Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti plukovníka Ing. Jana Pohůnka, zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem Praha, Ostrovského 30, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2013 č. j. 0 Nt 4239/2013-80 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2013 č. j. 1 To 525/2013-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Ústavní stížnostní stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byla podle § 71a trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 a čl.
4 Ústavy. K porušení práv stěžovatele mělo dojít tím, že v řízení podle jeho názoru nebylo rozhodováno místně a věcně příslušným státním zástupcem. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se zákonných požadavků trestního procesu z hlediska práva na zákonného soudce. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho vazební stíhání bylo od samého počátku zcela nedůvodné, a to zejména s ohledem na právní vady usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvádí také, že vyšetřovací úkony byly od samého počátku prováděny v přímém rozporu s trestním řádem, kdy stěžovatel byl nedostatečně poučen o svých právech a povinnostech.
Za hrubé porušení svých zákonných práv stěžovatel považuje to, že jako nositel služebního tajemství podle zákona č. 289/2005 Sb. a utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb., s nejvyšší prověrkou na úrovni "přísně tajné", nebyl vůbec poučen podle § 158 odst. 8 trestního řádu. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení v jeho věci nedodržely zásady spravedlivého procesu ohledně plné realizace jeho práva na obhajobu. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení.
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že do úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ,
IV.
,
).
V dané věci však Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení porušila základní práva stěžovatele. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že krajský soud v procesním postupu okresního soudu neshledal žádné pochybení procesní povahy, které by odůvodňovalo zrušení napadeného usnesení. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě dále vyplývá, že dříve, než byla věc předložena tomuto soudu k rozhodnutí o podané stížnosti stěžovatele, byl stěžovatel usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava sp. zn. 4 VZP 5/2013 ze dne 19. 7. 2013 podle § 73b) odst. 6 a § 71 odst. 2 písm. a) trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, když důvod vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu pominul. Vzhledem k tomu, že odpadl samotný předmět řízení, tedy existence vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu a napadené usnesení pozbylo zákonný podklad, krajský soud napadené usnesení zrušil.
Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel byl v době, kdy byla věc předložena krajskému soudu k rozhodnutí o podané stížnosti, propuštěn z vazby. Vzhledem k tomu, že pominul předmětný vazební důvod, nezbylo krajskému soudu než postupovat podle § 149 odst. 1 trestního řádu, neboť další procesní postup nepřicházel v úvahu. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů při rozhodování o stěžovatelově vazbě neshledal důvod, pro který by bylo možné napadená rozhodnutí zrušit. V důsledku toho Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu