21 Cdo 2954/2020-1653
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně H. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem
Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 10/9, proti žalovanému
D.I. SEVEN, a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Mikulandská č. 119/10, IČO
63077337, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na
Flusárně č. 168, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o
narovnání a zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9
C 110/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
3. června 2020 č. j. 61 Co 80/2020-1624, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih dne 27. 3. 2017
domáhala, aby bylo určeno, že „dohoda o narovnání ze dne 6. 3. 2017 uzavřená
mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, že „zástavní smlouva ze dne 6. 3. 2017
uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“ a že „rozvázání pracovního
poměru žalobkyně u žalovaného obsažené v dohodě o rozvázání pracovního poměru
ze dne 6. 3. 2017 je neplatné“. Žalobu zdůvodnila tím, že na základě pracovní
smlouvy ze dne 21. 10. 2004 se zavázala vykonávat pro žalovaného práci
uklízečky, že ujednaným místem výkonu práce byla obec Chlumčany, kde práci pro
žalovaného vykonávala „pro smluvního partnera žalovaného, kterým je společnost
LASSELSBERGER, s. r. o., mající v Chlumčanech výrobní závod“, že výše uvedená
právní jednání ze dne 6. 3. 2017 jsou všechna absolutně neplatná, neboť
žalobkyně byla „k podpisu výše uvedených právních jednání ze strany žalovaného
a jeho pracovníků donucena“, žalovaný na ni vyvinul dne 6. 3. 2017 psychický
nátlak, bylo jí tvrzeno, že měla žalovanému způsobit jakousi blíže
nespecifikovanou škodu, jejíž výši nebyl žalovaný schopen přesně vyčíslit, ale
odhadl ji na částku 1 500 000 Kč, žalobkyni bylo tvrzeno, že jí způsobená škoda
měla spočívat v žalovaným tvrzeném podvodném jednání, kdy žalobkyně měla údajně
podepisovat dohody o pracovních činnostech a pracovní smlouvy za reálně
neexistující osoby, žalobkyně měla též falšovat výpisy z rejstříku trestů a
právní jednání jakýchsi neexistujících osob, které žalovaný nijak neupřesnil, a
dále si měla nechat žalovaným vyplácet plnění za neodvedenou práci těchto
neexistujících osob v celkové výši přibližně 1 500 000 Kč. Žalobkyni nebyla
tvrzená škoda, která měla žalovanému vzniknout v letech 2004–2017, nijak
doložena ani vysvětlena, žalobkyně rovněž nebyla žalovaným informována o tom,
že i pokud by nároky uplatňované žalovaným byly důvodné, jedná se z velké části
o nároky, které jsou již promlčeny. Žalobkyni byly návrhy výše uvedených
právních jednání předloženy v podobě již předem žalovaným připravené, žalovaný
požadoval, aby je žalobkyně podepsala ihned, a uvedl, že žádné změny v
předložených návrzích nejsou možné. Žalovaný za značného psychického nátlaku
vyvíjeného na žalobkyni sdělil žalobkyni, že pokud okamžitě předmětná právní
jednání nepodepíše, bude to mít pro ni za následek trestní stíhání a následné
odsouzení. Žalobkyni nebylo žalovaným umožněno uskutečnit ani telefonický
hovor, aby se mohla případně poradit s blízkými osobami či právním zástupcem,
byla ze strany zaměstnanců žalovaného držena v izolaci, a to pravděpodobně se
záměrem, aby neexistovali žádní svědci tohoto jednání.
Žalobkyně si nebyla
vědoma žádného jednání, které by žalovaný mohl hodnotit jako jednání podvodné,
ani toho, že by byla žalovanému způsobila nebo vůbec mohla způsobit škodu,
natož pak ve výši tvrzené žalovaným, avšak vzhledem k dlouhotrvajícímu
psychickému nátlaku zaměstnanců žalovaného nakonec tlaku žalovaného podlehla a
předmětná právní jednání ve stavu značného psychického rozrušení podepsala, a
to přesto, že již nebyla objektivně schopna rozpoznat význam ani právní
důsledky svého jednání. Uvedená právní jednání jsou pro žalobkyni naprosto
nevyvážená, nevýhodná a rovněž jejich obsah svědčí o tom, že k tvrzené škodě na
straně žalovaného, za niž by mohla být zaviněně odpovědná žalobkyně, nedošlo a
dojít ani nemohlo. „Zcela nesmyslný“ je rovněž termín plnění, v němž se
žalobkyně zavázala tvrzenou „škodu“ nahradit, neboť je „zcela nereálné“, aby
žalobkyně během 14 dnů od uzavření dohody o narovnání zajistila částku 1,5 mil. Kč, neboť úspory v této výši nemá. Žalobkyni rovněž není zřejmé, z čeho
žalovaný dovozuje jakoukoli formu zavinění žalobkyně ve vztahu k výše popsanému
jednání, jež mělo vést ke způsobení škody žalovanému. Jednání žalovaného podle
názoru žalobkyně naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 1796 občanského zákoníku
a jako takové je podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné, a
to i s ohledem na ustanovení § 588 občanského zákoníku. Za situace, kdy
žalobkyně žalovanému ničeho nedlužila ani dlužit nemohla, je na jednání
žalovaného třeba nahlížet jako na jednání odporující dobrým mravům. Přesto, že
žalobkyně nároky uplatňované žalovaným neuznává, z opatrnosti namítá jejich
promlčení. Dohoda o narovnání je neplatná rovněž proto, že je neurčitá a
nesrozumitelná, neboť z jejího obsahu nejenže není zřejmé, v čem měla spočívat
škoda způsobená žalobkyní, ale dokonce není ani zřejmé, jakým jednáním
žalobkyně mělo k této škodě dojít v konkrétních případech a kdy. Žalovaný namítal, že tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá. Učinil nesporným, že
žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 2004 vykonávala pro
žalovaného práci na pozici uklízečka, a uvedl, že žalobkyně v rámci pracovního
poměru plnila funkci jakési „vedoucí směny“ úklidu v objektu společnosti
LASSELSBERGER, s. r. o., v Chlumčanech, že vybírala osoby, které v „její“ směně
budou provádět úklid, předkládala žalovanému rejstříky trestů těchto osob,
kopie občanských průkazů, čísla účtů, na něž mají být zasílány mzdy, kdy na
základě tohoto jednání žalobkyně žalovaný podepisoval dokumenty zakládající
pracovní poměr se třetími osobami, případně dohody o provedení práce a dohody o
pracovní činnosti, že tuto činnost vykonávala žalobkyně pro žalovaného od 1. 11. 2004 do 6. 3.
2017, že žalovaný zjistil, že se žalobkyně po dobu trvání
pracovního poměru vůči němu dopouštěla podvodného jednání, když neoprávněně
podepisovala dohody o pracovních činnostech, dohody o provedení práce a
pracovní smlouvy za reálně neexistující osoby, které měly být dodatečnou
pracovní silou pro žalovaného, falšovala výpisy z rejstříků trestů těchto osob
a další právní jednání osob, které měly pro žalovaného vykonávat činnost,
kterou však nikdy reálně nevykonaly. Žalovaný na základě zfalšovaných dokladů
včetně kopií občanských průkazů vytvořených žalobkyní a předávaných žalovanému
uzavíral s těmito osobami dohody, na základě nichž měly tyto osoby pro
žalovaného vykonávat úklid v objektu v Chlumčanech. Dále žalovaný za tyto osoby
odváděl pojistné na sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti a vyplácel těmto osobám mzdy, aniž by tyto osoby reálně
pro žalovaného vykonávaly jakoukoli činnost. Žalobkyně si dále nechávala
vyplácet finanční plnění (mzdy) ze strany žalovaného za výše uvedené osoby,
které nikdy reálně neodvedly práci pro žalovaného, na svůj bankovní účet a účty
svých příbuzných či třetích osob. Tímto svým jednáním žalobkyně způsobila
žalovanému celkově škodu ve výši 3 565 175 Kč. Žalovaný nabídl žalobkyni řešení
spočívající v rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 6. 3. 2017 a řešení
vzniklé škody, která ještě ke dni 6. 3. 2017 nebyla v plném rozsahu zjištěna,
kdy „k tomuto dni prokazatelná škoda činila 1 500 000 Kč“, uzavřením dohody o
narovnání, v rámci které by se žalobkyně zavázala uhradit dosud vyčíslenou
škodu žalovanému a zároveň by tento svůj dluh vůči žalovanému zajistila
zástavním právem k nemovitosti zřízeným ve prospěch žalovaného. Žalovaný
„důrazně odmítá“, že by žalobkyni jakkoli nutil k podpisu výše uvedených dohod. Naopak několikrát a opakovaně žalobkyni upozornil, že je pouze na ní, zda
připravené dohody podepíše, či nikoli, a žalobkyně měla možnost kdykoli z
jednání se žalovaným odejít. Na žalobkyni nebyl vyvíjen žádný nátlak, nebylo jí
bráněno v užívání telefonu neomezeným způsobem a opakovaně jí bylo nabízeno
občerstvení v podobě vody, čaje, či kávy. Žalobkyně před ověřením podpisů na
zástavní smlouvě a dohodě o narovnání telefonicky hovořila s pro žalovaného
neznámou osobou. K žádnému psychickému nátlaku vůči žalobkyni nedošlo a
žalobkyně nakonec bez jakéhokoli nátlaku, dobrovolně a svobodně podepsala
dohodu o rozvázání pracovního poměru, zástavní smlouvu i dohodu o narovnání. Žalovaný se tedy domnívá, že veškerá právní jednání mezi žalobkyní a žalovaným
jsou platná. Žalobkyně v žalobě zcela úmyslně a účelově zamlčuje, že žalovaný
nepřistoupil k vymáhání dluhu po uplynutí lhůty 14 dnů ode dne uzavření dohody
o narovnání sjednané v dohodě o narovnání, naopak pozval žalobkyni k dalšímu
jednání, na němž se chtěl dohodnout na dalším postupu, včetně probrání možnosti
získání úvěru žalobkyně na uhrazení dlužné částky, a že dne 21. 3.
2017 byly
žalobkyni a jejímu zástupci předloženy veškeré dokumenty dokládající její
trestnou činnost, bylo jí předáno vyčíslení celkově vzniklé škody ve výši 3 565
175 Kč a byl jí učiněn návrh na řešení celé situace a nabídnuto uzavření nové
dohody o narovnání, která by nahradila dohodu o narovnání ze dne 6. 3. 2017, a
nové zástavní smlouvy, v níž by byla výrazně prodloužena splatnost jejího
dluhu. Tuto nabídku však žalobkyně po konzultaci se svým zástupcem odmítla. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 15. 1. 2020 č. j. 9 C 110/2017-1570
určil, že dohoda o narovnání, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 3. 2017, je neplatná, určil, že zástavní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a
žalovaným dne 6. 3. 2017, je neplatná, zamítl žalobu o určení, že rozvázání
pracovního poměru žalobkyně a žalovaného dohodou ze dne 6. 3. 2017 je neplatné,
rozhodl, že „žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ust. § 150 o. s. ř.“, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu
Plzeň-jih na náhradě nákladů řízení 495 Kč a žalovanému povinnost zaplatit
státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě nákladů řízení 991 Kč. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému škodu, která by snížila
jeho jmění, nezpůsobila, že žalobkyně (správně žalovaný) neprokázal, že by se
jeho jmění snížilo oproti době minulé, a o kolik, že je sice nesporné, že mzda
za některé osoby, které u žalovaného pracovaly v minulosti, byla žalobkyni
vyplácena na její účet, avšak úklidové práce byly odvedeny, žalobkyně tyto
osoby sama vyplácela, i když ne třeba celou částkou, jež jí byla poukázána na
účet, že lidé „však byli s finančními částkami spokojeni“ (alespoň soud
nezjistil, že by si někdo ze svědků stěžoval, že dostal mzdu v nižší částce,
než by mu ve skutečnosti náležela) a že si nestěžoval ani příjemce úklidových
služeb. „Smlouva o narovnání“, jíž se žalobkyně zavázala zaplatit žalovanému 1
500 000 Kč, je podle názoru soudu prvního stupně neplatná podle ustanovení §
580 odst. 1 občanského zákoníku, „neboť se příčí dobrým mravům, protože bylo
zjištěno, že úklidové práce, které žalobkyně S. vrcholová uklízečka
zajišťovala, byly provedeny a vyplacením mezd jednotlivým osobám, ať již byly
částečně fiktivní, žalovanému nebyla způsobena škoda“. Soud prvního stupně má
za to, že žalovanému by vznikla škoda až poté, co by úklidové práce nebyly
vůbec vykonávány, tedy ze strany žalobkyně nebyl zajištěn úklid a LASSELSBERGER
a. s. (nyní LASSELSBERGER, s. r. o.) by byl nucen vypovědět smlouvu, a žalovaný
by prokázal, že se mu snížilo jmění. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně měla
způsobit škodu vyplacením jednotlivých zaměstnankyň, se „neukázalo pravdivé,
neodpovídá provedenému dokazování, protože některé zaměstnankyně kromě
žalovaného vypláceli i ostatní zaměstnavatelé, kteří zajišťovali pro
LASSELSBERGER a. s. úklid, ať to byl SIPADAN a. s., B7U s. r. o. nebo D.I.SEVEN
SERVICE s. r. o. nebo D.I.SEVEN U FACILITY a. s., když tyto firmy jsou navzájem
propojené“. Zástavní smlouva uzavřená mezi oběma účastníky dne 6. 3.
2017 je
podle soudu prvního stupně rovněž neplatná podle ustanovení § 580 odst. 1
občanského zákoníku. Ohledně dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 6. 3. 2017 však soud prvního stupně „nemohl rozhodnout jinak, než že skončení
pracovního poměru dohodou uznat za platné“. Žalovaný mohl skončit se žalobkyní
pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce,
neboť žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (bez souhlasu
žalovaného si při přijímání zaměstnanců v podstatě dělala, co chtěla, když jí
to svým „nedbalostním plněním pracovních povinností, nedůslednou kontrolou
nadřízené P. vedení firmy fakticky umožnilo“), anebo mohl „použít výpověď podle
ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce“. Volil však pro žalobkyni méně
represivní opatření a dohodli se na skončení pracovního poměru dnem 6. 3. 2017. Nebylo prokázáno, že by na žalobkyni byl vyvíjen nátlak, aby dohodu o skončení
pracovního poměru podepsala, ani nejde o jednání žalovaného, které by bylo v
rozporu s dobrými mravy (ostatně žalobkyně si byla svého jednání vědoma). K odvolání žalovaného (směřujícímu do výroků o věci samé, jimiž bylo žalobě
vyhověno, a do výroku o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů státu) a
žalobkyně (směřujícímu do výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 č. j. 61 Co 80/2020-1624
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, jimiž bylo
žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu tak, že žalovaný
je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě nákladů
řízení 1 486 Kč, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů odvolacího řízení 35 332 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Mateřánky. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud shrnul tak, že žalobkyně
uzavírala s žalovaným pracovněprávní smlouvy jménem fiktivních osob (respektive
osob, jejichž údaje měla z minulé doby k dispozici), aniž by tyto osoby práci
skutečně vykonávaly, že práce však odvedena byla, odběratel si na neprovedení
práce „v zásadě“ nestěžoval, a že je zřejmé, že fakticky práci prováděla
žalobkyně, členové její rodiny nebo třetí osoby, které z nejrůznějších důvodů
nepožadovaly uzavření pracovní či jiné pracovněprávní smlouvy. Odvolací soud
dospěl k závěru, že „je zde jiný důvod neplatnosti dohody o narovnání a dohody
o zástavním právu, aniž by bylo nutné uchylovat se k prostředku nejkrajnějšímu,
a to k ochraně prostřednictvím dobrých mravů, jak to učinil soud prvního
stupně“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 33
Cdo 327/2012 odvolací soud poukázal na to, že podstatnou náležitostí dohody o
narovnání, nejedná-li se o narovnání generální, je určité vymezení sporného
práva či povinnosti, které jsou smluvními stranami narovnávány, a že navíc v
prostředí pracovněprávních vztahů platí, že jde-li o škodu způsobenou
zaměstnancem zaměstnavateli, je ve smyslu § 263 odst. 1 zákoníku práce
povinností zaměstnavatele výši požadované náhrady škody se zaměstnancem
projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode
dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji
nahradit. Odvolací soud dospěl k závěru, že už ze samotného textu předmětné
dohody o narovnání je zřejmé, že zaměstnavatel nevyčíslil zaměstnankyni výši
požadované škody, sám o ní dosud neměl jasno (použil výrazu cca 1 500 000 Kč),
že z takové dohody o narovnání „není zřejmé, jakého konkrétního závazku se
narovnání týká“, „není zřejmé, jaký konkrétní závazek a v jaké výši by měl
zaniknout“, a že tato skutečnost „nemůže obstát ani z hlediska obecné úpravy v
občanském zákoníku, ani z hlediska zpřísněných požadavků zákoníku práce na
písemné oznámení škody zaměstnanci (tedy i nutně její písemnou specifikaci) a
projednání škody s ním“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „dohoda o
narovnání je pro chybějící podstatnou náležitost neplatná“ a že „současně
neplatnost dohody o narovnání způsobuje i neplatnost dohody o zřízení
zástavního práva“ (na základě dohody o narovnání nemohlo vzniknout právo, které
by mělo být zajištěno zřízením zástavního práva).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že pro
závěr o neplatnosti dohody o narovnání a dohody o zřízení zástavního práva
odvolací soud „nepředkládá žádné odůvodnění podložené judikaturní praxí či
relevantními právními předpisy“, že soudy se nezabývaly otázkou výkladu
právního jednání dohody o narovnání mezi žalobkyní a žalovaným a že judikatura
„konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí
předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel“. Žalovaný poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4001/2014 a v nich uvedený
závěr, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým
výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a že rozhodování upřednostňující
výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a
rozporné s principy právního státu. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že nebral
v potaz skutečnost, že strany výslovně uvedly, že nahrazují veškerou škodu,
kterou žalobkyně žalovanému svým jednáním způsobila, přičemž se strany dohody o
narovnání dohodly, že konkrétní výše škody bude následně vyčíslena a žalovanému
sdělena, a tak se také stalo. Žalovaný je přesvědčen, že toto ujednání je po
právu, v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 občanského zákoníku a v souladu se
smluvní volností stran. Má za to, že „plně naplnil i ust. § 263 odst. 1
zákoníku práce, a to zejména informováním žalobkyně a projednáním při podpisu
dohody o narovnání“. Určení výše náhrady škody a její projednání se
zaměstnancem, jakož i požadovaná součinnost s odborovým orgánem, navíc mají jen
pořádkovou povahu a nejsou podmínkou pro další uplatňování nároku na náhradu
škody. Podle názoru dovolatele dále došlo v předcházejícím řízení u soudů obou
stupňů k právním vadám spočívajícím „v učinění skutkových zjištění, která jsou
v příkrém rozporu s provedenými důkazy,“ a „ve skutečnosti, že žalovanému
neměla vzniknout jednáním žalobkyně žádná škoda“. Pokud bylo možné provést
úklidové práce s podstatně menším počtem pracovníků, tak je liché tvrdit, že by
žalovaný stejně musel mzdu v uvedené výši škody 3 650 717 Kč jiným pracovníkům
vyplatit. Pokud by žalobkyně nepozměňovala dokumenty ohledně třetích osob a
neuváděla, že se na úklidu podílí osoby, které reálně žádnou činnost pro
žalovaného nevykonaly, žalovaný by nikdy nevyplatil těmto osobám mzdy. Vyplacené mzdy, které byly poukázány na účet osob, které nikdy reálně práci pro
žalovaného nevykonaly, jsou jednoznačně škodou, která vznikla k újmě
žalovaného. Žalobkyně neměla žádné oprávnění jakékoli finanční prostředky
vyplacené od žalovaného použít pro sebe nebo pro své rodinné příslušníky, kteří
nebyli v žádném vztahu s žalovaným. S ohledem na zaplacené náklady na sociální
a zdravotní pojištění fiktivních pracovníků tak žalovanému reálně vznikla
mnohem vyšší škoda, než 3 650 717 Kč.
Žalovaný je přesvědčen, že „soud nemůže
dojít objektivního názoru, kdy mají být dohoda o narovnání a zástavní smlouva
ze dne 6. 3. 2017 podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné“. Ke sjednání uvedených smluv došlo vážně, svobodně a po předchozím projednání
smluvních stran, žalobkyně si byla dobře vědoma svého jednání a jeho následků. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení“. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalovaného v plném rozsahu odmítnuto pro
jeho nepřípustnost. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o
narovnání je neplatná, jelikož z dohody není zřejmé, jakého konkrétního závazku
se narovnání týká, a podle názoru žalobkyně „ani žádným výkladem toto nelze
zjistit“. Žalobkyně dále uvedla, že dohoda o narovnání je natolik neurčitá a
nesrozumitelná, že to zakládá její neplatnost ve smyslu § 553 občanského
zákoníku, neboť nelze postavit na jisto, kterých záležitostí se dohoda týká, a
kterých naopak nikoliv, a že „tedy trvá na tom, že dohoda ze dne 6. 3. 2017
představuje pouze zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 občanského zákoníku“. Skutková zjištění byla podle mínění žalobkyně učiněna zcela dostatečně a v
souladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení právní otázky, zda jsou „dohoda o narovnání“ a zástavní smlouva ze dne
6. 3. 2017 neplatnými právními jednáními, a s tím související otázky výkladu
(interpretace) právního jednání. Protože při řešení těchto právních otázek se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
„dohoda o narovnání“ a zástavní smlouva, určení jejichž neplatnosti se
žalobkyně domáhá, byly uzavřeny dne 6. 3. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2017 (dále jen
„zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017
(dále též jen „o. z.“). Podle ustanovení § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které
jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých
mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Podle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Podle ustanovení § 553 odst. 2 o. z. byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně
vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání
od počátku. Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, již dříve dovodil, že
jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy (užití výrazových
prostředků) nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní
následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za
zdánlivá (nicotná). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy
dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má
projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost je spjata s výrazy, jimž nelze
porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím. Neurčitost
nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé
jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu
účastníků z úřední povinnosti. K závěru o zdánlivosti právního jednání pro
neurčitost či nesrozumitelnost však soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu
výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 33 Cdo 99/2020). Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek
jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo
3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání je nesprávně (např. v
důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního
jednání zásadně žádný význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019). Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle
níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil,
že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s
tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinném od 1. 1.
2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové
zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro
předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a
klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním
hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání –
společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi
projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování
tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2
o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu,
co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo,
jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za
použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se
uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký
by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen
(srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4606/2018 a ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Vycházel-li odvolací soud v projednávané věci ze závěru vysloveného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 33 Cdo 327/2012, že není-li z
dohody o narovnání seznatelné, jaké sporné právo či povinnost jsou smluvními
stranami narovnávány, popř. nevyplývá-li z ní, že vůle smluvních stran směřuje
ke generálnímu narovnání, je dohoda o narovnání neplatná pro neurčitost, pak
přehlíží, že tento závěr dovolací soud vyslovil ve vztahu k právní úpravě
obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013,
který (na rozdíl od právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinném od 1. 1. 2014) neurčitost a nesrozumitelnost právního úkonu
sankcionoval absolutní neplatností právního úkonu (srov. § 37 odst. 1 obč. zák.) a který (jak již bylo uvedeno výše) kladl důraz na formální hledisko
projevu vůle. Závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy ve
vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinném od 1. 1. 2014, podle něhož je třeba projednávanou věc posuzovat, nelze
(bez dalšího) přejímat. Odkaz odvolacího soudu na toto rozhodnutí dovolacího
soudu a závěry v něm uvedené proto není přiléhavý a obstát nemůže ani jeho
závěr o neplatnosti „dohody o narovnání“ pro „chybějící podstatnou náležitost“
a o neplatnosti zástavní smlouvy, kterou měla neplatnost „dohody o narovnání“
současně způsobit. Podle ustanovení § 1723 odst. 1 o. z. závazek vzniká ze smlouvy, z
protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle
právního řádu způsobilá. Podle ustanovení § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé
typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti
smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Podle ustanovení § 1746 odst. 2 o. z.
strany mohou uzavřít i takovou smlouvu,
která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Odvolací soud v projednávané věci náležitě nevzal v úvahu, že citovaná
ustanovení zakotvují smluvní volnost stran při vzniku jejich závazku v tom
směru, že při úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou strany omezeny
jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené, a že jednotlivé smluvní typy
včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části čtvrté občanského zákoníku,
se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah
smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti stran. Možnost
smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je
omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i
právní jednání, které odporuje zákonu, pokud smysl a účel zákona vyžaduje jeho
neplatnost (§ 580 odst. 1 o. z.) [srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2608/2016]. Zabýval-li se tedy odvolací soud dohodou účastníků ze dne 6. 3. 2017 nazvanou
jako „dohoda o narovnání“ (a otázkou její platnosti) pouze z pohledu ustanovení
§ 1903 a násl. o. z. upravujících dohodu o narovnání a dospěl-li k závěru, že z
„dohody o narovnání“ není zřejmé, jaký konkrétní závazek a v jaké výši by měl
zaniknout, aniž by projev vůle účastníků řízení nejprve podrobil výkladu
(interpretaci) podle výše uvedených pravidel a aniž by náležitě reflektoval
výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z
ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v
zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a neuvážil-li odvolací soud (dospěl-li k
názoru, že předmětná dohoda neobsahuje podstatné náležitosti dohody o
narovnání), zda se podle jejího obsahu nemůže jednat o jiný smluvní typ
(například o dohodu o způsobu náhrady škody podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce), popřípadě jiné právní jednání upravené v části čtvrté občanského
zákoníku, nebo o smlouvu smíšenou anebo o smlouvu nepojmenovanou, je jeho
právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Zmiňuje-li odvolací soud na podporu svého závěru o neplatnosti dohody ze dne 6.
3. 2017 nazvané jako „dohoda o narovnání“ okolnost, že obsah této dohody
neodpovídá požadavkům ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce (podle něhož výši
požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a
písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo
zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit), pak
přehlíží jednak, že povinnost zaměstnavatele uvedená v tomto ustanovení má jen
pořádkovou povahu a že její splnění není podmínkou pro další uplatňování nároku
zaměstnavatele na náhradu škody ani pro uzavření dohody mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem o způsobu náhrady škody podle ustanovení § 263 odst. 2 zák.
práce, a jednak, že z obsahu dohody uzavřené mezi účastníky dne 6. 3. 2017 je
zřejmá výše náhrady škody, kterou žalovaný po žalobkyni požaduje (1 500 000
Kč); na tom nic nemění okolnost, že v čl. II dohody se hovoří o tom, že svým
jednáním žalobkyně způsobila žalovanému škodu „cca ve výši 1 500 000 Kč“ (v čl.
III dohody je současně uvedeno, že žalobkyně „uznává co do důvodu a výše svůj
dluh vůči zaměstnavateli ve výši 1 500 000 Kč“, že se tuto částku zavazuje
uhradit do 14 dnů od podpisu dohody a že „zbývající část škody, která bude
zaměstnavatelem vyčíslena do 14 dnů ode dne uzavření této dohody, se
zaměstnankyně zavazuje uhradit do 14 dnů ode dne, kdy bude zaměstnankyni
doručeno písemné vyčíslení škody ze strany zaměstnavatele“).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu