Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Spilky, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 2653/2024-219, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2024 č. j. 10 Co 649/2024-183 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. dubna 2024 č. j. 13 C 219/2021-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Zdeňka Holíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, a to zejména práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a okresní soud ho usnesením vyzval k úhradě soudního poplatku do 15 dnů od jeho doručení; toto usnesení bylo dne 16. 1. 2024 doručeno právnímu zástupci stěžovatele, stěžovatel však v uvedené lhůtě soudní poplatek za odvolání neuhradil. Usnesením ze dne 8. 2. 2024 č. j. 13 C 219/2021-136 proto okresní soud řízení o odvolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Podáními ze dne 14. 2. 2024 a ze dne 15. 2. 2024 stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku a o vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, jímž byl vyzván k úhradě soudního poplatku. Svůj návrh odůvodnil tím, že v období od 15. 1. 2024 do 2. 2. 2024 byl hospitalizován v nemocnici s vážnými zraněními způsobenými napadením neznámou osobou, přičemž o tom, že měl soudní poplatek uhradit, se dozvěděl až dne 12. 2. 2024 od svého právního zástupce, a uhradil ho dne 22. 2. 2024. Okresní soud napadeným usnesením zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku a také žádost o vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, protože shledal, že nejsou dány zákonné předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za řízení o odvolání, neboť lhůta k zaplacení soudního poplatku má povahu lhůty procesní a lze ji ve smyslu § 55 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), toliko prodloužit a nejsou dány ani zákonné předpoklady pro vyslovení neúčinnosti doručení usnesení, protože usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, který se s jeho obsahem mohl seznámit.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu jako věcně správné.
4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně jde o otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice "zda je pro vyslovení neúčinnosti doručení z důvodu hospitalizace dle § 50d o. s. ř. nutné, aby byla osoba, která neúčinnost doručení namítá, v úplné izolaci (tj. v bezvědomí, umělém spánku, či jiném podobném stavu)".
Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku se nijak neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu a předložená právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, vzhledem k tomu, že krajský soud svůj závěr o tom, že nebyl dán důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku, založil na tom, že dotčené usnesení bylo v souladu s § 45 odst. 2 a § 50b o. s.
ř. řádně doručeno právnímu zástupci stěžovatele, který nebyl v době doručení hospitalizován a který se tedy mohl s jeho obsahem seznámit.
5. Podle stěžovatele, který v ústavní stížnosti popsal průběh řízení, je jednou otázkou doručení písemnosti, druhou seznámení se s písemností, kdy tato možnost musí být dána jak zástupci, tak účastníkovi. Ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. totiž nehovoří o adresátu jako jiná ustanovení týkající se doručování, nýbrž přímo o účastníku nebo zástupci. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení je pak oprávněn podat účastník. Hospitalizace účastníka, i když byl účastník zastoupen, a zástupce písemnost obdržel, je zásadní skutečností rozhodnou pro případnou neúčinnost doručení písemnosti. Účastník totiž, i když má zástupce, musí mít možnost se s písemností též seznámit. Pokud soudy nižších stupňů nevzaly v potaz stěžovatelovu hospitalizaci z důvodu, že podle nich mohl být například v kontaktu se svým právním zástupcem prostřednictvím internetu, pak jde o extenzivní výklad, který nemá oporu ve zmiňované judikatuře.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soud [např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12
(N 41/68 SbNU 419)].
8. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Za ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i např. povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
9. Stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení po marném uplynutí lhůty není nepřiměřené vůči možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Neučiní-li tak poplatník, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Negativnímu následku zastavení řízení je možné se vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
10. Posouzení, zda jsou naplněny podmínky pro vyslovení neúčinnosti doručení písemností je především hodnocením skutkového stavu a výkladem podústavního práva - konkrétně § 50d o. s. ř. Ve stěžovatelově věci obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, proč nelze prominout lhůtu k zaplacení soudního poplatku, popsaly, z jakých zákonných ustanovení a obecných východisek při svém rozhodování vycházely, svůj závěr o nevyhovění stěžovatelově návrhu řádně zdůvodnily a jejich rozhodnutí jsou v této části srozumitelná a mají oporu v judikatuře. Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí zdůraznil [např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 , ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18
(rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], že již samotná povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Mimo to byl stěžovatel po celou dobu řízení procesně zastoupen advokátem, kterému byla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena podle § 50b odst. 1 o. s. ř., jehož odpovědností bylo o příslušné výzvě stěžovatele včas informovat (nedohodli-li se, že advokát soudní poplatek za klienta uhradí).
11. Ohledně napadení usnesení Nejvyššího soudu poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) takové rozhodnutí zrušit pouze v situaci, kdyby vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, jelikož se ve své rozhodovací praxi již zabýval kritérii pro posouzení omluvitelnosti důvodů pro zmeškání lhůty a jiný předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatel nevymezil.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu