Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VCES a. s., sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9 - Libeň, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 23 Cdo 197/2024-1034, I. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2023 č. j. 20 Co 26/2023-977 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. září 2022 č. j. 52 C 144/2019-807, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Investiční ALFA a. s., sídlem Kobrova 3331/3, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 18 763 969 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty podle smlouvy o díle uzavřené dne 17. 7. 2014. Po provedeném dokazování obvodní soud měl za prokázané, že stěžovatelka vedlejší účastnici celé dílo nepředala a protokol o převzetí ze dne 26. 11. 2015 byl pouze částečným převzetím nedokončeného díla, takže vedlejší účastnice požadovala smluvní pokutu oprávněně, a proto napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání a proti výroku o náhradě nákladů se odvolala vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve neshledal stěžovatelčinu námitku promlčení způsobilým odvolacím důvodem, neboť její uplatnění vyvolalo s ohledem na obranu vedlejší účastnice v rozporu se zásadou neúplné apelace potřebu nového dokazování o tom, zda mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání s účinky stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dále městský soud uvedl, že bylo právem, nikoliv povinností, vedlejší účastnice dílo převzít i při existenci vad a nedodělků, což odpovídá právní úpravě podle § 2605 odst. 1 větě druhé o. z. K převzetí došlo na základě předávacího protokolu ve stavu ke dni 26. 11. 2015, byť nebylo k tomu dni provedeno. Podle městského soudu byl termín předání díla změnovými listy finálně stanoven na 31. 10. 2015. Ujednání v článku V. odst. 4 smlouvy o díle, že při jmenovaných překážkách budou lhůty prodlouženy, nelze vykládat tak, že k prodloužení dojde automaticky, tomu by odpovídala formulace "prodlužují se" a smlouva o díle v článku XXV. odst. 8 předpokládá pouze písemné změny. Nárok vedlejší účastnice na sjednanou smluvní pokutu je oprávněný jen za období od 6. 11. 2015 (nárok na smluvní pokutu byl vázán na prodlení s předáním díla delším než 5 dnů) do 25. 11. 2015 ve výši 2 501 862,64 Kč s příslušenstvím. Na tomto základě městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně částky 2 501 862,64 Kč s příslušenstvím (I. výrok), změnil ho tak, že žalobu ohledně částky 16 262 106,36 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok) a uložil účastnicím povinnost nahradit náklady řízení České republiky (IV. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadly účastnice řízení dovoláními, a sice vedlejší účastnice proti II. výroku a proti I. výroku stěžovatelka. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice přípustným a důvodným, konstatoval, že dovolací námitky stěžovatelky přípustnost jejího dovolání nezakládají, a proto napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl (II. výrok) a zrušil II. výrok rozsudku městského soudu spolu se závislými výroky o nákladech řízení (I. výrok).
5. Podle stěžovatelky vyšly všechny soudy ze skutkového závěru o tom, že po 31. 10. 2015 došlo ke sjednání řady změnových listů s výslovným ujednáním, že jsou sjednávány "s dopadem na konečný termín", aby vzápětí konstatovaly, že nebylo zjištěno žádné ujednání stran o posunu termínu za 31. 10. 2015. Takový závěr je vnitřně rozporný.
6. Svévolný je podle stěžovatelky závěr městského soudu, že změnové listy po 31. 10. 2015 mohly být, resp. byly, sjednány retroaktivně, tj. se zpětnými účinky ke dni 31. 10. 2015. Tento závěr nemá žádnou oporu ve spise - žádný z účastníků nic takového ani netvrdil, tím spíše, že by bylo cokoliv takového prokázáno. Z pohledu stěžovatelky je nepřípustné, aby skutková zjištění byla nahrazována fabulacemi soudu.
7. Stěžovatelka posléze uvádí, že jako odůvodnění nemůže obstát odkaz Nejvyššího soudu na rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 3404/2008.
8. Pohled na věc prezentovaný zejména Nejvyšším soudem je nemístně formalistický a odporuje logice i podstatě smluvní volnosti, resp. závazkového práva. Logicky musí nutně platit, že sjednává-li se dodatečná změna díla v podobě tzv. víceprací po uplynutí původně sjednaného termínu provedení díla, je v tom implicitně obsažena vůle stran změnit také časový rozsah svého závazku a posunout jeho plnění mimo již uplynulý původní termín.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Stěžovatelka navrhuje zrušení výroku I. rozsudku obvodního soudu i v části, ve které byl rozsudkem městského soudu změněn. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud je ve zbytku k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
12. V této věci vyšly obecné soudy ze skutkových zjištění, že smluvní strany prováděly změny smlouvy způsobem předvídaným čl. XXV. odst. 8 smlouvy o díle, podle kterého bylo možné měnit smlouvu pouze písemně, a to dodatky případně změnovými listy podepsanými oběma stranami. Vznášela-li vedlejší účastnice v průběhu provádění díla další požadavky, nic nebránilo uzavřít dodatek nebo oboustranně podepsat změnový list a termín dokončení díla změnit, jak se tomu stalo v minulosti, když bylo oboustranně podepsáno 190 změnových listů z toho 31 (jako poslední změnový list č. 186) s dopadem na konečný termín dokončení díla do 31. 10. 2015. Obecné soudy proto uzavřely, že do prodlení s předáním a převzetím díla oproti ujednanému termínu se dostala stěžovatelka a právo na smluvní pokutu bylo uplatněno důvodně.
13. Stěžovatelka uplatňuje námitky především proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Soudy podle ní zejména nezohlednily, že změnové listy obsahovaly výslovné ujednání, že jsou sjednávány "s dopadem na konečný termín 31. 10. 2015". Ústavní soud si k ověření tohoto nesouladu vyžádal spis. Zjistil přitom, že formulace, kterou stěžovatelka použila v ústavní stížnosti, neodpovídá formulaci ve změnových listech. Ve změnových listech, kterých se stěžovatelka dovolává, formulace zní: "dopad do smluvních termínů: ano (dopad na konečný termín: do 31.
10. 2015)". Za těchto okolností závěry obecných soudů nelze hodnotit jako vzájemně rozporné či nelogické. Stěžovatelčin návrh na určení nového termínu je tak pouze pokračující polemikou se skutkovými závěry obecných soudů. Za svévolný nelze považovat ani stěžovatelkou rozporovaný závěr městského soudu, podle něhož s ohledem na aprobaci smluvní retroaktivity není vyloučeno ujednání o termínu dokončení na již uplynulý den. Městský soud jím zjevně reagoval na skutečnost, že některé ze změnových listů obsahující výše citovanou formulaci byly uzavírány až po 31.
10. 2015.
14. Pro posouzení věci bylo dále rozhodné, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání jako nepřípustné, aniž by k tomu byly dány zákonem stanovené podmínky. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zabýval se námitkami obsaženými v dovolání a precizně a srozumitelně osvětlil, proč nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž napadený rozsudek žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Odkaz Nejvyššího soudu v jeho odůvodnění na rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 řešící mj. možnosti změny smlouvy o díle týkající se termínu plnění v návaznosti na změny předmětu plnění, je přiléhavý sporu stěžovatelky a vedlejší účastnice. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Z obecného pohledu je však třeba konstatovat, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl.
36 odst. 1 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti specifikované v bodě 9 jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu