Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, sídlem Dvořákova 635/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 7 To 246/2024-261 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. července 2024 č. j. 99 T 139/2011-236, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel je recidivistou, trestní soudy jej za různé prohřešky celkem pětkrát potrestaly trestem zákazu činnosti, který spočíval v zákazu řízení všech motorových vozidel. Naposledy se tak stalo v roce 2022, kdy mu trestní soudy uložily tentýž trest na dva roky. V roce 2015 trestní soud vyhověl žádosti stěžovatele, aby podmíněně upustil od výkonu zbytku všech trestů zákazu činnosti (logicky vyjma posledního trestu z roku 2022). Zkušební doba činila pět let. Stěžovatel se neosvědčil, trestní soudy proto rozhodly, že stěžovatel musí vykonat zbytek všech trestů zákazu činnosti.
3. U předposledního, čtvrtého trestu zákazu činnosti se stěžovatel opakovaně pokoušel dosáhnout podmíněného upuštění od výkonu jeho zbytku (uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 99 T 139/2011). Nepodařilo se mu to ani v roce 2023, nepodařilo se mu to ani nyní. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že byť stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu (konec spadal na duben 2025), trestní soudy již dříve rozhodly o výkonu zbytku všech trestů zákazu činnosti včetně nynějšího v pořadí čtvrtého trestu. Trestní soudy proto nemohou o tomtéž trestu znova rozhodnout. Výjimka platí jen u trestu odnětí svobody (§ 91 odst. 5 trestního řádu), nyní však jde o trest zákazu činnosti. Pokud trestní soud rozhodne o výkonu zbytku byť jediného trestu, vykonají se všechny. Nadto stěžovatel se vůbec nepoučil, trestní soudy ho znovu potrestaly tímtéž trestem. Krajský soud se s těmito závěry v napadeném usnesení ztotožnil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že byl mnohokrát potrestán. Přesto se nedomnívá, že dřívější rozhodnutí o výkonu zbytku všech trestů zákazu činnosti brání trestním soudům, aby dodatečně rozhodly o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu. Odvolává se na usnesení Ústavního soudu, které takovou možnost připouští.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že není vázán svými usneseními, ale nálezy, případně stanovisky pléna [srov. např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17
(N 232/87 SbNU 781), body 24 a 25].
7. Stěžovatel obsáhle cituje z usnesení ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3828/19
. V něm se skutečně uvádí, že trestní soudy mohou opakovaně rozhodovat o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti (bod 13). Proti takovému závěru se nicméně ohradil Krajský soud v Brně. Ten správně upozorňuje, že Ústavní soud tento názor vyslovil jen v jednom usnesení. Krajský soud nicméně neustal jen na tomto argumentu. Svůj odlišný názor podpořil vlastní právní analýzou a rovněž komentářovou literaturou. A ta mu dává za pravdu: pravidlo v § 91 odst. 5 trestního zákoníku se použije jen u trestu odnětí svobody [blíže Kalvodová, V.
Komentář k § 91, in: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vyd. (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 22; Púry, F. Komentář k § 91, in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1445 násl., marg. č. 7; nebo Draštík, A. Komentář k § 90, in: Draštík, A. - Fremr, R. - Durdík, T. - Růžička, M. - Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 668].
8. Lze dodat, že trestní zákoník v § 88 až § 91 jasně rozlišuje mezi podmíněným "propuštěním" z výkonu trestu (odnětí svobody), na straně jedné, a podmíněným "upuštěním" od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti (viz též nadpis oddílu sedmého: "Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce"). Ustanovení § 91 odst. 5 trestního zákoníku o podmíněném upuštění vůbec nehovoří, míří jen na opětovné podmíněné propuštění ("Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu.
Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné."). S opětovným podmíněným upuštěním od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti trestní zákoník vůbec nepočítá, nijak ho neupravuje, není tedy jasné, podle jakých pravidel by vlastně trestní soudy měly o podmíněném upuštění rozhodovat.
9. Pokud by snad Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovu argumentaci, stavěl by se tím fakticky do role jakéhosi alternativního (pozitivního) zákonodárce a přepsal by jasná slova zákona. Vytvořil by nové pravidlo, právu dosud neznámé, čímž by vybočil ze své pozice negativního zákonodárce [srov. např. nález ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01
(N 14/25 SbNU 97), část VII, bod 2].
10. Ústavní soud ani nepovažuje za neústavní rozlišování mezi druhy trestu a na ně navázanou odlišně pojatou možnost opětovného rozhodování o podmíněném propuštění (kterážto možnost se za zákonných podmínek připouští), resp. upuštění (což zákon nepřipouští). Ostatně v nálezové judikatuře lze pro tento názor, byť nepřímo, najít oporu [srov. přiměřeně nález ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 232/22
(N 59/112 SbNU 44), body 17 a 21]. Trestní soudy tak při výkladu podústavního práva nepostupovaly svévolně a svůj závěr přesvědčivě odůvodnily. V dosavadní nálezové judikatuře se kritizuje rozlišování mezi jednotlivými odsouzenými pro účely podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, nikoli rozlišování mezi odlišnými podmínkami pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a podmíněné upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti [viz též nálezy ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411), bod 32; ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 2204/17
(N 24/92 SbNU 258), bod 19; ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18
(N 116/94 SbNU 384), body 16 násl.]. Odlišnost mezi podmínkami pro podmíněné propuštění a upuštění je naopak logická a odpovídá odlišné povaze trestu odnětí svobody a zákazu činnosti.
11. Ústavní soud tak nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu