IV.ÚS 3/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 3/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. D.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 394/96, ze dne 8. 11. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 5 T 97/95, ze dne 14.5.1996, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 394/96, ze dne 8.11.1996. Tímto usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn.5 T 97/95, ze dne 14.5.1996, kterým byl uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá dotčení ústavně zaručených základních práv - 2 - IV.ÚS 3/97 zakotvených v čl.8 odst.2 větě první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl.

6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a č1.90 Ústavy ČR. Podstatu namítaného porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebylo řádným způsobem sděleno obvinění z trestného činu, za který byl odsouzen, a v důsledku toho orgány činné v trestním řízení následně opakovaně porušily jednotlivá ustanovení trestního řádu,která mají za účel zabezpečit práva obviněného na obhajobu. Vzhledem k tomu, že mu podle jeho názoru nebylo v přípravném řízení vůbec sděleno obvinění, nemohl se vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, a k důkazům o nich.

Úkony prováděné v přípravném řízení byly proto prováděny nezákonně, včetně podání obžaloby. Dovozuje tak, že byl v rozporu se základními zásadami trestního řádu postaven před soud a odsouzen. Ačkoliv na skutečnost, že mu obvinění nebylo vůbec sděleno a že byl tudíž posléze obžalován a stíhán v rozporu se základním ustanovením § 2 odst. 8 trestního řádu, upozorňoval již ve svém odvolání, Krajský soud v Ostravě na tyto nezákonnosti v provedeném trestním řízení nebral zřetel a odvolání zamítl. Vedle tvrzeného právně neúčinného sdělení obvinění, z čehož následně vyplývala nezákonnost dalšího postupu orgánů činných v trestním řízení, namítá stěžovatel dále, že u výslechu svědků H.

a S. nebyla v intencích § 95 odst. 3 trestního řádu přítomna žádná další osoba, čímž byl ještě prohlouben zásah do jeho ústavních práv. V závěru pak poukazuje na to, že v samotném základě celé věci stálo porušení č1.17 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na informace, jichž se mu nedostalo na pracovišti Katastrálního úřadu v J. Ústavní soud ČR si k posouzení ústavní stížnosti připojil soudní spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 5 T 97/95, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou vcelku totožné s námitkami uváděnými v podaném odvolání a týkají se porušení procesních ustanovení trestního řádu. Krajský soud s ohledem na skutečnost, že již neměl k dispozici předmětný soudní spis, odkázal na odůvodnění svého usnesení a opakovaně uvedl, že v přípravném řízení bylo postupováno v souladu s tehdy platnou 3 - IV.ÚS 3/97 právní úpravou, k vytýkanému porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle něj nedošlo, a proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele, který se odvolává na porušení čl. 8 odst.2 Listiny a čl. 6 odst. 1 písm. a) Úmluvy, spočívá v jeho tvrzení, že orgány činné v jeho trestní věci nepostupovaly v souladu se zákonnou úpravou, základ nezákonnosti a protiústavnosti jejich postupu spatřuje v tom, že mu nebylo řádně sděleno obvinění. V tomto směru zjistil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp.zn.5 T 97/95, že ve věci stěžovatele došlo k zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 31.

12. 1993, pro trestný čin pomluvy dle § 206 odst. 1 trestního zákona, usnesením vyhledavatele Policie ČR ze dne 24. 11. 1993, čj. ČVS: OOP-1164/93. Obvinění bylo stěžovateli sděleno opatřením téhož orgánu ze dne 24.11.1993 podle § 169 písm. a)trestního řádu, který je stěžovateli zaslal poštou na doručenku do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště. Jak je patrno z přiložené poštovní doručenky, byla poštou výzva k vyzvednutí zásilky učiněna dne 3.12.1993 a písemnost byla u poštovního úřadu v T.

uložena dne 6.12.1993. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž potvrdil odsuzující rozsudek soudu I. stupně, k okolnostem sdělení obvinění uvedl, že právní úprava platná v době, kdy ke sdělení obvinění stěžovateli došlo, tj. před novelou trestního řádu, účinnou od 1.1.1994, provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. (dále jen "novela"), umožňovala sdělit obvinění písemně poštou. Vyhledávací orgán tak postupoval v souladu s ustanovením §. 62 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném před novelou, podle něhož nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručí se zpravidla poštou.

Podle § 63 trestního řádu, před novelou, mohl nesporně vyhledávací orgán zásilku doručit do vlastních rukou, pokud to ve smyslu § 63 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důležitých důvodů nařídil, a jak vyplývá z doručenky připojené ke sdělení obvinění, vyhledávací orgán v 4 - IV.ÚS 3/97 posuzovaném případě sdělení obvinění doručoval skutečně do vlastních rukou obviněného stěžovatele. Uložení zásilky dle odst. 2 § 63 trestního řádu, před novelou, nebylo vyloučeno, neboť se nejednalo o zásilky uvedené v § 63 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu, nýbrž o písemnost uvedenou v § 63 odst. 3 písm. c) trestního řádu, přičemž uložení zásilky by bylo vyloučeno v tom případě, že by to ve smyslu § 63 odst. 4 trestního řádu vyhledávací orgán na zásilce vyznačil.

Uložení doručované zásilky v daném případě vyhledávací orgán nevyloučil.

Bylo tedy, jak dovodil krajský soud při sdělení obvinění ze dne 24.11.1993 stěžovateli, postupováno v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu. Dále krajský soud v důvodech svého rozhodnutí uvádí, že nedůvodné jsou i námitky o neúčinnosti sdělení obvinění ve vztahu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb., o věcně a místně nepříslušném vyšetřovateli. V tomto směru krajský soud poukázal na čl. IV. odst. 2, o přechodných a zrušovacích ustanoveních zákona č. 292/1993 Sb., podle něhož k řízení, které ke dni účinnosti tohoto zákona konal vyhledávací orgán, je příslušný vyšetřovatel, nemusí však opakovat úkony vyhledávacího orgánu, pokud byly provedeny způsobem stanoveným dosavadními předpisy.Před citovanou novelou trestního řádu v souladu s tehdy platnou právní úpravou konal řízení věcně a místně příslušný vyhledávací orgán OO Policie ČR, který též provedl podstatnou část úkonů, zejména výslechy poškozené a svědků.

V důsledku zmíněné novelizace trestního řádu pak uvedený vyhledávací orgán správně předal dne 12.1.1994 věc do vyšetřování a další řízení pak konal věcně i místně příslušný vyšetřovatel OÚV Policie ČR, který pak provedl i výslech obviněného dne 15.4.1994, kdy mu předal sdělení obvinění, učiněné v té době věcně i místně příslušným vyhledávacím orgánem dne 24.11.1993, které již obviněný stěžovatel odmítl převzít. Na procesní správnosti postupu vyhledávacího orgánu nemohlo ničeho změnit ani sdělení obvinění OÚV Policie ČR,které předložil v rámci veřejného zasedání obhájce obžalovaného, když toto jednak není vůbec ve spise založeno, jednak jde navíc toliko o procesní akt učiněný místně nepříslušným orgánem po novelizaci trestního řádu, aniž byl respektován zákonný postup - 5 - IV.ÚS 3/97 vyhledávacího orgánu před uvedenou novelou.

Soud tedy uzavírá, že právě s ohledem na ustanovení čl. IV. odst. 2 zákona č. 292/1993 Sb. bylo v přípravném řízení postupováno v souladu s tehdejší právní úpravou a obžaloba byla podána na základě procesně správného postupu orgánů činných v trestním řízení. V souvislosti s námitkou na údajné nerespektování ustanovení § 95 odst. 3 trestního řádu pak krajský soud s odkazem na znění uvedeného ustanovení uvedl, že ve všech případech byly vyslýchaným osobám protokoly přečteny, byly shledány v plném rozsahu správnými a žádné změny ani doplnění protokolu nebyly požadovány.

I v tomto směru byl tedy zachován zákonný postup. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, uváděné již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se však Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí, jak shora patrno, dostatečně vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. Při posuzování dané věci je třeba mít na zřeteli, že k zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo před novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Postup vyhledávacího orgánu, který zvolil písemný způsob sdělení obvinění stěžovateli, nevybočoval z rámce daného tehdejší zákonnou úpravou, jak podrobně vysvětlil krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a nemohl se tedy tento postup dostat do rozporu s č1.8 odst.

2 Listiny, který v prvé větě stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Tento způsob však nelze považovat ani za odporující čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy, kterého se stěžovatel rovněž dovolává, když ke sdělení obvinění, byť se tak stalo písemnou formou, došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání. Za konformní tomuto ustanovení je možno považovat i použitou formu doručení sdělení obvinění do vlastních rukou, a to přesto, že se tak stalo bez pokynu vyloučení náhradního doručení.

Zákonný způsob doručení sdělení obvinění do vlastních rukou byl v daném případě dodržen, když z poštovního dokladu, týkajícího se doručení sdělení obvinění ze dne 24.11.1993 založeného ve spise, lze vyčíst, že k prvnímu pokusu o doručení došlo v den, kdy byla stěžovateli zanechána výzva, tj. 3.12.1993, a k druhému pokusu o doručení pak došlo právě dne 6.12.1993, kdy byla zásilka - 6 - IV.ÚS 3/97 následně na poště uložena. Nelze tedy přisvědčit ani další námitce stěžovatele, že v daném případě byl akt doručení proveden v rozporu s tehdy platným trestním řádem, nehledě k tomu, že, jak je patrno z obsahu spisu, zásilka, která obsahovala sdělení obvinění ze dne 24.11.1993, nebyla poštovním úřadem vyhledávacímu orgánu vrácena zpět jako nevyzvednutá v úložní době a Ústavní soud proto, a to považuje v daném případě rovněž za významné, nemá pochybnosti o tom, že písemné sdílení obvinění ze dne 24.11.1993 stěžovatel skutečně během tzv. úložní doby obdržel.

V návaznosti na uvedené závěry, týkající se sdělení obvinění stěžovateli, nelze přisvědčit ani dalším stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděným námitkám, když v tomto směru je možno odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to i pokud jde o námitky týkající se dodržení ustanovení § 95 odst. 3 trestního řádu při výslechu svědků. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 1998

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj