Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 520/2024-2184 ze dne 17. července 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 938/2023 ze dne 28. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 237/2014 ze dne 7. září 2023 byl stěžovatel (společně se spoluobžalovaným Z. H.) uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 1 200 000 Kč (160 denních sazeb o výši 7 500 Kč).
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze po dílčí úpravě popisu skutku rozsudek obvodního soudu zrušil a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání stejného zločinu a uložil mu i stejný trest. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako generální ředitel X (X) po předchozí domluvě se svým známým, spoluobžalovaným Z. H., inicioval zpracování personálního auditu, který byl předmětem veřejné zakázky, a to i přesto, že nebyl zapotřebí. Zařídil, aby jedním z X oslovených uchazečů byl obžalovaný H. a aby parametry pro výběr nejvhodnější nabídky byly nastaveny tak, aby z přihlášených uchazečů zvítězil právě obžalovaný H. Po uzavření smlouvy o dílo nechal proplatit smluvní cenu 2 160 000 Kč, přestože věděl, že ze strany obžalovaného H. bylo odevzdáno zcela nekvalitní dílo, které nemohlo X sloužit k proklamovaným účelům, přičemž toto dílo ani nikdy neodevzdal X.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel tvrdí, že poté, co on i spoluobžalovaný H. podali odvolání, městský soud při jednání dne 14. prosince 2023 vyloučil jeho věc k samostatnému projednání a téhož dne vyhlásil rozsudek, kterým zrušil výše označený rozsudek obvodního soudu, a to v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k němu. I přesto městský soud dne 28. prosince 2023 vydal napadený rozsudek, kterým opět zrušil rozsudek obvodního soudu. Napadený rozsudek městského soudu proto považuje za nulitní. V návaznosti na argumentaci obsaženou v bodě 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu namítá, že vady mající původ v pochybení soudu, byť jen formálního charakteru, nemohou být za žádných okolností přičítány k tíži obžalovaných.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že svou jedinou výše popsanou námitku stěžovatel neuplatnil v podaném dovolání proti napadenému rozsudku městského soudu, ale až v replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání (srov. body 18 a 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Repliku přitom stěžovatel učinil až poté, co uběhla dvouměsíční lhůta, kterou § 265e odst. 1 trestního řádu určuje k podání dovolání. Sám stěžovatel tuto okolnost v ústavní stížnosti nerozporuje. Nejvyšší soud se z tohoto důvodu uvedenou námitkou v souladu s § 265f odst. 2 trestního řádu nijak podrobně nezabýval, což Ústavní soud stabilně respektuje [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1706/08
ze dne 19. února 2009 (U 3/52 SbNU 767), sp. zn. III. ÚS 2857/22
ze dne 22. listopadu 2022 či
sp. zn. IV. ÚS 2294/23
ze dne 12. prosince 2023].
9. Ústavní soud proto pouze stručně poznamenává, že nemá důvod rozporovat způsob, jakým uvedenou námitku stěžovatele vypořádal (nad rámec svých povinností) Nejvyšší soud. Ten připustil, že městský soud pochybil, když v rozsudku sp. zn. 61 To 810/2023 ze dne 14. prosince 2023 nespecifikoval, že jej ruší toliko v části týkající se obviněného H., a následně napadeným rozsudkem opět zrušil tentýž rozsudek obvodního soudu, aniž by specifikoval, že jej ruší toliko v části týkající se stěžovatele. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že se jednalo toliko o formální vadu, která neměla reálný dopad na právo stěžovatele na obhajobu, tudíž nepředstavovala porušení pravidel spravedlivého procesu.
10. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu