22 Cdo 3187/2021-807
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: M. E. B., narozený XY, bytem ve XY, zastoupený JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti žalované J. B., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 97/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. července 2021, č. j. 60 Co 41/2021-755, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. července 2021, č. j. 60 Co 41/2021-755, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 28 C 97/2016-536, přikázal jednotlivé věci tvořící společné jmění žalobce a žalované do výlučného majetku vždy jednoho z nich (výrok I a II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 14 271,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV–VI). Účastníci řízení učinili předmětem vypořádání mimo jiné vnos žalované ve výši 670 000 Kč, který v její prospěch učinili její rodiče po částech dne 29.
12. 2009, 9. 11. 2010, 23. 3. 2012 a 19. 6. 2013, a zápůjčku poskytnutou společností K. P., zastoupenou jediným členem představenstva, panem K. B., přítelem žalované, dne 30. 7. 2014 ve výši 1 150 000 Kč. Vnos žalované ve výši 670 000 Kč měl být použit na uhrazení společného dluhu plynoucího ze smlouvy o překlenovacím úvěru u Modré pyramidy, stavební spořitelny, ze dne 13. 7. 2009. Zápůjčka ve výši 1 150 000 Kč měla být použita na uhrazení kupní ceny bytové jednotky č. 3938/11, která se stala součástí společného jmění manželů (dále také jen „SJM“).
Žalovaná pro případ, že by soud zápůjčku posoudil jako její výlučný dluh, žádala jeho výši zohlednit jako vnos z výlučného jmění do SJM. Soud prvního stupně zjistil, že smlouva o zápůjčce ve výši 1 150 000 Kč byla uzavřena mezi společností K. P, a žalovanou dne 30. 7. 2014 za účelem dlouhodobé finanční pomoci. Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku vrátit do 30. 12. 2017. Svědek pan K. B. ve své svědecké výpovědi uvedl, že nikdy před poskytnutím zápůjčky s žalobcem nehovořil a i posléze nebyla o zápůjčce řeč a že na splacení zápůjčky netrvá.
Žalované se nepodařilo ničím vyvrátit tvrzení žalobce, že o zápůjčce nevěděl. Soud prvního stupně proto uzavřel, že zápůjčka byla poskytnuta pouze žalované. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval posouzením, zda je zápůjčka společným závazkem manželů, který vznikl za trvání manželství v souladu s § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“), a na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že zápůjčka byla převzata jen žalovanou bez souhlasu žalobce a nejednalo se o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
Žalovaná se porušením zákonné povinnosti zajištění souhlasu druhého manžela s převzetím společného dluhu za trvání manželství převyšujícím jejich běžné hospodaření stala výlučným dlužníkem smlouvy o zápůjčce ve výši 1 150 000 Kč ze dne 30. 7. 2014. V otázce možnosti posouzení výlučného závazku žalované jako vnosu z výlučného jmění do SJM soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 8 Cz 36/96 (R 57/1970) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020.
Dále vycházel z výkladu § 709 a § 710 o. z., z nichž vyplývá, že vše, co nabudou manželé za trvání manželství, se stává jejich společným jměním až na výjimky uvedené v § 709 odst. 1 písm. a) – e) o. z. To znamená, že i věci nabyté za prostředky získané z výlučného závazku jednoho z manželů se stávají podle zákona společným jměním manželů.
Pokud se staly tyto věci společným
jměním manželů, nemůže být pak žádný vnos již předmětem jejich vypořádání. Závazek zůstává výlučným jednoho z manželů, věci nabyté pak společným jměním manželů a není nic, co by mohlo být ještě „vneseno“. Na základě tohoto právního hodnocení soud nezohlednil výlučný závazek žalované ve výši 1 150 000 Kč jako vnos žalované do SJM. Disparitu podílů nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněnou. Co se týče vnosu žalované ve výši 670 000 Kč, soud prvního stupně vyšel z výpovědi rodičů žalované, kteří potvrdili, že nikdy nečekali, že jim předmětná částka bude vrácena, ačkoli dodatečně na žádost zástupkyně žalované podepsali, že se jednalo o půjčku.
Peníze ji darovali na bydlení. Za prokázanou vzal soud prvního stupně skutečnost, že prostředky nebyly darovány žalobci, a šlo tak o dar rodičů žalované pouze žalované. Na základě uvedeného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil prostředky nabyté žalovanou darem od rodičů a vložené na úhradu společného závazku u Modré pyramidy, stavební spořitelny, jako vnos žalované, který poskytla ze svých výlučných prostředků na úhradu společného dluhu. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15.
7. 2021, č. j. 60 Co 41/2021-755, rozsudek soudu ve výroku I a II potvrdil a ve výroku III změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 1 082 745 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). Pokud jde o smlouvu o zápůjčce ze dne 30. 7. 2014, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Uvedl, že žalovaná se porušením zákonné povinnosti zajištění souhlasu druhého manžela s převzetím společného dluhu za trvání manželství převyšující jejich běžné hospodaření stala výlučným dlužníkem z předmětné smlouvy.
Co se týče uplatněného vnosu žalované ve výši 670 000 Kč, odvolací soud učinil na základě opakování dokazování odlišný skutkový i právní závěr, a to – při právním posouzení – že mezi žalovanou a jejími rodiči nebyla uzavřena smlouva darovací, nýbrž smlouva o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přičemž žalobce o uzavření této smlouvy nevěděl. Výše půjčky podle odvolacího soudu převyšuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a půjčka byla převzata žalovanou bez souhlasu žalobce.
Dospěl proto k závěru, že uvedený závazek netvoří součást zaniklého jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., nýbrž jde o výlučný závazek žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, přihlédl k oběma výlučným dluhům žalované v rámci disparity podílů. Prostředky, o které byla masa společného jmění manželů rozšířena, byly použity ke koupi bytové jednotky a ke snížení pasiv společného jmění manželů.
Z tohoto
důvodu považoval odvolací soud za důvodné zohlednit v rámci disparity podílů zásluhovost žalované tak, že hodnotou dluhů žalované určil odchylku od jinak obecného principu rovnosti podílů bývalých manželů na zaniklém společném jmění manželů. Disparitu podílů vyjádřil částkou 1 820 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení právní otázky disparity podílů a stanovení výše vypořádacího podílu v závislosti na disparitě podílů, přičemž odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být taková otázka, která již dříve byla dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak.
Předně žalobce tvrdí, že se odvolací soud paušálně, nepřesvědčivě a bez jakéhokoliv odůvodnění vypořádal s otázkou disparity podílů rozporně s řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se disparity podílů. Napadené rozhodnutí dále považuje za překvapivé. Žalobce uvádí, že z napadeného rozhodnutí není patrna úvaha, kterou byl odvolací soud při určení disparity podílů podle principu zásluhovosti veden. Postup odvolacího soudu podle dovolatele není (v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3174/2007) opodstatněn žádnými konkrétními okolnostmi a nezohledňuje jeho majetkové poměry.
Je přesvědčen, že částka 1 820 000 Kč měla být hodnocena jako vnos žalované. Žalobce požaduje, aby dovolací soud přezkoumal splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství, protože se domnívá, že odvolací soud v tomto případě učinil zjevně nepřiměřené úvahy (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5228/2015).
Nesprávné právní posouzení shledává v uložení povinnosti zaplatit částku na vyrovnání podílu a ve stanovení lhůty k jejímu splnění, v posouzení částky ve výši 1 820 000 Kč jako disparity ve prospěch žalované a v nevyčíslení disparity např. procentním poměrem. Podle dovolatele odvolací soud jednoznačně neuvedl, jaký je závěr o disparitě, tedy jaký je poměr v neprospěch žalobce. Domnívá se, že princip zásluhovosti v této věci nemůže obstát, neboť žalovaná nevynaložila žádné zvýšené úsilí k zajištění předmětných částek a ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se on sám nestaral o rodinu či nepečoval o domácnost (uvádí např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5384/2015).
Úvaha odvolacího soudu ohledně disparity podílů podle dovolatele nemůže obstát i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, neboť k disparitě vypořádacích podílů je nezbytné přistupovat zdrženlivě po zohlednění okolností daného případu. Žalobce je přesvědčen, že i on se podílel na zisku hodnot společného jmění manželů svou prací a péčí o rodinu, což odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, a jeho úvahy proto považuje za zjevně nepřiměřené. Soud měl podle žalobce přihlédnout i k potřebám nezletilých dětí.
Navrhuje, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména podle § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky disparity podílů na zaniklém společném jmění manželů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1.
2014, projednal dovolací soud
dovolání z hlediska vypořádání SJM a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle § 710 písm. b) o. z. jsou součástí společného jmění dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněném pod č. 44/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále též jen „R 44/2021“), dospěl k závěru, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají.
Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto
závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM. K tomu zároveň doplnil, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném pod R 57/1971 Sbírky soudních rozhodnutí, část civilní, byl přijat právní názor, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes SJM).
Tímto způsobem lze překonat případnou „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM. Nelze zde však hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek.
Podstatu závěrů formulovaných v R 44/2021 dovolatel nerozporuje, z uvedeného rozhodnutí vyšel i odvolací soud a pro dovolací přezkum z něj vychází i soud dovolací v režimu vypořádání podle zákona č. 89/2012 Sb. Nesouhlas dovolatele se pojí pouze se způsobem, kterým odvolací soud aplikoval princip disparity, v R 44/2021 výslovně připuštěný. Dovolací soud ustáleně dovozuje, že rovnost podílů obou manželů na společném majetku je základním východiskem při vypořádání společného jmění manželů. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn
konkrétními okolnostmi případu [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]; těmi mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Tyto závěry se prosadí i při vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018). Disparita se může vztahovat na veškeré součásti SJM či jen na některé z nich. Rozdílná výše podílů manželů při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví může být vyjádřena nejen procentuálně nebo zlomkem, ale i přikázáním určité věci jen jednomu z manželů, aniž by byl ohledně ní zavázán k finančnímu vypořádání (vyrovnání) s druhým manželem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněný pod č. 103/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Co se týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku.
Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, či již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019). Závěry vyplývající z R 44/2021 tak lze považovat za doplnění existující judikatury k disparitě podílů z důvodu tzv. zásluhovosti. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že finanční prostředky odpovídající zápůjčce ve výši 1 150 000 Kč se na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 7. 2014 staly součástí společného jmění, zatímco dluh spočívající v povinnosti zápůjčku vrátit se stal výlučným dluhem žalované.
Rovněž finanční prostředky ve výši 670 000 Kč se na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovanou a jejími rodiči staly součástí společného jmění a povinnost je vrátit věřiteli se stala výlučným dluhem žalované. S odkazem na R 44/2021 dále odvolací soud zohlednil oba výlučné dluhy žalované v rámci disparity podílů, neboť finanční prostředky ze smlouvy o zápůjčce byly užity k rozšíření masy společného jmění manželů o zakoupenou bytovou jednotku a finanční prostředky ze smlouvy o půjčce byly užity ke snížení pasiv společného jmění částečným splacením společného dluhu manželů, přičemž žalovaná je povinna tyto finanční prostředky vrátit.
Odvolací soud považoval za důvodné, aby v rámci disparity podílů zohlednil zásluhovost žalované tím, že určí odchylku od jinak obecného principu rovnosti podílů bývalých manželů na zaniklém společném jmění manželů ve výši součtu těchto finančních prostředků. Bez dalšího tedy přistoupil k zohlednění disparity podílů, kterou vyjádřil částkou 1 820 000 Kč. Dovolací soud se však se závěry odvolacího soudu ve vztahu k jím uvažované disparitě podílů z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neztotožnil.
Z R 44/2021 vyplývá, že k dluhu jednoho z manželů má soud přihlédnout (např. v rámci úvahy o disparitě podílů) při vypořádání SJM, jestliže v konkrétním případě existuje „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Je tedy připuštěna možnost zohlednit individuální okolnosti případu tak, aby celkové vypořádání odpovídalo rozumnému uspořádání právních poměrů.
To však neznamená, že takové řešení mají soudy zvolit bez dalšího vždy v situaci, kdy se v průběhu trvání SJM jeden z manželů zaváže v rámci právního jednání způsobem, který povede k nabytí aktiv do SJM. Takový postup by totiž pouze nepřímo obcházel pravidlo zakotvené v § 710 písm. b) o. z. (resp. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.).
V
rámci hledání spravedlivého řešení při vypořádání SJM tak soudy sice možnost rozhodnout o disparitě podílů mají, avšak jejich závěr musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu. Smyslem závěrů uvedených v daném rozhodnutí ve vztahu k disparitě je dosáhnout vyváženého vypořádání společného jmění, jehož některé součásti se staly součástí společného jmění na základě závazkového právního vztahu, v němž je pouze jeden z manželů výlučným dlužníkem. Podstata formulovaného požadavku na spravedlivé uspořádání právních poměrů bývalých manželů spočívá v tom, aby byla uvedena do „rovnováhy“ jednak okolnost, že právním jednáním jednoho z manželů byla nabyta aktiva do SJM, a jednak okolnost, že tento manžel je výlučným dlužníkem z příslušného závazkového právního vztahu.
Nástrojem, prostřednictvím kterého má být této rovnováhy dosaženo, může být závěr soudu o disparitě podílů, která zohledňuje přínos manžela o nabytí součástí SJM se současným zohledněním výlučného závazku, ze kterého byly získány prostředky tvořící součást SJM. Současně však z uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá, že jenom samotné nabytí věcí (finančních prostředků) na základě závazkového právního vztahu, v němž jeden z manželů figuruje jaký výlučný dlužník, důvodem pro disparitu podílů samo o sobě bez dalšího není.
V R 44/2021 se formuluje jako jedna z možných úvah o disparitě situace, kdy získaný majetek rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel výlučný dluh uhradil nebo bude muset reálně uhradit ze svého výlučného majetku. Tím je jasně naznačen spravedlnostní požadavek spočívající v tom, aby vypořádání SJM neproběhlo tak, že aktiva budou rozdělena mezi manžele každému jednou polovinou, ale jeden z manželů bude povinen uhradit dluh (nebo již uhradil) ze svých výlučných prostředků, čímž dojde k odčerpání jeho výlučných finančních prostředků bez adekvátního odrazu této skutečnosti při vypořádání SJM.
Odvolací soud svou úvahu o disparitě podílů založil na východisku, že na základě smlouvy o zápůjčce, resp. smlouvy o půjčce, opatřila žalovaná pro společné jmění prostředky, které byly použity na pořízení bytové jednotky č. 3938/11, jež se stala součástí společného jmění a také předmětem vypořádání, resp. které byly použity na úhradu společného dluhu účastníků. V uvedeném dílčím ohledu není tato úvaha v rozporu s R 44/2021, neboť opatřené finanční prostředky rozšířily masu SJM o nabytí nemovité věci, resp. byly použity na úhradu společného dluhu.
Z rozhodnutí odvolacího soudu také zjevně vyplývá, že závěr o disparitě podílů odůvodnil i poukazem na to, že uvedené finanční prostředky je žalovaná povinna
vrátit, čímž zřetelně směřoval k naplnění závěrů formulovaných v R 44/2021. S touto částí úvah se však dovolací soud neztotožnil. Ze zjištěného skutkového stavu totiž vyplývá, a soud prvního stupně tento závěr formuloval výslovně a jednoznačně, že společnost K. P., zastoupená K. B., na „splacení zápůjčky netrvá“. Odvolací soud v daném ohledu jiný skutkový závěr neučinil a výslech svědka K. B. neopakoval.
Závěr o tom, že uvedená společnost
„na splacení zápůjčky netrvá“, je pak nutno v poměrech dané věci posuzovat i optikou toho, že podle skutkových zjištění je K. B. otcem AAAAA (pseudonym), narozeného XY, jehož matkou je žalovaná, a smlouva o zápůjčce byla uzavřena dne 30. 7. 2014 s povinností vydlužitele vrátit zápůjčku do 30. 12. 2017, přičemž peněžní prostředky byly poskytnuty za účelem dlouhodobé finanční pomoci. Vzhledem k okolnostem tohoto případu, tedy že zápůjčka vrácena v dohodnuté lhůtě v roce 2017 nebyla, zapůjčitel sám deklaruje, že na „splacení zápůjčky netrvá“, od termínu dohodnutého data vrácení uplynuly již více než čtyři roky, tj. více než činí promlčecí doba (§ 629 odst. 1 o.
z., přičemž nebylo tvrzeno, že by došlo ke sjednání delší promlčecí doby ve smyslu § 630 odst. 1 o. z.), k úhradě dluhu ze strany žalované nedošlo v žádném rozsahu, žalovaná ani nenaznačuje, že by k takové úhradě dojít mělo a mohlo, a zapůjčitel zjevně nečiní a činit nehodlá žádné právní kroky k vymáhání zapůjčené částky, nelze učinit závěr, že žalovaná bude reálně povinna zapůjčenou částku skutečně vrátit. Ve vztahu k půjčce od rodičů žalované pak odvolací soud nedocenil námitku žalobce, že nárok na vrácení půjčky je promlčen.
Na uvedenou námitku žalobce reagoval odvolací soud tak, že „žalobce, který nebyl účastníkem smlouvy o půjčce a jehož majetku se závazek netýká, není oprávněn účinně vznést námitku promlčení v tomto řízení, jehož účastníky nejsou rodiče žalované jakožto věřitelé z dané půjčky“. Bez ohledu na tuto skutečnost však tvrzené promlčení pohledávky rodičů žalované za žalovanou bez významu není. Podle závěrů odvolacího soudu rodiče žalované J. Z. a J. Z. poskytli žalované ze svého majetku postupně finanční částku celkem 670 000 Kč, a to 29.
12. 2009 100 000 Kč, 9. 11. 2010 220 000 Kč, 23. 3. 2012 200 000 Kč a 19. 6. 2012 150 000 Kč, přičemž „vůlí účastníků bylo, aby žalovaná tuto finanční částku rodičům vrátila do 30. 6. 2018“. Odvolací soud v právní rovině uzavřel, že mezi žalovanou a jejími rodiči došlo k uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. Jestliže by byla pohledávka rodičů žalované za žalovanou promlčena a žalovaná by uplatnila námitku promlčení, nebylo by možné promlčené právo věřiteli přiznat (§ 3028 odst. 3, § 3036 o.
z. ve spojení s § 100 odst. 1 obč. zák.). I ve vztahu k této půjčce nelze v dané věci přehlédnout, že půjčené prostředky měly být vráceny do 30. 6. 2018, od termínu dohodnutého data vrácení uplynuly již více než tři roky, tj. více než činí promlčecí doba (§ 101 obč. zák.), k úhradě dluhu ze strany žalované nedošlo v žádném rozsahu, žalovaná ani nenaznačuje, že by k takové úhradě dojít mělo a mohlo (viz její výpověď ve směru, že „chtěla peníze rodičům vrátit“), rodiče žalované zjevně nečiní žádné právní kroky k vymáhání zapůjčené částky, přičemž jde o vztah mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, a proto nelze ani zde bez dalšího učinit závěr, že žalovaná bude reálně povinna zapůjčenou částku skutečně vrátit.
Pokud odvolací soud uvedené okolnosti ve vztahu k zápůjčce a půjčce ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil, je jeho právní posouzení neúplné a závěr o splnění podmínek pro uplatnění disparity podílů předčasný. Jestliže by totiž žalovaná uvedené závazky nemusela splnit či nesplnila, pak by rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech této věci mělo za následek, že žalovaná získá ze SJM částku odpovídající svým dluhům, a navíc ještě také polovinu zbylého SJM, tedy mimo jiné i polovinu hodnoty bytové jednotky, kterou manželé z finančních prostředků nabytých na základě zápůjčky pořídili.
Takové řešení by podstatně zvýhodnilo žalovanou na úkor žalobce, a proto by ho nebylo možné považovat za spravedlivé. Uvádí-li dále odvolací soud, že v rámci disparity podílů je třeba zohlednit zásluhovost žalované, pak tím zjevně míní právě zásluhu na rozšíření masy společného jmění manželů o hodnotu finanční prostředků nabytých na základě smlouvy o zápůjčce a smlouvy o půjčce. Taková zásluha však v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu i jeho závěry v R 44/2021 pro závěr o disparitě podílů sama o sobě nepostačuje.
K dosud uvedenému pak dovolací soud dodává, že důvod pro disparitu podílů jistě nebude dán v případech, kdy je zavázanému manželu dluh prominut (viz § 1995 a násl. o. z.) či jeho dluh – závazek v užším slova smyslu – zanikne bez uspokojení věřitele z jiného právního důvodu, případně dlužník z jiného důvodu nebude muset dluh hradit (např. promlčený dluh). Obdobně hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů nebude vyžadovat úvahu o disparitě v poměrech individuálních, jestliže výlučným závazkem opatřené finanční prostředky manžel použil pro svou osobní potřebu, na úhradu svého výlučného dluhu apod. Naproti tomu o disparitě je možné uvažovat kupříkladu tehdy, pokud jsou nabyté finanční prostředky po dohodě s druhým manželem použity na zahraniční studia společných dětí a zavázaný manžel dluh uhradí ze svého výlučného jmění.
Bude-li dále např. výhradní dluh zavázaného manžela uhrazen z prostředků SJM, nemuselo by být s ohledem na okolnosti konkrétní věci spravedlivé, aby byl zavázaný manžel automaticky povinen odpovídající finanční prostředky do SJM vrátit v rámci vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na úhradu výhradního dluhu právě pro okolnosti použití získaných finančních prostředků ve prospěch rodiny či společného jmění. Není však důvodná námitka žalobce vytýkající odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str.
324 a násl.).
Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020. V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu námitek uplatněných žalobcem překvapivé není.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro disparitu podílů dány nejsou. Jestliže pak žalovaná v odvolání uváděla konkrétní důvody, pro které by měl odvolací soud k disparitě podílů přistoupit, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, pokud se odvolací soud s přihlédnutím k odvolacím námitkám disparitou podílů zabýval a oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro disparitu podílů dány jsou. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu