Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., t. č. Věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 3 Tdo 223/2024-2206 a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 4 To 64/2023-2147 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023 sp. zn. 57 T 10/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odsouzením bylo také porušeno stěžovatelovo základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 2 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl uznán napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti s ručením omezeným X. nepřiznal daň z přidané hodnoty ve výši více než 18 mil. Kč, a to za zboží dovezené z jiného členského státu Evropské unie. Vzhledem k souběhu se zločinem, za který byl stěžovatel již dříve odsouzen, uložil městský soud stěžovateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, dále trest zákazu činnosti a rovněž povinnost nahradit České republice škodu ve výši cca 6,6 mil. Kč. Stěžovatelovo odvolání zamítl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením. Ani stěžovatelovo dovolání nebylo úspěšné, Nejvyšší soud jej odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že trestní soudy porušily presumpci neviny. Jeho vinu dovodily z transakcí právnické osoby, za kterou jednala jiná osoba, nikoli stěžovatel. Stěžovatel zpochybňuje svou vědomost o tom, že při činnosti obchodní společnosti docházelo k páchání trestné činnosti. Trestní soudy uplatnily princip kolektivní viny. V dokazování skutkových okolností rozhodných pro určení výše nepřiznané daně trestní soudy jednaly svévolně, rezignovaly na prokázání faktického pohybu zboží po jeho dovozu do tuzemska. Trestní soudy připustily, že zboží bylo alespoň dílem vyvezeno do zahraničí. Ohledně nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovatel rovněž tvrdí porušení základního práva na osobní svobodu.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné ze zásad bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu. Ústavní přezkum míří jen na vybočení rozhodnutí z ústavních mezí, např. na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267)].
6. K žádnému takovému porušení základních práv stěžovatele v nynější věci nedošlo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se skutkovými závěry trestních soudů, argumentace stěžovatele se nese jen ve velmi obecné rovině. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu, avšak neříká, čím konkrétně se od nich trestní soudy odchýlily. Ústavní stížnost neobsahuje žádná konkrétnější tvrzení o porušení základních práv. Například k tvrzené svévoli v dokazování stěžovatel ani neuvedl žádné důkazy, které byly hodnoceny svévolně. Podobně argumentoval stěžovatel i v řízení před trestními soudy, na nekonkrétnost jeho tvrzení upozornil již Nejvyšší soud v bodech 32 a 39 napadeného usnesení.
7. Stěžovatel rovněž přehlíží argumentaci Nejvyššího soudu k pohybu zboží po jeho dovezení do tuzemska. Nejvyšší soud stěžovateli srozumitelně v bodech 46 až 52 usnesení vysvětlil, proč je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty bez významu dokazovat výši škody a to, co se se zbožím po jeho dovezení do ČR dělo. Pro naplnění skutkové podstaty je podstatné, že stěžovatel v přiznáních k dani zcela zamlčel zdanitelná plnění, o nichž věděl, a k jejichž přiznání byl podle zákona povinen, v důsledku čehož nedošlo k vyměření a zaplacení daně z přidané hodnoty. Na totožnou argumentaci stěžovatele reagoval již městský soud zejména v bodech 15 a 20 rozsudku. Stěžovatel v podstatě stejnou argumentaci opakuje před čtyřmi různými soudy, aniž by jejich vysvětlení jakkoli zohlednil či se proti nim alespoň nějak vymezil.
8. Ústavní soud neshledal neústavnost napadených rozhodnutí ani u prokázání viny. Napadená rozhodnutí jsou ohledně nepřímého úmyslu řádně a logicky odůvodněná. Stěžovatel nebyl ani nějakým pasivním bílým koněm, ale naopak aktivním aktérem činnosti obchodní společnosti (bod 17 rozsudku městského soudu, srov. též body 55 až 57 usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž otázku trestu soudy dostatečně vysvětlily.
9. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu