23 Cdo 197/2024

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Investiční ALFA a. s., se sídlem v Praze, Kobrova 3331/3, identifikační číslo osoby 27922448, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 394/12, proti žalované VCES a. s., se sídlem v Praze, Českomoravská 2420/15, identifikační číslo osoby 26746573, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Šafaříkova 201/17, o zaplacení částky 18.763.969 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 144/2019, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 26/2023- 977, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 26/2023-977, se v rozsahu druhého výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 16.262.106,36 Kč s příslušenstvím, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 18.763.969 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty dle smlouvy o dílo uzavřené mezi stranami dne 17. 7. 2014. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 52 C 144/2019-807, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 52 C 144/2019-813, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.763.969 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže

3. Vyšel přitom z toho, že: a) Mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 17. 7. 2014 uzavřena smlouva o dílo (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem byla výstavba bytového domu s názvem „PROJEKT AURORA – Praha Strašnice“ (blok 1, blok 2 a blok 3). Cena díla byla navýšena uzavřením 190 změnových listů na částku 125.093.132 Kč bez DPH. b) Termíny plnění díla byly sjednány v článku V Smlouvy, v souladu s Harmonogramem stavby, který tvořil přílohu č. 6 Smlouvy. Původní termín pro předání díla byl sjednán na 18. 9. 2015. Strany se dohodly na změně smlouvy s dopadem na konečný termín do 31. 10. 2015. c) Podmínky převzetí díla byly sjednány v článku XIV bod 1) Smlouvy prostřednictvím závěrečného předávacího protokolu, který strany podepíší po získání kolaudace zhotovitelem a po dokončení celého díla zhotovitelem a jeho předání objednateli, a to bez jakýchkoli vad (vyjma drobných vad a nedodělků, které zjevně nebrání řádnému užívání díla). d) Smluvní pokuta byla sjednána v článku XVI Smlouvy a v článku XVI, bod 1), kde pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla delšího 5 dnů po termínu sjednaném v harmonogramu stavby strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla za každý započatý den prodlení. Smluvní pokuta byla limitována v článku XVI, bod 8) Smlouvy v úhrnu maximálně ve výši 15 % z ceny díla. e) Celé dílo nebylo dokončeno a ani předáno ke dni podpisu předávacího protokolu ze dne 26. 11. 2015, který byl antedatován dne 28. 2. 2016. f) Žalovaná dokončila dílo bez vad nejdříve ke dni 17. 6. 2016, když v bytě č. 363 odstranila vadu bránící užívání. g) Celé dílo nebylo ke dni vyhlášení rozsudku v souladu se Smlouvou [článkem XIV bodem 1) Smlouvy] žalovanou řádně předáno, neboť nebyl stranami podepsán žádný závěrečný předávací protokol. h) Žalobkyně od smlouvy o dílo, s ohledem na vady díla, odstoupila dne 28. 6. 2019.

4. Po právní stránce soud prvního stupně Smlouvu posoudil dle § 2586 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Předmětem sporu byl nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalované s dokončením díla odpovídající výši 15 % z celkové ceny díla (z částky 125.093.132 Kč) za období od 6. 11. 2015 do 28. 6. 2015, tedy v žalované výši 18.763.969 Kč, dle článku XVI, bod 8) Smlouvy.

5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalovaná celé dílo nepředala žalobkyni dne 28. 2. 2016 ani dne 26. 11. 2015. Do dnešního dne nebyl mezi účastníky sepsán a podepsán závěrečný předávací protokol dle čl. XIV, bod 1) Smlouvy, když po provedeném dokazování soud uzavřel, že protokol o převzetí ze dne 26. 11. 2015 byl pouze částečným převzetím nedokončeného díla.

6. Soud prvního stupně s odkazem na § 2605 o. z. dovodil, že i když bylo dílo částečně žalovanou předáno, což vyplývá z protokolu o převzetí ze dne 26. 11. 2015 (antedatovaného dne 28. 2. 2016) a z tvrzené částečné kolaudace pro blok 1 a 2 ze dne 26. 11. 2015, je podstatné zdůraznit, že v tomto případě nebylo dílo k tvrzenému dni převzetí celé dokončeno, nebyly tak obě zákonné podmínky splněny kumulativně. Žalovaná dokončila celé dílo bez vad bránících užívání nejdříve až ke dni 17. 6. 2016.

7. Dle soudu prvního stupně žalobkyně oprávněně požaduje smluvní pokutu od 6. 11. 2015 do odstoupení od smlouvy o dílo, tedy do 28. 6. 2019. Avšak je nutné zohlednit, že ve znění čl. XVI bod 8) Smlouvy o dílo byla mezi účastníky sjednána limitace smluvní pokuty, a žalobkyně je tak oprávněna požadovat maximálně 15 % z ceny díla. Tedy 15 % z částky 125.093.132 Kč oprávněně činí požadovanou smluvní pokutu ve výši 18.763.969 Kč. Žalobkyně unesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když prokázala oprávněnost nároku na smluvní pokutu v žalované výši.

8. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 26/2023-977, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 2.501.862,64 Kč s příslušenstvím (první výrok), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 16.262.106,36 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).

9. Odvolací soud posuzoval námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná v odvolacím řízení s tím, že tříletá promlčecí doba dle § 629 odst. l o. z. uplynula u poslední z denních smluvních pokut za období od 6. 11. 2015 do 4. 4. 2016 ke dni 5. 4. 2019, zatímco žaloba byla podána 13. 5. 2019. Tuto námitku žalovanou uplatněnou nově až v odvolacím řízení neshledal odvolací soud ve smyslu § 205a o. s. ř. způsobilým odvolacím důvodem, neboť její uplatnění vyvolalo s ohledem na obranu žalobkyně v rozporu se zásadou neúplné apelace potřebu nového dokazování o tom, zda mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání s účinky stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z. K této námitce proto nelze v rámci odvolacího řízení přihlédnout.

10. Dle odvolacího soudu bylo rozhodující, že nárok na smluvní pokutu byl článkem XVI bodem 1) Smlouvy vázán na prodlení s předáním díla delším než 5 dnů po termínu sjednaném v harmonogramu stavby. Zákon i konstantní judikatura rozlišují mezi provedením díla, jeho dokončením, předáním a převzetím. Provedení díla v sobě zahrnuje jak jeho dokončení, tak předání. Dokončení díla nastává tehdy, je-li zhotovitelem předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu, případně provedením zkoušek. Oproti tomu předání a převzetí díla jsou právní jednání ze strany zhotovitele a objednatele, činěná s úmyslem dluh splnit (§ 1908 odst. 2 o. z.) a umožnit nakládání s věcí v místě plnění. Obdobně jsou dokončení díla, jeho předání a provedení upraveny i v čl. XIV Smlouvy, kde je uvedeno, že provedení díla je splněno řádným dokončením díla a jeho protokolárním předáním. Hmotněprávní podmínkou předání díla je zhotovení závěrečného předávacího protokolu a jeho podpis oběma stranami. Ze smlouvy o dílo plyne, že při naplnění smluvních podmínek byla žalobkyně povinna dílo převzít a že v případě existence vad a nedodělků nebyla povinna dílo převzít.

11. Odvolací soud uvedl, že bylo právem (nikoliv povinností) žalobkyně převzít dílo i při existenci vad a nedodělků, což odpovídá i právní úpravě obsažené v § 2605 odst. l větě druhé o. z. K tomu v daném případě došlo. Žalobkyně převzala dílo na základě předávacího protokolu ve stavu ke dni 26. 11. 2015, byť nebylo k tomuto dni provedeno. Není relevantní, že byl předávací protokol podepsán zpětně dne 28. 2. 2016.

12. Dle odvolacího soudu byl termín předání díla změnovými listy finálně stanoven na 31. 10. 2015. Ujednání v článku V, odst. 4) Smlouvy, že při jmenovaných překážkách budou lhůty prodlouženy, nelze vykládat tak, že k prodloužení dojde automaticky, tomu by odpovídala formulace „prodlužují se“ a Smlouva v článku XXV, odst. 8) předpokládá pouze písemné změny. Nárok žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu je oprávněný jen za období od 6. 11. 2015 do 25. 11. 2015 (po 31. 10. 2015 a před převzetím díla) ve výši 2.501.862,64 Kč se stanoveným příslušenstvím.

13. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 2.501.862,64 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil a ohledně částky 16.262.106,36 Kč jej změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

II. Dovolání žalobkyně

14. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

15. V konkrétnosti žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k posouzení tyto právní otázky: 16. (a) Je možné dílo nejprve předat a až poté provést? Žalobkyně dovozuje, že ačkoliv jsou v poměrech smlouvy o dílo dokončení a předání díla skutečně dvě samostatné právní skutečnosti, nejsou na sobě nezávislé, ale druhá je podmíněna prvou: jen dokončené dílo může být předáno. Uvádí, že vzhledem k tomu, že dílo nebylo dokončeno, nemohl být dlužník veden při podpisu „protokolu“ animem solvendi a samozřejmě ani věřitel nemohl mít úmysl dlužníka z jeho závazku propustit. 17. (b) Jak má být vykládáno právní jednání v případě rozporu mezi označením tohoto jednání a jeho obsahem a úmyslem jednajících stran? Žalobkyně namítá, že odvolací soud se při výkladu obsahu právního jednání nazvaného „zápis o předání a převzetí díla“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu právního jednání, když dovodil, že jde o závěrečný předávací protokol ve smyslu Smlouvy. Žalobkyně dovozuje, že výklad dokumentu zachycujícího zásadní nedodělky jako „závěrečného předávacího protokolu“ je v rozporu s vůlí stran zachycenou ve Smlouvě. 18. (c) Jak má být vykládáno bezplatné právní jednání, jehož obsah není jasný? Žalobkyně s odkazem na § 1747 o. z. předkládá otázku, jaká pravidla platí pro výklad takových bezúplatných právních jednání, kterými se jedna smluvní strana něčeho vzdává nebo druhé straně něco poskytuje, aniž by k tomu byla povinna a aniž by za to něco obdržela. 19. (d) Může odvolací soud učinit odchylné skutkové zjištění od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně bez opětovného provedení důkazu? Žalobkyně namítá, že odvolací soud učinil skutková zjištění z e-mailu ze dne 27. 6. 2016, nikoliv ze dne 27. 1. 2016, aniž by však tento důkaz v řízení provedl.

20. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje co do výroku I, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil co do druhého a třetího výroku a věc mu vrátil k novému projednání.

21. Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

III. Dovolání žalované

22. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

23. V konkrétnosti žalovaná předkládá k posouzení následující právní otázky: 24. (i) Důsledky kumulativních novací závazku na termín provedení díla. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud smluvní strany bezprostředně před a několik měsíců po uplynutí původního termínu provedení díla písemně sjednávají desítky změn předmětu díla a další dodatečné práce, nemají tyto dodatečné dispozice s předmětem díla vliv na sjednaný termín provedení díla. Dovozuje, že pokud je sjednán termín provedení díla k určitému datu (zde 31. 10. 2015) a smluvní strany ještě řadu měsíců po tomto datu stále sjednávají smlouvou stanoveným postupem řádově desítky kumulativních novací závazku, jimiž dochází k úpravě předmětu díla, nelze z toho dovodit jiný závěr, než, že a) dohodou stran došlo k překonání původně sjednaného termínu provedení díla, b) nebyl-li v žádné z těchto kumulativních novací sjednán nový pevný termín provedení díla, je nutno použít subsidiární úpravu § 2590 odst. 2 o. z. a dílo musí být dokončeno v době přiměřené jeho povaze, resp. původní lhůta musí být takto přiměřeně prodloužena. 25. (ii) Namítané prodlení objednatele. Žalovaná namítá, že nemohlo dojít k prodlení zhotovitele s provedením díla pro prodlení objednatele. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně a namítá, že odvolací soud se nezabýval odvolacími námitkami k této otázce. 26. (iii) Námitka promlčení. Dle žalované odvolací soud nesprávně posoudil uplatnění námitky promlčení v rozporu s § 205a o. s. ř. Dovozuje, že rozporem s § 205a o. s. ř. netrpěla žalovanou uplatněná námitka promlčení (neboť ta byla založena pouze na údajích z žalobního petitu), ale procesní obrana žalobkyně. Za tohoto stavu věci měl tedy odvolací soud připustit námitku promlčení, a naopak nepřihlížet k procesní obraně proti ní.

27. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba se i v tomto rozsahu zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

28. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že ani jeden z žalovanou tvrzených dovolacích důvodů neodpovídá požadavkům § 237 o. s. ř., a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

IV. Přípustnost dovolání obecně

29. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a zda jsou přípustná.

30. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

31. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

32. Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

33. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

34. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné

jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

35. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky aplikace zákonných výkladových kritérií [shora označené písm. b)], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

36. Dovolání žalobkyně je proto i důvodné.

37. Dle § 2604 o. z. je dílo provedeno, je-li dokončeno a předáno.

38. Dle § 2605 o. z. je dílo dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad (odst. 1). Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas (odst. 2).

39. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že zákonodárce rozlišuje mezi provedením díla, jeho dokončením, předáním a převzetím. Provedení díla je nejširší pojem. Obsahuje v sobě jak dokončení, tak předání díla. Dokončení díla nastává tehdy, je-li zhotovitelem předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu, příp. provedením zkoušek. Předání a převzetí díla jsou právní jednání ze strany zhotovitele a objednatele. Předání ze strany zhotovitele je činěno s úmyslem dluh splnit (§ 1908 odst. 2 o. z.), obecně umožněním nakládání s věcí v místě plnění (příp. například odesláním díla). Na předání se použije právní úprava kupní smlouvy (§ 2608 o. z.). Zákonodárce nestanoví zvláštní právní formu pro takové právní jednání. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněný pod číslem 18/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 18/2023“.)

40. Skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít právě o vady takové povahy, které vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu. Posouzení, zdali dané vady brání dílu sloužit svému účelu, bude vždy záležet na konkrétním případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018).

41. Žalobkyně v dovolání předkládá právní otázku [shora označenou písm. a)], zda může dojít k předání díla, které ještě není dokončeno ve smyslu § 2605 odst. 1 o. z.

42. Předně je však třeba uvést, že ujednání smluvních stran, s jakými právními skutečnostmi spojí provedení díla, je nutné podrobit výkladu konkrétního právního jednání, zejména k jakému následku směřuje. Dále je nutné posoudit, zdali takové ujednání není v rozporu s kogentní úpravou. To je třeba činit v poměrech konkrétní projednávané věci, zejména s ohledem na postavení stran (srov. důvody R 18/2023).

43. Smyslem a současně i účelem právní úpravy předání díla podle o. z. (§ 2604) (spolu s podmínkou dokončení díla předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu) je naplnění předpokladů provedení díla zhotovitelem vedoucího k některým dalším právním následkům. Zhotovitel především, není-li ujednáno jinak, tímto splní svůj dluh, zhotoviteli podle § 2610 o. z. vzniká právo na zaplacení ceny díla, objednatel může s dílem nakládat atd. (srov. dále důvody R 18/2023).

44. Takový další právní následek může zakládat i ujednání stran o smluvní pokutě, jako je tomu ve věci zde vedené. Je pak věcí výkladu konkrétního smluvního ujednání, aby bylo postaveno najisto, s jakým porušením smluvní povinnosti se vznik práva na smluvní pokutu pojí.

45. V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů posuzovaly důvodnost práva na zaplacení smluvní pokuty dle čl. XVI, bodu 1) Smlouvy, kde si strany ujednaly pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla delšího než 5 dnů po termínu sjednaném v Harmonogramu stavby smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla za každý započatý den prodlení.

46. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

47. Úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu), (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023).

48. Nejvyšší soud také již opakovaně dovodil při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012).

49. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje- li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

50. Odvolací soud však v poměrech projednávané věci při výkladu Smlouvy nepostupoval důsledně, neboť ji vyložil toliko na základě jazykového znění ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud tak dovodil, že nárok žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu je oprávněný za období od 6. 11. 2015 do 25. 11. 2015, kdy mělo dojít k převzetí díla. Vyšel přitom výhradně z textu čl. XVI, bodu 1) Smlouvy, který spojuje právo na smluvní pokutu s prodlením zhotovitele s „předáním“ díla.

51. V řízení však nebylo dosud prokázáno, že skutečná vůle stran směřovala k vzniku práva na smluvní pokutu spojenou výhradně s právní skutečností, že dílo nebude dle smlouvy včas předáno, bez ohledu na dokončení díla. Nepodaří-li se dokazováním zjistit, jak obě strany chápaly předmětné ujednání, bude třeba při zjišťování významu právního jednání posoudit, jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Je třeba se vypořádat s tím, zdali se jeví logickým, že strany smlouvy spojily vznik práva na smluvní pokutu s předáním díla, které dosud nebylo dokončeno. Samotné užití sousloví „předání díla“ nelze bez dalšího absolutizovat a je třeba posoudit význam užití tohoto sousloví stranami v konkrétních poměrech se zákonným termínem provedením. Určení doby prodlení zhotovitele s provedením díla a s jeho předáním potom mohlo být stranami chápáno jako totožné. Bez konkrétních zjištění svědčících pro jiný (subjektivní, empirický) výklad je třeba vyřešit, zda účelem smluvní pokuty takto ujednané bylo utvrdit povinnost zhotovitele předat dílo dokončené, tedy provedení díla.

52. Na takový interpretační úsudek lze přitom usuzovat i z dosavadních zjištění soudů o souvisejících ujednáních Smlouvy o dílo. V článku XIV bodě 1) Smlouvy byly sjednány podmínky převzetí díla prostřednictvím závěrečného předávacího protokolu, který strany podepíší po získání kolaudace zhotovitelem a po dokončení celého díla zhotovitelem a jeho předání objednateli, a to bez jakýchkoli vad (vyjma drobných vad a nedodělků, které zjevně nebrání řádnému užívání díla). Z něj vyplývá, že k předání díla mělo dojít až po jeho dokončení, a to dokonce v takovém stavu, kdy dílo nevykazuje vady, které by zjevně bránily řádnému užívání díla.

53. Žalobkyni lze přisvědčit ohledně její dovolací námitky shora obsažené pod písm. b), kterou sporuje závěr o výkladu listiny označené jako „Předávací protokol“ ze dne 26. 11. 2015. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně převzala dílo na základě předávacího protokolu ve stavu ke dni 26. 11. 2015. Odvolací soud posuzoval označení dokumentu, aniž by respektoval výše citované judikaturní závěry ohledně výkladu právního jednání. Zjišťováním obsahu tohoto právního jednání se blíže nezabýval a nehodnotil jeho význam z pohledu dalších smluvních ujednání.

54. Nelze přitom přehlédnout, že soud prvního stupně měl v této souvislosti za prokázané, že celé dílo nebylo dokončeno a ani předáno ke dni podpisu předávacího protokolu ze dne 26. 11. 2015, který byl antedatován dne 28. 2. 2016. Uvedl k tomu, že celé dílo nebylo v souladu se smlouvou žalovanou řádně předáno, neboť stranami nebyl sepsán a podepsán závěrečný předávací protokol, dle čl. 14. bod 1) Smlouvy, když po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že protokol o převzetí ze dne 26. 11. 2015 byl pouze částečným převzetím nedokončeného díla.

55. K podmínkám (pravidlům), za nichž se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně [dovolací námitka shora označená písm. d)], dovolací soud odkazuje na závěry své ustálené rozhodovací praxe k výkladu § 213 o. s. ř., dle kterého není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

56. Z ní se pak podává, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení. (K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a v něm citovanou judikaturu.)

57. Pro posouzení, jaký význam měl pro předání díla a pro existenci práva na smluvní pokutu zápis ze dne 26. 11. 2015, který byl antedatován dne 28. 2. 2016, musí soud nejprve zjistit obsah příslušného projevu vůle. Toto skutkové zjištění pak následně musí podrobit výkladu právních jednání podle pravidel pro výklad právních jednání (srov. § 556 o. z.). Druhý krok přitom představuje právní posouzení. Teprve na základě obou kroků lze uzavřít, zda došlo k uvedenému dni k převzetí díla či nikoliv. Z napadeného rozhodnutí přitom není zcela zřejmé, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel, posuzoval-li otázku předání a převzetí díla. Nelze proto jednoznačně uzavřít, zda odvolací soud učinil skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, či zda toliko odlišně právně hodnotil shodné skutkové závěry přijaté soudem prvního stupně.

58. Žalobkyni lze v tomto směru přisvědčit přinejmenším ohledně hodnocení vyjádření svědka Tomáška, jehož obsah se nepodává ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by tento důkaz provedl a hodnotil jinak.

VI. Právní posouzení dovolání žalované

59. Žalovaná předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku prodlení žalované počínaje 31. 10. 2015. Dovozuje, že „pokud je sjednán termín provedení díla k určitému datu (31. 10. 2015) a smluvní strany po tomto datu stále sjednávají smlouvou stanoveným postupem řádově desítky kumulativních novací závazku, jimiž dochází k úpravě předmětu díla, nelze z toho dovodit jiný závěr, než že dohodou stran došlo k překonání původně sjednaného termínu provedení díla, nebyl-li v žádné z těchto kumulativních novací sjednán nový pevný termín provedení díla, je nutno použít subsidiární úpravu § 2590 odst. 2 o. z. a dílo musí být dokončeno v době přiměřené jeho povaze, resp. původní lhůta musí být takto přiměřeně prodloužena“.

60. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.

61. Odvolací soud v této otázce přejal hodnocení soudu prvního stupně, který náležitě zkoumal obsah změnových listů ve smyslu čl. XXV bodu 8) Smlouvy s tím, že změnové listy byly buď odsouhlaseny bez dopadu do smluvených termínu, nebo u vyjmenovaných byl sjednán dopad na konečný termín do 31. 10. 2015.

62. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021).

63. V této souvislosti je třeba uvést, že právní úprava neobsahuje takové pravidlo, dle kterého by při změně předmětu díla docházelo ze zákona ke změně smluvními stranami sjednaného data provedení díla (v poměrech právní úpravy účinné do 1. 1. 2014 k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Toho si je ostatně vědoma i sama žalovaná, jestliže v dovolání uvádí, že „pokud dojde ke změně obsahu závazku (předmětu díla) před sjednanou dobou provedení díla a není-li současně výslovně sjednán dopad změny předmětu díla na tento termín, platí, že nedošlo ke změně dohody stran o době plnění“. Dále však dovozuje, že „takovýto závěr ale nemůže platit v případě, kdy je kumulativní novace závazku spočívající ve změně předmětu díla sjednána po uplynutí původní doby provedení díla. V takovém případě totiž smluvní strany tím, že rozšiřují předmět závazku po uplynutí původně sjednaného termínu projevují vůli pokračovat v plnění závazku bez zřetele na původní dobu plnění“. Této argumentaci nelze přisvědčit, neboť z hlediska sjednaného předmětu plnění závazku (díla) je nerozhodné, zda je zhotovitel již v prodlení s provedením díla či nikoliv. Žalovanou předkládaný závěr by vedl k těžko obhajitelné situaci, ve které by prodlévající zhotovitel byl ve výhodnější pozici oproti zhotoviteli řádně plnícímu svůj dluh, neboť dohoda o jakékoliv změně předmětu díla by znamenala konec tohoto prodlení.

64. Skutečnost, zda a jak se ujednání stran o změně předmětu díla promítne též do určení stranami původně ujednané doby plnění, je předně věcí tohoto smluvního ujednání. Za situace, kdy si strany ujednají rozšíření předmětu díla, aniž by výslovně upravily dobu plnění, nelze vyloučit ani takový úsudek soudu, který na základě použití výkladových pravidel povede k závěru, že ujednání o změně předmětu díla bylo stranami konkludentně spojeno s určením nové doby plnění zhotovitele, kterou si však strany nesjednaly výslovně a jež se pak určí dle § 2590 odst. 2 o. z. V poměrech věci zde vedené se však o takovýto případ nejedná a odvolacímu soudu nelze pochybení při výkladu dohody o změně obsahu závazku vytýkat. Strany zjevně v souvislosti se změnami díla přijaly nový termín provedení díla, a to 31. 10. 2015. Jestliže i po tomto datu docházelo na základě změnových listů k dílčím změnám v předmětu plnění, nelze jen z této samotné skutečnosti oproti tvrzení žalované dovozovat, že tímto mezi stranami došlo k dohodě o novém datu plnění zhotovitele. Ostatně ani sama žalovaná v rámci řízení nespecifikovala, k jakému rozšíření díla nad rámec původně sjednaného, které by odpovídalo potřebě prodloužení doby provedení díla, mělo dojít.

65. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, jež se týká otázky promlčení práva na smluvní pokutu. Žalovaná jí sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že námitku promlčení žalovanou uplatněnou nově až v odvolacím řízení neshledal ve smyslu § 205a o.s.ř. způsobilým odvolacím důvodem, neboť její uplatnění vyvolalo s ohledem na obranu žalobkyně v rozporu se zásadou neúplné apelace potřebu nového dokazování o tom, zda mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání s účinky stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z. K této námitce proto odvolací soud v rámci odvolacího řízení nemohl přihlédnout.

66. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Námitka promlčení je bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

67. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení žalované o tom, že „procesní obrana je procesním úkonem žalobkyně a na posouzení důvodnosti (či zákonnosti) procesního úkonu žalované logicky nemůže mít žádný vliv“.

68. Dovolací soud totiž dále k shora citovaným závěrům doplnil, že jestliže skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení nevylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) nebo k principům neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.). (K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2012, pod číslem 32, usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněný pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

69. Skutkový stav zjištěný v projednávané věci v řízení před soudem prvního stupně neumožňoval odvolacímu soudu spolehlivě uzavřít, zda mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání s účinky stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z., či nikoliv.

70. Namítá-li konečně žalovaná, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími důvody, vytýká prostřednictvím této námitky odvolacímu soudu vady řízení. Otázkami navozenými žalovanou se tak dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

VII. Závěr

71. Nejvyšší soud tedy z popsaných důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

72. Ve vztahu k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není co do druhého výroku správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 16.262.106,36 Kč s příslušenstvím, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

73. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu