23 Cdo 1213/2023-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Spolek-XIIX, z. s., se sídlem v České Lípě, 5. května 780/1, identifikační číslo osoby 06414524, zastoupeného JUDr. Nikolou Skutkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jindřicha Bubeníčka 1598/11, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 6/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 12. 2022, č. j. 35 Co 155/2021-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 11.374 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 37 C 6/2021-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 30. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 200.000 Kč od 19. 10. 2020 do 30. 10. 2020 (výrok II.) a uložil žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok III.). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 35 Co 155/2021-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jež má být dovolacím soudem posouzena jinak.
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že:
(a) Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval obsah ujednání čl. V. 3 Smlouvy, a dovozuje, že jde o ujednání o smluvní pokutě, neboť výkladem ujednání nelze dojít k závěru, že by sjednanou částku byl budoucí kupující povinen uhradit v důsledku jiné skutečnosti, než je porušení smluvní povinnosti, a to povinnosti uzavřít na výzvu budoucí smlouvu. (b) Dovolatel dále namítá, že i v případě, bylo-li by na ujednání pohlíženo jako na ujednání o nepojmenované klauzuli utvrzující závazek, jednalo by se o utvrzení závazku uzavřít na výzvu smlouvu, nikoliv závazku vyzvat k uzavření smlouvy, když takový ve smlouvě sjednán nebyl. Pakliže se však žalobce nedopustil žádného porušení smluvní povinnosti, nýbrž pouze využil svého oprávnění nevyzvat k uzavření smlouvy, nelze dovozovat zavinění a považovat smluvní pokutu za platně uplatněnou.
(c) Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že nelze dovodit, že by oprávnění vyzvat k uzavření kupní smlouvy měly obě strany. Naopak dovozuje, že obě strany se současně ocitly jak na straně oprávněné, tak na straně povinné. Obě strany měly jak oprávnění k učinění výzvy k uzavření realizační smlouvy, tak povinnost realizační smlouvu uzavřít v případě, že budou druhou stranou včas vyzvány. Dle dovolatele byl žalovaný oprávněn vyzvat žalobce k uzavření budoucí smlouvy, přesto tak neučinil a smlouva tak zanikla uplynutím lhůty, aniž by ze strany žalobce došlo k porušení povinnosti.
(d) Žalobce dále namítá nesprávné právní posouzení otázky sjednané podmínky v podobě překážky uzavření. Bylo-li by sjednáno, že jediná strana oprávněná k učinění výzvy, tj. žalobce, tak může učinit výhradně po splnění podmínky, je nutno na takovou podmínku pohlížet jako na podmínku odkládací. Překážka uzavření sjednaná jako odkládací podmínka nebyla splněna, pročež smlouva nenabyla účinnosti; nebo „ztotožnil-li by se dovolací soud s názorem odvolacího soudu, že byl žalobce jediným oprávněným k učinění výzvy k uzavření smlouvy v případě, zároveň byla podmínka považována za předpoklad vzniku smluvního nároku, muselo by být ustanovení o smluvní pokutě považováno za neplatné pro neurčitost, neboť zajištěnou povinnost nelze z litery smlouvy dovodit“.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že přizná žalobou uplatněný nárok, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání v čl. V. 3. Smlouvy ze dne 18. 10. 2019 jako nepojmenovanou klauzuli utvrzující dluh, nikoliv jako ujednání o smluvní pokutě [dovolací námitka shora označená písm. a)].
13. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
14. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
15. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
16. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu navazující).
17. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společného úmyslu jednajících stran (§ 556 odst. 1 věta první o. z.). Nepodaří-li se společný úmysl smluvních stran subjektivní metodou výkladu zjistit, je namístě užít objektivní metodu interpretace, tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).
18. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy výsledek objektivní metody interpretace (pravidelně vycházející z objektivního významu použitých slov) je rozporný s významem, který tomuto jednání přiřazoval jednající, byla-li tato jeho vůle (úmysl) druhé straně známa, či o něm musela vědět, právní úprava v § 556 o. z. upřednostňuje subjektivní výklad odpovídající takto projevené vůli s ochranou dobré víry adresáta tohoto jednání. To platí i tehdy, je-li v řízení zjištěný úmysl jednajícího, který byl druhé straně právního jednání znám, nebo musela-li o něm vědět, v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022).
19. Současně však je vůle jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011).
20. Úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, proto nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jež je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (obecně pak k otázce rozložení důkazního břemene srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, či ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
21. V usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, Nejvyšší soud vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
22. Tak tomu v poměrech této věci není, jestliže odvolací soud dovodil, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo právě z důvodů na straně právního předchůdce žalobce proto, že neučinil výzvu k uzavření kupní smlouvy, a žalovanému pak dle čl. V. 3. Smlouvy vznikl nárok na zaplacení částky 200.000 Kč z titulu účastníky sjednané nepojmenované klauzule utvrzující dluh.
23. Odvolací soud při výkladu daného smluvního ujednání vycházel ze skutkových okolností daného vztahu, zejména ze vzájemné komunikace mezi účastníky před uzavřením smlouvy, když dovodil, že ujednání o „smluvní pokutě“ dle čl. V. 3. Smlouvy nebylo podmíněno porušením smluvní povinnosti ze strany žalobce. Těmto zjištěním odpovídá závěr odvolacího soudu o subjektivním výkladu dle § 556 odst. 1 věta první o. z., podle něhož „povinnost budoucího kupujícího zaplatit ,smluvní pokutu‘ 200.000 Kč v čl. V. 3. Smlouvy nebyla vázána na porušení smluvní povinnosti budoucího kupujícího uzavřít kupní smlouvu. Tato povinnost byla (podle výslovného znění ujednání) vázána na skutečnost, že ,nedojde v délce jednoho roku od uzavření této smlouvy k uzavření vlastní kupní smlouvy z jakéhokoliv důvodu na straně budoucího kupujícího bez ohledu na jeho zavinění‘“.
24. Jakkoli tedy obecně ujednání, podle něhož „nedojde v určité lhůtě k uzavření určité smlouvy z důvodů na straně jedné ze stran smlouvy“, zpravidla z jazykového hlediska může směřovat k vyjádření povinnosti, nelze vyloučit, že aplikace dalších výkladových pravidel může vést k závěru jinému. Jako v projednávané věci. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout odchýlení se od dosavadní judikatury k výkladu právních jednání, dovodil-li aplikací interpretačních pravidel, že v dané věci jde o nepojmenované zajištění závazku pro případ, nastane-li stranami předvídaná určitá právní skutečnost. Nikoli tedy o ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení smluvené povinnosti.
25. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že právnímu předchůdci žalobce musel být znám úmysl prodávajícího přistoupit k uzavření Smlouvy pod podmínkou „složení blokovacího depozita 5 % z dohodnuté kupní ceny, které by v případě neuzavření kupní smlouvy z důvodů na straně zájemce bylo nevratné“.
26. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatele, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1500/2022, dovozuje, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání.
27. Dle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3810/2023, platí, že i nadále se při výkladu právních jednání uplatní závěry rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. Lze proto i nadále vycházet např. ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ve kterém dovolací soud vyložil, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb.), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020, ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, či ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020).
28. Lze tedy uzavřít, že posouzení otázky výkladu právních jednání přípustnost dovolání nezakládá. To platí jak pro posouzení čl. V. 3. Smlouvy ze dne 18. 10. 2019, tak čl. III. 1. Smlouvy [dovolací námitka shora označená písm. c)]
29. Odvolací soud totiž z výkladu ujednání čl. III. 1. Smlouvy dovodil, že osobou oprávněnou vyzvat k uzavření kupní smlouvy byl budoucí kupující, tj. právní předchůdce žalobce, a nikoliv žalovaný. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč z daného ustanovení Smlouvy nelze dovodit, že by oprávnění vyzvat k uzavření kupní smlouvy měly obě strany. Takovýto interpretační úsudek soudu odpovídá významu, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Za situace, kdy ze skutkového stavu zjištěného před soudy nižších stupňů nevyplývají takové skutkové okolnosti právního jednání, které by svědčily pro závěr, že se skutečný úmysl jednajícího ohledně toho právního jednání jakkoliv lišil od objektivního významu užitých slov, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení při výkladu tohoto smluvního ujednání.
30. Namítá-li dále v této souvislosti dovolatel, že i v takovém případě se žalobce nedopustil žádného porušení smluvní povinnosti, nýbrž pouze využil svého oprávnění nevyzvat k uzavření smlouvy [dovolací námitky shora označená písm. b), či dále v písm. d)], neformuluje tím jinou (další) otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
31. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, jenž dovozuje, že ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka (žalované), nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž – podle okolností – o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené.
32. V projednávané věci se uvedené projevuje tak, že výklad učiněný odvolacím soudem vede k závěru, že dovolatel smluvně převzal riziko neuzavření smlouvy z jakéhokoliv důvodu na straně budoucího kupujícího bez ohledu na jeho zavinění. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že k této okolnosti skutečně došlo, a proto se uplatní smluvený mechanismus, dle kterého žalovaný není povinen vracet rezervační poplatek ve výši 200.000 Kč, tak jak bylo stranami ujednáno.
33. Závěr o nepřípustnosti dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená písm. d), ve které dovolatel předkládá konstrukci odkládací podmínky, neboť na tomto právním posouzení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
34. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšného žalovaného sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 9.100 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.974 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř, celkem tedy 11.374 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu