32 Cdo 1853/2020-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
PATREM PIPE TECHNOLOGIES s. r. o., se sídlem v Třanovicích č. p. 282, PSČ 739
53, identifikační číslo osoby 25900315, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované Credendo -
Short-Term EU Risks úvěrové pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27245322, zastoupené JUDr.
Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o pojistné plnění
33 281,20 USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č.
j. 18 Co 350/2019-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 14 229,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu označenému v záhlaví není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně,
spočívá na dvou závěrech, z nichž je každý sám o sobě postačujícím důvodem pro
zamítnutí žaloby, jíž se dovolatelka po žalované domáhá pojistného plnění. Odvolací soud dovodil, že sjednaný pojistný úvěrový limit byl vyčerpán již
vystavením šesti faktur v období od 3. 5. do 21. 6. 2013, na pohledávky
vyúčtované dalšími fakturami se tudíž nevztahovala pojistná ochrana, a plnění
odběratele uskutečněné postupně až do května 2014 se započítává na nejstarší
splatnou pohledávku a postačovalo ke splacení všech pohledávek, na něž se
vztahovala pojistná ochrana, ještě před skončením karenční doby, nebyla tedy
zjištěna existence nenulového salda pojištěných pohledávek neuspokojených do
konce karenční doby. Vedle toho se odvolací soud ztotožnil s právním
posouzením soudu prvního stupně, podle něhož v rozsahu částky 39 114,36 USD
zanikla pohledávka žalobkyně dohodou tak, jak se podává z dobropisu vystaveného
dovolatelkou dne 8. 4. 2014. Dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání a dovolací důvod k oběma
těmto závěrům. Ve vztahu k závěru, že pohledávka vůči odběrateli, stran níž se dovolatelka
domáhá pojistného plnění, zanikla dohodou, dovolatelka argumentuje, že odvolací
soud se odchýlil od závěru vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3573/2018 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle
něhož podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ten lze podle mínění
dovolatelky aplikovat i v rámci úpravy nového občanského zákoníku (tj. zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“). Především je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou,
jakým právem se řídila právní jednání mezi dovolatelkou a jejím odběratelem se
sídlem v Saudské Arábii, a to ačkoliv soud prvního stupně zjistil, že případný
spor mezi nimi by byl veden před arbitráží v Londýně podle anglického práva. Protože tuto otázku nepředkládá ani dovolatelka, není otevřena dovolacímu
přezkumu a Nejvyšší soud tudíž vychází ve svých úvahách z předpokladu, z něhož
zřejmě vycházely soudy nižších stupňů a z něhož vychází jak dovolatelka v
dovolání, tak žalovaná ve vyjádření k dovolání, totiž že při posouzení právního
jednání mezi dovolatelkou a odběratelem je namístě aplikovat právo České
republiky. Z toho, že soud prvního stupně v rámci právního posouzení, s nímž se odvolací
soud bez výhrad ztotožnil, argumentoval ve vztahu k posuzovanému jednání
dovolatelky ustanovením § 1796 o.
z., je dále zřejmé, že soudy nižších stupňů
vycházely z názoru, podle něhož je toto jednání, k němuž došlo za účinnosti
nového občanského zákoníku, třeba posoudit podle tohoto předpisu. Ani tento
názor dovolatelka nezpochybňuje, ba naopak z takového názoru výslovně vychází. Při vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání však – oproti svému
přesvědčení – neodkazuje na judikatorní závěr, od něhož se měl odvolací soud
odchýlit, nýbrž toliko na doslovnou citaci právního předpisu, což kritéria
stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje. Navíc odkazuje na citaci ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák., které v novém občanském zákoníku obdobu nemá a při výkladu
právního jednání podle ustanovení § 555 a násl. o. z. se rozhodně neuplatní,
není tudíž použitelná ani judikatura, která z tohoto ustanovení vychází (z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne
31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2019„ a rozsudky ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Nejde tedy ve skutečnosti o odkaz na rozhodovací praxi dovolacího soudu a v
každém případě jde o odkaz nepřípadný. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení
ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz
dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s
níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Nehledě na to, dovolání by nebylo lze shledat přípustným, ani kdyby dovolatelka
odkázala na příslušné judikatorní závěry. Namítá-li dovolatelka, že dohoda s dlužníkem (odběratelem) nebyla prokázána a
že takové skutkové zjištění je v příkrém rozporu s obsahem dobropisu a nijak
nezapadá do kontextu s ostatními provedenými důkazy, pak zřejmě přehlédla, že
samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř.). V extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jenž
by ve smyslu judikatury Ústavního soudu měl za následek porušení práva na
spravedlivý proces, zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu není, ba
naopak, spolehlivě z nich vyplývá.
Argumentace dovolatelky, že výklad provedený odvolacím soudem se rozchází s
jazykovým vyjádřením, vychází právě z jejího již zmíněného mylného názoru, že
pravidla pro výklad právního jednání (právního úkonu) nedoznala přijetím nového
občanského zákoníku změny a též v jeho režimu se uplatní pravidlo obsažené v
ustanovení § 35 odst. 2 in fine obč. zák. Nejvyšší soud vysvětlil již v
rozsudku ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, že právní úprava účinná
od 1. 1. 2014 opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro
předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle
jednajících osob. Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná
vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov) [srov. R 4/2019 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020,
sp. zn. 26 Cdo 508/2019]. Nadto výhrady dovolatelky postrádají též věcné
opodstatnění. Námitku, že odvolací soud nerespektoval při výkladu právního jednání její
skutečnou vůli, dovolatelka opírá o argument, že dobropis vystavila pod
nátlakem odběratele, který jeho vystavením podmiňoval zaplacení zbývající části
kupní ceny ve výši 487 557,89 USD, a „její motivace k vystavení dobropisu byla
vedena péčí řádného hospodáře, kdy rizika spojená se soudním vymáháním
pohledávky v Saudské Arábii vyhodnotila jako natolik vysoká a spojená s
takovými náklady, že se rozhodla požadavku arabského obchodního partnera
vyhovět a minimalizovat dopady, které by mohly být v případě neuhrazení celé
kupní ceny likvidační“. Dovolatelka uzavírá větou „Aplikujíce závěry
odkazovaného rozsudku dovolacího soudu je zřejmá vůle a okolnosti vystavení
předmětného dobropisu, kterým nebyl zánik zbylé neuhrazené části pojištěné
pohledávky a zánik pohledávky nebyl cílem vystavení dokladu majícího
náležitosti dobropisu, a tedy na základě tohoto dokladu nemohlo dojít k zániku
žalované pohledávky, která zůstala pojištěná a neuspokojená“. Dovolatelka tu
přehlíží, že při výkladu adresovaných právních jednání je navenek neprojevená
motivace (pohnutka) či vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího bez
právního významu (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného tamtéž pod číslem 70/2011). Nejvyšší soud
např. v R 4/2019 zdůraznil, že ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. zakotvuje ochranu dobré víry adresáta právního jednání a relevantní je tudíž
jen takový úmysl (skutečná vůle) jednajícího, který byl druhé straně
(adresátovi) znám anebo musela–li o něm druhá strana vědět. Soud prvního
stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud bez výhrad ztotožnil,
ostatně uzavřel, že z provedených důkazů poznatek o tvrzeném nátlaku odběratele
neplyne.
Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit jeden ze dvou závěrů, na nichž
kumulative spočívá napadené rozhodnutí, nemá již smysl zabývat se dovoláním v
té části, v níž se dovolatelka vymezuje proti druhému závěru a předkládá čtyři
věcně související otázky týkající se limitu pojistného plnění a čekací
(karenční) doby, které má za otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud
nevyřešené. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.) nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li
(popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na
němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. obdobně již usnesení ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5469/2016, ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1296/2019, ze dne 13. 5. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 484/2020). Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení, avšak podle právní úpravy
účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro
toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto
výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.