Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2024 č. j. 6 Tdo 717/2024-2184, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. ledna 2024 č. j. 14 To 158/2023-2068 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. února 2023 č. j. 1 T 43/2022-2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel byl Okresním soudem v Táboře odsouzen za spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu ve formě pomoci a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku ve formě pomoci. Stěžovatel pracoval jako zámečník a svým dvěma komplicům - hlavním pachatelům - předával informace, které se mimo jiné dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání. Šlo o informace o stavu vytipovaných objektů, číselné kódy trezorů, informace o umístění klíčů od trezorů v objektech či v jednom případě poskytnutí duplikátu klíče od trezoru. Hlavní pachatelé se poté na základě poskytnutých informací (a nástroje) za účelem krádeží vloupávali do těchto objektů. Stěžovatel též při jednom vloupání hlídal poblíž objektu a po dalším z vloupání obdržel polovinu odcizené finanční hotovosti. Celkově šlo o sedm vloupání, přičemž všechna tato vloupání spáchal první z hlavních pachatelů. Dvě z nich spáchal sám a pět z nich spáchal ve spolupachatelství s druhým hlavním pachatelem. Oba tito hlavní pachatelé byli pravomocně odsouzeni v jiném, samostatném trestním řízení (též vedeném u stejného okresního soudu a stejnou předsedkyní senátu) a trestní řízení proti stěžovateli začalo až po jejich pravomocném odsouzení. Za poskytování informací dostával stěžovatel od hlavních pachatelů finanční prostředky jako odměnu.
3. Okresní soud provedl podrobné dokazování. Vycházel z pravomocného odsuzujícího rozsudku týkajícího se hlavních pachatelů a v tomto rozsahu neopakoval dokazování a pouze provedl důkaz tímto soudním spisem. Na základě odsuzujícího rozsudku a provedeného spisu není pochyb o tom, že se trestná činnost hlavních pachatelů stala a klíčovou otázkou v nynější věci je posouzení, zda se na ní podílel i stěžovatel. Okresní soud vyslechl svědky, přičemž důležitá byla výpověď z přípravného řízení prvního z hlavních pachatelů. První hlavní pachatel je osoba nedůvěryhodná, neboť v hlavním líčení vypovídal zcela jinak, než v přípravném řízení. Jeho výpověď z hlavního líčení je plná logických mezer (dle nové výpovědi si celé obvinění stěžovatele vymyslel, aby mu policie poskytovala výhody).
4. Navzdory jeho nevěrohodnosti je jeho výpověď z přípravného řízení i tak klíčová. Tato výpověď logické mezery neobsahuje a podporují ji ostatní důkazy. Vypověděl, že stěžovatel předával hlavním pachatelům informace k vytipovaným objektům a kromě toho uvedl, že se na půdě stěžovatelova domu nacházejí ukradené šperky. Při domovní prohlídce vyšlo najevo, že šperky u stěžovatele na půdě skutečně byly a navíc nesou jeho genetickou stopu. Rovněž zde policejní orgán našel typově stejný batoh, jaký užíval první z hlavních pachatelů při vloupáních (batoh jde vidět na videozáznamech z kamer). Vinu stěžovatele podporují i dopisy, které zasílal prvnímu z hlavních pachatelů do věznice a které zjevně reagují na výpověď z přípravného řízení. Všechny vykradené objekty jsou propojené s osobou stěžovatele. Buď v nich pracoval jako zámečník (což dokazují stěžovatelovy faktury, výpisky a výpovědi), nebo v nich nakupoval. Z průběhů vloupání je patrné, že hlavní pachatelé se v objektech pohybovali s jistotou, a že měli interní informace o objektech, jejich rozložení a o jednotlivých překážkách a způsobu jejich překonání. V okolí vykradených objektů se nadto pohybovalo vozidlo, které je nápadně podobné vozidlu stěžovatele.
5. Okresní soud dovodil, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Jeho jednání je typickým příkladem pomoci k trestnému činu a lze jej hodnotit jako pokračování v trestném činu. Jím způsobená škoda se proto sčítá. Na základě charakteru trestné činnosti uložil okresní soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v délce tří roků, jehož výkon podmíněně odložil (s dohledem) na pět let, peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb po 5 tis. Kč (v celkové výši 1 mil. Kč), trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zámečnické činnosti a poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob na dobu devět let. Kromě toho uložil ochranné opatření zabrání části majetku, a to stěžovatelových finančních prostředků ve výši 72 874,494 EUR uložených na účtu zúčastněné osoby (matky stěžovatele). K účtu měl stěžovatel dispoziční právo. Tyto prostředky s největší pravděpodobností nepocházejí z legální činnosti, neboť jejich zdroj nelze dohledat. Stěžovatelovy přiznané příjmy tvoří pouze nepatrný zlomek této částky, finanční prostředky byly podezřele přeposílány z účtu na účet a směněny na eura. Jediné příjmy na účtu jsou velmi vysoké hotovostní vklady a podezřelé transfery z účtu na účet. Tvrzení, že většina prostředků na účtu je zúčastněné osoby, je nedůvěryhodná, neboť ta nemá od roku 2015 žádné prokazatelné příjmy. Okresní soud též uložil stěžovateli povinnost společně a nerozdílně s hlavními pachateli uhradit způsobenou škodu.
6. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a zúčastněná osoba odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným usnesením zamítl. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Skutečnost, že předsedkyně senátu okresního soudu předtím již rozhodovala v trestní věci hlavních pachatelů, nezakládá podjatost. Na situaci nelze analogicky užít § 30 odst. 2 až 4 trestního řádu, neboť tento výčet je taxativní. Co se týče vázanosti předchozím trestním rozsudkem, stěžovateli nebylo kladeno za vinu, že spolu s hlavními pachateli vnikal do objektů a v nich do trezorů a že by přímo odcizoval peníze a cennosti.
Případný závěr o jeho vině tak nemohl ovlivnit již dříve učiněné závěry o způsobu vniknutí do napadených objektů, rozsahu odcizených věcí a poškození a výši způsobené škody. Okresní soud proto správně uzavřel, že je v tomto rozsahu předchozími rozhodnutími v trestní věci hlavních pachatelů vázán a prováděné dokazování ve věci směřoval na zjišťování, zda se stěžovatel na trestné činnosti hlavních pachatelů popsaným způsobem účastnil jako pomocník. Krajský soud se též ztotožnil s výrokem o ochranném opatření zabrání části majetku, neboť je dán důvodný předpoklad, že určitá část majetku stěžovatele pochází z trestné činnosti.
Okresní soud rovněž správně uložil ochranné opatření dle § 102a odst. 1 trestního zákoníku, a nikoli dle § 102a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Ve věci nenastal ani jeden z taxativně vymezených případů pro vyloučení soudce z rozhodování; argumentace stěžovatele (že si předsedkyně senátu vytvořila o trestné činnosti obrázek předem) je v tomto ohledu neudržitelná, protože může vést k absurdním závěrům. Stěžovatel neuvedl, která skutková zjištění pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů a se skutkovým hodnocením polemizuje jen v obecné a konspirativní rovině.
Nebyl důvod provádět duplicitní dokazování ve vztahu k trestné činnosti hlavních pachatelů. Stěžovatel měl možnost se k pravomocným rozhodnutím vyjádřit a zpochybnit je, neboť je okresní soud jako důkaz provedl. Úmysl stěžovatele nižší soudy prokázaly a muselo mu být zřejmé, k čemu hlavní pachatelé jím poskytnuté informace užijí, a že některé překážky budou muset zdolat násilně. Trestní soudy správně hodnotily i jednání stěžovatele jako pomoc k jedinému pokračujícímu trestnému činu. Stěžovatel pomoc poskytoval prvnímu hlavnímu pachateli (který spáchal všechny útoky); je lhostejné, zda někdy přibral spolupachatele anebo páchal trestnou činnost sám.
První hlavní pachatel byl proto jednotícím prvkem série dílčích útoků posouzených jako pokračující trestný čin a není proto namístě tyto útoky štěpit na dva bloky. Nedůvodné jsou i námitky proti ochrannému opatření. Stěžovatel se dovolává jakéhosi materiálního korektivu, který je ale obsažen již ve formálních podmínkách pro užití tohoto institutu. Nižší soudy rovněž detailně vyložily, proč finanční prostředky na účtu patří stěžovateli a nikoliv jeho matce. To, že matku stěžovatele soudy označily jako zúčastněnou osobu, bylo procesně obezřetné a dbalé jejích práv.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti staví svou argumentaci na třech argumentačních okruzích. Zaprvé, trestní soudy nerespektovaly presumpci neviny a jeho vinu založily na dokazování učiněném v jiném řízení. Rezignovaly tak na provedení dokazování a zároveň nejde o případ, ve kterém jsou vázány pravomocným rozhodnutím, neboť v posuzované věci jde o stěžovatelovu vinu. Stěžovatel tak neměl na tyto závěry možnost bezprostředně reagovat. Trestní soudy navíc upravily své skutkové závěry tak, aby korespondovaly s těmi obsaženými v trestní věci hlavních pachatelů. Skutkové hodnocení trestními soudy je vnitřně rozporné, neboť klíčového svědka zároveň hodnotí jako důvěryhodného i nedůvěryhodného. Za důvěryhodné považují jen závěry usvědčující stěžovatele. Hlavní pachatelé měli podle trestních soudů od stěžovatele kód, navzdory tomu ale trezor páčili. Trestní soudy kromě toho věc hodnotily chybně i z právního hlediska, neboť pokračování dílem ve spolupachatelství a dílem v samostatném pachatelství není možné.
9. Zadruhé, ve věci jako předsedkyně senátu vystupovala soudkyně, která již dříve rozhodovala ve věci hlavních pachatelů. Formálně to není důvodem pro vyloučení, materiálně by to ale důvodem být mělo. Nedokázala rozhodovat nestranně a na věc měla předem vytvořený názor, kterému přizpůsobila způsob vedení hlavního líčení a provádění a vyhodnocování důkazů.
10. Zatřetí, z uvedených důvodů bylo na základě majetkových sankcí zasaženo i do práva stěžovatele vlastnit majetek. Neústavní je i uložení ochranného opatření zabrání části majetku. Majitelkou účtu byla zúčastněná osoba, i tak ale bylo ochranné opatření uloženo stěžovateli. Trestní soudy se s tímto argumentem nevypořádaly a jen uvedly, že přibrání zúčastněné osoby do řízení byl obezřetný a jejích práv dbalý postup. Toto nelze akceptovat, protože v každé fázi řízení musí být zřejmé, jaké je právní postavení jednotlivých stran a co je předmětem rozhodování soudu. Uložení ochranného opatření stěžovateli tak bylo překvapivé. Trestní soudy zcela opomněly účel tohoto institutu, protože se má aplikovat jen na závažnou trestnou činnost (organizovaný zločin) a nikoli na trestnou činnost běžnou, jako je tomu v tomto případě.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
12. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před trestními soudy, ty se s ní přitom již přesvědčivě vypořádaly.
13. Trestní soudy postupovaly v souladu s ústavními požadavky, vycházely-li z výsledku trestního řízení vedeného proti hlavním pachatelům. Důležité je, že trestní soudy provedly spis jako důkaz a stěžovatel měl možnost se vyjádřit k závěrům o trestné činnosti hlavních pachatelů a brojit proti nim (zejména bod 2, 4, 14, 16 a 17 rozsudku okresního soudu). Zároveň je třeba zdůraznit (jak uvedly trestní soudy), že v posuzované věci byla klíčovou otázkou účast stěžovatele na trestné činnosti hlavních pachatelů.
Jeho případná účast či neúčast na trestných činech hlavních pachatelů nemohla mít vliv na již učiněné závěry o jejich vině, neboť případná vina stěžovatele nemohla být pro tuto již vyřešenou věc jakkoli relevantní (zejména body 31 až 37 usnesení krajského soudu a body 40 až 42 usnesení Nejvyššího soudu). Trestní soudy kromě toho až na zcela výjimečné případy nemají pravomoc přezkoumávat jiná pravomocná trestní rozhodnutí a v rámci předběžné otázky jen zkoumají, zda tato rozhodnutí nabyla právní moci a případně vykonatelnosti, což trestní soudy v posuzované věci učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2023 sp. zn. 6 Tdo 1035/2023).
14. Neústavními deficity netrpí ani hodnocení věrohodnosti svědka, který je jedním z hlavních pachatelů a ani hodnocení ostatních důkazů. Trestní soudy hodnotily tohoto svědka jako nevěrohodného, protože neustále mění výpověď. Bez dalších důkazů by proto jeho výpověď neobstála, jak ostatně trestní soudy i uvádějí. Klíčové je ale to, že jeho usvědčující výpověď je podpořena dalšími důkazy, které policejní orgán v návaznosti na ni našel a které ji činí věrohodnou. Na základě výpovědi hlavního pachatele z přípravného řízení totiž policejní orgán objevil na půdě stěžovatele ukradené šperky, na kterých byla stěžovatelova genetická stopa.
Rovněž ji podporují další důkazy, jako například výpovědi ostatních svědků, dopisy stěžovatele, jeho poznámky o vykradených objektech a jistota hlavních pachatelů při provádění jednotlivých útoků na objekty (zejména body 10 až 33 rozsudku okresního soudu). Jako vnitřně rozporný se nejeví ani závěr, že hlavní pachatelé se při krádeži pokoušeli vypáčit ve zdi připevněný trezor, ke kterému ale měli kód. Trezor totiž podle informací stěžovatele neměl být přišroubovaný (ale byl), takže ho hlavní pachatelé bez vypáčení nemohli odvézt.
Na místě kód nezadávali, protože by se trezor nestihl dostatečně rychle otevřít. To je důvodem, proč ho chtěli odvézt pryč a otevřít až potom (bod 7 výroku rozsudku okresního soudu a bod 11 usnesení krajského soudu).
15. V souladu s ústavními požadavky je též hodnocení trestné činnosti stěžovatele jako pokračování v trestném činu, přičemž trestní soudy své závěry důkladně odůvodnily (bod 35 rozsudku okresního soudu, bod 43 usnesení krajského soudu a body 24 a 50 usnesení Nejvyššího soudu). Dle judikatury lze účast osoby na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu téhož hlavního pachatele za splnění dalších podmínek posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1009/2009). Ústavnost těchto závěrů nelze přesvědčivě zpochybnit. Zároveň podle § 23 trestního zákoníku odpovídá při spolupachatelství každý z hlavních pachatelů tak, jako by trestný čin spáchal sám. Je tedy lhostejné, zda část jednání spáchal hlavní účastník sám a část ve spolupachatelství s dalším hlavním účastníkem, neboť první hlavní účastník byl jednotící prvek všech jednotlivých útoků a z hlediska trestního práva je mu přičitatelné celé jednání spáchané ve spolupachatelství.
16. Nedůvodná je i námitka zpochybňující nestrannost předsedkyně senátu okresního soudu. Nejde ani o jeden z případů taxativně vymezených v § 30 trestního řádu (velmi detailně body 32 až 35 usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Proto lze rozhodnout o výjimce z této zásady jen na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým použitím § 30 odst. 2 až 4 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 5 Tvo 34/2001).
17. Trestní soudy rovněž pečlivě odůvodnily uložení ochranného opatření zabrání části majetku a v souladu s ústavními požadavky vyložily důvody, jaké je k uložení vedly. Uložení ochranného opatření odpovídá smyslu a účelu této právní úpravy. Příjmy stěžovatele jsou v hrubém nepoměru s jeho daňovými přiznáními a s dalšími osobami je podezřele převáděl mezi účty. Na účtu byly jediné příjmy podezřele vysoké vklady (desetitisícové až statisícové) či převody z jiných účtů. Stěžovatel i zúčastněná osoba se mohli ke všemu vyjádřit a prokázat legálnost těchto podezřelých příjmů, což neučinili.
Zároveň trestní soudy uvedly, proč patřily peněžní prostředky stěžovateli a nikoli zúčastněné osobě, které byla pouze majitelkou účtu, ke kterému měl stěžovatel dispoziční oprávnění. Označení matky stěžovatele jako zúčastněné osoby nelze považovat za ústavní deficit, neboť jí trestní soudy přiznaly více práv, než by jinak měla a jejich rozhodnutí v tomto smyslu nemůže být překvapivé (body 63 až 74 rozsudku okresního soudu, body 47 a 48 usnesení krajského soudu a body 51 až 54 usnesení Nejvyššího soudu).
Tím méně to pak mohlo na právech poškodit stěžovatele.
18. Trestní soudy tedy při uložení ochranného opatření zabrání části majetku postupovaly v souladu s ústavními požadavky [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17
(N 97/89 SbNU 457), body 17 až 26 či ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 14 až 30].
19. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu