USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37, proti žalované G. a. s., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2022, č. j. 11 C 410/2018-2151, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2022, č. j. 16 Co 178/2022-2422, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 410/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2024, č. j. 16 Co 203/2023-2608, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, advokátky se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2024, č. j. 16 Co 203/2023-2608, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, kdy je naplněn důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
4. Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.7.1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016). Důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Se zřetelem k ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. musí jít vždy o skutečnost, jež nastala do doby vyhlášení rozsudku, protože jen k takové mohl soud přihlížet v původním řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009).
5. Odvolací soud v souladu s uvedenými ustálenými závěry dovolacího soudu za důvod pro povolení obnovy řízení nepovažoval účastnickou výpověď žalobkyně zachycenou v protokolu o jednání ze dne 12. 12. 2022 pořízeném v řízení o rozvod manželství manželů M. (žalobkyně a jednatele žalované) vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 414/2018, neboť se jedná o důkaz, který nepochybně vznikl až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu v původním řízení.
6. Dovolává-li se žalovaná důvodu obnovy podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak přehlíží, že uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), avšak jím navržený důkaz (který může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci) nemohl být v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. před odvolacím soudem proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016); o takovou situaci se v projednávané věci s ohledem na žalobou uplatněný důvod obnovy nejedná.
7. Namítá-li dovolatelka, že účastnická výpověď žalobkyně (v rámci které uvedla: „…vše hradím já, již nejsem zaměstnána u manžela, skončila jsem tam v říjnu 2018 ...“) „byla stěžejním důkazem pro rozvod manželství a vydání rozsudku Okresního soudu Olomouc č. j. 12 C 414/2018-119, ze dne 4. 1. 2023, v němž soud I. stupně konstatuje pod bodem 5 odůvodnění rozsudku, že Z. M. od října 2018 již není u žalované zaměstnána a z těchto skutečností pak soud I. stupně vycházel i ohledně příčin rozvratu manželství“, pak přehlíží, že žalovaná uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci jako důvod obnovy žalobou neuplatnila.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka vyslovuje nesouhlas s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně JUDr. Kateřiny Zatloukalové, kterou žalovaná uplatnila v řízení před soudem prvního stupně, a s postupem soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl, aniž před tím věc v souladu s ustanovením § 15b odst. 1 o. s. ř. předložil svému nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce a místo toho (podle dovolatelky nesprávně) zvolil postup podle ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř.
9. V usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněném pod č. 66/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2010“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v občanském soudním řízení je nutné odlišovat námitku podjatosti soudce nebo přísedícího (§ 15a odst. 3 o. s. ř.) a námitku, že ve věci rozhodl vyloučený soudce nebo přísedící, která je odvolacím důvodem, důvodem žaloby pro zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud. Zatímco pro námitku podjatosti soudce (přísedícího) je v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. předepsána lhůta, jejímž zmeškáním se stává opožděnou (§ 15b odst. 3 a § 16 odst. 2 o. s. ř.), uplatnění námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící), je limitováno jen lhůtami, předepsanými pro podání opravných prostředků, v nichž tvoří jejich důvod, případně též způsobem jejich projednání. Námitku, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, lze uplatnit jako důvod opravného prostředku bez ohledu na to, zda byla námitka podjatosti vznesena nebo že vůbec nebyla uplatněna, zda, popřípadě jak o ní bylo nadřízeným soudem rozhodnuto nebo kdy se účastník o důvodu podjatosti (důvodu pochybností o nepodjatosti soudce nebo přísedícího) dozvěděl.
10. Na závěry R 66/2010 Nejvyšší soud navázal i v mnoha svých dalších rozhodnutích, v nichž mimo jiné uvedl, že námitka, že ve věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti lze mít pochybnosti, není dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), může však být v případě přípustného dovolání posouzena jako tzv. zmatečnostní vada uvedená v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež spočívá v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, i když o takové námitce již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že konkrétní soudci, jež napadené rozhodnutí vydali, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010). Není-li dovolání přípustné, k prověření takové námitky (k posouzení její důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018).
11. Námitkou, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, tak dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod a k zmatečnostní vadě podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka „možnosti zhojení nemožnosti hmotněprávních tvrzení žalované v řízení o obnově před soudem I. stupně z důvodu nepřítomnosti v odvolacím řízení a nahrazení činnosti soudu I. stupně odvolacím soudem, tedy porušení zásady dvojinstančnosti řízení“, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
13. Pod č. 71/2004 bylo v časopise Soudní judikatura publikováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04, odmítl), s právní větou: „Jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně [tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 (nyní odst. 3) o.
s. ř.], poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, pak nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 (nyní o vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.)“. V odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyšší soud odkázal na své dřívější usnesení ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, podle něhož zmatečnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění tehdy účinném) není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení.
Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném pod číslem 53/2001 Sb. rozh. obč.
14. Odvolací soud vytýkaným způsobem nemohl porušit (nyní již překonanou) zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť tato zásada tak, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (například v nálezu ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (zejména v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), byla vývojem legislativy (v důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je, i s vědomím zásady rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.) nyní kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J. Quo vadis, dvojinstanční zásado. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni (v poměrech projednávané věci odvolacím) orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek téhož soudu ve věci Butkevičius v. Litva, ze dne 26. 3. 2002, stížnost č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, či nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013).
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu