33 Cdo 1500/2022-1073
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Správy železnic,
státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo
709 94 234), zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2, proti žalované BÖGL a KRÝSL, k. s., se sídlem v Dobřanech,
Dvořákova 998 (identifikační číslo 263 74 919), zastoupené Mgr. Janem Blažkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, o 17.502.400 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 10/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co
412/2021-966, t a k t o:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966,
jímž Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 10. 5. 2021, č.
j. 28 C 10/2018-755, ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C
10/2018-771, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované zaplatit žalobkyni
16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení a 1.348.000
Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů
řízení státu 2.080 Kč, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co
412/2021-966, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 62.484,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Jaromíra Císaře, advokáta.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 1. 2018 se žalobkyně po
žalované domáhala zaplacení 17.502.400 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené
úplaty za zavedení bezpečnostních pomalých jízd v souvislosti s akcí „D2-
rekonstrukce mostu ev. č. 1804-2“ probíhající na železniční trati v úseku
Břeclav - Hrušky sjednané smlouvami ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 28 C 10/2018-755,
ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C 10/2018-771, uložil
žalované zaplatit žalobkyni 16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení, 1.348.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do
zaplacení a na náhradě nákladů řízení 2.376.197,60 Kč; žalovanou dále zavázal k
náhradě nákladů řízení státu ve výši 2.080 Kč. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, Městský soud v Praze
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů
odvolacího řízení 124.968,80 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná o pomalé jízdy
požádala – „poprvé a jedinkrát“ – 7. 8. 2014, a to pro období pokrývající
smlouvu z 25. 8. 2014. Žalobkyně jí vyhověla a depešemi zavedla od 26. 8. 2014
pomalé jízdy. Stavební práce, jejichž realizace byla podmíněna zavedením
pomalých jízd, pokračovaly i po 20. 12. 2014 a ve smlouvách z 18. 12. 2014 a z
31. 8. 2015 se strany dohodly na „opakovaném zavedení (de facto pokračování)
pomalých jízd i v následujícím období“. Žalobkyně na základě těchto smluv
pomalé jízdy – zavedené již 26. 8. 2014 – postupně prodlužovala, a to až do
ukončení stavebních prací v blízkosti trati spojeného s odstraněním nosné
konstrukce na podpěrných skružích (3. 11. 2015). Z obsahu článků I/1 smluv z
18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 – argumentuje odvolací soud – vyplývá, že
bezpečnostní pomalé jízdy zavádí žalobkyně depešemi vydanými na základě písemné
žádosti žalované. Nevyplývá-li ze smluvních ujednání možnost, aby žalovaná
jednostranně rozhodla o zavedení a ukončení režimu pomalých jízd, nemusela v
období od prosince 2014 do listopadu 2015 již – po žádosti ze 7. 8. 2014 –
opakovaně o zavedení bezpečnostních pomalých jízd žádat. Pokud se účastnice
před 3. 11. 2015 ohledně omezení rychlosti nedohodly jinak, na závazkových
právních vztazích založených smlouvami se nic nezměnilo. Ujednání obsažená v
článcích II/1 předmětných smluv nejsou neurčitá ani nejednoznačná; pomalé jízdy
jako opatření směřující k omezení rychlosti vlaků z důvodu stavby se zavedlo
pro určité období, pro které nepřetržitě trvalo, nikoliv jen pro jednotlivé
jízdy konkrétních vlaků. Úmyslem stran nebylo sčítat časové úseky skutečného
„zpomalení“ projíždějících vlaků a podle toho určovat výši úplaty, kterou
žalovaná bez dalšího akceptovala. Úvahy o vyváženosti smluv, resp. přiměřenosti
vzájemných plnění – argumentuje odvolací soud – lze upínat jen k okolnostem,
které panovaly v době jejich uzavření, a je třeba respektovat autonomii vůle
smluvních stran.
U žalované – právnické osoby podnikající ve stavebnictví – se
předpokládá, že ve vztazích souvisejících s jejím podnikáním je schopna se
orientovat s náležitou znalostí a pečlivostí (§ 5 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), konkrétně
reálně odhadnout náklady, které si omezení provozu na trati vyžádá, a tyto
promítnout do ceny díla. Zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ani statut
žalobkyně nevyžadoval schválení jednání - smluv, jimiž je za úplatu zaváděno
omezení železničního provozu. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná k přezkumu
předložila následující otázky hmotného práva, při jejichž řešení se – podle
jejího názoru - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu nebo které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Interpretace smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 měla vyústit v závěr,
podle něhož obě smlouvy upravily hmotněprávní podmínky pro zavedení pomalých
jízd vztahující se k období odlišnému, než určovala smlouva z 25. 8. 2014,
nároky z níž nejsou předmětem projednávané věc. Žádost žalované o zavedení
pomalých jízd ze 7. 8. 2014 byla zkonzumována splněním smlouvy z 25. 8. 2014 a
žádnou další žádost v návaznosti na smlouvy ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015
již žalovaná nepodala. Z článků II/1 obou smluv pak vyplývá, že úplata náleží
žalobkyni „jen za dobu skutečného trvání omezení rychlosti jízdy při průjezdu
místem omezení“. Ujednání povinnosti za dobu omezení rychlosti jízdy vlaků
zaplatit žalobkyni sjednané částky považuje žalovaná za neplatná, neboť
žalobkyně – státní organizace založená zákonem – nemá právo omezit provoz na
trati za úplatu. Absolutní neplatnost smluv žalovaná dovozuje dále z toho, že
byly uzavřeny bez předchozího schválení zakladatele a že žalobkyně zneužila své
postavení k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a
povinnostech stran. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v
její prospěch nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se – v obsáhlém vyjádření – s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila
a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva – výkladu ujednání smluv
ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 o podmínkách zavedení pomalých jízd a
platnosti obou smluv z hlediska výhrad žalované –, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud v rámci daného skutkového stavu nebyly vyřešeny [§ 237,
§ 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní
posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní
skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Podle § 23b odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších
předpisů, je provozovatel dráhy oprávněn omezit provozování dráhy nebo její
části na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu z důvodu
a/ provádění činností spojených s údržbou nebo opravou dráhy,
b/ provádění činností spojených s uskutečňováním stavby dráhy, nebo na dráze
nebo jiných činností ohrožujících bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy na
dráze, nebo
c/ narušení provozuschopnosti dráhy živelní nebo mimořádnou událostí a
provádění činností spojených s obnovením provozuschopnosti. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm
vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen (odstavec 1/). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec 2/). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, vyšel z toho, že žalovaná
prováděla stavební práce na stavbě investora Ředitelství silnic a dálnic České
republiky označené jako „D2 rekonstrukce mostu ev. č. 1804-2“. Stavební práce
probíhaly v prostoru nad železniční tratí Břeclav - Hrušky, v jejíž blízkosti
byly umístěny nosné konstrukce na podpěrných skružích. Ministerstvo dopravy -
Odbor infrastruktury a územního plánu rozhodnutím z 15. 7. 2014 povolilo
stavební úpravy „Rekonstrukce mostů D2-045 a D2-046 (v km 48,316 a v km 48,598
dálnice D2“ za podmínky, že stavebník (Ředitelství silnic a dálnic České
republiky) zajistí splnění požadavků souhlasu Drážního úřadu, sekce stavební -
oblast Olomouc z 6. 8. 2013, č. j.
MO-SOO0879/13-2Dc, zejména požadavku
týkajícího se bezpečnosti a plynulosti železničního provozu; veškeré kroky při
stavbě v obvodu dráhy (ochranná opatření, výluky kolejí, napěťové výluky) musí
být řádně a v předstihu projednány s vlastníkem a provozovatelem dráhy. Jedním
z podkladů pro vydání stavebního povolení bylo vyjádření z 20. 1. 2014, ve
kterém žalobkyně souhlasí s rekonstrukcí za podmínek provádění stavebních prací
v traťových a napěťových výlukách s instalací a demontáží ochranných zařízení
ve vlakových přestávkách (nejlépe v nočních hodinách). Předmětem jednání dne
30. 7. 2014, jehož se účastnili i zástupci žalobkyně a žalované, bylo zavedení
traťových a napěťových výluk a omezení rychlosti železničního provozu při
stavební rekonstrukci mostů. Ze zápisu se podává, že žalobkyně po předložení
realizační dokumentace a žádosti o schválení technologického postupu prací
vydala 22. 7. 2014 stanovisko, v němž trvá na tom, že „veškeré práce týkající
se pohybu s nosnou konstrukcí mostu v poli nad železniční tratí, sanace
podhledu tohoto pole a montáž i demontáž ochranné konstrukce musí být prováděny
v traťové a napěťové výluce“, a že musí být omezena rychlost železničního
provozu nejméně na 50 km/h po dobu uložení nosné konstrukce na podpěrných
skružích. Současně žalobkyně vyjádřila ochotu zajistit na základě objednávky
žalované traťové a napěťové výluky a operativně i omezení rychlosti, budou-li
uzavřeny příslušné smlouvy. Dne 7. 8. 2014 požádala žalovaná o zavedení
pomalých jízd v období od 21. 8. 2014 do 16. 12. 2014. V návaznosti na tuto
žádost účastnice 25. 8. 2014 uzavřely smlouvu č. S 31143/2014-O20, jejímž
předmětem bylo „provedení výluk součásti dráhy provozované Správou železniční
dopravní cesty, státní organizace (dále SŽDC) konaných dle rozkazu o výluce na
základě písemné žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ)
Brno: výluky traťových kolejí (dále TK) č. 1 a 2 včetně napětí trakčního vedení
(dále TV) nad těmito kolejemi v úseku Břeclav - Hrušky, ve dnech 1. září 2014,
2. a 29. října 2014 a 16. prosince 2014, vždy v době od 00:35 do 03:55 hod. … a
omezení rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostní
pomalé jízdy (dále PJ) 50 km/h v termínu od 26. 8. 2014 do 20. prosince 2014
podle požadavků žadatele předložených žadatelem písemně na OŘ Brno.“ Podle
článku II/1 se žalovaná („žadatel“) zavázala uhradit žalobkyni 40.000 Kč včetně
daně z přidané hodnoty za každou i započatou hodinu trvání výluky a 800.000 Kč
za omezení rychlosti jízdy vlaků okolo pracovního místa v době od 26. 8. 2014
do 20. 12. 2014. Dne 18. 12. 2014 účastnice uzavřely smlouvu č. S
54947/2014-O20, jejímž předmětem bylo „omezení rychlosti jízdy vlaků na
součásti dráhy provozované Správou železniční dopravní cesty, státní organizací
(dále SŽDC), konaného dle zaváděcích depeší pomalé jízdy na základě písemné
žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ) Brno: omezení
rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostních pomalých
jízd (dále PJ) 50 km/h v 1. a 2.
traťové koleji (dále TK) v úseku Břeclav -
Hrušky v km 87.100 - 87.250, opakovaně v termínu od 21. prosince 2014 do 31. srpna 2015.“ Podle článku II/1 se žalovaná („žadatel“) zavázala uhradit
žalobkyni za omezení rychlosti jízdy vlaků za každou i jen započatou hodinu
trvání bezpečnostní pomalé jízdy v jedné traťové koleji v době od 4.00 do 22.00
hodin 1.500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a v době od 22.00 do 4.00 hodin
800 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dne 31. 8. 2015 účastnice uzavřely
smlouvu č. S 35469/2015-O11, jejímž předmětem bylo „omezení rychlosti jízdy
vlaků na součásti dráhy provozované Správou železniční dopravní cesty, státní
organizací (dále SŽDC), konaného dle zaváděcích depeší pomalé jízdy na základě
písemné žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ) Brno:
omezení rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostních
pomalých jízd (dále PJ) 50 km/h v 1. a 2. traťové koleji (dále TK) v úseku
Břeclav - Hrušky v km 87.100 - 87.250, opakovaně v termínu od 1. září 2015 do
7. listopadu 2015.“ Podle článku II/1 se žalovaná („žadatel“) zavázala uhradit
žalobkyni za omezení rychlosti jízdy vlaků za každou i jen započatou hodinu
trvání bezpečnostní pomalé jízdy v jedné traťové koleji v době od 4.00 do 22.00
hodin 1.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty a v době od 22.00 do 4.00 hodin
500 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Pomalé jízdy byly zavedeny depešemi
vydávanými žalobkyní a ukončeny byly po skončení stavebních prací žalované a
odstranění nosné konstrukce ke dni 3. 11. 2015. Žalobkyně poté vyúčtovala
úplatu za pomalé jízdy podle smlouvy z 18. 12. 2014 částkou 16.154.400 Kč a
podle smlouvy z 31. 8. 2015 částkou 1.348.000 Kč. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco
dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního
vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní
posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o
tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým závěrům;
vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají,
formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. (dříve § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) předpokládá, že o obsahu
právního jednání může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje
pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle
ustálené judikatury soudů výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění
toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního
jednání vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem;
tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního jednání.
Jazykové
vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z
hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření
smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu
právního jednání soudem podle § 555 odst. 1 o. z. totiž nemůže nahrazovat či
měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne
22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1569/99, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 17. 6 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020). Výklad právního jednání – smluv o zavedení pomalých jízd ze dnů 18. 12. 2014 a
31. 8. 2015 – přijatý odvolacím soudem je správný; odpovídá zákonným výkladovým
pravidlům, nepříčí se obecným judikatorním závěrům (viz shora) a má podklad ve
skutkových zjištěních vztahujících se k vůli účastnic v době uzavírání
dotčených smluv. V zájmu bezpečné realizace stavby sjednaly smluvní strany
omezení rychlosti na železniční trati po celou dobu instalace nosné konstrukce
v její blízkosti, čímž respektovaly podmínky stavebního povolení a stanovisko
příslušného drážního úřadu. Žalobkyně vyhověla žalované (zhotovitelce) v tom,
že zaváděcími depešemi nařídila pomalé jízdy na železniční trati po dobu
zhotovitelkou naplánované stavební činnosti, a žalovaná se zavázala za dobu
pomalých jízd vlaků uhradit žalobkyni peněžní částku ve sjednané výši. Podle
smluv nebyla žalovaná oprávněna sama rozhodovat o zavedení a ukončení pomalých
jízd; takovou pravomocí – i se zřetelem k povinnostem provozovatele dráhy –
disponovala jen žalobkyně, která režim pomalých jízd před 3. 11. 2015
neukončila. Z obsahu článků II/1 smluv z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015
jednoznačně vyplývá, že úmyslem stran v době uzavření smluv bylo vázat
povinnost žalované uhradit žalobkyni úplatu za vymezené časové úseky, tedy ne
„jen za dobu skutečného trvání omezení rychlosti jízdy při průjezdu místem
omezení.“
Žalobkyně – založená zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy,
státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách,
ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1977 Sb., o státním podniku, ve
znění pozdějších předpisů – v právních vztazích založených smlouvami ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 nevystupovala jako subjekt veřejného práva autoritativně
ukládající poplatek, nýbrž jako právnická osoba způsobilá vlastními právními
úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (srov. § 19 citovaného zákona).
Úplata za pomalé jízdy je plněním sjednaným smluvními stranami, nikoliv
nezákonný „skrytý poplatek“. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/2000, na který dovolatelka odkázala, se týká poplatku stanoveného
vyhláškou obce a na projednávanou věc se nevztahuje. Podle § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění účinném
ke dni uzavření smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015, jsou právní úkony
vztahující se k majetku učiněné podnikem bez schválení zakladatele předepsaného
tímto zákonem neplatné od samého počátku. Samotný zákon druhově nepředurčuje a
nespecifikuje majetek, s nímž může podnik (zde žalobkyně) nakládat pouze se
souhlasem zakladatele; jeho určení ponechává na zakladateli. Odvolací soud ze
Statutu státní organizace Správa železniční dopravní cesty, č. j. S
31774/2014-026, vydaného 30. 7. 2014 zjistil: „Žalobkyně bez souhlasu vlády
nemůže bezúplatně převádět majetek železniční dopravní cesty na třetí osobu,
ani učinit majetek, který tvoří železniční dopravní cestu, předmětem vkladu do
jiné společnosti, zástavního práva, ručení nebo kupní smlouvy. Tento majetek
též nelze postihnout výkonem rozhodnutí“. Jelikož žádné jiné právní úkony,
které by byly podmíněny souhlasem zakladatele, nejsou ve statutu uvedeny,
námitka absolutní neplatnosti smluv, jimiž se žalovaná zavázala žalobkyni
zaplatit sjednané částky za omezení rychlosti jízdy vlaků po dobu stavby,
neobstojí. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo
ze zákona a která zjevně nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020). Takovou je námitka neplatnosti smluv ze dnů 18. 12. 2014
a 31. 8. 2015 pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná je komanditní společností,
jejímž předmětem podnikání je – mimo jiné – „provádění staveb, jejich změn a
odstraňování“. Ustanovení § 1797 o. z. vylučuje, aby se podnikatel, který
uzavřel smlouvu při svém podnikání, dovolával rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.) proto, že výše sjednaných plnění je v hrubém nepoměru. Nevyváženost
smluvních závazků (plnění) navíc nezakládá neplatnost právního jednání (srov. §
1793 o. z.). Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku
odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; v opačném
případě nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Takovými nejsou otázky, zda „lze přiměřenost úplaty dovozovat z metodických
pokynů“ a zda „mohl dodavatel vyjednávat o ceně za pomalé jízdy“. Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud
správně; Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Proti výroku, jímž odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč, není dovolání (objektivně) přípustné
(§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). V tomto rozsahu proto dovolací soud odvolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni přiznal náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou
51.340 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a
částka 10.844,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o
dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu