Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 27/516, vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
, takto:
Soudci Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a Michaela Židlická nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
vůbec nerozhoduje.
Důvod možné podjatosti spatřuje stěžovatel v tom, že jmenovaní soudci IV. senátu rozhodovali rovněž ve věci IV. ÚS 143/08 (týkající se však jiného stěžovatele O. D.), přičemž v odůvodnění usnesení vydaného v této věci použili argumenty, s nimiž stěžovatel nesouhlasí a o něž opírá také nynější ústavní stížnost projednávanou pod
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
. Dopustili se, podle mínění stěžovatele, také toho pochybení, že v odůvodnění svého usnesení
sp. zn. IV. ÚS 143/08
odkazovali na usnesení vydané ve věci
sp. zn. I. ÚS 3265/07
, které bylo vydáno až dne 22. 10. 2008, tedy později, než bylo přijato usnesení ve věci IV. ÚS 143/08.
Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu obsah spisů
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
,
I. ÚS 3265/07
a
a vyjádření soudců - členů IV. senátu a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců. Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení nebo k věci samotné nebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na rozhodování v předchozím trestním řízení.
Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s argumentací, vyslovenou dotyčnými soudci v jiném řízení před Ústavním soudem, nezakládá důvod pro vyloučení soudců v nynějším řízení.
Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že soudci - členové IV. senátu Ústavního soudu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257,
sp. zn. III. ÚS 166/95
, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a opakovaně v odvolání a dovolání. Argumentace ústavní stížnosti je v podstatě shodná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v opravných prostředcích a odvolací i dovolací soud se s těmito argumenty zákonným způsobem vypořádaly.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přezkoumal důkazní řízení před nalézacím soudem a způsob hodnocení provedených důkazů a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v procesu dokazování nedošlo k porušení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (str. 18-19 rozsudku, dále jen "R"). Velmi pečlivě se zabýval zásadními námitkami, které se týkají zákonnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního procesu (str. 19 R), podjatosti soudce, který odposlechy nařídil (str. 19-20 R), z provedených důkazů vyvozeného skutkového stavu a důkazů usvědčujících stěžovatele ze žalovaného trestného činu (str. 21-23 R), jakož i zákonnosti právní kvalifikace prokázaného jednání (str. 23-25 R) a svůj závěr, že tyto námitky nejsou opodstatněné, v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Z podrobného popisu argumentů uvedených stěžovatelem k uplatněným dovolacím důvodům, obsaženého v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 6-11 usnesení, dále jen "U" ), jednoznačně vyplývá, že tyto jsou shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Dovolací soud zákonným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil neopodstatněnost námitek vztahujících se k jednotlivým dovolacím důvodům. Podrobně se zabýval údajnou podjatostí soudce (str. 15-16 U), namítaným porušením práva na obhajobu (str. 16-18 U), zákonností užité právní kvalifikace (str,. 23-26 U) a odůvodnil i stanovisko, že v dané věci - v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - nebyly splněny podmínky pro přezkoumávání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu (str.21-23 U).
Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy se zabývaly všemi podstatnými námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení, ke zjištěnému skutkovému stavu a k právní kvalifikaci, které stěžovatel znovu se shodnou argumentací uplatnil v ústavní stížnosti, a s těmito námitkami se vyčerpávajícím způsobem v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., jakož i - především - s kautelami ústavnosti vypořádaly. Ústavní soud se s podrobnými odůvodněními jejich rozhodnutí ztotožňuje a nepovažuje proto za nezbytné opakovat to, co konstatovaly obecné soudy.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že všemi zásadními námitkami stěžovatele se již podrobně a opakovaně zabýval v řízení o ústavních stížnostech týkajících se obdobných trestních věcí, kteréžto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Jedná se zejména o usnesení ze dne 21. 10. 2008
sp. zn. IV. ÚS 143/08
, ze dne 22. 10. 2008
sp. zn. I. ÚS 3265/07
, ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. II. ÚS 1932/07
, ze dne 18. 12. 2008
sp. zn. III. ÚS 442/08
a ze dne 2. 3. 2009
sp. zn. IV. ÚS 716/06
(dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na závěrech, které ve vztahu ke shodným námitkám stěžovatele v těchto rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, i nadále trvá a na tato v plném rozsahu odkazuje, aniž by považoval za nutné je jakkoliv měnit či doplňovat.
K výtce stěžovatele týkající se údajně opomenutých důkazů Ústavní soud uvádí, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález
sp. zn. IV. ÚS 463/2000
, Sb. n. u., sv. 23, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že obviněnému musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil. Stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání a rovněž odvolací soud odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů se závěrem, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů potřebných k tomu, aby bylo možno ve věci meritorně rozhodnout.
Neopodstatněná je i výtka stěžovatele vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud se všemi námitkami naplňujícími uplatněné dovolací důvody řádně zabýval. Pokud se jedná o závěr Nejvyššího soudu k možnosti přezkoumávat v řízení o dovolání proces dokazování a zjištěný skutkový stav, konstatuje Ústavní soud, že v dané trestní věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, který by zcela výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění opravňoval.
Nedůvodné je tvrzení stěžovatele, že neopodstatněnými průtahy při zahájení trestního stíhání ve věci stěžovatele (i ve věcech obdobných) se orgány činné v trestním řízení podílely na trestné činnosti. Tyto orgány se žádným způsobem nezapojily do skutkového děje, jeho průběh neovlivnily, jejich jednání, tj. odposlech telekomunikačního provozu, se v žádném případě nestalo součástí jednání později obviněných osob. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 597/99
je nepřípadný, neboť skutkové okolnosti v trestní věci přezkoumávané pod uvedenou spisovou značkou byly naprosto odlišné od trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná. Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem.
Vzhledem ke shora uvedenému konstatuje Ústavní soud, že postupem a rozhodnutími obecných soudů v dané věci, včetně aplikace § 88 odst. 1 tr. ř., ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, ani žádná jiná základní práva nebo svobody garantovaná Ústavou, Listinou či Úmluvou, porušena nebyla.
Nepřípustná je ústavní stížnost rovněž v části, v níž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výroky vztahující se k trestům uloženým mu shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži a usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, dovolání, o kterém dosud Nejvyšší soud nerozhodl. Pokud by ústavní stížnost v této části Ústavní soud věcně posoudil před rozhodnutím dovolacího soudu, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodnutí dovolacího soudu, včetně posuzování dovolacích důvodů, by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem v případě, že by proti tomuto rozhodnutí byla následně podána ústavní stížnost.
sp. zn. III. ÚS 258/03
, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Postup dle citovaného ustanovení je zcela výjimečným opatřením, které umožňuje Ústavnímu soudu odchýlit se od obecné zásady vyřizování podání v pořadí, v jakém je obdržel. Ustanovení o výjimce lze aplikovat jen v mimořádných případech, respektive, jak uvádí § 39 zákona o Ústavním soudu, v naléhavých věcech. Tuto naléhavost je z důvodu zachování zásady rovnosti nutno posuzovat v návaznosti na ostatní případy, které Ústavní soud řeší. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bylo ukončeno v době přiměřené, nikoliv však na úkor ostatních stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu