za doplnění existující judikatury k disparitě podílů z důvodu tzv. zásluhovosti. Zopakoval, že k dluhu jednoho z manželů má soud přihlédnout (např. v rámci úvahy o disparitě podílů) při vypořádání SJM, jestliže v konkrétním případě existuje „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela.

Je tedy připuštěna možnost zohlednit individuální okolnosti případu tak, aby celkové vypořádání odpovídalo rozumnému uspořádání právních poměrů. Zároveň nicméně zdůraznil, že to neznamená, že takové řešení mají soudy zvolit bez dalšího vždy v situaci, kdy se v průběhu trvání SJM jeden z manželů zaváže v rámci právního jednání způsobem, který povede k nabytí aktiv do SJM. Takový postup by totiž pouze nepřímo obcházel pravidlo zakotvené v § 710 písm. b) o. z. [resp. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.].

V rámci hledání spravedlivého řešení při vypořádání SJM tak soudy sice možnost rozhodnout o disparitě podílů mají, avšak jejich závěr musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu.

Nadto doplnil, že smyslem závěrů uvedených v R 44/2021 ve vztahu k disparitě je dosáhnout vyváženého vypořádání společného jmění, jehož některé součásti se staly součástí společného jmění na základě závazkového právního vztahu, v němž je pouze jeden z manželů výlučným dlužníkem. Podstata formulovaného požadavku na spravedlivé uspořádání právních poměrů bývalých manželů spočívá v tom, aby byla uvedena do „rovnováhy“ jednak okolnost, že právním jednáním jednoho z manželů byla nabyta aktiva do SJM, a jednak okolnost, že tento manžel je výlučným dlužníkem z příslušného závazkového právního vztahu.

Nástrojem, prostřednictvím kterého má být této rovnováhy dosaženo, může být závěr soudu o disparitě podílů, která zohledňuje přínos manžela o nabytí součástí SJM se současným zohledněním výlučného závazku, ze kterého byly získány prostředky tvořící součást SJM. Současně však z uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá, že jenom samotné nabytí věcí (finančních prostředků) na základě závazkového právního vztahu, v němž jeden z manželů figuruje jako výlučný dlužník, důvodem pro disparitu podílů samo o sobě bez dalšího není.

V R 44/2021 se formuluje jako jedna z možných úvah o disparitě situace, kdy získaný majetek rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel výlučný dluh uhradil nebo bude muset reálně uhradit ze svého výlučného majetku. Tím je jasně naznačen spravedlnostní požadavek spočívající v tom, aby vypořádání SJM neproběhlo tak, že aktiva budou rozdělena mezi manžele každému jednou polovinou, ale jeden z manželů bude povinen uhradit dluh (nebo již uhradil) ze svých výlučných prostředků, čímž dojde k odčerpání jeho výlučných finančních prostředků bez adekvátního odrazu této skutečnosti při vypořádání SJM.

Nyní souzená věc je specifická tím, že výlučný dluh žalobce ze smlouvy o půjčce s I. J. byl již uhrazen ze společných prostředků účastníků řízení. De facto však došlo pouze k transformaci tohoto výlučného dluhu žalobce na společný dluh žalobce a žalované plynoucí ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s Komerční bankou, a. s. Tento dluh přitom v době rozhodnutí soudu v jeho převážné části pořád trval a byl přikázán žalobci k vyrovnání [viz výrok I písm. c) napadeného rozhodnutí]. V podstatě tedy šlo o situaci předvídanou oběma výše citovanými rozhodnutími dovolacího soudu – žalobce je nepřímo skrze placení úvěru zavázán reálně uhradit ze svých výlučných prostředků dluh, ač aktiva nabytá z prostředků získaných žalobcem, investovaná do předmětných nemovitostí, byla rozdělena rovnoměrně mezi oba manžele.

Nevzal-li odvolací soud tuto okolnost v úvahu, je jeho závěr o neexistenci důvodů pro rozhodnutí o disparitě podílů předčasný. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelem předestřené otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, pročež je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce dále předkládá jako doposud neřešenou otázku tzv. valorizace vnosů z výlučného jmění žalobce do SJM podle § 742 odst. 2 o.

z.

Předmětná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, což však nelze klást k tíži dovolatele s ohledem na vyhotovení dovolání v době kratší jednoho měsíce od vydání stěžejního rozhodnutí dovolacího soudu k předmětné právní otázce (viz níže), a napadené rozhodnutí se od ní odchyluje. Z tohoto důvodu je založena přípustnost a důvodnost dovolání i v tomto rozsahu. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, řešil právní otázku týkající se valorizace vnosu ze společného jmění manželů do výlučného majetku jednoho z manželů ve smyslu § 742 o. z. V tomto rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že uvedená argumentace se přiměřeně uplatní i při vypořádání vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek tvořící společné jmění manželů. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vyložil, že citované ustanovení § 742 odst. 2 o. z. „je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manžely.“ Podrobně přitom odůvodnil závěr (k jednotlivým důvodům vedoucím k dále uvedenému závěru dovolacího soudu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022), „že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o.

z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů), aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení.“ V souvislosti se žalobcem navrhovanou valorizací vnosů z jeho výlučného majetku na společné jmění manželů nebylo v poměrech projednávané věci prozatím tvrzeno ani zjištěno, zda se účastníci řízení na valorizaci vnosu dohodli, případně zda by učiněné vnosy z výlučného majetku žalobce na majetek, který tvoří společné

jmění manželů, zakládal důvody k disparitě podílů. Nejvyššímu soudu je zřejmé, že odvolací soud, který vyhlásil rozsudek dne 29. 6. 2022, nemohl znát později vyhlášený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, a tak se pravidly v něm uvedenými nemohl řídit.

Rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti se žalobcem požadovanou valorizací vnosu je však s ohledem na shora uvedené předčasné, tedy nesprávné (a objektivně je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022), a proto je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1765/2022). Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o.

s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). Dovolatel dále zpochybnil závěr nalézacích soudů, podle něhož od února 2015, tj. poté, co se účastníci řízení již definitivně rozešli a rozhodli se ukončit rodinnou domácnost a společné finanční hospodaření, byla běžná hranice pro výběry s ohledem na finální fázi společného finančního hospodaření určena na 20 000 Kč. Učinil tak však toliko prostřednictvím námitek skutkového charakteru (např. že se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala až v březnu 2015 a následně ještě došlo k dalšímu obnovení soužití).

Dovolací soud je však skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Uvedený závěr nalézacích soudů proto nebyl dovolacímu přezkumu vůbec otevřen. Nicméně, je-li podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobce tvrdil, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s tvrzeními žalobce, konkrétně ohledně tří plateb (ze dne 10. 2. 2015 ve výši 50 000 Kč, ze dne 10. 2. 2015 ve výši 80 000 Kč a ze dne 16. 6. 2015 ve výši 51 500 Kč), které byly nalézacími soudy posouzeny jako odklony ze SJM, a provedenými důkazy, a závěry soudu tak nejsou řádně odůvodněny. Odvolací soud v bodě 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „zbývající odvolací námitky žalobce ve vztahu k oprávněnosti dispozic považuje odvolací soud za neopodstatněné“, přičemž plně odkázal na závěry uvedené v bodech 44 až 46 rozsudku soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně však k uvedeným platbám žalobce v dané části svého rozhodnutí neuvedl ničeho. Z napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, z jakého důvodu shledal odvolací soud předmětné odvolací námitky za neopodstatněné.

Napadené rozhodnutí je proto v této části stiženo vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a bude na odvolacím soudu, aby se namítanými platbami v dalším řízení opětovně zabýval a své rozhodnutí ohledně nich řádně odůvodnil. Dovolatel následně namítl, že se odvolací soud nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s požadavkem žalobce na disparitní vypořádání v souvislosti s jeho nadstandardními příjmy. Jestliže odvolací soud žádnou míru disparity vypořádacích podílů neshledal, měl se odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Tato námitka již přípustnost dovolání nezakládá. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu.

Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011). Dovolací soud zpochybní naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015). V projednávané věci soud prvního stupně nepovažoval návrh žalobce na disparitní vypořádání SJM v jeho prospěch za důvodný. Bylo prokázáno, že každý z účastníků sporu se svým vlastním způsobem staral o rodinu a zasloužil se o fungování rodiny – finanční prostředky obstarával převážně žalobce, naproti tomu žalovaná pečovala o dceru a domácnost. Odvolací soud následně v plném rozsahu odkázal na správnou argumentaci soudu prvního stupně.

Uvedl, že jeho závěry mají podklad v provedeném dokazování a jsou logicky a přesvědčivě odůvodněny. Rozhodnutí odvolací soudu v této části nelze považovat za nepřezkoumatelné. Odvolací soud se totiž může v rozsudku, jímž potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, omezit i na převzetí odůvodnění soudu prvního stupně tím, že na něj odkáže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a další v něm citovaná rozhodnutí). V dané části se odvolací soud v právním posouzením věci soudem prvního stupně zcela ztotožnil, a proto je zcela korektní, jestliže toliko odkázal na jeho příhodné odůvodnění.

Úvahy soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.

Skutečnost, že úklid domácnosti zajišťovala třetí osoba, ještě neznamená, že žalovaná o společnou domácnost nepečovala. Zpochybňuje-li dále dovolatel svými námitkami závěry znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, na jehož základě soud určil výši obvyklé ceny předmětných nemovitostí, napadá tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění [k tomu srovnej dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, a v něm odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nalézací soudy [viz bod 7 písm. g) napadeného rozhodnutí a bod 28 rozsudku soudu prvního stupně] považovaly v řízení provedený znalecký posudek Ing. Jaroslava Bejšovce za zcela srozumitelný a řádně zdůvodněný, neshledaly jeho závěry jako vnitřně rozporné. S námitkami žalobce se znalec podle nalézacích soudů beze zbytku vypořádal, svou metodu řádně zdůvodnil.

Žalobci se podle úvahy nalézacích soudů v řízení nepodařilo závěry znalce relevantně zpochybnit. Tedy až na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dovolatel dospívá k závěru o zjevných chybách a nejasnosti daného znaleckého posudku. Na tomto závěru pak staví svůj požadavek na vyhotovení revizního znaleckého posudku. Dovolací soud nicméně opakuje, že je skutkovými závěry nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Námitky žalobce vůči stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí jakožto námitky skutkového charakteru proto nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Ostatně jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Bezpředmětný je v dané věci proto i odkaz na obě rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007), která v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř. pojí povinnost soudu nechat vypracovat revizní znalecký posudek s pochybnostmi o věcné správnosti v řízení již provedeného znaleckého posudku.

V projednávané věci je z odůvodnění rozhodnutí obou nalézacích soudů zřejmé, že takové pochybnosti neměly, pročež se od dovolatelem namítané ustálené rozhodovací praxe odchýlit ani nemohly. V dalším řízení se soudy budou zabývat také dovolatelem namítanou vadou řízení spočívající v tvrzeném odepření práva znalci nahlédnout do soudního spisu a nezákonném postupu odvolacího soudu, který vycházel z ústního vyjádření osoby, kterou již nebylo možné považovat za znalce. O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené

lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Dovolání žalované však přípustné není. Žalovaná nejprve namítla, že soudy učinily obecně nepřípustné souhrnné zjištění ohledně použití finančních prostředků přesahujících soudy určenou hranici běžných výběrů na úhradu potřeb rodiny či na dostavbu domu, a tím založily vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Měly se odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně povinnosti soudu respektovat rozložení důkazního břemene, učinit konkrétní skutková zjištění a tyto pak vyložit v odůvodnění rozhodnutí.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.

Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010). Nejvyšší soud setrvale dovozuje, že prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu.

Proto při

vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil.

V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována.

Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/201, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1848/2021). V projednávané věci žalobce tvrdil, že veškeré prostředky vybrané ze společných účtů byly spotřebovány ve prospěch SJM, a to zejména na dokončení rodinného domu. Toto jeho tvrzení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno výpovědí žalobce, žalované a svědkyně (matky žalobce). Jednotlivá skutková zjištění, která z provedení těchto důkazních prostředků zjistil, uvedl jednotlivě v bodech 40 až 43 odůvodnění svého rozhodnutí.

Poté uzavřel, že žalobce prokázal, že s vybranými prostředky naložil v souladu se zákonem obecně žádoucím způsobem, neboť tyto byly tzv. spotřebovány ve prospěch rodiny a žalovaná je, byť toliko fakticky a dodatečně s ohledem na mnohaleté fungovaní finančního hospodaření rodiny, odsouhlasila. Vzhledem k nadstandardní životní úrovni účastníků soud prvního stupně stanovil hranici běžných výběrů na částku 50 000 Kč, a ohledně výběrů nad tuto částku uzavřel, že žalobce prokázal, že tyto byly se souhlasem žalované spotřebovány ve prospěch SJM.

Žalované se pak opak prokázat nepodařilo (viz bod 44 a 45 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud následně odkázal na správné hodnocení soudu prvního stupně v bodě 7 písm. r) a bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nadto zdůraznil, že z

dokazování vyplynulo, že finanční záležitosti rodiny (běžné, obvyklé náklady rodiny i neběžné – nákladné dovolené či financování dostavby domu) řešil po celou dobu fungování rodiny výhradně žalobce, přičemž žalovaná tento model akceptovala. V projednávané věci dovolací soud neshledal, že by soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkazuje, učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění ohledně použití finančních prostředků přesahujících soudy určenou hranici běžných výběrů na úhradu potřeb rodiny či na dostavbu domu, tj. ohledně výběrů přesahujících částku 50 000 Kč. Naopak se jedná o závěr vyplývající z výpovědi žalobce, žalované i svědkyně.

Konkrétní skutková zjištění soud prvního stupně učinil v bodech 40 až 43 odůvodnění rozhodnutí, kde rovněž vyložil i úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil. Rozhodnutí nalézacích soudů proto v tomto ohledu nepřezkoumatelná nejsou. Vzhledem k výše uvedenému je také zřejmé, že oproti tvrzení žalované nalézací soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu respektovaly rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení. Byl to právě žalobce, který tvrdil a prokázal, jak bylo s výběry přesahujícími 50 000 Kč naloženo.

Důkazní břemeno ohledně toho, že s předmětnými finančními prostředky naložil v souladu s institutem společného jmění manželů, tj. že byly spotřebovány ve prospěch SJM, tedy unesl. Označila-li žalovaná dále za nesprávný samotný závěr soudů, že „neběžnou“ správou majetku byly pouze jednotlivé transakce, které přesáhly částku 50 000 Kč, pak dovolací soud upozorňuje, že v dané části dovolání zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání jakožto jedné z jeho obligatorních náležitostí stanovených v § 241a odst. 2 o.

s. ř., pročež se dovolací soud předmětnou námitkou po věcné stránce ani nemohl zabývat. Co se týče námitky dovolatelky, podle níž soudy nesprávně posoudily otázku splnění podmínek pro uplatnění dílčí disparity, neboť učinily paušální závěr o tom, že prostředky získané z výlučných úvěrů žalobce byly použity ve prospěch rodiny, dovolací soud připomíná, že odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně k odvolací námitce žalované změnil (viz bod 28 napadeného rozhodnutí) a požadavku žalované na vypořádání vnosu ze SJM na výlučné jmění žalobce vyhověl.

Předmětná dovolací námitka je tak bezpředmětná. A konečně žalovaná namítla vadný postup soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, z důvodu rozporu s § 118a o. s. ř. ve vztahu k prokázání tvrzení žalobce, že částka 200 000 Kč, kterou dostal darem od své matky, byla použita na dostavbu domu. Dovolací soud podotýká, že se jedná o toliko tvrzenou vadu řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. V souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. by k ní mohl přihlédnout až za situace, že by dovolání žalované shledal z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014). Žalovaná v této části dovolání ani nevymezila žádnou otázku procesního práva, kterou by spojila s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o.

s. ř. K vymezení

přípustnosti dovolání nepostačí ani samo tvrzení, že bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1219/17). Opačný závěr nevyplývá ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15. V části IV dovolání nazvané „Rozvedení dovolacích důvodů“ pak rozporuje způsob hodnocení důkazů nalézacími soudy. Samotné hodnocení důkazů nalézacími soudy (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nicméně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2023

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu