8 Tdo 520/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 61 To 938/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 237/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 2 T 237/2014, byl obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb, při výši denní sazby 7 500 Kč, tedy v celkové výši 1 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému společně a nerozdílně se spoluobviněným Bc. Zdeňkem Hurským uložena povinnost zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvkové organizaci, IČ 71377999, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, škodu ve výši 1 646 440 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Bc. Zdeňka Hurského.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, a to proti výroku o vině, jakož i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Odvolání obviněných směřovala proti výroku o vině, a tedy i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obou obviněných brojil taktéž proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 61 To 938/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., byl po dílčí úpravě popisu skutku shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb, při výši denní sazby 7 500 Kč, tedy v celkové výši 1 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzeným Bc. Zdeňkem Hurským zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvkové organizaci, škodu ve výši 2 160 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o osm procentních bodů, jdoucím z částky 2 160 000 Kč, přičemž obviněný je povinen tyto úroky z prodlení uhradit za dobu od 5. 11. 2014 do zaplacení. Ve věci obviněného Bc. Zdeňka Hurského bylo rozhodnuto samostatně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2024, sp. zn. 61 To 810/2023.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že po předchozí společné domluvě s již pravomocně odsouzeným obviněným Bc. Zdeňkem Hurským o tom, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jako generální ředitel Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest, IČ71377999 (dále jen „Agentura“), bude iniciovat zpracování personálního auditu, který bude předmětem veřejné zakázky, vzdor tomu, že nebyl zapotřebí, neboť Ministerstvu průmyslu a obchodu již dříve deklarovalo, že proklamovaný záměr auditu, a sice detailně proniknut do struktury Agentury, není potřebný, neboť nejsou žádoucí větší personální změny a je již připravena změna organizačního řádu Agentury k počátku roku 2011, za účelem dosažení neoprávněného zisku rovnajícímu se ceně díla, která bude stanovena ve Smlouvě o dílo a kterou poškozená Agentura jakožto zadavatel veřejné zakázky malého rozsahu s názvem „Personální audit Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest“ po uzavření Smlouvy o dílo vítězi této veřejné zakázky zaplatí, přestože oba předem věděli, že obviněný Bc.

Zdeněk Hurský jako podnikající fyzická osoba nebude schopen v potřebné kvalitě a v k tomu určeném krátkém čase podmínky uvedené ve výzvě k podání nabídek ani podmínky následně s vítězem veřejné zakázky dohodnuté ve Smlouvě o dílo splnit, obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., zařídil, aby jedním ze dne 5. 11. 2010 Agenturou oslovených uchazečů byl jeho známý obviněný Bc. Zdeněk Hurský, a současně zařídil, aby parametry pro výběr nejvhodnější nabídky byly záměrně nastaveny tak, aby zvítězil z přihlášených uchazečů právě obviněný Bc.

Zdeněk Hurský, který už v době výběru nejvhodnější nabídky, ještě před oznámením vítěze výběru nejvhodnější nabídky, začal na zakázce pracovat tím, že požádal soukromého softwarového inženýra, aby pro něj vytvořil speciální systém pro sběr dotazníků, a navíc oproti realitě ve své nabídce uváděl záměrně nepravdivé údaje v rámci prokázání své kvalifikace, aby byl vybrán, a poté, kdy dne 19. 11. 2010 oznámil obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému, že zvítězil, Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jako zástupce Agentury uzavřel s obviněným Bc.

Zdeňkem Hurským Smlouvu o dílo, v níž se mimo jiné uvádí, že zhotovitel (Z. Hurský) je s ohledem na svou mnoholetou praxi zkušeným poradcem provádějícím konzultační činnost v oblasti personalistiky, který zpracovává odborné studie v oblasti lidských zdrojů, a proto je schopen plně vyhovět požadavkům objednatele a řádně provést dílo podle specifikace ve smlouvě, zahájit provádění díla neprodleně po uzavření smlouvy a svůj závazek splnit a dílo předat do čtyř týdnů od uzavření smlouvy, současně odpovídá za jakékoli vady díla, za které Agentura zaplatí včetně DPH 2 160 000 Kč, přičemž dílo zůstane ve vlastnictví Agentury, a ačkoli oba předem věděli, že právě citovaná ujednání smlouvy neodpovídají realitě a ani je nehodlají dodržet, smlouvu téhož dne, tj. 19.

11. 2010, podepsali, přičemž dne 15. 12. 2010 obviněný Ing.

Miroslav Křížek, Ph.D., bez jakékoli kontroly a výhrady proti jeho kvalitě dílo převzal, přestože oba obvinění věděli, že je odevzdáváno zcela nekvalitní dílo, které nebude sloužit v Agentuře proklamovanému účelu, ani Agentuře nebude dáno k dispozici, stejně jako nebude dáno k dispozici Ministerstvu průmyslu a obchodu, a aniž by kvalitu díla zkontroloval, dal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., dne 16. 12. 2010 pokyn k proplacení faktury, neoznačené číslem ani variabilním symbolem, na částku 2 160 000 Kč, na bankovní účet obviněného Bc.

Zdeňka Hurského, a to svým podpisem na likvidačním listu k přijaté faktuře, na němž ale chybí podpis osoby odpovědné za věcnou správnost, následkem toho byla zmíněná částka dne 17. 12. 2010 připsána na bankovní účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, poté obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., s dílem nakládal jako se svým majetkem, Agentuře ho nikdy neposkytl, v nezjištěný den ho převezl do svého bydliště, nevrátil ho, ani když věděl, že je hledáno, a obviněný Bc. Zdeněk Hurský tvrdil, že celé dílo zničil včetně aplikace vytvořené pro zpracování kompetenčních profilů,

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že obecné soudy nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 2 T 237/2014, byli obvinění Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., a Bc. Zdeněk Hurský podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 2 ZT 139/2014, pro skutek, jímž se měl obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D. dopustit zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněný Bc. Zdeněk Hurský zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest odkázána se svých nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, a to proti zprošťujícímu výroku v neprospěch obou obviněných. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 61 To 185/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po zrušení a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 T 237/2014, tak, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., byl uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Bc. Zdeňka Hurského. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině i trestech, oba obvinění, kteří svá odvolání zaměřili rovněž proti výrokům o vině i trestu, jakož i poškozená příspěvková organizace, která odvoláním brojila proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 127/2016, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 237/2014, opětovně tak, že obvinění Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., a Bc. Zdeněk Hurský byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství sp. zn. 2 ZT 139/2014. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti posledně označenému rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, a to v neprospěch obou obviněných proti zprošťujícímu výroku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 61 To 326/2020, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 237/2014, rozhodl tak, že obvinění Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., a Bc. Zdeněk Hurský byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství sp. zn. 2 ZT 139/2014 a poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal odvolání i proti tomuto rozsudku, a to opět v neprospěch obou obviněných proti zprošťujícímu výroku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To 190/2021, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (ad I.) a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (ad II). Po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 v novém složení senátu rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 2 T 237/2014, tak, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, při výši denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému společně se spoluobviněným Bc. Zdeňkem Hurským uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest škodu ve výši 2 160 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Bc. Zdeňka Hurského. Proti označenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, a to proti výrokům o vině, jakož i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině i trestech. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 446/2022, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. V dalším řízení soudy rozhodovaly tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 61 To 938/2023, podal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje po subjektivní ani objektivní stránce zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením existuje extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

6. Předně vytkl, že soudy obou stupňů se důsledně neřídily ustanovením § 220 odst. 1, 2 tr. ř. a nedodržely totožnost skutku a že při svém rozhodování nepřihlížely jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a neopíraly se o důkazy, které byly předloženy a provedeny. Zatímco v obžalobě je tvrzeno, že po vzájemné dohodě se spoluobviněným nebylo nic vyhotoveno a účelem jejich jednání bylo nevytvořit personální audit, pak v rozsudku je popsáno jakési jednání, které měl dovolatel učinit se spoluobviněným, ačkoliv v tomto smyslu nebyly provedeny žádné důkazy. V obou rozsudcích je popsán jen průběh výběrového řízení na tuto zakázku, aniž by bylo specifikováno, v čem údajně mělo toto podvodné jednání spočívat. Totožnost skutku není podle dovolatele zachována ani v případě následku. Soudy obou stupňů se zásadním způsobem liší ohledně případné vzniklé škody, a navíc jsou v rozporu se závěry znalce slyšeného v hlavním líčení. Znalec stanovil ve svém písemném podání hodnotu auditu na částku 513 560 Kč, v hlavním líčení uvedl, že hodnota auditu je podstatně vyšší, a to okolo 1 000 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že hodnota auditu je 513 560 Kč, odvolací soud však stanovil nulovou hodnotu z důvodu, že audit nebyl potřebný, přičemž opomněl důkazy, které hovořily o tom, že takový postup byl v Agentuře standardní, zvláště když na nejvyšší post nastupovala osoba z oblasti mimo Agenturu. Pominul také, že personální audit byl odvezen z Agentury řidičem dovolatele až dva roky po jeho zhotovení, kdy již audit měl nulovou hodnotu, neboť mezi tím došlo ke změnám v Agentuře. Vytkl, že popis skutku v obžalobě se liší nejen s výrokem rozsudku soudu prvního stupně, ale také s výrokem odvolacího soudu.

7. Dále měl za to, že se soudy obou stupňů důsledně nevypořádaly s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř., neboť případná majetková škoda nebyla zjištěna v souladu s provedenými důkazy a v souladu se znaleckým posudkem a výslechem znalce. Zdůraznil, že škoda je základním znakem skutkové podstaty u trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jak u škody, tak i u obohacení je třeba samostatně zkoumat a posuzovat jejich naplnění co do výše i doby, kdy k nim dojde (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1327/2018). Z navržených a provedených důkazů je zřejmé, že provádění personálních auditů v Agentuře a i v jiných subjektech je naprosto standardní, přičemž obviněný se musel seznámit s personálním obsazením Agentury, kompetencemi vedoucích pracovníků, organizační strukturou aj., když do Agentury nastoupil. Opět připomněl, že hodnota auditu se zásadním způsobem liší, přičemž odvolací soud ji stanovil v rozporu se všemi provedenými důkazy. Za podstatné považoval, že ani jeden ze soudů neodečetl od způsobené škody DPH, ačkoliv je nepochybné, že Agentuře mohla vzniknout škoda pouze ve výši vysoutěžené částky, tj. 1 850 000 Kč. DPH nemůže být škodou Agentury, neboť tato byla buďto finančním úřadem vrácena nebo ji odečetla od DPH, které v daném období odváděla. Jelikož obviněný Bc. Zdeněk Hurský DPH ve výši 310 000 Kč státu odvedl, nemůže být poškozen ani stát. 8. Dovolatel uvedl, že z provedených důkazů vyplývají minimálně dvě skutkové verze. Verze učiněná soudy nižších stupňů však nemá oporu v provedeném dokazování, ani jedno z tvrzení odvolacího soudu není pravdivé, spočívá na nepodložených úvahách, navíc z něj není zřejmé, v čem spočíval úmysl obviněného spáchat trestný čin. Druhá verze (tj. verze obviněných, kterou připomněl) je jednodušší a vychází z běžných standardů. Zdůraznil, že žádný z provedených důkazů neospravedlňoval zvýhodnění jedné z těchto verzí, přičemž pokud zůstává nejistota i po hodnocení důkazů, pak musí být uplatněno pravidlo in dubio pro reo. Zdůraznil, že v trestním řízení musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti které se řízení vede, také musí být jednoznačně zjištěno, že se skutek stal a že odsouzená osoba je skutečným pachatelem, nebo se na páchání podílela (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05). Závěrem uvedl, že je možné, že nebyl důsledný, pokud jde o personální audit, a možná měl nechat přezkoumat jeho kvalitu někým dalším, signály o nějakých nedostatcích tohoto výstupu však neměl a pro jeho potřeby byl audit vyhovující. Mohl se tak možná dopustit přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku, nicméně žádného pochybení si není vědom.

9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 T 237/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 938/2023, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem připomněla dosavadní řízení a dovolací argumentaci dovolatele. Konstatovala, že ačkoliv obviněný uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., některé jeho námitky spadaly pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stran námitky týkající se absence totožnosti skutku uvedla, že k zachování totožnosti skutku stačí pouze částečná totožnost jednání či následku v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.

Zcela se ztotožnila s argumentací odvolacího soudu, který se předmětné námitce již podrobně věnoval. Zdůraznila, že podstatou jednání, pro které byla podána obžaloba a pro které byli oba obvinění posléze odsouzeni, je vzájemná dohoda obviněných na tom, že neoprávněně vyvedou majetek z vlastnictví poškozené za nepotřebný personální audit, přičemž původně byl předpoklad, že tento nebyl odevzdán vůbec, avšak v průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že byl odevzdán materiál s označením personální audit, avšak se jednalo o nekvalitní dílo, které nemohlo sloužit proklamovanému účelu.

Dohoda spočívala v tom, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., tento audit zadá a na základě klamavých informací vyhraje výběrové řízení obviněný Bc. Zdeněk Hurský, a poté, co se tak stalo, uzavřeli tito Smlouvu o dílo, obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jménem poškozené, ač věděli, že její podmínky obviněný Bc. Zdeněk Hurský nehodlá a ani nemůže splnit. Po odevzdání nekvalitního díla dal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., pokyn k proplacení faktury za 2 160 000 Kč z majetku poškozené. Uzavřela, že ve věci je tedy jednoznačně zachována jak částečná totožnost jednání, tak zcela totožný následek, jímž bylo zmenšení majetku poškozené o 2 160 000 Kč. V usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných je jim kladeno za vinu způsobení škody v této výši, v obžalobě je výše škody popsána jako škoda ve výši ceny předmětné zakázky, která byla 2 160 000 Kč, což je i škoda vyplývající z dovoláním napadeného rozsudku.

11. Jde-li o námitky obviněného týkající se zjištěných skutkových okolností, které podle něj nevyplývají z provedených důkazů, pak státní zástupkyně uvedla, že tyto by mohly být podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen za předpokladu existence tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s provedenými důkazy. V daném případě se o extrémní rozpor nejedná, protože v průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že Bc. Zdeněk Hurský byl mezi třemi subjekty přímo oslovenými poškozenou v rámci výběrového řízení, i že na plnění zakázky začal pracovat dříve, než vyhrál výběrové řízení. Rovněž bylo prokázáno, že tento obviněný v rámci výběrového řízení uváděl nepravdivé skutečnosti a že jím posléze odevzdané dílo nesplňovalo požadavky stanovené na dílo Smlouvou o dílo, čehož si musel být vědom, a přesto nárokoval smluvenou odměnu za odevzdané dílo. Bylo též prokázáno, že k tomu, aby mohl takto postupovat, nutně od počátku potřeboval úmyslnou spolupráci obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., kterého velmi dobře znal a který jako jediný z osob pracujících pro poškozenou, které znal, měl jako statutární orgán reálný vliv na její jednání. Právě on nechal jím vystavenou fakturu posléze proplatit, aniž by se předtím pokusil kvalitu díla zkontrolovat, a to tím že vydal pokyn osobě, která měla dispoziční oprávnění a kterou uvedl v omyl, že je hrazeno za řádné dílo.

12. K námitkám stran naplnění subjektivní stránky uvedla, že o úmyslu obviněného svědčí souhrn skutečností uvedených ve výroku rozhodnutí od počátku vzniku záměru zadání personálního auditu, přes jeho zadání, uzavření Smlouvy o dílo a převzetí díla bez jeho řádné kontroly a udělení pokynu k proplacení faktury vystavené Bc. Zdeňkem Hurským. Svědčí o tom i skutečnost, že se obviněný Bc. Zdeněk Hurský neobával odevzdat zcela nekvalitní dílo, a zároveň skutečnost, že následně byl audit utajován a posléze i odvezen, byť s časovým odstupem, ze sídla poškozené. O nedbalostním jednání obviněného by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by zde nebyly současně předchozí popsané okolnosti v souvislosti se zadáním personálního auditu.

13. Nepřisvědčila ani námitce dovolatele, že z popisu skutku nevyplývá, kdo, kdy, s kým, jakým úmyslným protizákonným jednáním, čeho a s jakým následkem se měl dopustit. Konstatovala, že je sice pravdou, že mnohem pregnantněji bylo zejména úmyslné podvodné jednání obou obviněných popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen napadeným rozsudkem soudu odvolacího, přesto ačkoli skutková věta rozsudku odvolacího soudu nepoužívá přímou citaci zákona o uvedení někoho v omyl, popisuje uvedení jiného v omyl popisem konkrétního způsobu jednání obviněných.

Uvedla, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku zachycuje minimálně podíl obou obviněných na způsobení škody podvodným jednáním spočívajícím v pokynu Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., k proplacení faktury Bc. Zdeňka Hurského, a to po předchozí vzájemné dohodě s Bc. Zdeňkem Hurským, který tuto fakturu vystavil. Je pravdou, že Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jednal jako statutární orgán poškozené, nicméně již v minulosti bylo judikaturou dovozeno, že poškozenou právnickou osobu lze uvést v omyl, byť její statutární orgán v omylu nejedná, pokud je v omyl uveden jiný zaměstnanec, který je za ni oprávněn provést majetkovou dispozici.

Takovým zaměstnancem je i osoba s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu poškozené, která reálně z pokynu statutárního orgánu zadala příkaz k bankovnímu převodu částky 2 160 000 Kč na účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, neboť se mylně na základě úmyslného jednání obviněného domnívala, že se jedná o úhradu řádného plnění ve prospěch poškozené. Ing. Miroslav Křížek, Ph.D. tím, že jednal z pozice generálního ředitele a bez podpisu další osoby, která by odpovídala za věcnou správnost (ačkoli k tomu byl oprávněn), úmyslně znemožnil osobě oprávněné disponovat majetkem poškozené zjistit, že nebyly splněny podmínky k proplacení předmětné faktury.

Popis skutku tak obsahuje popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jak byl kvalifikován dovoláním napadeným rozsudkem. Státní zástupkyně dodala, že význam má i uvedení záměrně nepravdivých údajů v nabídce Bc. Zdeňka Hurského, která byla předložena k rozhodnutí výběrové komisi. Ke vzniku škody tak vedl řetězec jejich vzájemného úmyslného podvodného jednání.

14. Státní zástupkyně se ztotožnila s argumentací odvolacího soudu i co do závěru, že za obviněnými způsobenou škodu je namístě považovat celou jimi vylákanou částku, nesníženou o znalcem stanovenou hodnotu odevzdaného díla, protože od počátku bylo úmyslem obviněných vylákat právě tuto částku, přičemž odevzdané dílo mohlo mít pro poškozenou jen velmi omezený přínos, reálně sloužilo pouze osobním potřebám obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., a protože s ohledem na jeho nízkou kvalitu bylo odůvodnitelné v souladu s uzavřenou Smlouvou o dílo převzetí auditu odmítnout. Zdůraznila, že výsledky tohoto díla byly ve vztahu ke třem zaměstnancům cíleně zkreslené a u všech zaměstnanců byly hodnoceny i kompetence, k jejichž hodnocení však obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému prokazatelně scházely podklady. Skutečnost, že obviněného Bc. Zdeňka Hurského vypracování předloženého díla stálo nějaké úsilí, neznamená, že výsledky jeho díla byly jakkoli využitelné poškozenou, čehož si s ohledem na kvalitu díla musel být vědom. Soud přitom není při úvahách o tom, co představuje škodu vzniklou poškozené, vázán názorem znalce na hodnotu odevzdaného díla, neboť se jedná o právní otázku.

15. K dovolatelem vznesené otázce, zda součástí posouzení výše způsobené škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku má být i daň z přidané hodnoty, uvedla, že podle konstantní judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1184/2005) se daň z přidané hodnoty do této škody započítává. Skutečnost, zda poškozené vznikne nárok na náhradu škody včetně daně z přidané hodnoty, proti čemuž směřovala další námitka obviněného, pak závisí na tom, zda sama poškozená byla plátkyní daně z přidané hodnoty a zda jí skutečně vznikl nárok na odpočet takto zaplacené daně z přidané hodnoty. Poznamenala, že z veřejně dostupných zdrojů je však patrno, že poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvková organizace, se plátcem daně z přidané hodnoty stala až v roce 2017, tj. sedm let po spáchání skutku, námitky v tomto směru jsou tak zcela irelevantní.

16. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

17. Dovolatel zaslal Nejvyššímu soudu k vyjádření státní zástupkyně repliku, v níž konstatoval, že ve vyjádření je víceméně konstatován názor odvolacího soudu bez ohledu na důvody, které dovolatel uvedl ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. K totožnosti skutku uvedl, že obžaloba vytýkala, že personální audit nebyl vůbec vypracován, kdežto v řízení bylo prokázáno, že vypracován byl, proto nedošlo ani k částečné totožnosti jednání. K následku uvedl, že tvrzení, že audit neměl žádnou hodnotu, je účelové, neboť tento hodnotu měl, jak potvrdil i znalec, kdy audit byl vytvořen pro jeho potřebu jakožto nově nastupujícího generálního ředitele. Neztotožnil se ani s postojem státní zástupkyně k jeho výhradám vůči skutkovým zjištěním, které státní zástupkyně neshledala důvodnými (např. to, že měl být jediný, koho ve společnosti obviněný Bc. Zdeněk Hurský znal). Další tvrzení státní zástupkyně označil za nepřesná. Podle dovolatele je naprosto nerozhodné, jaké subjekty byly přímo osloveny poškozenou v rámci výběrového řízení, neboť řízení bylo veřejné a mohl se ho účastnit nekonečný počet subjektů, z nichž kdokoliv mohl podat podstatně výhodnější nabídku. V důkazech nemá podle dovolatele oporu ani tvrzení, že si byl vědom nedostatků předloženého díla a toho, že reálně nebude sloužit poškozené, ale jeho osobním potřebám. Zdůraznil, že dílo nemělo sloužit jeho osobním potřebám, ale potřebám generálního ředitele seznámit se se strukturou a fungováním Agentury, přičemž výběrové řízení probíhalo řádně v rámci zákona bez jeho osobní účasti (vyjma podpisu faktury).

18. Závěrem repliky obviněný uplatnil i procesní námitku, že odvolací soud, který při svém jednání dne 14. 12. 2023 vyloučil věc dovolatele k samostatnému projednání, téhož dne vyhlásil rozsudek, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nikoliv jen ve vztahu ke spoluobviněnému Bc. Zdeňkovi Hurskému, ale i ve výroku o vině a trestu obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D. Přesto dne 28. 12. 2023 tentýž soud vydal naprosto totožný rozsudek, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně v řízení o jeho odvolání. Dovolatel vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud dne 14. 12. 2023 nezrušil napadený rozsudek jen ve vztahu ke spoluobviněnému Bc. Zdeňkovi Hurskému, a rozhodnutí odvolacího soudu z 28. 12. 2023 považoval z tohoto důvodu za nulitní, neboť bylo rozhodováno na základě již zrušeného rozsudku.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že obviněný podal dovolání dne 13. 3. 2024, výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje po subjektivní ani objektivní stránce zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením existuje extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Z použité formulace a odkazu na existenci extrémního nesouladu podle judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci i dovolací argumentaci obviněného se lze opodstatněně domnívat, že dovolatel ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu (resp. ve zjevném rozporu) s obsahem provedených důkazů.

22. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str. 4–46, body 3.– 125. rozsudku soudu prvního stupně, str. 10–20, body 9.–28.

rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

23. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním dovolatel konkrétně namítal zejména to, že hodnota personálního auditu a z toho vyvozená škoda byly učiněny v rozporu s provedenými důkazy, tj. odborným vyjádřením a výpovědí znalce před soudem. Takové námitce však nelze přisvědčit. Podle Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu o nulové hodnotě předmětného personálního auditu pro poškozenou Agenturu odpovídá závěrům odborného vyjádření a výpovědi jednoho ze znalců (doc. Ing. Mgr. Jakuba Procházky, Ph.D.), jakož i dalším provedeným důkazům.

Odvolací soud opodstatněně nepovažoval za předmětné zabývat se cenou personálního auditu vypracovaného obviněným, jejíž odhad znalci činili. Za podstatnou naopak považoval hodnotu tohoto personálního auditu pro poškozenou Agenturu, která zakázku učinila a zaplatila. Hodnotu tohoto auditu, nikoliv tedy jeho cenu, pak stanovoval odvolací soud sám s ohledem na různé důkazy, zejména tedy odborné vyjádření a výpověď znalce ohledně kvality auditu a možnostech jeho využití, kdy zpracovatelé vyjádření konstatovali málo kvalitní výstupy s malou přidanou hodnotou pro organizaci pro jejich stručnost a nedostatečné odůvodnění, množství překlepů a pravopisných chyb i nesrozumitelnost, nepřesnosti a nedostatky výstupů, chybné a nepřesné používání odborné terminologie, kvalitu přípravy 360 stupňové zpětné vazby, definování kompetencí pouze názvy, posouzení 19 kompetencí, přestože učiněné dotazníky měřily pouze 13 kompetencí, aj.

Nelze pominout, že znalci sice konstatovali, že předmětný obsah listin lze považovat za výstup z personálního auditu, zdůraznili však, že tento obsahuje významné odborné i formální nedostatky, a uzavřeli, že podle jejich názoru by bylo odůvodnitelné tento audit v souladu s uzavřenou Smlouvou o dílo převzetí výstupů v předložené kvalitě odmítnout. Tomuto důkazu tak zcela odpovídá závěr soudu o tom, že výstup Bc. Zdeňka Hurského, který podal jako personální audit, neměl kvalitu a nesplňoval podmínky, které byly objednatelem oficiálně požadovány.

Hodnotu personálního auditu pro poškozenou Agenturu pak odvolací soud hodnotil také s ohledem na výpověď svědka A. R., který byl v roce 2010 zaměstnán u auditní společnosti Ernst & Young a vyjadřoval se v obecnosti ke způsobům, metodám a efektivnosti zpracování personálních auditů (z níž vyplynulo, že požadovaný personální audit by nebylo možno s kvalitním výstupem stihnout v rámci 4 týdnů, navíc je-li zpracovatelem jedna osoba), dále s ohledem na potřebnost daného personálního auditu pro společnost v době jeho zadání a okolnosti jeho zadání, ale i s ohledem na výpovědi svědků, zaměstnanců poškozené společnosti v inkriminované době (např. M.

M., M. K., P. R.), z nichž vyplynulo, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., zpracovaný personální audit jiným osobám ve společnosti k užití nepředal, neposkytl jej ani personálnímu oddělení, který by jeho závěry uvítal, poškozené Agentuře jej ani nenechal a naopak jej nechal odvézt k sobě domů, zcela ho tak odňal z dispozice poškozené, a zejména na jeho základě nečinil ve společnosti žádné změny.

Z provedeného

dokazování zřetelně vyplynulo, že jediným účelem objednaného personálního auditu bylo vyvedení finančních prostředků pro Bc. Zdeňka Hurského a získání zkreslených podkladů pro mocenské boje v rámci společnosti, tedy jako podklady držené v neprospěch některých manažerů. Ačkoliv tedy obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., tvrdil, že tento audit měl sloužit pro něj ve funkci generálního ředitele, pro organizační účely a případné potřebné personální změny, z výpovědi Ing. Martina Kocourka, který byl v inkriminované době ministrem průmyslu a obchodu a který Ing.

Miroslava Křížka, Ph.D., jmenoval do funkce generálního ředitele poškozené Agentury, však vyplynulo, že při uvedení do funkce se domluvili, že žádné zásadní změny ministr v Agentuře nechce. Tato zástěrka, pro kterou měl být podle tvrzení obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., personální audit pro společnost hodnotný, tak byla evidentně nepravdivá a ve skutečnosti mělo být jeho potenciální využití čistě osobní v rámci mocenských bojů a zejména pak pro vyvedení finančních prostředků. Obviněný Ing.

Miroslav Křížek, Ph.D., tak uvedl poškozenou agenturu v omyl už ohledně potřebnosti personálního auditu pro prospěch poškozené Agentury a potřebnosti a užitečnosti jeho zadání jako veřejné zakázky, když věděl, že ve skutečnosti takový audit k jejímu užitku nebude, když nejsou žádoucí a nebudou schváleny žádné velké personální změny, a že navíc audit nebude zpracován kvalitně a tak, aby odpovídal realitě. Už jen z účelu, k jakému byl či měl být tento personální audit užit, ale pak i s ohledem na jeho kvalitu a zkreslenost některých jeho výstupů vůči různým osobám je zjevná jeho nulová hodnota pro poškozenou.

Jelikož Agentura z daného personálního auditu ničeho nezískala, naopak jeho zadání a zpracování bylo učiněno v rámci podvodného jednání obviněných Bc. Zdeňka Hurského a Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., je nutno za škodu považovat celou částku, kterou za něj poškozená zaplatila, jak správně dovodil i odvolací soud.

24. Hájil-li se dovolatel opakovaně tím, že personální audit zadával toliko za účelem obeznámení se s personálním obsazením Agentury, kompetencemi vedoucích pracovníků, organizační strukturou aj., když do Agentury nastoupil jako generální ředitel, což je postup zcela standardní, pak je nutno zdůraznit, že jím proklamovaná skutková verze je zcela v rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování. V případě, že by dovolateli šlo skutečně o obeznámení se s personálním obsazením a kompetencemi vedoucích pracovníků aj., nechal by zpracovat objektivní a kvalitní personální audit a nezasadil by se o to, aby výběrové řízení na zakázku personálního auditu, kterou měl navíc vypracovat v nereálné době 4 týdnů, vyhrál Bc.

Zdeněk Hurský, který k vypracování tohoto auditu neměl dostatečné kompetence a zkušenosti. Rozhodně by pak neměl žádný problém tento personální audit předat vedoucím a personálnímu oddělení poškozené, kterým by mohl být ku prospěchu, jeho věcnou správnost by nechal řádně zkontrolovat kompetentní osobou, a neměl by ani důvodu spěchat na proplacení faktury za tuto zakázku, a to aniž by došlo k předmětné věcné kontrole předaného personálního auditu. Nadto by netvrdil, že chce na základě tohoto auditu činit vhodné personální změny, když žádné změny si ministr průmyslu a obchodu nepřál, čehož si byl obviněný dobře vědom.

Z uvedeného objektivně zjištěného jednání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., je tak jednoznačné, že personální audit, který si nechal vypracovat, neměl sloužit k oficiálnímu výkonu funkce generálního ředitele a být pro poškozenou Agenturu přínosem. Ve světle všech důkazů a z nich vyplývajících skutečností i ve vztahu k jednání Bc. Zdeňka Hurského a provázanosti jejich jednání je bez důvodných pochybností zjevná správnost právě té verze skutkového děje, k jaké dospěl odvolací soud, a to že obvinění jednali ve vzájemné dohodě za účelem neoprávněného vyvedení finančních prostředků ve výši 2 160 000 Kč od poškozené Agentury za velice nekvalitní a zkreslený personální audit, který ve skutečnosti neměl a nemohl sloužit poškozené ani prostřednictvím výkonu funkce generálního ředitele.

25. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

26. Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

27. Dovolatel též vytkl, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje po subjektivní ani objektivní stránce zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, tj. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dovolatel ve svém podání nespecifikoval žádný konkrétní nedostatek, v němž by měla být spatřována absence jakéhokoliv znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a ve skutečnosti své dovolání založil toliko na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a na své vlastní verzi skutkového děje. S jistou mírou tolerance by se pod tento dovolací důvod daly podřadit ty námitky dovolatele, jimiž namítal způsob výpočtu způsobené škody a případně naznačoval možnost posouzení jeho jednání jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku.

28. Tvrzení obviněného, že jeho jednání bylo pouhým výsledkem jeho nedůslednosti, pokud jde o personální audit, kdy připustil, že měl nechat přezkoumat jeho kvalitu někým dalším, bylo provedeným dokazováním vyvráceno, proto je nutno odmítnout i dovolatelem vznesenou možnost kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato zcela neodpovídá skutkovým zjištěním, k nimž soudy nižších stupňů dospěly a z nichž vychází také dovolací soud.

29. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, pro účely tohoto zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě značná) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

30. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku se naopak dopustí, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu.

31. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, úmysl eventuální]. Naproti tomu nedbalostní zavinění vymezuje trestní zákoník při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

32. Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný nejednal v žádné z uvedených forem nedbalosti, naopak od počátku jednal zcela úmyslně, a to s cílem neoprávněného vylákání částky 2 160 000 Kč z majetku poškozené Agentury k obohacení Bc. Zdeňka Hurského. Obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., věděl, že skutečnosti, které poškozené Agentuře uvádí, jsou nepravdivé (věděl, že personální audit, tak jak ho zadával, není pro jeho výkon generálního ředitele v dané době potřebný, neboť od uvedení do funkce věděl, že nejsou žádány personální změny, také si byl vědom toho, že Bc.

Zdeněk Hurský nemá zkušenosti a kompetence k vypracování personálního auditu, a to dokonce v rámci 4 týdnů, a že odevzdaný audit není věcně správný, když v něm byly zkresleny skutečnosti týkající se některých manažerů tak, aby mu poskytovaly podklady pro případné mocenské boje uvnitř Agentury), přesto je poškozené uvedl, a to s cílem získání prostředků od agentury k obohacení Bc. Zdeňka Hurského. O jeho (přímém) úmyslu (§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) porušit své povinnosti v rámci výkonu funkce generálního ředitele, uvést poškozenou Agenturu (její zaměstnance) v omyl ohledně podstatných skutečností a neoprávněně vyvést finanční prostředky k obohacení Bc.

Zdeňka Hurského svědčí i soudy dovozená existence dohody obou obviněných na uvedení agentury v omyl ohledně podstatných skutečností a vyvedení finančních prostředků ve výši 2 160 000 Kč, která tedy směřovala od počátku zcela přímo k tomuto (nakonec i způsobenému) následku. Tato samotná dohoda je pak zjevná z provázanosti jednotlivých kroků obou obviněných, bez níž by jednání ani jednoho z obviněných nebylo logické. Pro úplnost je třeba dodat, že co do podvodného jednání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D.

nutno souhlasit se státní zástupkyní, že ten jako statutární orgán poškozené příspěvkové organizace sice nejednal v omylu, což však neznamená, že poškozená nebyla uvedena v omyl, jelikož v omyl byl uveden jiný zaměstnanec, který je za ni oprávněn provést majetkovou dispozici. Takovým zaměstnancem je i osoba s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu poškozené, která reálně z pokynu statutárního orgánu zadala příkaz k bankovnímu převodu částky 2 160 000 Kč na účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, neboť se mylně na základě úmyslného jednání obviněného domnívala, že se jedná o úhradu řádného plnění ve prospěch poškozené.

33. I přes úmyslné porušení povinností v rámci svého postavení jako generálního ředitele poškozené Agentury tak nelze uvažovat ani o přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., nespočívalo toliko v porušení takové povinnosti, ale v řadě podvodných jednání, oklamávání poškozené, jimiž od počátku směřoval nejen ke způsobení škody poškozené, ale zejména k obohacení Bc. Zdeňka Hurského. Na rozdíl od skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tak ustanovení o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku nevystihuje komplexně povahu a podstatu klamavého jednání obviněného v celé jeho šíři, jakož i jeho společenskou škodlivost.

34. Uvedený závěr vyplývá i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 302/2001, z něhož se podává, že ustanovení o trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku je obecně subsidiárním ustanovením ve vztahu k těm trestným činům proti majetku, u nichž dochází nejen ke způsobení škody na cizím majetku, ale současně též k obohacení pachatele či jiné osoby a kdy právě toto obohacení na úkor cizího majetku je podstatou a smyslem jednání pachatele. Ustanovení § 220 tr. zákoníku tak směřuje k postižení jednání, kterým vzniká škoda v důsledku porušení smluvně převzaté povinnosti pečovat o cizí majetek, a nikoliv k postihu takového jednání, kterým pachatel sebe nebo jiného současně ke škodě tohoto majetku obohatí.

35. Pokud jde o námitky stran stanovení výše škody, pak lze připomenout, že v této trestní věci podle skutkových zjištění škodu představuje částka 2 160 000 Kč, na jejíž plnění ze strany poškozené agentury Bc. Zdeněk Hurský neměl nárok, protože k jejímu vyplacení došlo na základě několika na sebe navazujících podvodných jednání ze strany Bc. Zdeňka Hurského a obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D. Obvinění poškozenou Agenturu uvedli v omyl řadou podvodných jednání, která ji vedla k vyhlášení výběrového řízení, k uzavření smlouvy o dílo i k vyplacení faktury za předmětné dílo, přičemž je evidentní, že poškozená Agentura by při znalosti pravých skutečností (tj. nepotřebnosti personálního auditu, účelu, k jakému měl být užit, kompetencích Bc.

Zdeňka Hurského a kvalitě odevzdaného personálního auditu), ohledně nichž byla uvedena v omyl, dané kroky neučinila. Zejména je pak zjevné, že poškozená Agentura měla za předpokladu potřebnosti personálního auditu zájem na vypracování a uhrazení toliko kvalitně zpracovaného auditu, proto je nepodstatné, jakou cenou by bylo možno hodnotit nekvalitní audit vypracovaný Bc. Zdeňkem Hurským v podobě, v jaké ho poškozené předal, když navíc bylo prokázáno, že v dané podobě by bylo možno jeho převzetí v souladu se smlouvou o dílo odmítnout.

Jinými slovy, pokud by poškozená věděla, že Bc. Zdeněk Hurský nemá proklamované zkušenosti a kompetence zvládnout vypracovat kvalitní personální audit ve 4 týdnech, pak by tento veřejnou zakázku nevyhrál a Agentura by s ním smlouvu o dílo neuzavírala a neuhradila mu fakturu za nekvalitní a věcně nesprávný personální audit, a to v žádné jeho výši. Z těchto důvodů je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že za škodu je v projednávaném případě nutno považovat celou částku, kterou poškozená Agentura Bc.

Zdeňku Hurskému za předmětný personální audit vyplatila, tj. 2 160 000 Kč.

36. Dovolateli nelze přisvědčit ani v názoru, že soudy měly od způsobené škody odečíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty. K tomu je možné přisvědčit postupu odvolacího soudu, který při vyčíslení škody respektoval platnou judikaturu. Z veřejně dostupných informací (registru DPH v portálu moje daně vedeného ministerstvem financí) vyplývá, že poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvková organizace, je plátcem DPH až ode dne 14. 3. 2017, což znamená, že v době, kdy došlo k uhrazení faktury Bc. Zdeňku Hurskému (prosinec roku 2010), plátcem DPH nebyla a nemohla si tuto částku odečíst ani jí nemohla být finančním úřadem vrácena, majetek poškozené agentury se tak zcela prokazatelně snížil o celou částku, kterou Bc. Zdeňku Hurskému na základě podvodných jednání obviněných uhradila, tj. o částku 2 160 000 Kč, která zahrnuje i DPH. Otázka případného daňového odpočtu poškozeného jako plátce DPH, jemuž je přiznána náhrada škody, je výlučně věcí vztahu mezi ním jako plátcem této daně a správcem daně a stojí mimo rámec trestního řízení, pro které zůstává rozhodným zjištěná celková výše škody způsobená v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním pachatele, tedy včetně daně z přidané hodnoty, a způsob jejího zohlednění jak ve výroku o vině, tak i v navazujícím výroku o náhradě škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1233/2011, přiměřeně i jeho usnesení ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1126/2016). Při stanovení výše škody na věci podle § 137 tr. zákoníku se tak za splnění dalších podmínek vychází z ceny věci včetně daně z přidané hodnoty (rozhodnutí publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně se zpravidla postupuje i při ukládání povinnosti nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. Případné daňové odpočty, dvojí úhrady téže daně a další instituty vyplývající z daňových předpisů se při stanovení výše škody ani při ukládání povinnosti k její náhradě v adhezním řízení nezohlední (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 Tdo 3/2023, uveřejněné pod č. 28/2023 Sb. rozh. tr.).

37. Jednání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., popsané ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu tak bylo správně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku).

38. K námitce, že se soudy obou stupňů důsledně neřídily ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, a nedodržely tak totožnost skutku o němž rozhodovaly vůči podané obžalobě, je vhodné nejprve předeslat, že takto formulovaná procesní argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož je však Nejvyšší soud vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručené ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), přezkoumal proto námitku obviněného a zjistil, že k namítanému pochybení a porušení spravedlivého procesu nedošlo.

39. V obecné rovině lze nejprve připomenout, že pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech

(více k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující;

JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.

10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem.

V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit.

Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp.

v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021).

40. Teoretickými problémy spojenými s otázkou totožnosti skutku se vcelku zevrubně v odůvodnění svého rozsudku zabýval už odvolací soud. V konkrétním případě akcentoval, že v celém průběhu trestního řízení je držena linie de facto totožných jednání vedoucích od sjednání předchozí dohody s cílem prostřednictvím výběrového řízení a smlouvy o dílo vyvést z majetku poškozené na základě jejího oklamání částku ve výši 2 160 000 Kč, až k jejímu vyvedení na účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského (body 7., 8., 10. a 11. rozsudku).

41. Ani dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že úprava skutkových zjištění soudy nižších stupňů oproti obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 2 ZT 139/2014, znamenala, že nebylo rozhodnuto o totožném skutku. V rámci popisu skutku v žalobním návrhu se měl obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněný Bc.

Zdeněk Hurský zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustit tím, že „obviněný Bc. Zdeněk Hurský, podnikající jako fyzická osoba, IČ 86577077, se sídlem Praha 10, Kodaňská 797/34, jako vítěz výběrového řízení na veřejnou zakázku VZ 46/10, vyhlášeného Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest, IČ 71377999, se sídlem Praha 2, Štěpánská (dále jen Agentura CzechInvest), uzavřel s touto agenturou, jednající generálním ředitelem, obviněným Ing. Miroslavem Křížkem, Ph.D., dne 19.

11. 2010 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zpracování personálního auditu pro zadavatele za částku 2 160 000 Kč včetně DPH, přičemž obviněný Ing. Křížek, Ph.D., potvrdil formou předávacího protokolu ze dne 15. 12. 2010, že vyhotovený personální audit převzal, a následujícího dne dal pokyn k proplacení faktury ze dne 15. 12. 2010, neoznačené číslem ani variabilním symbolem, na částku 2 160 000 Kč jako odměnu za vypracování předmětného personálního auditu na bankovní účet obviněného Bc. Hurského č. 209967554/0300, ačkoli oba obvinění věděli, že předmětný personální audit vůbec vyhotoven nebyl a že skutečným smyslem celé zakázky bylo obohacení Bc.

Zdeňka Hurského cestou neoprávněného vyvedení částky odpovídající hodnotě zakázky z majetku Agentury CzechInvest na bankovní účet obviněného Bc. Hurského, na čemž se aktivními kroky po vzájemné dohodě podíleli oba obvinění, kteří neexistenci auditu před třetími osobami zastírali, čímž způsobili Agentuře CzechInvest škodu ve výši ceny předmětné zakázky“. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině nyní relevantního rozsudku odvolacího soudu se podává, že podstata jednání obviněných Bc. Zdeňka Hurského a Ing.

Miroslava Křížka, Ph.D., spočívala v tom, že obviněný Bc. Zdeněk Hurský po předchozí vzájemné domluvě s obviněným Ing. Miroslavem Křížkem, Ph.D., který inicioval zpracování personálního auditu prostřednictvím veřejné zakázky, zařídil, aby obviněný Bc. Zdeněk Hurský byl jedním z oslovených uchazečů, současně aby parametry pro výběr byly nastaveny tak, aby zvítězil právě obviněný Bc. Zdeněk Hurský, který v nabídce uváděl nepravdivé údaje v rámci prokázání své kvalifikace, a poté, co zvítězil, uzavřel s obviněným Bc.

Zdeňkem Hurským Smlouvu o dílo, v níž se mimo jiné uvádí, že zhotovitel je s ohledem na svou mnoholetou praxi zkušeným poradcem provádějícím konzultační činnost v oblasti personalistiky, který zpracovává odborné studie v oblasti lidských zdrojů, a proto je schopen plně vyhovět požadavkům objednatele a řádně provést dílo podle specifikace ve smlouvě, zahájit provádění díla neprodleně po uzavření smlouvy a svůj závazek splnit a dílo předat do čtyř týdnů od uzavření smlouvy, současně odpovídá za jakékoli vady díla, za které Agentura zaplatí včetně DPH 2 160 000 Kč, přičemž dílo zůstane ve vlastnictví Agentury, a ačkoli oba předem věděli, že právě citovaná ujednání smlouvy neodpovídají realitě a ani je nehodlají dodržet, smlouvu téhož dne, tj. 19.

11. 2010, podepsali, přičemž dne 15. 12. 2010 obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., bez jakékoli kontroly a výhrady proti jeho kvalitě dílo převzal, přestože oba obvinění věděli, že je odevzdáváno zcela nekvalitní dílo, které nebude sloužit v Agentuře proklamovanému účelu, ani Agentuře nebude dáno k dispozici, stejně jako nebude dáno k dispozici Ministerstvu průmyslu a obchodu, a aniž by kvalitu díla zkontroloval, dal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., dne 16. 12. 2010 pokyn k proplacení faktury, neoznačené číslem ani variabilním symbolem, na částku 2 160 000 Kč, na bankovní účet obviněného Bc.

Zdeňka Hurského, následkem toho byla zmíněná částka dne 17. 12. 2010 připsána na bankovní účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, poté obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., s dílem nakládal jako se svým majetkem, Agentuře ho nikdy neposkytl, v nezjištěný den ho převezl do svého bydliště, nevrátil ho ani když věděl, že je hledáno, a obviněný Bc. Zdeněk Hurský tvrdil, že celé dílo zničil včetně aplikace vytvořené pro zpracování kompetenčních profilů, čímž společným jednáním Agentuře způsobil škodu ve výši 2 160 000 Kč.

42. Jak výstižně poznamenala i státní zástupkyně, v průběhu dokazování před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že Bc. Zdeněk Hurský ve skutečnosti zpracoval a předal personální audit, který byl předmětem projednávané smlouvy o dílo, a za který byla obviněnému vyplacena částka 2 160 000 Kč, byť nikoliv v souladu s danou smlouvou o dílo, a proto bylo oproti skutku uvedenému v žalobním návrhu dílčím způsobem modifikováno jednání, jehož se v inkriminovaných souvislostech obvinění dopustili. Ani podle přesvědčení dovolacího soudu nelze opodstatněně zpochybnit, že jednání obviněných bylo, byť částečně, totožné, došlo-li k pouhé modifikaci jejich jednání spojené s tím, že oproti původním skutkovým zjištěním bylo výsledky doplněného dokazování prokázáno, že personální audit, který byl prvotně považován za neexistující, zpracován byl.

Podvodné jednání obviněných totiž nespočívalo v tom, zda byl ze strany Bc. Zdeňka Hurského vypracován a odevzdán personální audit, který byl předmětem smlouvy o dílo mezi tímto obviněným a poškozenou Agenturou; nedílnou součástí jejich trestněprávně relevantního jednání totiž bylo uvedení poškozené v omyl ohledně kompetencí a pracovních zkušeností Bc. Zdeňka Hurského, potřebnosti personálního auditu, jakož i převzetí personálního auditu, který by odpovídal uzavřené smlouvě o dílo (tzn. věcně správného personálního auditu, nikoliv jakkoliv nekvalitního díla), a ověření jeho věcné správnosti, kvůli nimž společnost za personální audit Bc.

Zdeňku Hurskému zaplatila částku 2 160 000 Kč, což zůstalo nadále nezměněnou součástí charakteristiky jejich jednání a popisu skutku. Pominout nelze ani to, že byť obžaloba měla za to, že personální audit, který byl předmětem relevantní smlouvy o dílo, vypracován a předán nebyl, ačkoliv provedeným dokazováním bylo před soudy nižších stupňů zjištěno, že tento audit vypracován a předán byl, stále se pojednává o stejném auditu, který byl předmětem stejné veřejné zakázky a stejné smlouvy o dílo (v žalobním návrhu i popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu shodně označeny smluvními stranami i datem uzavření smlouvy).

Pro úplnost lze dodat, že není žádných pochybností o tom, že následek zůstal zcela zachován a nadále se odvíjel od uhrazení faktury na základě smlouvy o dílo, která by nebyla poškozenou Agenturou nikdy uzavřena, pokud by tato byla obeznámena s pravdivými okolnostmi (kvalifikací a zkušenostmi obviněného Bc. Zdeňka Hurského, jeho schopnostem stihnout předmětný audit vypracovat v době 4 týdnů, nepotřebností personálního auditu) a záměrem obou obviněných nevypracovat kvalitní a pravdě odpovídající personální audit a převzít takový věcně nesprávný audit.

Uvedené tedy ve svém důsledku znamená, že totožnost skutku uvedeného v žalobním návrhu a skutku v posledně zmiňovaném rozsudku odvolacího soudu je zachována.

43. Pokud jde o procesní námitku, kterou dovolatel vznesl až po uplynutí dovolací lhůty v rámci své repliky k vyjádření státní zástupkyně, pak nelze než poznamenat, že Nejvyšší soud je oprávněn se zabývat toliko dovolacími námitkami vznesenými v rámci dovolací lhůty. Jen pro úplnost lze konstatovat, že i pokud by dovolatel předmětnou námitku uplatnil včas, tato by nespadala pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Nad rámec řečeného lze uvést, že ačkoliv lze obviněnému přisvědčit, že Městský soud v Praze pochybil, pokud rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 61 To 810/2023, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 2 T 237/2014, aniž by konkretizoval (za užití § 258 odst. 2 tr. ř.), že jej ruší toliko v části týkající se obviněného Bc. Zdeňka Hurského, a následně rozsudkem ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 61 To 938/2023, opět zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 2 T 237/2014, aniž by specifikoval, že jej ruší toliko v části týkající se obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., takové pochybení však nelze považovat za významný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť se jedná o čistě formální vadu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že ačkoliv v jeho výroku není explicitně uvedeno, že napadený rozsudek soudu prvního stupně ruší toliko v části týkající se obviněného, o jehož odvolání (po vyloučení jeho věci ze společného řízení) v tom kterém řízení rozhodoval, z další části výroku je zjevné, že v každé věci rozhodl jen o vině, trestu a náhradě škody ohledně toho kterého obviněného. Podstatné pak je, že v obou řízeních byla zachována všechna práva obviněných, včetně práva na obhajobu, nedošlo tak k porušení pravidel spravedlivého procesu.

44. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu