Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Chumem, LL.M., advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 -Krč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 17 Nc 1804/2023-118, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základných práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 118 C 19/2021-72 rozhodl o nároku vedlejší účastnice tak, že zavázal stěžovatele jako žalovaného k povinnosti zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 7 742 800 Kč včetně úroků z prodlení. V odůvodnění rozhodnutí pak mimo jiné okresní soud uvedl, že stěžovatel při jednání navrhl, aby soud vyčkal na skončení řízení v trestní věci vedené proti J. M. V tomto řízení měl být vyjasněn podíl J. M. na případné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen žalovaný, což je podle názoru stěžovatele v souladu se zásadou materiální pravdy. Dále okresní soud uvedl, že žalovaný J. M. se podílel na trestné činnosti větší měrou než stěžovatel, a také z ní měl mít majetkový prospěch. Okresní soud dále uvedl, že námitku stěžovatele, že je třeba vyčkat skončení trestního řízení, které je vedeno proti společníkovi stěžovatele J. M., shledal jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, vzhledem k nezaplacení soudního poplatku však řízení o něm okresní soud usnesením ze dne 7. 11. 2022 č. j. 118 C 19/2021-101 zastavil.
4. Stěžovatel dále podal návrh na opravu odůvodnění rozsudku. Ve svém návrhu se domáhal, aby soud opravil konkrétní části rozsudku. Domáhal se, aby soud v rozhodnutí uvedl, že "žalovaný navrhl, aby soud vyčkal výsledků trestní věci vedené proti panu J. M., nikoli vyloženě skončení trestního řízení". Dále se domáhal upravení věty v rozsudku, ve které okresní soud uvedl "V tomto řízení by měl být vyjasněn podíl J. M. na případné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen žalovaný, což je podle názoru žalovaného v souladu se zásadou materiální pravdy" do souladu s významem, že je v souladu se zásadou materiální pravdy, aby si soud zjistil výsledky tohoto řízení.
Dále se stěžovatel domáhal upravení věty "Žalovaný tvrdí, že se J. M. podílel na trestné činnosti větší měrou než žalovaný, a také z ní měl majetkový prospěch" tak, aby z ní bylo zřejmé, že majetkový prospěch měl v daném případě pouze J. M. Na závěr se stěžovatel domáhal, aby větu "námitku žalovaného, že je třeba vyčkat skončení trestního řízení, které je nyní vedeno proti společníkovi žalovaného J. M." upravil do souladu se skutečností tak, aby z ní bylo zřejmé, že stěžovatel (žalovaný) není společníkem J.
M. Návrhu stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 22. 12. 2022 č. j. 118 C 19/2021-106 nevyhověl a věc předložil k rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Krajský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že se návrhu nevyhovuje. Zdůraznil při tom, že oprava odůvodnění je možná jen tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel se však ve svém návrhu na opravu odůvodnění rozsudku nedomáhal opravy skutkových zjištění soudu, ale domáhal se opravy ve smyslu uvedení do rozhodnutí skutečností, které tvrdil ve svých písemných podáních, svých vlastních závěrů a hodnotících úsudků.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůraznil, že povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je nepominutelnou součástí práva na spravedlivý proces. Smyslem odůvodnění je seznámení účastníků řízení, případně orgánů, kterými rozhodnutí postupuje, s úvahami, kterými byl soud veden a na základě kterých rozhodl. I v odůvodnění rozsudku mohou být dotčeny oprávněné zájmy účastníka. Nalézací soudy však nesprávně vyložily jeho argumentaci k žalobě a nesprávně ji přenesly do odůvodnění rozsudku. Krajský soud pak v napadeném rozhodnutí dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl stěžovatelovu návrhu.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud v minulosti již zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout, pouze pokud soudy při své činnosti zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tak tomu je i v situacích, kdy obecné soudy nedostály nároků kladených na náležité odůvodnění rozhodnutí [srov. nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425)]. Skutková zjištění obsažená v odůvodnění musí mít podklad v provedeném dokazování a nesmí být projevem libovůle. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 3321/23 , a dále nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87), ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při své činnosti kvalifikovaným způsobem do práv stěžovatele zasáhly. Ústavní soud již dříve dovodil, že právo podat návrh na opravu rozsudku podle § 165 odst. 1 o. s. ř. nepožívá ústavní ochrany (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 3028/21 , ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1601/15 , bod 9). Navíc Ústavní soud stěžovatelem napadenému rozhodnutí vytýkaná pochybení nezjistil. Skutková zjištění, která okresní soud učinil a která se promítla do odůvodnění rozsudku č. j. 118 C 19/2021-72, mají podklad v řízení před obecnými soudy (zejm. vyjádření zástupce stěžovatele v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 31. 5. 2022).
9. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že i pokud by k určitým pochybením obecných soudů došlo, k založení pravomoci Ústavního soudu o těchto pochybeních rozhodovat nepostačí pouhé konstatování stěžovatele, že konkrétní část odůvodnění rozhodnutí potenciálně může zasáhnout do jeho ústavně chráněných práv. Jak již v minulosti Ústavní soud uvedl, neústavnost nastává i v případech, kdy procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku [srov. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1339/14
(N 195/79 SbNU 213)]. V případech, kdy je v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 ). V posuzované věci však Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu