24 Cdo 1739/2020-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované V. B., narozené dne XY, bytem ve XY,
zastoupené opatrovnicí pro řízení Z. F., advokátkou se sídlem ve XY, za účasti
M. Š., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Pavlem Starostou,
advokátem se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 416, statutárního města
Zlína, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, identifikační číslo osoby 00283924,
a Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, se sídlem ve
Zlíně, Dlouhé Díly 351, o svéprávnosti a ve věcech opatrovnictví člověka,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 47 Nc 4109/2015, o dovolání M. Š.
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2019,
č. j. 58 Co 165/2019-338, takto:
I. Dovolání M. Š. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
března 2019, č. j. 47 Nc 4109/2015-304, omezil posuzovanou ve svéprávnosti, a
to na dobu 5 let od právní moci rozsudku tak, že není způsobilá samostatného
právního jednání v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí
každodenního života (výrok I.), posuzované jmenoval opatrovníkem statutární
město Zlín, současně určil rozsah opatrovníkových práv a povinností (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky III. a IV.).
Jmenování veřejného opatrovníka posuzované zdůvodnil tak, že žádná z
předcházejících možností zákonem stanovené posloupnosti v úvahu nepřicházela.
Výslovně uvedl, že jmenovat posuzované opatrovníkem osobu, kterou posuzovaná
navrhla, pro absenci takového návrhu nemohl a M. Š., dceru posuzované,
nepovažoval za osobu vhodnou, „a to z důvodu jejího psychického onemocnění, na
základě kterého dle soudu není sama schopna vždy bez problémů jednat a na
nevinné podněty reaguje neadekvátně, vulgárně a agresivně – pokud by s takovým
přístupem měla něco za posuzovanou vyřizovat, je zde velké riziko, že by věc
zdárně vyřízena nebyla, či byla až se zpožděním.“
K odvolání M. Š. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2019, č. j. 58 Co 165/2016-338, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Závěr, „že M. Š., byť nebyly shledány důvody pro její
omezení svéprávnosti a byť se jedná o dceru, s níž posuzovaná dlouhodobě žije
ve společné domácnosti a obě jsou na sebe jistě citově vázány, není vhodnou
opatrovnicí pro posuzovanou“, přijal jako správný a dále zdůvodnil, proč
shledal odvolací námitky neopodstatněnými (viz body 24 až 27 rozsudku
odvolacího soudu).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala M. Š. (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého zmocněnce, kterým je advokát, včasné dovolání.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nesprávné právní
posouzení věci ohledně (1.) omezení svéprávnosti posuzované, a sice neúplnosti
právního posouzení spočívající v absenci posouzení hmotněprávních předpokladů
omezení svéprávnosti (hrozby závažné újmy a nedostatečnosti mírnějších
opatření) a také neúplně zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému
skutkovému zjištění, „že posuzovaná není schopna projevit svou vůli“, a (2.)
jmenování stálého opatrovníka. Jmenováním veřejnoprávního opatrovníka odvolací
soud „v rozporu s ustanovením § 62 občanského zákoníku nepřihlédl k přáním
posuzované, k její potřebě ani k podnětu dovolatelky jako osoby blízké. Dovolatelka prokázala soudu, že je plně svéprávná a takto plně svéprávná byla
shledána i soudem v samostatném řízení.“ Přípustnost dovolání spatřuje v
odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a ze
dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017. Konečně uvedla, že bylo
„porušeno její právo na spravedlivý proces a rovněž právo na spravedlivý proces
posuzované ve smyslu článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod,
které spatřuje ve skutečnosti, že v dovoláním napadeném rozsudku absentuje
aplikační úvaha soudu jak při rozhodování o omezení svéprávnosti posuzované tak
při jmenování opatrovníka“ (citováno včetně interpunkčního pochybení), kterou
spatřuje v absenci zdůvodnění vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými
zjištěními a závěrem o skutkovém stavu věci, když má za to, že „pro rozhodnutí
soudu byl významný pouze znalecký posudek MUDr. Ráčka“ a „[o]dvolací soud i
přes výsledek řízení ve věci řízení o svéprávnosti dovolatelky, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci jmenování opatrovníka a opět s
odůvodněním dle znaleckého posudku MUDr. Ráčka vypracovaného na posuzovanou
(její způsobilost) a nikoliv dovolatelku, jako osobu, která navrhovala, aby
byla jmenována opatrovníkem.“
Dovolání dovolatelky směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu o omezení svéprávnosti posuzované je třeba odmítnout z důvodu, že
dovolatelka k jeho podání není oprávněna (subjektivně legitimována). Podle ustanovení § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 6 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) v řízení, které může být
zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a
ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (odstavec 1). Účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje
(odstavec 2). Podle ustanovení § 46 odst. 1 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti
zastaveno podle § 35 odst. 2, soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví
člověka a řízení spojí. Z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
vyplývá, že k podání dovolání je oprávněn
(subjektivně legitimován) toliko účastník řízení [a to pouze tehdy, jak se
ustálila rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. června 2004,
sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo ze dne 7. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2649/2012;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), pokud (z procesního
hlediska - v tomto směru je rozhodující výrok odvolacího soudu) nebylo
účastníkovi rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno, popřípadě mu byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí]. Účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví
člověka vymezeno materiálně (§ 6 z. ř. s.), odvozuje se z hmotněprávní účasti
ve vztahu, o němž se v řízení jedná. Účastníkem konkrétního řízení je ten,
jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Protože zákon o
zvláštních řízeních soudních pro řízení o svéprávnosti i pro řízení ve věcech
opatrovnictví člověka účastníky výslovně nevymezuje (neoznačuje), definice
účastníků podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., která coby lex specialis má
přednost před definicí obecnou (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), se v těchto řízeních
neuplatní. Účastenství se proto řídí definicí podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s., čemuž odpovídá i to, že (typově) jde o řízení, které může být zahájeno i
bez návrhu. Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je
tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení
jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a
povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo
rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí
sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního
rozsudku mohou být dotčeny (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu
1977, sp. zn. Cpj 160/1977, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 3/1979). Obligatorně je účastníkem – kromě navrhovatele,
bylo-li řízení zahájeno na návrh – v případě řízení o svéprávnosti posuzovaný a
v případě řízení ve věcech opatrovnictví člověka opatrovanec a opatrovník. O
jejich právech a povinnostech je v řízeních vždy jednáno. Předmětem řízení o svéprávnosti je způsobilost posuzovaného člověka samostatně
právně jednat, principiálně jde o změnu rozsahu způsobilosti samostatně právně
jednat, omezení nebo také navrácení svéprávnosti, a to bez ohledu na
skutečnost, že v tomto řízení může být dále rozhodnuto o zrušení rozsudku o
omezení svéprávnosti (zrušení rozsudku o omezení svéprávnosti je nutno striktně
odlišovat od jejího navrácení, na místě je pouze tehdy, pokud pro omezení
svéprávnosti nebyly důvody již v době, kdy byl rozsudek vydáván), případně také
o některém z podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně
jednat.
Předmětem řízení ve věcech opatrovnictví člověka je jmenování stálého
opatrovníka, který za opatrovance bude právně jednat, s čímž je z povahy věci
spojeno i vymezení rozsahu zástupčí činnosti stálého opatrovníka. Je-li ovšem
zákonným důvodem jmenování stálého opatrovníka omezení svéprávnosti člověka (§
465 odst. 1; § 62 o. z.), je vymezení rozsahu zástupčí činnosti stálého
opatrovníka (§ 463 odst. 1 o. z.) podmíněno vymezením rozsahu v jakém byla
způsobilost člověka samostatně právně jednat omezena (§ 40 odst. 2 z. ř. s.),
protože stálý opatrovník zastupuje člověka, jehož svéprávnost byla omezena
pouze v rozsahu, ve kterém byla jeho způsobilost samostatně právně jednat
omezena. Jinak vyjádřeno, podmíněnost rozsahu zástupčí činnosti stálého
opatrovníka rozsahem způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat,
omezuje předmět řízení ve věcech opatrovnictví člověka – jde-li o vymezení
rozsahu zástupčí činnosti – na adekvátní reflexi rozsudku o omezení
svéprávnosti. Hmotněprávní sféra osoby, která má být jmenována stálým
opatrovníkem posuzovaného, může být dotčena pouze v tom, zda bude nebo nebude
stálým opatrovníkem jmenována a zda vymezení rozsahu zástupčí činnosti odpovídá
rozsahu, v jakém byla způsobilost člověka samostatně právně jednat omezena. Odlišné předměty řízení se logicky promítají do okruhu účastenství. Účastníci
jednotlivých řízení zpravidla nebudou totožní, což není způsobilá změnit ani
zákonem uložená povinnost soudu (zahájit a) spojit řízení ve věcech
opatrovnictví člověka s řízením o svéprávnosti (nebylo-li zastaveno podle § 35
odst. 2 z. ř. s.) vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 z. ř. s. Samostatná
(svébytná) povaha těchto řízení, včetně (specifického) okruhu účastenství, může
být v důsledku obligatorního spojení řízení nanejvýš upozaděna, a sice pouze
potud, že v případě omezení svéprávnosti posuzovaného, bude posuzovanému v
tomtéž řízení jmenován opatrovník (§ 62 věta prvá o. z.) a vymezen rozsah jeho
zástupčí činnosti, čímž je procesní institut spojení věcí (řízení) sledující
(a.) posílení ochrany posuzovaného a (b.) zefektivnění řízení naplněn a zcela
se tak vyčerpává. Proto procesní institut spojení věcí jinak samostatnou povahu
těchto řízení neeliminuje a ani tak učinit nemůže. Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že dovolatelka, jako osoba, která (za
splnění zákonem stanovených podmínek) má být posuzované opatrovance jmenována
stálou opatrovnicí, je účastnící pouze řízení ve věcech opatrovnictví člověka,
které bylo spojeno ke společnému řízení s řízením o svéprávnosti. Pouze v této
části společného řízení je jednáno o jejích právech a povinnostech, a to na
rozdíl od té části společného řízení, které se týká řízení o svéprávnosti. Lze proto uzavřít, že osoba, která má být posuzovanému opatrovanci jmenována
jako stálý opatrovník není oprávněna (subjektivně legitimována) podat dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl posuzovaný omezen ve
svéprávnosti, neboť není účastníkem řízení o svéprávnosti, se kterým bylo
spojeno řízení ve věcech opatrovnictví člověka ke společnému řízení.
Dovolání dovolatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o
jmenování stálého opatrovníka posuzované (statutárního města Zlín) není
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť soud prvního stupně, respektive odvolací
soud postupoval při výběru vhodného opatrovníka zletilé osoby omezené ve
svéprávnosti v souladu s § 62 a § 471 odst. 2 o. z., a to s přihlédnutím ke
skutkovým zjištěním (která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), že
posuzovaná žádného opatrovníka nenavrhla, respektive – jak vyplynulo ze
znaleckého posudku – s ohledem na svou nemoc již v době zhlédnutí nebyla
schopna relevantně (v tomto směru) projevit svou vůli, přičemž – právě pro
učiněná skutková zjištění
– podmínky pro jmenování dovolatelky opatrovnicí posuzované splněny nebyly. V této souvislosti Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil
(srov. například usnesení ze dne 19. května 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze
dne 29. července 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo ze dne 31. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 2484/2019), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší
soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v
procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012
vyložil (srov. usnesení ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a
předtím například rozsudek ze dne 12. prosince 2013,
sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května
2007,
sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009),
že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (srov. již shora označené usnesení Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 24 Cdo 2484/2019). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné. Samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, nejde
totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí,
nýbrž o otázku případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo
185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Pokud dovolatelka v dovolání poukazovala na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, je nutno zdůraznit, že také v případě je-li v
dovolání namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
dovolatelky v řízení před obecnými soudy, není zbavena povinnosti vymezit
obsahové náležitosti stanovené pro dovolání občanským soudním řádem – (nález
Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, in
https://nalus.usoud.cz).
Vymezuje-li dovolatelka porušení práva na spravedlivý
proces pouze obecně tak, že postrádá úvahu soudu, jak dospěl k závěru o
skutkovém stavu věci, doplněnou o polemiku, „když má za to“, že se opírá pouze
o jeden nosný důkazní prostředek, neformuluje konkrétní právní otázku hmotného
nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a neuvádí
ani předpoklad přípustnosti dovolání, a proto ani tato námitka přípustnost
dovolání nezakládá. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.