USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný Tomáš Šmíd, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 4 To 64/2023-2147, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Tomáše Šmída odmítá .
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 57 T 10/2022, byl obviněný Tomáš Šmíd uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (dále také jen „zkrácení daně“). Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně): v Praze 5 jako jednatel, tj. jakožto statutární orgán a osoba odpovědná za jednání společnosti Malinkej s.r.o., IČ: 29149673, se sídlem Plzeňská 429, 155 00 Praha 5 (dříve Klimentská 1746/52, Praha 1) vědomě, s cílem obohatit se, do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, společnosti Malinkej s.r.o., IČ: 29149673, za zdaňovací období únor 2016 až březen 2017, podaných prostřednictvím IS Datové schránky pod přístupovými údaji Tomáše Šmída na Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, nezahrnul pořízení plnění (textilního zboží, obuvi a textilních doplňků) z jiného členského státu Evropské unie, od britské společnosti SCANWELL LOGISTICS LTD, VAT ID: GB913113765, se sídlem 62 Leopold Road, Felixstowe, Suffolk IP 11 7NR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska v souhrnné hodnotě základu daně 87.363.991,90 Kč a v rozporu s ust. § 25 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, z pořízeného zboží nepřiznal daň z přidané hodnoty v souhrnné výši 18.346.438 Kč, když za zdaňovací období od února 2016 do března 2017 nepřiznal přijatá plnění ve výši základu daně celkem 87.363.991,90 Kč, vzdor tomu, že si byl vědom, že ke konkretizovaným plněním fakticky došlo, neoprávněně tak snížil daňovou povinnost společnosti Malinkej s.r.o., IČ: 29149673 na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2016 až březen 2017, zkrátil daň v souhrnné výši 18.346.438 Kč a způsobil tím poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, 150 00, Praha 5 škodu ve shodné výši, tj. 18.346.438 Kč.
2. Za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2, písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 4/2022 ze dne 20. 9. 2022, nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením obviněného do věznice s ostrahou. Dále mu nalézací soud podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, či člena kontrolního orgánu, prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu, či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci na dobu 8 let. Nalézací soud pak zrušil výrok o trestu za sbíhající se trestnou činnost.
3. Konečně nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, majetkovou škodu v celkové výši 6.652.231 Kč.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupkyně (v neprospěch obviněného). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 4 To 64/2023-2147, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým brojí proti všem výrokům napadeného usnesení, tedy proti výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Podle obviněného soudy dostatečně a řádně nezjistily skutkový stav. Obviněný je přesvědčen, že soudy neprokázaly jeho vědomost o faktickém dovozu každého jednotlivého kontejneru se zbožím. Povšechné srozumění s tím, že se bude zboží dovážet na jeho firmu, podle obviněného nepostačuje k dovození jeho trestní odpovědnosti. Obviněný by mohl být považován nanejvýš za pomocníka svědka G., ani to však nepřipadá v úvahu, jelikož tento svědek nebyl ani trestně stíhaný, a tak absentuje trestní odpovědnost hlavního pachatele. S otázkou, v jaké podobě se obviněný trestné činnosti dopustil [zda jako účastník či jako (spolu)pachatel], se soudy podle obviněného nevypořádaly.
7. Obviněný namítá, že skutková zjištění soudů netvoří ucelený řetězec a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že soud bez adekvátního odůvodnění neprovedl obviněným navržené důkazy, konkrétně výslech znalce JUDr. Ing. Tesaře, znalecký posudek z oboru písmoznalectví ohledně pravosti podpisů obviněného na některých listinách a znalecký posudek z oboru ekonomika ohledně stanovení, zda vznikla škoda.
8. Dále obviněný poukázal na to, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je trestným činem poruchovým. Použití této právní kvalifikace je podle obviněného namístě až tehdy, kdy dojde ke skutečnému zkrácení daně. Zda ke zkrácení daně došlo, nebylo podle obviněného postaveno najisto, jelikož se soudy nezabývaly výší oprávněných nákladů společnosti Malinkej s.r.o.
9. Podle obviněného měly soudy věnovat náležitou pozornost zjištěním, v jakém objemu došlo k vývozu zboží do zahraničí a jaký byl tedy faktický nárok na odpočet daně. Obviněný cituje důkazy, které mají o vývozu zboží do zahraničí svědčit. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že v jednotlivých dokladech nesouhlasí počet kartonů, čímž se soudy nezabývaly.
10. Obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.
11. Podle náhledu obviněného měl být na věc aplikován § 73 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále také jen „zákon o DPH“), a nikoliv § 73 odst. 1 písm. c) a d). Pro vznik nároku na odpočet DPH podle obviněného není relevantní zaplacení daně na výstupu, ani existence daňového dokladu, jelikož nárok lze podle citovaného ustanovení prokázat i jiným způsobem.
12. Dále obviněný ve svém dovolání cituje některé pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které mají svědčit o extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné. Je přesvědčen, že v projednávané věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
13. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky obviněného, že soudy neprovedly navrhované důkazy. Tyto námitky jsou však neopodstatněné. Nalézací soud totiž odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Při náležitém odůvodnění přitom není povinností soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh.
16. V rámci námitek proti správnosti skutkových zjištění obviněný nevyjádřil zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pouze zpochybňuje výsledky dokazování, ale již neuvádí, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž soudy dospěly. Státní zástupce neshledal žádný, natož zjevný rozpor.
17. Námitky, jimiž obviněný brojil proti údajné nesprávnosti skutkových zjištění, pak nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
18. Námitky proti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejsou s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Námitky proti údajně nesprávnému použití § 72 a § 73 zákona o DPH sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce je však neshledal opodstatněnými. Tento závěr odůvodňuje citací komentářové literatury ke skutkové podstatě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Společnost Malinkej s.r.o., jejímž jednatelem byl obviněný, měla ve smyslu § 25 odst. 1 zákona o DPH povinnost přiznat daň v daňovém přiznání. Jestliže Tomáš Šmíd úmyslně DPH z dovezeného zboží v celkové částce přesahující osmnáct milionů korun nepřiznal ani nezaplatil, naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty, včetně kvalifikačního znaku velkého rozsahu.
19. Pro úplnost státní zástupce dodává, že skutková podstata § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, a tak v popisu skutku nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových či jiných předpisů. Z popisu skutku je patrné vše, co je nezbytné pro posouzení jednání podle citované skutkové podstaty.
20. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. formálně napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí. Jeho konkrétní argumentace však směřuje pouze proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody. Dovolání obviněného obsahuje zejména námitky skutkové a procesní povahy, částečně pak také námitky povahy právní.
30. Podanému dovolání je v prvé řadě třeba vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je nutno tyto posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu tresty a povinnost k náhradě škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolací důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Nejvyšší soud dále nemohl přehlédnout, že většina dovolací argumentace obviněného je doslovným opakováním obhajoby, kterou již obviněný uplatňoval před nalézacím a odvolacím soudem, a s níž se již tyto soudy musely vypořádat. Přitom platí, že je-li dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023).
33. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů. Pod tento dovolací důvod bylo možné formálně vzato podřadit námitky obviněného týkající se neprovedených důkazů a dále námitky, v jejichž rámci namítal zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Všechny tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
34. Pokud jde o námitku, že nebyly provedeny některé z obviněným navržených důkazů, pak obviněný konkrétně brojil proti neprovedení následujících tří důkazů – výslechu znalce JUDr. Ing. Tesaře, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ohledně pravosti podpisů obviněného na některých listinách a znaleckého posudku z oboru ekonomika ohledně stanovení, zda vnikla škoda.
35. Ve vztahu k námitce tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení rozsahu dokazování limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11). Platí tedy, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Pokud však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
36. Konfrontuje-li Nejvyšší soud právě uvedená východiska s trestní věcí obviněného, pak musí konstatovat, že nalézací soud žádný z obviněným zmíněných důkazních návrhů nepřešel. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 21.) i odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 6.) je patrné, že soudy se všemi důkazními návrhy zabývaly, avšak shledaly je nadbytečnými. Závěr o nadbytečnosti každého jednotlivého důkazního návrhu přitom soudy podrobným a logickým způsobem odůvodnily, a tak nelze jejich postupu nic vytknout. S důvody odmítnutí těchto důkazních návrhů se pak Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce a pro stručnost na příslušné pasáže obou rozhodnutí odkazuje. Lze tedy uzavřít, že rozhodování soudů v nyní projednávané věci rozhodně není zatíženo vadou opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, v nichž obviněný zpochybňoval celou řadu skutkových zjištění s agrumentací, že tato skutková zjištění jsou ve zjevném či extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
38. K problematice zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištění Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí následující. O takovýto zjevný rozpor se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nebo ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Naproti tomu odlišný náhled obviněného na to, jak má být který důkaz hodnocen a jaký význam mu má být přisuzován, zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
39. Ve světle právě uvedených teoretických východisek musí Nejvyšší soud konstatovat, že konkrétní dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž neoznačil ani jedno konkrétní skutkové zjištění, o němž by tvrdil, že nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Ve skutečnosti totiž obviněný pouze polemizuje se způsobem, jakým provedené důkazy hodnotil nalézací, případně odvolací soud. Navíc prakticky všechna skutková zjištění, která obviněný rozporoval, se týkají otázky, zda a v jakém rozsahu bylo zboží vyváženo do zahraničí, případně otázky výše škody. Tyto okolnosti přitom nejsou pro posouzení naplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně vůbec podstatné, jak bude podrobněji rozebráno níže.
40. Pokud obviněný argumentoval porušením zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud s odkazem na vlastní judikaturu a judikaturu Ústavního soudu připomíná, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a dodržení této zásady zásadně nemůže být zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.)
41. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zásada in dubio pro reo se uplatní v situaci, kdy po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V nyní projednávané věci nižší soudy po provedeném dokazování zjevně žádné důvodné pochybnosti neměly, a obviněný ani nyní ve svém dovolání nevznesl takové námitky, které by důvodné pochybnosti o jeho vině vzbuzovaly. Za takové situace tedy nižší soudy postupovaly správně, jestliže zásadu in dubio pro reo neaplikovaly.
42. Dále mohl Nejvyšší soud přistoupit k hodnocení námitek, které se týkaly právního posouzení, a tedy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Námitky, kterými obviněný zpochybňuje své pachatelství a poukazuje na to, že jeho jednání by mohlo být hodnoceno maximálně jako pomoc hlavnímu pachateli svědkovi G., by obecně bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V nyní projednávané věci však obviněný své námitky týkající se pachatelství vystavěl na odlišném skutkovém stavu, než k jakému po řádně provedeném dokazování došly nižší soudy. Obviněný se totiž i v rámci těchto námitek snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, v níž se prezentuje jako jakýsi „bílý kůň“, který byl svědkem G. uveden v omyl a který o dovozu zboží vůbec nevěděl. Jeho námitky se tak s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
44. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací, a soud tak posuzuje naplnění znaků příslušného trestného činu pouze ve vztahu k osobě, proti níž byla podána obžaloba, v nyní projednávaném případě tedy pouze ve vztahu k obviněnému Šmídovi. Skutková věta odsuzujícího rozsudku pak poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný svým jednáním sám naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a je třeba na něj hledět jako na samostatného pachatele ve smyslu § 22 tr. zákoníku. Závěr, že obviněný jako samostatný pachatel naplnil všechny znaky uvedeného zločinu, sdílí také Nejvyšší soud, jak bude podrobněji rozebráno níže. O možném spolupachatelství se odvolací soud zmínil v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení pouze v rámci úvah o výši trestu a tato jeho poznámka nemohla na závěru o vině obviněného nic změnit.
45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného proti naplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně. Takto obviněný namítal, že soudy se měly zabývat výší oprávněných nákladů společnosti Malinkej s.r.o. a posoudit, zda a v jakém rozsahu skutečně došlo ke zkrácení daně. To přitom obviněný chápe jako skutečný vznik škody, nikoliv pouhé zatajení zdanitelných plnění v daňových přiznáních. Tuto argumentaci bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
46. K předestřené argumentaci obviněného je třeba nejprve uvést teoretická východiska. Trestní zákoník v ustanovení § 240 tr. zákoníku nesankcionuje pouhé neodvedení tam vyjmenovaných povinných plateb, ale jejich zkrácení. Jde v podstatě o zvláštní případ podvodu, neboť k trestnímu postihu dochází jen tehdy, jestliže se pachatel snaží svým uvedeným jednáním tuto povinnost skrýt či zatajit (zkrácení), nebo dokonce aktivním jednáním předstírá skutečnosti, k nimž ve skutečnosti vůbec nedošlo s cílem vylákat plnění ze strany státu, na které nemá zákonný nárok (vylákání výhody) [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 240 (Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3107].
47. K dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dojde buď tím, že příslušná povinná platba není v zákonem stanoveném termínu na základě zkracujícího jednání úmyslně vůbec zaplacena či není zaplacena v předepsané (vyměřené) výši, nebo tím, že je na základě předstírání neexistující skutečnosti úmyslně inkasována pachatelem vylákaná platba (výhoda), přičemž se tak v obou případech (zkrácení i vylákání výhody) musí stát ve větším rozsahu anebo musí být větší rozsah způsoben součtem částek zkrácení povinné platby a vylákání výhody na povinné platbě, jde-li o jeden skutek. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 240 (Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3107].
48. Zkrácením se pak rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. (…) Pachatel takto v rozporu se zákonem ovlivňuje daňovou (...) povinnost určitého subjektu tak, že v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu a jeho zatajením [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 240 (Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3110–3111].
49. Přitom platí, že škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, a to ani v její kvalifikované podobě podle odst. 2 a 3. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. U odstavce 3 písm. a) se vyžaduje spáchání činu ve velkém rozsahu. K určení „rozsahu“ je třeba použít pravidla pro výpočet škody v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pro stanovení prospěchu podle § 138 odst. 2 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 180/2011).
50. Z právě uvedených teoretických východisek je patrné, že veškerá argumentace obviněného zpochybňující vznik škody či její výši je z hlediska závěru o naplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně irrelevantní. Z hlediska objektivní stránky je totiž podstatné pouze to, že obviněný v přiznáních k DPH společnosti Malinkej s.r.o. zcela zamlčel zdanitelná plnění, o nichž věděl, a k jejichž přiznání byl podle § 25 odst. 1 zákona o DPH povinen, a že v důsledku toho nedošlo k vyměření a zaplacení DPH v předepsané výši. Jak již bylo uvedeno výše, škoda totiž není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 tr. zákoníku.
51. Rozsah zkrácení daně pak soudy správně stanovily jednoduchým součinem základu daně (objemu dodaného zboží) a sazby DPH ve výši 21 %. Základ daně pak soudy určily na podkladě dokladů předložených finančním úřadem, které korespondují s údaji spediční společnosti CALLEVA sped. s.r.o. a s údaji zanesenými v systému VIES. Pokud obviněný poukazoval na drobné nesrovnalosti v počtu kartonů, s jeho námitkou se vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud na str. 6. odůvodnění napadeného usnesení, na něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Právní kvalifikace jednání obviněného i podle kvalifikované skutkové podstaty § 240 odst. 3 tr. zákoníku je tedy přiléhavá. Zmíněné drobné nesrovnalosti v počtu kartonů by nemohly mít vliv ani na výrok o náhradě škody, neboť finanční úřad uplatnil škodu ve výši podstatně nižší, než je celkový rozsah zkrácené daně.
52. V kontextu právě uvedeného je patrné, že pro závěr o naplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně není další osud zboží podstatný. Je tedy nerozhodné, zda a v jakém rozsahu bylo zboží dále prodáno v České republice a zda a v jakém rozsahu bylo vyvezeno do zahraničí. Obviněným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I., na nyní projednávanou věc nedopadá. Situace, která nastala v odkazované věci, je totiž specifická a od skutkového stavu v nyní projednávané věci značně odlišná. V odkazované věci totiž nebylo postaveno najisto, zda úmysl pachatelů směřoval skutečně ke zkrácení daně, nebo zda směřoval pouze ke zkreslení údajů o stavu hospodaření a jmění. Naproti tomu v nyní projednávané věci obviněný zatajil mnohamilionové obchodní transakce zjevně v úmyslu DPH neuhradit, a jakmile se o společnost Malinkej s.r.o. začala zajímat finanční správa, převedl tuto společnost na bílého koně.
53. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného proti naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně. Takto obviněný namítal, že o dovozu zboží nevěděl, protože ho svědek G. uvedl v omyl. Soudy navíc měly podle obviněného povinnost prokazovat jeho vědomost o každém jednotlivém přivezeném kontejneru, což neučinily.
54. I v tomto případě platí, že námitky týkající se (ne)naplnění subjektivní stránky lze v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I v případě těchto námitek však obviněný svou argumentaci staví na skutkovém stavu, který je odlišný od skutkového stavu, k němuž na základě provedeného dokazování došly nižší soudy, a tak se jeho argumentace s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
55. Nad rámec právě uvedeného lze konstatovat, že otázce naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně se podrobně věnoval zejména nalézací soud. Ten dospěl i podle Nejvyššího soudu k správnému závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Nalézací soud také přesvědčivě vyložil, které důkazy jej k tomuto závěru vedly. Soud akcentoval zejména výpověď svědka Macháčka (jednatele spol. CALLEVA sped. s.r.o.), s nímž se obviněný opakovaně setkal, a na něhož obviněný dělal dojem, že dobře ví, co dělá. Tato svědecká výpověď přitom korespondovala s řadou dalších důkazů, mj. skutečností, že spol. Malinkej s.r.o. nedisponovala žádnými finančními prostředky, personálním obsazením ani skladovacími prostory pro dovoz zboží a jeho následný prodej, a tudíž ani prostředky, které by jí umožňovaly řádně hradit DPH (srov. bod 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Konečně nalézací soud správně poukázal na to, že obviněný v březnu 2017, resp. v květnu 2017 opět jednal se spol. CALLEVA sped. s.r.o. o ukončení vzájemné spolupráce za firmu Malinkej s.r.o. a naopak o možném pokračování spolupráce s jeho další společností JIDIMET s.r.o., což je dokladováno jak e-maily a uzavřenými smlouvami, tak udělenou plnou mocí (bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
56. Odvolací soud pak doplnil argumentaci nalézacího soudu týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně ještě o tu skutkovou okolnost, že obviněný poté, co se o obchody společnosti Malinkej s.r.o. začala zajímat finanční správa, tuto převedl na osobu, která je pro orgány činné v trestním řízení nekontaktní (srov. bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
57. I kdyby snad měla být pravdivá verze obviněného, že svědek G. obchodoval „za jeho zády“, ani pak by to obviněného odpovědnosti nezbavovalo. Jak vyplývá z již bohaté judikatury Nejvyššího soudu, nepřímý úmysl lze dovodit i u pachatelů, kteří např. přijali funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti a setrvávali v tomto postavení, avšak o průběh podnikání se zcela nezajímali (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020). Obviněný navíc zjevně nebyl tímto klasickým „pasivním“ bílým koněm, ale „koněm“ podstatně aktivnějším, který přinejmenším dojednával smlouvy se spedičními firmami a založil pro společnost Malinkej s.r.o. bankovní účet.
58. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s nižšími soudy, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě přinejmenším v nepřímém úmyslu porušit zájem chráněný trestním zákonem, přičemž byl srozuměn i s tím, že daň zkracuje ve velkém rozsahu. Subjektivní stránka zločinu zkrácení daně podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku tak byla naplněna.
59. Konečně, pokud obviněný argumentoval porušením práva na spravedlivý proces, pak neuvedl, v čem konkrétně by mělo porušení tohoto práva (mimo výše rozebrané námitky) spočívat.
60. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než shrnout, že dovolací argumentace obviněného se dílem míjí s dovolacími důvody, dílem se pak jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
61. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu