21 Cdo 2226/2018-160
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce D. se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem,
advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V.
M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem
se sídlem v Železném Brodě, Na Stráni č. 857, o 100 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 109 C 34/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne
20. září 2017 č. j. 109 C 34/2016-85 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se
žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 100 000 Kč s
8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že
žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky
co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 100 000 Kč. Za důvod
vzniku uvedeného dluhu žalobce označil „mzdové náklady“, které vznikly na
straně žalovaného „jako bezdůvodné obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh
do 31. 7. 2015. V průběhu řízení žalobce (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnil,
že částka „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který
postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 19. 7. 2017 a podáním ze dne 16. 8. 2017) dále doplnil,
že „se jedná o mzdové náklady, tedy veškerou mzdu žalovaného a další náklady
vyčíslené ve mzdových listech za celou dobu jeho pracovního poměru, tedy 2. 1. 2014 až 12. 6. 2015“ vynaložené na dobu (v průměru 3 hodiny denně), po kterou
žalovaný páchal uvedenou trestnou činnost. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě potvrdil, že je trestně stíhán pro přečin
krádeže, kterého „se dopouštěl pokračujícím jednáním v období od dubna 2014 do
května 2015 krádežemi odřezků bronzových trubek určených do sběru ke škodě
zaměstnavatele, pana J. D.“. Žalovaný souhlasil s ukončením pracovního poměru u
zaměstnavatele. Jednatel žalobce (J. D.) „mu předestřel dvě možnosti“, a to
podpis uznávacího prohlášení, anebo že mu „dá paragraf“. Žalovaný „ve snaze mít
možnost nastoupit do práce u nového zaměstnavatele“ podepsal prohlášení o
uznání dluhu a mezi účastníky došlo k ukončení pracovního poměru dohodou bez
uvedení důvodu. Průměrný výdělek, kterého u žalobce dosahoval, činil 11 696 Kč,
a proto „požadovaná částka 100 000 Kč představuje čistou mzdu žalovaného za
více jak osm měsíců“. Z toho je podle žalovaného „zřejmé“, že „obsah uznávacího
prohlášení žalovaného nepředstavuje a nemůže představovat vážnou vůli
žalovaného a bylo podepsáno pod nátlakem, pod pohrůžkou těžké újmy“,
spočívající v tom, že „nesežene zaměstnání“. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 109 C
34/2016-85 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 22 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jediným společníkem a jednatelem
žalobce je J. D., který současně podniká pod obchodním jménem „J. D. K.“, že
žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 pracoval u žalobce jako
dělník a tuto práci současně na základě „pracovní smlouvy na vedlejší pracovní
poměr“ ze stejného dne (kterou soud považoval za dohodu o pracovní činnosti)
vykonával též pro „fyzickou osobu J. D. K.“, že oba pracovněprávní vztahy byly
rozvázány dohodou ke dni 12. 6. 2015, že žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal
„Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053
zákona č. 89/2012 Sb.
(NOZ)“, ve kterém žalovaný vůči „společnosti (korporaci)
D.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce 100 000 Kč“ (s tím, že
důvodem dluhu „jsou mzdové náklady“), který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015,
a že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2017 č. j. 1 T 162/2015-423 uznán vinným, že v době od dubna 2014 do května
2015 postupně odcizil na adrese XY ke škodě poškozeného J. D. K. se sídlem v
XY, IČO XY, magnetický a nemagnetický bronz o hmotnosti 865,06 kg, čímž
způsobil celkovou škodu 266 797,26 Kč, a byla mu též uložena povinnost nahradit
J. D. škodu ve výši 46 294,88 Kč (ve zbytku svého nároku byl J. D. odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních). Na základě provedeného dokazování sice
dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný při podpisu „uznávacího
prohlášení“ dne 11. 6. 2015 „byl vystaven výhružkám či jiné formě nátlaku“,
avšak „uznávací prohlášení“ nelze mít za „dostatečně určité a jednoznačné“,
neboť „jednoznačně je uvedena pouze částka 100 000 Kč“, avšak z vymezeného
důvodu dluhu není zřejmé, „jaké mzdové náklady, za jaké období a z jakého
důvodu mají být žalobci žalovaným zaplaceny“; uznávaný dluh by „mohl být snadno
zaměněn s jiným“. Uzavřel proto, že „uznávacímu prohlášení“ nelze pro jeho
neurčitost přiznat účinky uvedené v § 2053 občanského zákoníku. Vzhledem k
uvedenému se soud prvního stupně zabýval existencí tvrzeného dluhu a dospěl k
závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat bezdůvodné obohacení na straně
žalovaného, neboť žalobce, přes poučení podle § 118a občanského soudního řádu,
k důkazu předložil pouze „uznávací prohlášení ze dne 11. 6. 2015 a nečitelné
vyčíslení mzdových nákladů“, ze kterých však není zřejmé, „na čí úkor se měl
žalovaný bezdůvodně obohatit, když ve stejnou dobu pracoval pro žalobce, ale i
pro J. D. jako fyzickou osobu“, přitom podle vyhlášeného rozsudku v trestní
věci kradl bronz „ke škodě J. D.“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 22. 2. 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení 5 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení žalovaného
nesplňuje náležitosti uznání dluhu podle § 2053 občanského zákoníku. Uvedl, že
„konkretizace dluhu pouze uvedením jeho výše (100 000 Kč) s tím, že jde o
mzdové náklady je nedostatečná a neurčitá“. Pojem „mzdové náklady“ zákoník
práce „nezná“, proto „i kdyby šlo o mzdu, odměnu za vykonanou práci, není
zřejmé, za jaké konkrétní období a z jakého důvodu by mělo dojít k jejímu
vrácení“. Za nedůvodnou označil námitku žalobce, že „účastníkům bylo zřejmé,
jaký byl důvod uznání dluhu“, neboť pro právní posouzení věci „je podstatné
pouze to, co bylo projeveno v písemné formě“. Nedošlo tedy k přesunu důkazního
břemene na žalovaného. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobce neunesl břemeno
tvrzení a důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve
výši 100 000 Kč. „Navíc“ vyšel z toho, že je třeba na projednávanou věc
aplikovat ustanovení § 331 zákoníku práce, které v pracovněprávních vztazích
„výrazně modifikuje“ úpravu bezdůvodného obohacení (obsaženou v ustanoveních §
2991 až § 3005 občanského zákoníku) a podle kterého je zaměstnanec povinen
vrátit přijaté peněžité plnění (včetně mzdy) pouze tehdy, jestliže věděl nebo
musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem
vyplacené. Pokud tomu tak nebylo, přijal plnění „v dobré víře“. Žalobce však v
řízení ani netvrdil (a tudíž ani neprokazoval), že „by žalovaný věděl nebo
musel vědět“, že mu mzda (ve výši 100 000 Kč) byla vyplacena nesprávně nebo
omylem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl
výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl,
že – ač je právní úprava uznání dluhu obsažena v ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – věc posuzoval podle ustanovení zákoníku práce. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že posuzoval „uznávací prohlášení“ z 27. 9. 2016, ohledně dlužné částky 100 000 Kč však bylo sepsáno a podepsáno
„uznávací prohlášení“ dne 11. 6. 2015. Dovolatel nesouhlasí ze závěrem
odvolacího soudu o tom, že „tvrzený dluh označený v písemném uznání, by byl
snadno zaměnitelný s jiným“. Pojmy „mzda“ a „mzdové náklady“ považuje s ohledem
na „zákony o daňovém poradenství“ za nezaměnitelné (mzda je odměna za vykonanou
práci, mzdové náklady kromě odměny za vykonanou práci zahrnují též náklady na
sociální zabezpečení a zdravotní pojištění zaměstnance). Nezaměnitelnost dluhu
dále dovozuje z toho, že žalovaný „svůj podpis při následném soudním jednání
nikterak nezpochybňoval“ (na svoji obranu pouze uváděl, že „listinu podepsal
pod nátlakem“), že před podpisem listiny žalovaný „byl na poradě s právníkem“,
že „s žalobcem o této částce, co by následné škodě navazující na předchozí
trestnou činnost žalovaného, jednal“, a vyplývá též z „objektivních
skutečností, jež vzniku tohoto dluhu předcházely“ (proti žalovanému bylo
„vedeno“ trestní řízení, v jehož průběhu se žalovaný dne 2. 6. 2015 při prvním
výslechu ke své trestné činnosti přiznal a dne 2. 6. 2015 též jednateli žalobce
přiznal, že „při své trestné činnosti používal jeho strojní pilu“, a to „po
dobu 350 hodin“, tj. „3 hodiny denně“, a požádal ho, aby „mu vystavil nějaký
úpis, který pak žalovaný podepsal“). Vzhledem k uvedeným okolnostem dovolatel
nesouhlasí ani s tím, že žalovaný byl „v dobré víře, když přijal mzdu za dobu,
kdy kradl svému zaměstnavateli materiál“.
Odvolací soud podle něj rovněž
„pomíjí skutečnost, že v první instanci o věci dovolatelky rozhodovala
soudkyně, která byla již v době vynesení odvolacího rozsudku trestně stíhána“,
a nedodržel ani „zákonnou lhůtu k písemnému vypracování rozsudku“. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Z jeho argumentace vyplývá, že
souhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti písemného prohlášení
žalovaného o uznání dluhu a že setrvává na svém tvrzení, že je podepsal
„nedobrovolně“. Svou práci pro žalobce vykonával řádně a měl právo na mzdu,
která mu byla vyplacena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Při posuzování přípustnosti dovolání žalobce se dovolací soud nezabýval
námitkami, které dovolatel uvedl ve svém podání ze dne 7. 8. 2018 (podaném k
poštovní přepravě 8. 8. 2018), jímž reagoval na vyjádření žalovaného k podanému
dovolání, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání podle
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
dovolateli doručeno dne 31. 3. 2018); vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve
kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, mohou účastníci měnit jen po dobu
trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Předestírá-li dovolatel otázku dobré víry žalovaného ohledně přijetí peněžitého
plnění (mzdy), pak přehlíží, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby
primárně založil na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně
vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 100 000 Kč, a otázku dobré
víry žalovaného posuzoval „navíc“ (tzv. na okraj, tedy jen jako obiter dictum).
Na této otázce proto rozsudek odvolacího soudu nespočívá a přípustnost dovolání
ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. jí nemůže být založena. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti D. (žalobce) je J. D.,
který současně podniká pod obchodním jménem „J. D. K.“, že žalovaný na základě
pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 pracoval u žalobce jako dělník a tuto práci
současně na základě „pracovní smlouvy na vedlejší pracovní poměr“ ze stejného
dne vykonával též pro „fyzickou osobu J. D. K.“, že oba pracovněprávní vztahy
byly rozvázány dohodou ke dni 12. 6. 2015, že žalovaný před skončením
pracovního poměru dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné
částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém
vůči „společnosti (korporaci) D.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce
100 000 Kč“ (s tím, že důvodem vzniku dluhu „jsou mzdové náklady“), který se
zavázal uhradit do 31. 7. 2015, a že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2017 č. j. 1 T 162/2015-423 uznán vinným, že v
době od dubna 2014 do května 2015 postupně odcizil na adrese XY ke škodě
poškozeného J. D. K. se sídlem v XY, IČO XY, celkem 865,06 kg magnetického a
nemagnetického bronzu, čímž způsobil celkovou škodu 266 797,26 Kč, a byla mu
též uložena povinnost nahradit J. D. škodu ve výši 46 294,88 Kč (ve zbytku
svého nároku byl J. D. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na posouzení, zda došlo k utvrzení závazku uznáním dluhu žalovaným, a na
vyřešení s tím souvisejících otázek hmotného práva, jaké jsou od 1. 1. 2014
předpoklady uznání dluhu v pracovněprávních vztazích a jakými pravidly se od
uvedeného dne řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při
řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá zaplacení peněžité částky, kterou se mu žalovaný zavázal uhradit v
prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č.
185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013
Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“
nebo „o. z.“). Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu,
řídí se uznání dluhu v pracovněprávních vztazích příslušnými ustanoveními
občanského zákoníku (§ 2053 o. z.). Podle ustanovení § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i
výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu
uznání v době uznání trvá. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní
tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o
uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní
jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o
uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě
obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k
jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy
uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše
zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení,
stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci
výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a
jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní
úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2019/2010). Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti
stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost
projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil,
případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak
důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. –
vedle již uvedených rozhodnutí – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2003 sp. zn.
33 Odo 779/2002 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010). Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené
v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěla rovněž k závěru,
že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy
(co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka
určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003). Uznání dluhu (písemné prohlášení podle ustanovení § 2053 o. z., jakož i
konkludentní uznání dluhu podle ustanovení § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném
případě nejedná)
plní – jak bylo uvedeno výše – zajišťovací funkci tím, že zakládá právní
domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní
pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v
době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní
povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby
prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině
procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou
skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná
pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy
nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem
procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku
vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není
samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním
dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33
Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo
344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo
897/2010). Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním
jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k
právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku,
změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání
vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých
mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).
Není-li projev
vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze
dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle,
je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět;
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v
projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v
dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve
zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k
„praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle
předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam
projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném
projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-
li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §
557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast
pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se
použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557
o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý
výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu
a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co
nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k
objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou
zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů)
neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp.
zn. 25 Cdo 1116/2001), právní
úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014,
opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální
hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné
vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u
vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li
takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li
(musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již
uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). V projednávané věci žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o
uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém uznal, že žalobci dluží částku 100 000 Kč, kterou se zavázal
žalobci zaplatit do 31. 7. 2015. Jako důvod vzniku dluhu jsou v prohlášení
označeny „mzdové náklady“. Je nepochybné, že z uvedeného obsahu písemného
prohlášení žalovaného bez dalšího nevyplývá, jaký konkrétní dluh (dluhy)
žalovaný uznal. Jen na jeho základě však soudy ještě nemohly učinit závěr o
neurčitosti vymezení důvodu uznávaného dluhu. Za těchto okolností měly soudy
přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle žalovaného
vyjádřeného v písemném prohlášení za účelem objasnění jeho obsahu podle
pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce,
přičemž měly klást důraz na zjištění jeho skutečné vůle. Náležitě přitom měly
vzít v úvahu, že v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení
dlužníka nebo jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně
vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uvedeným způsobem nepostupoval. Při výkladu projevu vůle žalovaného v písemném prohlášení o uznání dluhu
přihlédl výhradně ke slovnímu vyjádření důvodu dluhu obsaženému v písemném
textu listiny, podle kterého důvodem vzniku dluhu jsou „mzdové náklady“, na
jehož základě uzavřel, že taková konkretizace dluhu „je nedostatečná a
neurčitá“, protože pojem „mzdové náklady“ zákoník práce nezná.
V rozporu se
shora podaným výkladem se tedy při interpretaci (výkladu) posuzovaného právního
jednání nepokusil za použití výkladových pravidel zjistit, jaká byla skutečná
vůle žalovaného, kterou projevil v písemném prohlášení, a zda jeho úmysl
(záměr) byl nebo musel být žalobci znám (například – za podmínek stanovených v
§ 213a a 213b o. s. ř. – výslechem žalovaného a jednatele žalobce J. D.,
popřípadě provedením dalších důkazů navržených účastníky), a ani náležitě
nereflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle
obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že „tvrzený dluh označený v písemném uznání by
byl snadno zaměnitelný s jiným“, a že proto „uznání dluhu předložené žalobcem
nesplňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 2053 o. z.“, proto nemůže být
správný (je přinejmenším předčasný). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a
druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že
žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy
uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva,
kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba
rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž
představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první
a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností
provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce
peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou
požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se
samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých
uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový
děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit.
Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo
1310/2003). Není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, nenahrazuje (nemůže
nahrazovat) samotné uznání dluhu chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79
odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v
uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do
konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání
dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se
vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo
1173/2004). V posuzovaném případě žaloba uvedené požadavky nesplňuje. Z rozhodujících
skutečností žaloby (v průběhu řízení doplněných) vyplývá, že žalobce uplatnil
zaplacení částky, kterou žalovanému vyplatil za dobu od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 na mzdě za vykonanou práci, kterou žalovaný ve skutečnosti pro žalobce
nevykonal, neboť v průměru 3 hodiny denně místo výkonu práce páchal trestnou
činnost ke škodě zaměstnavatele odcizováním bronzu, a vedle toho zaplacení
částky, kterou po žalovaném požaduje jako náhradu za částky, které z takto
vyplacené mzdy odvedl na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na
státní politiku zaměstnanosti a pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Žalobce tedy uplatnil dva peněžité nároky se samostatným skutkovým základem, v
žalobě však neuvedl peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého
nároku požaduje, a tato náležitost nevyplývá ani s písemného prohlášení
žalovaného ze dne 11. 6. 2015. Uvedený nedostatek činí žalobu neprojednatelnou
a představuje vadu, která brání pokračování v řízení. Soud prvního stupně však
žalobce postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. k jeho odstranění nevedl. Jestliže potom odvolací soud nezjednal nápravu postupem podle ustanovení § 219a
odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „pomíjí skutečnost, že v první instanci o
věci dovolatelky rozhodovala soudkyně, která byla již v době vynesení
odvolacího rozsudku trestně stíhána“, nebere dostatečně v úvahu, že následné
trestní stíhání soudce nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí, nejedná-li se o
situaci předjímanou ustanovením § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jež však
buduje zmatečnost pouze na skutečnosti, že soudce nebo přísedící spáchal
trestný čin, v důsledku kterého bylo rozhodnuto v neprospěch některého z
účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21
Cdo 960/2003, uveřejněné pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4284/2007,
uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). O
takovou situaci se v projednávané věci (ani podle obsahu námitky dovolatele)
nejedná.
Dovolatel též namítal, že odvolací soud nedodržel „zákonnou lhůtu k písemnému
vypracování rozsudku“. I když k odeslání stejnopisu rozsudku odvolacího soudu
skutečně došlo až po uplynutí lhůty třiceti dnů ode dne vyhlášení rozsudku
podle ustanovení § 158 odst. 4 o. s. ř. (lhůta, vzhledem k ustanovení § 57
odst. 2 věta druhá o. s. ř., uplynula dne 26. 3. 2018 a k odeslání rozsudku
došlo dne 29. 3. 2018), nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nastala až po vyhlášení rozsudku odvolacího
soudu. K takové vadě řízení proto dovolací soud nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu