Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Minaříka, zastoupeného JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2024 č. j. 33 Cdo 1992/2024-308 a výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2023 č. j. 11 Co 106/2023-234, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Home Credit a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit rozhodnutí, respektive některé výroky označené v záhlaví. Tvrdí, že tato rozhodnutí, resp. výroky porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli v září 2014 smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž vedlejší účastnice stěžovateli poskytla úvěr ve výši 170 949 Kč na nákup osobního automobilu. Stěžovatel následně přestal platit dohodnuté měsíční splátky. Vedlejší účastnice proto zbytek dluhu zesplatnila. Poté plně uspěla se žalobou na stěžovatele u Okresního soudu v Chomutově, který rozsudkem ze dne 23. 1. 2023 č. j. 10 C 220/2016-189 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalované částky s příslušenstvím (výrok I) a nahradit jí náklady řízení ve výši 70 399 Kč (výrok II); státu náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 16 235 Kč se zákonnými úroky z prodlení a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I), stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (ústavní stížností napadený výrok II) a uložil stranám povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení, a to vedlejší účastnici 8 455 Kč (výrok III) a stěžovateli 1 045 Kč (ústavní stížností napadený výrok IV). Krajský soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné právní jednání, neboť vedlejší účastnice jako věřitelka řádně nezkoumala úvěruschopnost stěžovatele (dlužníka). Má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení jen ve výši rozdílu mezi částkou, kterou žalovanému poskytla, a částkou, která jí byla dosud vrácena.
4. K výroku II krajský soud uvedl, že stěžovatel byl úspěšný v rozsahu 89 % a vedlejší účastnice v 11 %, proto by stěžovateli příslušela náhrada nákladů řízení v rozsahu 78 %. Krajský soud však použil § 150 občanského soudního řádu a z důvodů zvláštního zřetele hodných stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvodem byla konkrétně pasivita stěžovatele, který - byť zastoupen advokátem - po celou dobu řízení nevznesl pro věc klíčovou námitku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti (kterou tedy soud aplikoval bez návrhu). Požadované náklady stěžovatel krajskému soudu nevyčíslil, byť se k tomu zavázal. Náhradu nákladů řízení státu (výrok IV) pak stěžovateli určil v rozsahu 11 %.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Zákonností výroků o nákladech řízení se nezabýval, neboť proti těmto výrokům není dovolání přípustné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení neústavně. Polemizuje především s tím, k jakému okamžiku přislíbil krajskému soudu vyčíslení nákladů (stěžovatel říká, že náklady přislíbil vyčíslit až poté, co krajský soud rozhodne, vyčíslení ale ztratilo smysl, neboť krajský soud náklady řízení stěžovateli výrokem II nepřiznal). Argument o pasivitě stěžovatele během řízení je pak účelový, neboť stěžovatel neplatností úvěrové smlouvy argumentoval po celou dobu řízení. Protože k neplatnosti soud musel přihlédnout ex offo, není podstatné, že přesné důvody neplatnosti nevznesl. Byla to právě vedlejší účastnice, která jako profesionálka v oblasti úvěrování důvody neplatnosti musela znát, musela si všimnout vyvíjející se judikatury a měla proto žalobu vzít zpět již v řízení před okresním soudem. Stěžovatel též upozornil, že jeho předchozí ústavní stížnost proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu Ústavní soud odmítl pro předčasnost.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Její včasnost se ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku krajského soudu odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Předchozí ústavní stížnost v této věci totiž Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, neboť se ve věci ještě vedlo řízení o dovolání (usnesením ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 459/24
). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud předesílá, že nesjednocuje judikaturu k nákladům řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice, smyslu a účelu zákona. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy používají právo ústavně souladným způsobem [blíže nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19].
9. Zákonné podmínky pro soudcovskou moderaci nákladů řízení jsou obsaženy v § 150 občanského soudního řádu: musí tu existovat důvody zvláštního zřetele hodné a musí jít o výjimečný případ. Zda jsou podmínky pro moderaci dány, si obecné soudy posuzují samy. Ač obecné soudy mají při moderaci poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), bod 14 včetně tam uvedené judikatury].
10. Ústavní soud není přezkumným soudem, nemůže proto hodnotit, zda ty či ony okolnosti zakládají použitelnost hypotézy § 150 občanského soudního řádu. Hodnotí tak pouze, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně. V nynějším případě o žádnou svévoli nejde. Krajský soud se neuchýlil k nicneříkající citaci zákona, nýbrž své rozhodnutí podložil výčtem konkrétních skutečností (bod 22 napadeného rozsudku).
11. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel žádnou argumentaci nepřináší, jen konstatuje, že se napadenými výroky o náhradě nákladů řízení nezabýval. Nejvyšší soud ale v tomto rozsahu postupoval v souladu se zákonem [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Stěžovatel přitom nijak nezpochybňuje úvahy Nejvyššího soudu ohledně věci samé.
12. Podobně žádnou konkrétní argumentaci stěžovatel neuplatnil ani proti výroku IV rozsudku krajského soudu (krom toho, že říká, že tento výrok ještě posílil nespravedlnost výroku II).
13. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu