23 Cdo 1213/2023-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce Spolek-XIIX, z. s., se sídlem v České Lípě, 5. května 780/1,
identifikační číslo osoby 06414524, zastoupeného JUDr. Nikolou Skutkovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Jindřicha Bubeníčka 1598/11, proti žalovanému M.
D., zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě,
Jiráskova 614/11, o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 6/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 12.
2022, č. j. 35 Co 155/2021-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 11.374 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. 5. 2021, č. j. 37 C 6/2021-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 30. 10.
2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve
výši 8,25 % p. a. z částky 200.000 Kč od 19. 10. 2020 do 30. 10. 2020 (výrok
II.) a uložil žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok III.).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 35 Co
155/2021-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl
žalobu o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jež má
být dovolacím soudem posouzena jinak.
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že:
(a) Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval obsah
ujednání čl. V. 3 Smlouvy, a dovozuje, že jde o ujednání o smluvní pokutě,
neboť výkladem ujednání nelze dojít k závěru, že by sjednanou částku byl
budoucí kupující povinen uhradit v důsledku jiné skutečnosti, než je porušení
smluvní povinnosti, a to povinnosti uzavřít na výzvu budoucí smlouvu.
(b) Dovolatel dále namítá, že i v případě, bylo-li by na ujednání pohlíženo
jako na ujednání o nepojmenované klauzuli utvrzující závazek, jednalo by se o
utvrzení závazku uzavřít na výzvu smlouvu, nikoliv závazku vyzvat k uzavření
smlouvy, když takový ve smlouvě sjednán nebyl. Pakliže se však žalobce
nedopustil žádného porušení smluvní povinnosti, nýbrž pouze využil svého
oprávnění nevyzvat k uzavření smlouvy, nelze dovozovat zavinění a považovat
smluvní pokutu za platně uplatněnou.
(c) Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že nelze dovodit,
že by oprávnění vyzvat k uzavření kupní smlouvy měly obě strany. Naopak
dovozuje, že obě strany se současně ocitly jak na straně oprávněné, tak na
straně povinné. Obě strany měly jak oprávnění k učinění výzvy k uzavření
realizační smlouvy, tak povinnost realizační smlouvu uzavřít v případě, že
budou druhou stranou včas vyzvány. Dle dovolatele byl žalovaný oprávněn vyzvat
žalobce k uzavření budoucí smlouvy, přesto tak neučinil a smlouva tak zanikla
uplynutím lhůty, aniž by ze strany žalobce došlo k porušení povinnosti.
(d) Žalobce dále namítá nesprávné právní posouzení otázky sjednané podmínky v
podobě překážky uzavření. Bylo-li by sjednáno, že jediná strana oprávněná k
učinění výzvy, tj. žalobce, tak může učinit výhradně po splnění podmínky, je
nutno na takovou podmínku pohlížet jako na podmínku odkládací. Překážka
uzavření sjednaná jako odkládací podmínka nebyla splněna, pročež smlouva
nenabyla účinnosti; nebo „ztotožnil-li by se dovolací soud s názorem odvolacího
soudu, že byl žalobce jediným oprávněným k učinění výzvy k uzavření smlouvy v
případě, zároveň byla podmínka považována za předpoklad vzniku smluvního
nároku, muselo by být ustanovení o smluvní pokutě považováno za neplatné pro
neurčitost, neboť zajištěnou povinnost nelze z litery smlouvy dovodit“.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že přizná žalobou uplatněný nárok, popřípadě aby
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za
nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě
zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání
v čl. V. 3. Smlouvy ze dne 18. 10. 2019 jako nepojmenovanou klauzuli utvrzující
dluh, nikoliv jako ujednání o smluvní pokutě [dovolací námitka shora označená
písm. a)].
13. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
14. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových
pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo
výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty
první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl)
jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)
okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k
okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry
adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak
normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov).
15. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.
(nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen).
Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž
soud při výkladu právního jednání přihlíží.
16. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a judikaturu navazující).
17. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společného úmyslu
jednajících stran (§ 556 odst. 1 věta první o. z.). Nepodaří-li se společný
úmysl smluvních stran subjektivní metodou výkladu zjistit, je namístě užít
objektivní metodu interpretace, tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§ 556
odst. 1 věta druhá o. z.) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).
18. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy výsledek objektivní metody
interpretace (pravidelně vycházející z objektivního významu použitých slov) je
rozporný s významem, který tomuto jednání přiřazoval jednající, byla-li tato
jeho vůle (úmysl) druhé straně známa, či o něm musela vědět, právní úprava v §
556 o. z. upřednostňuje subjektivní výklad odpovídající takto projevené vůli s
ochranou dobré víry adresáta tohoto jednání. To platí i tehdy, je-li v řízení
zjištěný úmysl jednajícího, který byl druhé straně právního jednání znám, nebo
musela-li o něm vědět, v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením (srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022).
19. Současně však je vůle jevem psychického nitra člověka, a proto sama
o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek
(objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným
subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je
adresována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3628/2011).
20. Úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá
vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela
vědět, proto nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech
právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v
řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jež je odlišný od jeho jazykového
vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o.
z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala
osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu)
(obecně pak k otázce rozložení důkazního břemene srov. např. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy č. 7/98, či ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
883/2010).
21. V usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne
28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, Nejvyšší soud vyložil, že výsledek, k
němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené
judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému
výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil
příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly
zatíženy chybou v logice.
22. Tak tomu v poměrech této věci není, jestliže odvolací soud dovodil,
že k uzavření kupní smlouvy nedošlo právě z důvodů na straně právního
předchůdce žalobce proto, že neučinil výzvu k uzavření kupní smlouvy, a
žalovanému pak dle čl. V. 3. Smlouvy vznikl nárok na zaplacení částky 200.000
Kč z titulu účastníky sjednané nepojmenované klauzule utvrzující dluh.
23. Odvolací soud při výkladu daného smluvního ujednání vycházel ze
skutkových okolností daného vztahu, zejména ze vzájemné komunikace mezi
účastníky před uzavřením smlouvy, když dovodil, že ujednání o „smluvní pokutě“
dle čl. V. 3. Smlouvy nebylo podmíněno porušením smluvní povinnosti ze strany
žalobce. Těmto zjištěním odpovídá závěr odvolacího soudu o subjektivním výkladu
dle § 556 odst. 1 věta první o. z., podle něhož „povinnost budoucího kupujícího
zaplatit ,smluvní pokutu‘ 200.000 Kč v čl. V. 3. Smlouvy nebyla vázána na
porušení smluvní povinnosti budoucího kupujícího uzavřít kupní smlouvu. Tato
povinnost byla (podle výslovného znění ujednání) vázána na skutečnost,
že ,nedojde v délce jednoho roku od uzavření této smlouvy k uzavření vlastní
kupní smlouvy z jakéhokoliv důvodu na straně budoucího kupujícího bez ohledu na
jeho zavinění‘“.
24. Jakkoli tedy obecně ujednání, podle něhož „nedojde v určité lhůtě k
uzavření určité smlouvy z důvodů na straně jedné ze stran smlouvy“, zpravidla z
jazykového hlediska může směřovat k vyjádření povinnosti, nelze vyloučit, že
aplikace dalších výkladových pravidel může vést k závěru jinému. Jako v
projednávané věci. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout odchýlení se od
dosavadní judikatury k výkladu právních jednání, dovodil-li aplikací
interpretačních pravidel, že v dané věci jde o nepojmenované zajištění závazku
pro případ, nastane-li stranami předvídaná určitá právní skutečnost. Nikoli
tedy o ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení smluvené povinnosti.
25. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že právnímu předchůdci žalobce
musel být znám úmysl prodávajícího přistoupit k uzavření Smlouvy pod podmínkou
„složení blokovacího depozita 5 % z dohodnuté kupní ceny, které by v případě
neuzavření kupní smlouvy z důvodů na straně zájemce bylo nevratné“.
26. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatele, který s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo
1500/2022, dovozuje, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání.
27. Dle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3810/2023, platí, že i
nadále se při výkladu právních jednání uplatní závěry rozsudku ze dne 9. 9.
2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč.
Lze proto i nadále vycházet např. ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ve kterém dovolací soud vyložil, že na
rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964
Sb.), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře
dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl
uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava
v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak
vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko
projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících
osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných
právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé
straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět.
Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v
ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany
následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v
případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018,
ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21
Cdo 2954/2020, ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, ze dne 30. 3.
2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, či ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo
1929/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1853/2020).
28. Lze tedy uzavřít, že posouzení otázky výkladu právních jednání
přípustnost dovolání nezakládá. To platí jak pro posouzení čl. V. 3. Smlouvy ze
dne 18. 10. 2019, tak čl. III. 1. Smlouvy [dovolací námitka shora označená
písm. c)]
29. Odvolací soud totiž z výkladu ujednání čl. III. 1. Smlouvy dovodil,
že osobou oprávněnou vyzvat k uzavření kupní smlouvy byl budoucí kupující, tj.
právní předchůdce žalobce, a nikoliv žalovaný. Odvolací soud náležitě
zdůvodnil, proč z daného ustanovení Smlouvy nelze dovodit, že by oprávnění
vyzvat k uzavření kupní smlouvy měly obě strany. Takovýto interpretační úsudek
soudu odpovídá významu, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
jemuž je projev vůle určen. Za situace, kdy ze skutkového stavu zjištěného před
soudy nižších stupňů nevyplývají takové skutkové okolnosti právního jednání,
které by svědčily pro závěr, že se skutečný úmysl jednajícího ohledně toho
právního jednání jakkoliv lišil od objektivního významu užitých slov, nelze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení při výkladu tohoto
smluvního ujednání.
30. Namítá-li dále v této souvislosti dovolatel, že i v takovém případě
se žalobce nedopustil žádného porušení smluvní povinnosti, nýbrž pouze využil
svého oprávnění nevyzvat k uzavření smlouvy [dovolací námitky shora označená
písm. b), či dále v písm. d)], neformuluje tím jinou (další) otázku, jež by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
31. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, jenž dovozuje, že
ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ,
že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka
(žalované), nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž – podle okolností – o ujednání o
odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh.
Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde
vedené.
32. V projednávané věci se uvedené projevuje tak, že výklad učiněný
odvolacím soudem vede k závěru, že dovolatel smluvně převzal riziko neuzavření
smlouvy z jakéhokoliv důvodu na straně budoucího kupujícího bez ohledu na jeho
zavinění. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že k této okolnosti skutečně
došlo, a proto se uplatní smluvený mechanismus, dle kterého žalovaný není
povinen vracet rezervační poplatek ve výši 200.000 Kč, tak jak bylo stranami
ujednáno.
33. Závěr o nepřípustnosti dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora
označená písm. d), ve které dovolatel předkládá konstrukci odkládací podmínky,
neboť na tomto právním posouzení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dle
rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSCR 53/2013).
34. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními
§ 243b o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšného žalovaného
sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 9.100 Kč podle § 1 odst. 2
věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby
podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty ve výši 1.974 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř, celkem tedy
11.374 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu