Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1749/2024-2660 ze dne 29. srpna 2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 203/2023-2608 ze dne 21. února 2024 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 410/2018-2564 ze dne 20. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Zuzany Mazurákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, 91, 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 410/2018 se podává, že okresní soud rozsudkem č. j. 11 C 410/2018-2151 ze dne 20. června 2022 určil, že existuje pracovní poměr vedlejší účastnice vůči stěžovatelce. Okresní soud učinil závěr, že tento pracovní poměr vznikl konkludentně dne 1. července 2018, když předchozí pracovní poměr zanikl uplynutím výpovědní doby ke dni 30. červnu 2018 a vedlejší účastnice nadále docházela do zaměstnání a pro stěžovatelku vykonávala totožné činnosti jako doposud. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu rozsudkem ze dne 1. listopadu 2022 potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 29. června 2023 odmítl. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2416/23 ze dne 24. dubna 2024 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
3. Stěžovatelka téměř současně s dovoláním podala i žalobu na obnovu řízení. Dožadovala se touto cestou provedení důkazu protokolem o výslechu vedlejší účastnice ze dne 12. prosince 2022 v řízení o rozvodu manželství (vedlejší účastnice a jednatele stěžovatelky), při němž vedlejší účastnice vypověděla, že "již není zaměstnána u manžela od října 2018". Stěžovatelka tvrdila, že jde o důkaz, který nemohla bez své viny v původním řízení před soudem použít.
4. Okresní soud o žalobě na obnovu řízení rozhodl napadeným usnesením při prvním jednání bez účasti stěžovatelky i její právní zástupkyně, jejíž žádosti o odročení odůvodněnou kolizí s jiným soudním jednáním nevyhověl. Žalobu zamítl. Vysvětlil, že když rozhodnutí ve věci určení existence pracovního poměru bylo okresním soudem vyhlášeno již dne 1. listopadu 2022 a vedlejší účastnice vypovídala před soudem až dne 12. prosince 2022, nemůže být označovaný důkaz považovaný za nový ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Současně nejsou dány podmínky § 228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť nejde o situaci, kdy by řádně označené důkazy nemohly být z objektivních důvodů provedeny. Navíc důkaz ani nebyl způsobilý přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci.
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Neshledal žádné skutečnosti svědčící pro pochybnosti o nepodjatosti ve věci rozhodující předsedkyně senátu okresního soudu. Na rozdíl od okresního soudu měl však krajský soud za to, že stěžovatelka uvedla náležitý důvod pro odročení jednání. Připustil, že zástupkyně stěžovatelky sice převzala zastoupení s vědomím existující kolize s jiným jednáním, nicméně nelze podle něj dovodit, že by za konkrétních okolností šlo o obstrukci, neboť je nepochybné, že ve stejném období převzala zastupování stěžovatelky i v řízení o ústavní stížnosti. V postupu okresního soudu však krajský soud nespatřoval takovou vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nápravu zjednal sám tím, že umožnil stěžovatelce uplatnit při jím nařízeném jednání práva, která by jinak využila v řízení před okresním soudem. Ve věci samé se ztotožnil s okresním soudem, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení.
6. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Závěr krajského soudu, který nepovažoval účastnickou výpověď vedlejší účastnice učiněnou v rozvodovém řízení za důvod pro povolení obnovy, měl za souladný se svou ustálenou judikaturou, podle které důvodem pro povolení obnovy může být jen skutečnost, jež nastala do doby vyhlášení rozsudku, protože jen k takové by mohl soud přihlížet v původním řízení. O takovou situaci zde ale nešlo. Současně aproboval jako souladný se svou judikaturou postup krajského soudu, který umožnil stěžovatelce v odvolacím řízení realizovat práva, která by jinak využila v řízení před okresním soudem jako soudem prvního stupně. K námitce, že v řízení před okresním soudem rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti lze mít pochybnosti, uzavřel, že není dovolacím důvodem, a protože není dovolání stěžovatelky přípustné, k posouzení důvodnosti takové námitky slouží žaloba pro zmatečnost.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu namítá, že 1) v řízení před okresním soudem rozhodovala podjatá soudkyně, když nevyhověla žádosti o odročení, že 2) okresní soud pochybil, když přes vznesenou námitku rozhodl a jednání neodročil a nepředložil věc nadřízenému soudu, že 3) krajský soud nepřípustně bagatelizoval pochybení okresního soudu spočívající v neodročení jednání pro kolizi a nespojil s ním žádné právní důsledky, čímž vybočil z mantinelů rozhodovací praxe Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 1811/14 ) i Nejvyššího soudu týkající se postupu při řešení otázky podjatosti soudce, a že 4) krajský soud nepřípustně nahradil činnost okresního soudu, když umožnil při jednání v odvolacím řízení učinit úkony, na které nedošlo při jednání před soudem prvního stupně vlivem neodročení, takový postup považuje za odnětí jednoho stupně řízení (a tím i možnost podat řádný opravný prostředek).
8. Ústavní stížnost byla podána včas a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo, naopak stěžovatelka v zásadě pouze opakuje námitky, na které přesvědčivě a srozumitelně reagovaly již obecné soudy.
10. Jak konstatoval již Nejvyšší soud, námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je důvodem, pro který lze podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Nevyužila-li stěžovatelka k ochraně práv před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost, je tato námitka v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustná.
11. Ústavní soud se i přes uvedené na základě spisu seznámil s namítaným postupem okresního soudu a žádné znaky neústavnosti, které by mohly vyžadovat jeho kasační zásah, neshledal. Stěžovatelka zde nedůvodně ztotožňuje nesprávný postup soudu (neodročení) v neprospěch účastníka řízení s podjatostí. I krajský soud přitom popsal, že žádost o odročení jednání pro kolizi právního zástupce s jiným jednáním, o kterém zástupce v době převzetí zastoupení věděl, bývá běžně nedůvodná, zde krajský soud důvodnost dovodil ze souvislosti s převzetím zastoupení pro řízení před Ústavním soudem. Neodročení pro vznesenou námitku podjatosti je pak postup, který předvídá a umožňuje § 15b občanského soudního řádu.
12. Námitku, že krajský soud umožnil stěžovatelce učinit procesní úkony, které jí odňal okresní soud, v odvolacím řízení, vypořádal již Nejvyšší soud způsobem, kterému nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti co vytknout a s jehož závěry se ztotožňuje. Právo na dvouinstančnost řízení navíc není v ústavní rovině zakotveno s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka navíc ani netvrdí, jak jinak by postupovala, pokud by krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Z mezí ústavnosti nevybočuje ani závěr obecných soudů, že důvodem pro povolení obnovy nebyl obsah účastnického výslechu vedlejší účastnice učiněný v rozvodovém řízení. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti je toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené skutečnosti takovými neshledaly [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ze dne 5. února 2014 (N 14/72 SbNU 189)], čemuž v posuzované věci obecné soudy dostály, vysvětlily důsledky časové souslednosti okamžiku "vzniku důkazu" (později) a rozhodnutí krajského soudu v původním řízení (dříve).
14. Stěžovatelka současně zcela pomíjí, že v řízení, jehož obnovy se domáhala, bylo předmětem určení trvání právního vztahu. Tedy posouzení právní otázky. Vyslovila-li se vedlejší účastnice v rozvodovém řízení k této právní otázce jinak, pojmově to ani nemůže být důvodem pro obnovu řízení. V původním řízení soudy dovodily, že vedlejší účastnice po 30. červnu 2018 (kdy zanikl předchozí pracovněprávní poměr) nadále docházela do zaměstnání a ve shodě se stěžovatelkou kontinuálně pokračovala v pracovněprávním vztahu se stejným obsahem, jako měl ukončený pracovní poměr. Skutečnost, že vedlejší účastnice u stěžovatelky pak od října 2018 fakticky nepracovala, byla zjištěna již v původním řízení a soudy s ní nespojily právní závěr o zániku pracovněprávního vztahu. Uvedený důkaz tak ani nemohl přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci.
15. Obecné soudy tedy zjevně neporušily ústavně chráněná práva stěžovatelky a Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. prosince 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu