Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAFE DIESEL s. r. o., sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 505/2024-1165, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j.
25 Co 123/2023-1087 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. února 2023 č. j. 13 C 100/2021-994, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodních společností VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT, sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, a Škoda Auto a. s., sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupené JUDr.
Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože to stěžovatelka výslovně neuvádí, z ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud"), kterým bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení částečně zastaveno, ani výroku V., kterým jí byl zčásti vrácen zaplacený soudní poplatek.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka v řízení před okresním soudem domáhala po vedlejších účastnicích zaplacení částky 44 044 800 Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody a částky 1 518 835 200 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelka vystupovala jako nepřímý zástupce 7 104 osob, které zakoupily vozidla dotčená emisní kauzou "Dieselgate", s nimiž uzavřela komisionářské smlouvy. Okresní soud žalobu zamítl (výrok II.). Odůvodnil to tím, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace. Zastoupení upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nelze nahradit zastoupením nepřímým na základě komisionářských smluv. To je podpořeno i úpravou závaznosti rozhodnutí podle § 159a odst. 1 o. s. ř. a vykonatelnosti rozhodnutí pro osoby, které jsou stranou komisionářské smlouvy odlišnou od stěžovatelky. V rozhodnutích, na které odkazuje stěžovatelka, existovaly specifické okolnosti pro to, aby bylo umožněno nepřímé zastoupení.
3. Dříve než rozsudek nabyl právní moci, vzala stěžovatelka žalobu co do částky 43 334 400 Kč zpět. Okresní soud proto usnesením ze dne 16. 3. 2023 č. j. 13 C 100/2021-1005 zrušil rozsudek ve výroku II., v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do nároku na zaplacení 43 334 400 Kč, a řízení v této části zastavil. Rozsudek okresního soudu (vyjma výroků I a V) napadla stěžovatelka i vedlejší účastnice odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s ním i v jeho právních závěrech. Doplnil, že obdobnou věc již řešil Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 953/2022 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nepřímé zastoupení v civilním soudním řízení není možné. Výjimky z tohoto pravidla mohou být stanoveny pouze zákonem. Krajský soud odkázal i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1365/23 , kterým byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Krajský soud uzavřel, že v situaci, kdy nejde o výjimku stanovenou zákonem a výjimečnost situace není dána ani tím, že by komitenti byli se svými tvrzenými nároky na náhradu újmy vůči žalovaným zásadně vyloučeni z možnosti podat žalobu, není na straně stěžovatelky dána její aktivní legitimace.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K otázce, zda si mohou strany v komisionářské smlouvě ujednat i nepřímé zastoupení, odkázal na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudky Nejvyššího soudu, na které odkazuje stěžovatelka, a kterými byla připuštěna výjimka z pravidla, že smluvně ujednaná procesní legitimace bez zákonného zmocnění je nepřípustná, se týkaly skutkově odlišných případů, v nichž existoval speciální a na hmotném právu založený vztah. Ten odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobci vymáhali vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení. I právní nauka zastává názor, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná. Výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem a nelze je sjednat smluvně. Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Proto také věc nepostoupil k rozhodnutí velkému senátu, jak navrhovala stěžovatelka.
5. Otázky, zda může být nepřímé zastoupení založeno nepojmenovanou smlouvou, zda občanský soudní řád umožňuje, resp. zakazuje vymáhání nároků na základě hmotněprávního nepřímého zastoupení a zda je vymáhání pohledávek na základě nepřímého zastoupení ujednaného smluvně přípustné ve specifických případech, nezakládají přípustnost dovolání. Na jejich řešení krajský soud své rozhodnutí nezaložil.
6. Argument stěžovatelky, že krajský soud dovodil nedostatek legitimace stěžovatelky pouze na základě procesních předpisů, se míjí s právním posouzením věci krajským soudem. Nedostatek aktivní legitimace krajský soud dovodil primárně výkladem relevantních hmotněprávních předpisů. Ani námitky stěžovatelky týkající se opominutí důkazů a nedostatečného odůvodnění nemohou založit přípustnost dovolání.
7. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil odklon od existující judikatury (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3198/2008 a ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2014) a věc nepředložil velkému senátu Nejvyššího soudu. K prvním dvěma stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy uváděla, že akceptovaly možnost vymáhat pohledávky v nepřímém zastoupení v obecné rovině a nejsou založeny na specifických okolnostech případu, resp. v prvním uvedeném rozhodnutí je relevance specifických okolností výslovně vyloučena. Tento závěr stěžovatelky ostatně potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1365/23 . V něm uvedl, že Nejvyšší soud v těchto případech neargumentoval pouze tím, že mezi účastníky existoval speciální vztah, ale akceptoval též obecnou možnost nepřímého zastoupení v občanském soudním řízení. Nejvyšší soud však v napadeném rozhodnutí uvedl, že jsou uvedená rozhodnutí založena na specifických okolnostech případu a v posuzované věci nejsou aplikovatelná. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí navíc vůbec nezabýval posledně uvedeným rozhodnutím. Při správném výkladu těchto rozhodnutí by musel Nejvyšší soud předložit věc velkému senátu Nejvyššího soudu.
8. Nejvyšší soud odmítl nepřímé zastoupení s odůvodněním, že smluvní ujednání nepřímého zastoupení není možné a pouze zákon může připustit výjimky. Takový závěr je ale v rozporu s principem autonomie vůle a zásadou, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Soudy v napadených rozhodnutích neuvedly, jaké ustanovení zákona toto ujednání zakazuje.
9. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu trpí vadami, je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Soudy se podle stěžovatelky nezabývaly otázkou možného sjednání nepřímého zastoupení k vymáhání pohledávek v nepojmenované smlouvě. Nejvyšší soud k tomu pouze uvedl, že na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Soudy také neuvedly, z jakých důvodů je ujednání o nepřímém zastoupení neplatné. To nelze zhojit ani odkazem na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 953/2022, jak to učinil Nejvyšší soud. Stěžovatelka založila své dovolání i na posouzení otázky, zda byly případně dány specifické okolnosti odůvodňující připuštění nepřímého zastoupení. Nejvyšší soud se tím však nezabýval, a to opět z důvodu, že krajský soud své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Zároveň však uvádí, že krajský soud podepřel své rozhodnutí mimo jiné tím, že výjimečnost situace není dána.
10. Soudy nerespektovaly sjednání nepřímého zastoupení ve smlouvách a odmítly projednat stěžovatelkou uplatněné nároky. Vymáhání nároků cestou individuálních žalob bylo prakticky vyloučeno a sdružit se formou nepřímého zastoupení bylo jedinou možností, jak se domáhat spravedlivého odškodnění.
11. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud již v obdobné věci rozhodoval a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl ( sp. zn. III. ÚS 1365/23 ). Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je však založeno na částečně odlišném odůvodnění a trpí odlišnými vadami. Ústavní soud se dosud nezabýval tvrzeným zásahem do práva na zákonného soudce a stěžovatelka v předchozí ústavní stížnosti nenamítala nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odůvodnění usnesení Ústavního soudu také v některých ohledech nereflektovalo podstatu námitek stěžovatelky.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Byť Ústavní soud nevyzýval vedlejší účastnice k vyjádření se k ústavní stížnosti, obě vedlejší účastnice svá vyjádření Ústavnímu soudu zaslaly. Vyjádření jsou identická. Uvádějí, že klíčovou otázkou pro posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní zůstává posouzení procesní legitimace stěžovatelky k uplatňování nároků třetích osob v civilním řízení na základě komisionářské smlouvy. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se svojí judikaturou i rozhodnutím Ústavního soudu, kterým byla odmítnuta dřívější ústavní stížnost stěžovatelky. Nejvyšší soud vysvětlil, proč neshledal důvody k odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe a nepostoupil věc velkému senátu.
14. Odkazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu, přehlíží, že jde skutkově o odlišné případy a oba navíc vycházejí ze starého hmotného práva. Pokud stěžovatelka odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se fiduciární cese, stěžovatelka postoupení pohledávky ani fiduciární cesi nevyužila. Ani tvrzení stěžovatelky o údajném zásahu do autonomie vůle není přiléhavé. Není třeba, aby konkrétní ustanovení o. s. ř. zakazovalo nepřímé zastoupení na základě komisionářské smlouvy. Postačuje, že nejde o případ předvídaný v § 2466 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.").
15. V posuzované věci nelze aplikovat ani § 2989 odst. 1 o. z. Usnesení Nejvyššího soudu netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti. Rozhodnutí krajského soudu opravdu nezáviselo na vyřešení otázky, zda lze nepřímé zastoupení sjednat v nepojmenované smlouvě. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s dotčenými subjekty smlouvu komisionářskou. Ústavní soud navíc ve svém dřívějším rozhodnutí vyslovil závěr, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná, výjimky z tohoto pravidla mohou být stanoveny pouze zákonem. Soudy se také nemusely zabývat platností předmětných ustanovení komisionářských smluv.
16. Napadená rozhodnutí závisela pouze na vyřešení otázky, zda lze komisionářskou smlouvou smluvně sjednat procesní legitimaci v jiných než zákonem vymezených případech. Negativní odpověď na tuto otázku vylučuje relevanci všech ostatních otázek předestřených stěžovatelkou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu není vnitřně rozporné. Stěžovatelce, resp. jí zastoupeným osobám, nebylo rozhodnutími obecných soudů odepřeno právo na soudní ochranu.
17. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejších účastnic stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka uvádí, že i nadále trvá na tom, že se soudy řádně nevypořádaly s dosavadní judikaturou. Není rozhodné, že se vztahovala k právní úpravě před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že závěry v nich obsažené jsou založené na specifických okolnostech. Ústavní soud však tento názor ve svém dřívějším usnesení vyvrátil. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 389/2014 pominul Nejvyšší soud zcela.
18. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky vnitřně rozporná. Podle vedlejších účastnic závisela rozhodnutí obecných soudů pouze na vyřešení otázky, zda lze komisionářskou smlouvou smluvně sjednat procesní legitimaci v jiných než zákonem vymezených případech. Obecné soudy však svá rozhodnutí založily primárně na absenci aktivní věcné (hmotněprávní) legitimace. Stěžovatelka i nadále trvá na tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou také neúplná a tedy nepřezkoumatelná. Žádný z obecných soudů nevyslovil neplatnost komisionářských smluv jako nezbytnou podmínku pro to, aby k soukromoprávnímu ujednání mezi stěžovatelkou a poškozenými vlastníky vozidel nepřihlédly.
19. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti nedostatečným a vnitřně rozporným odůvodněním napadených rozhodnutí. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05
(N 108/41 SbNU 349)].
21. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06
(N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06
(N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
22. Pokud se stěžovatelka domnívá, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s odklonem od dřívější judikatury, přehlíží, že k žádnému odklonu fakticky nedošlo. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 953/2022 došel Nejvyšší soud k závěru, že procesní legitimace ujednaná smluvně je nepřípustná, resp. že nepřímé zastoupení je obecně v civilním soudním řízení nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla mohou být založeny výlučně zákonem. Rozhodnutí připouštějící smluvní založení procesní legitimace, na něž odkazuje stěžovatelka, byla odůvodněna specifickými okolnostmi případu.
23. Stěžovatelka upozorňuje na to, že Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost v obdobné věci, vytkl Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s tím, že v těchto rozhodnutích byla připuštěna i obecná možnost nepřímého zastoupení. To Nejvyšší soud neučinil ani v nyní napadeném rozhodnutí. Ústavní soud však upozornil, že určující je závěr, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná, přičemž výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem.
24. K těmto závěrům dochází i doktrína, na kterou odkázal Ústavní soud a upozornily na ni i obecné soudy v posuzované věci. Ta sice připouští diskuzi o možných výjimkách z tohoto pravidla, to však pouze v případech, že by měl žalobce vlastní právní zájem na vedení řízení. V posuzovaném případě vlastní právní zájem stěžovatelky na vedení procesu dovodit nelze, vztah stěžovatelky k hmotněprávně oprávněným vznikl až poté, co jim vznikl tvrzený nárok vůči vedlejším účastnicím. Stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti vlastní právní zájem na vedení řízení ostatně ani netvrdí. Ačkoliv závěry Nejvyššího soudu v stěžovatelkou uváděných rozhodnutích mohou vyznívat jako obecné, zásadní je skutečnost, že možnost nepřímého zastoupení založeného smluvně v nich byla připuštěna ve vztahu ke specifickým okolnostem případu.
25. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 389/2014, na které odkazuje stěžovatelka, se Nejvyšší soud nezabýval otázkou založení procesní legitimace komisionářskou smlouvou, ale postoupením pohledávky za účelem jejího vymáhání (tzv. fiduciární cesí). Ve věci projednávané před obecnými soudy však k postoupení pohledávek za účelem jejich vymáhání nedošlo.
26. Stěžovatelka spatřuje nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí i v tom, že v nich soudy neuvedly, jaké zákonné ustanovení zakazuje smluvní založení procesní legitimace. Tato výtka však není opodstatněná, neboť žádné takové ustanovení právní řád neobsahuje. Soudy přitom ale stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, z jakých právních i skutkových východisek při svém hodnocení vycházely.
27. K námitce stěžovatelky, že soudy zcela opominuly její argumentaci, podle níž je možné považovat smlouvy zakládající její procesní legitimaci za inominátní, Ústavní soud uvádí následující. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy vycházely jak z označení smluv, tak z jejich obsahu. Na tomto základě dospěly k závěru, že jde o smlouvy komisionářské. Nebylo proto třeba na ně nahlížet jako na smlouvy výslovně nepojmenované. Navíc ani posouzení smluv jako inominátních by na jejich závěrech nemohlo nic změnit. Ze stejných důvodů jim nelze vytknout ani to, že se výslovně nezabývaly neplatností ujednání o nepřímém zastoupení. Závěr soudů, že procesní legitimaci není možné, až na zákonem stanovené výjimky, založit smluvně, nezávisí na posouzení platnosti či neplatnosti těchto smluv.
28. Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky a jejich podstatu nijak nepominuly. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích implicitně zabývaly jak věcnou, tak i procesní legitimací stěžovatelky. Důvody jejich rozhodnutí jsou zřejmé. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.).
29. Stěžovatelka se předloženou právní otázkou týkající se možného smluvního založení procesní legitimace osobě, která sama není nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, domáhá posouzení nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má tato nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
30. O takový případ v nyní posuzované věci nejde. Námitky stěžovatelky k závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se se soudy věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. V rozhodnutích reagovaly na námitky stěžovatelky a jejich závěry jsou v souladu s judikaturou, na níž ve svých rozhodnutích také odkazují. Obdobnou věcí stěžovatelky se již ostatně zabýval i Ústavní soud, na jehož odůvodnění lze také odkázat. Závěry obecných soudů v tomto ohledu neodůvodňují kasační zásah Ústavního soudu.
31. Protože Nejvyšší soud neviděl důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, a Ústavní soud neshledal v jeho úvaze vady, nelze v nepostoupení věci velkému senátu spatřovat odnětí práva na zákonného soudce.
32. Pokud stěžovatelka uvádí, že vymáhání nároků cestou individuálních žalob bylo prakticky vyloučeno a sdružení se formou nepřímého zastoupení bylo jedinou možností jak se domáhat spravedlivého odškodnění, již v usnesení ze dne 28. 3. 2023 sp. zn.
I. ÚS 2344/22 k tomu Ústavní soud uvedl, že dotčené subjekty měly otevřenou cestu k podání individuálních žalob, byť to mohlo být pro některé z nich obtížnější. Soudní ochrana jim však nebyla zapovězena. Možností také bylo postoupení pohledávek za účelem jejich vymáhání.
33. Ústavní soud na závěr zdůrazňuje, že se v posuzovaném případě obecné soudy zabývaly pouze otázkou procesní legitimace stěžovatelky, nikoli oprávněností nároků jednotlivých dotčených subjektů a ve stejném světle k těmto rozhodnutím přistupoval i Ústavní soud.
34. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu