USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SAFE DIESEL s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 04654846, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) Volkswagen Aktiengesellschaft, se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 100484, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, a 2) ŠKODA AUTO a.s., se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 710 400 Kč s příslušenstvím, a 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 100/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 25 Co 123/2023-1087, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 133 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 133 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatily částku 44 044 800 Kč s příslušenstvím, představující náhradu majetkové újmy, a částku 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nemajetkové újmy, která vznikla vlastníkům vozidel dotčených emisní kauzou „Dieselgate“. Žalobkyně uvedla, že žalované vyráběly a prodávaly vozidla obsahující motory s ilegálním softwarem, díky kterému vozidlo při testování splnilo emisní limity Euro 5 a Euro 6, ačkoli v běžném provozu tyto limity několikanásobně překračovalo.
Za cenu ekologicky šetrných vozidel tak žalované zákazníkům prodávaly vozidla nešetrná, jejichž skutečná hodnota byla nižší, čímž jednaly úmyslně v rozporu s dobrými mravy a zasáhly do práv zákazníků. Žalobkyně dále tvrdila, že je právnickou osobou, která byla založena s cílem vymáhat tvrzené nároky uvedených vlastníků vozidel, a jako jejich nepřímý zástupce je oprávněna se jich na základě individuálních komisionářských smluv uzavřených dle § 2455 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.
z., domáhat i před soudem. Žalované žalobkyní uplatněný nárok neuznaly a na svou obranu uvedly, že žalobkyni nesvědčí tvrzené subjektivní právo a není proto oprávněna k podání žaloby, neboť zastupuje dotčené zákazníky nepřímo na základě uzavřených komisionářských smluv.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 13 C 100/2021-994, zastavil řízení co do částky 2 565 600 Kč s příslušenstvím a co do částky 74 400 Kč (výrok I), zamítl žalobu, podle které by žalovaná 1) a žalovaná 2) byly povinny zaplatit žalobkyni částku 44 044 800 Kč s příslušenstvím a částku 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím (výrok
3. Dříve než uvedený rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v částce 43 334 400 Kč. Řízení bylo proto co do této částky zastaveno usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2023, č. j. 13 C 100/2021-1005. Předmětem řízení dále zůstala pohledávka ve výši 710 400 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu majetkové škody a částka 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy.
4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil výši náhrady nákladů řízení ve výrocích III a IV a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku) a o vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku žalované 1) za odvolání proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 3. 2019, č. j. 25 C 191/2017-197 (výrok IV napadeného rozsudku).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I, II a III podala žalobkyně dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázky hmotného a procesního práva související s možností žalobkyně vymáhat nároky třetích osob na základě smluvně ujednaného nepřímého zastoupení, tj. jménem žalobkyně na účet zákazníků. Konkrétně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda si mohou strany v komisionářské smlouvě uzavřené ve smyslu § 2455 o. z. ujednat jako součást obstarávané záležitosti vymáhání pohledávky formou nepřímého zastoupení (a to i před soudem), případně zda tak strany mohou učinit alespoň v nepojmenované smlouvě ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z.
6. Žalobkyně ve vztahu k této otázce poukázala na podle jejího názoru rozkolísanou judikaturu týkající se možnosti vymáhat nároky třetích osob na základě smluvně ujednaného nepřímého zastoupení. Konkrétně uvedla, že z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, a ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, vyplývá, že nepřímé smluvní zastoupení při vymáhání pohledávek lze připustit, avšak v novějším rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 953/2022, Nejvyšší soud uzavřel, že smluvně ujednané nepřímé zastoupení při vymáhání pohledávek obecně přípustné není. Poslední citované rozhodnutí proto navrhuje překonat předložením věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
7. V návaznosti na předchozí námitku pak žalobkyně uvádí, že dovolání má být přípustné rovněž pro řešení otázky, zda je vymáhání pohledávek na základě smluvně ujednaného nepřímého zastoupení přípustné ve specifických případech obdobně jako v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, a pokud ano, zda jsou takové specifické okolnosti dány v projednávaném případě, a to navíc s ohledem na skutečnost, že České republika včas nepřijala zákon o hromadných žalobách.
8. Žalobkyně dále předložila otázku, zda zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, umožňuje vymáhání nároků na základě hmotněprávního nepřímého zastoupení, případně ze kterých jeho ustanovení vyplývá, že takový postup není možný, a dále namítla, že odvolací soud dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobkyně pouze na základě procesních předpisů, ačkoli pro její posouzení jsou relevantní jen hmotněprávní normy, čímž se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30Cdo 3411/2016), dle které se věcnou legitimací rozumí stav vyplývající z hmotného práva.
9. Žalobkyně rovněž namítla, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navrhované důkazy, a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. V obsáhlých vyjádřeních k dovolání žalované zpochybnily dovolací argumentaci žalobkyně, označily její dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhly Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení včetně nákladů právního zastoupení.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobkyně v prvé řadě předložila otázku, zda si mohou strany v komisionářské smlouvě uzavřené ve smyslu § 2455 o. z. ujednat jako součást obstarávané záležitosti vymáhání pohledávky formou nepřímého zastoupení před soudem.
16. Nejvyšší soud se otázkou, zda žalobce prostřednictvím komisionářských smluv získal oprávnění vymáhat tvrzené nároky dotčených zákazníků svým jménem jako jejich nepřímý zástupce, zabýval již v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 953/2022, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1365/23, ve kterém uvedl, že i podle právní úpravy komisionářské smlouvy uzavřené ve smyslu § 2455 o. z. i nadále platí, že komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře, tj. že komisionářská smlouva sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku. Uvedl rovněž, že jediným zákonem předpokládaným případem pro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nároku komitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetí osoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřel smlouvu.
17. Odvolací soud v projednávané věci ze závěrů výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 953/2022 vycházel a uzavřel, že na straně žalobkyně není dána aktivní věcná ani procesní legitimace k podání žaloby, neboť komisionářská smlouva (smlouva o obstarání věci) sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku, nadto soudní žalobou (srov. bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tato námitka vztahující se k otázce vymáhání pohledávky formou nepřímého zastoupení před soudem tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
18. Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání v rozdílném řešení shora uvedené otázky v judikatuře dovolacího soudu, opomíjí přitom, že jí odkazované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, v nichž byla připuštěna výjimka z pravidla, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná, se týkaly skutkově odlišných případů, v nichž existoval speciální a na hmotném právu založený vztah, který odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobci vymáhali vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení (srov. shora již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 953/2022). Navíc nelze přehlédnout, jak zdůraznil v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1365/23, rovněž Ústavní soud, že uvedené případy byly řešeny v odlišném právním kontextu, tj. v kontextu již zrušené právní úpravy (zejména občanského zákoníku z roku 1964). Konečně nelze pominout ani skutečnost, že i právní nauka zastává názor, podle kterého je smluvně ujednaná procesní legitimace nepřípustná, resp. nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řízení nepřípustné, přičemž výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně (srov. Tégl, P., Melzer, F. K rozhodnutí NS ohledně přípustnosti ujednání procesní legitimace. Bulletin advokacie. 2023, č. 4, str. 52; Coufalík, P. Procesní legitimace v civilním sporném řízení. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 31). Na tom nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou zdůrazněná skutečnost, že v daném případě se jedná o velké množství zastoupených, resp. že došlo k opožděnému přijetí zákona o hromadných žalobách. Posledně jmenovaný argument hodnotí dovolací soud jako zjevně účelový v situaci, kdy vymáhání předmětných nároků žalobkyně zahájila dlouho před uplynutím implementační lhůty směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1828 ze dne 25. listopadu 2020 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES.
19. Nejvyšší soud proto neshledal důvod, aby se v posuzované věci odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a tudíž ani pro to, aby podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, který by se zabýval otázkou změny dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázky, zda může být k zastupování před soudem legitimován nepřímý zástupce nepojmenovanou smlouvou ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., dále zda zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, umožňuje vymáhání nároků na základě hmotněprávního nepřímého zastoupení, případně ze kterých jeho ustanovení vyplývá, že takový postup není možný, či zda je vymáhání pohledávek na základě nepřímého zastoupení ujednaného smluvně přípustné ve specifických případech, pak tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž jednoznačně podává z napadeného rozhodnutí, v projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda je v civilním řízení možné nepřímé zastoupení ujednané na základě komisionářské smlouvy a nikoli v ostatních žalobkyní uváděných případech. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
21. Dovolací námitka, že odvolací soud dovodil nedostatek legitimace žalobkyně pouze na základě procesních předpisů, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten své rozhodnutí založil na závěru, že legitimace k podání žaloby není dána, jelikož komisionářská smlouva uzavřená podle § 2455 a násl. o. z. sama o sobě nepřímého zástupce neopravňuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku, neboť za „obstarání záležitosti“ nelze považovat podání žaloby přímo komisionářem jako žalobcem, přičemž v projednávané věci se nejedná ani o výjimku stanovenou zákonem dle § 2466 o. z. či postoupení pohledávky dle § 1886 o. z., a výjimečnost situace není dána ani tím, že by komitenti byli se svými tvrzenými nároky na náhradu újmy vůči žalovaným zásadně vyloučeni z možnosti podat žalobu, tedy že by jim hrozilo odepření spravedlnosti (srov. body 32 a 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Nedostatek aktivní legitimace tedy odvolací soud dovodil primárně výkladem relevantních hmotněprávních předpisů (konkrétně občanského zákoníku z roku 2012). Ani tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
22. Namítala-li konečně žalobkyně, že soudy nižších stupňů pominuly důkazy, které navrhla, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, a proto nepřezkoumatelné ve smyslu judikovaných závěrů Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), pak ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Takovými námitkami, která se týkají vad řízení, není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022), což v případě žalobkyně nebyly.
23. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaná 1) a žalovaná 2) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 680 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 453 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 14 133 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu