Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Crkoně, zastoupeného JUDr. Martinem Bezákem, Ph.D., advokátem se sídlem Klincová 15, Bratislava, Slovenská republika, s ustanoveným zmocněncem pro doručování písemností za evropského advokáta Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2016 č. j. 2 KZV 13/2014-477 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zločineckých struktur, ze dne 9. 5. 2016 č. j. UOOZ-2246-331/TČ-2013-290020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zločineckých struktur, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení části věci, pro niž se vedlo vůči němu trestní stíhání, k samostatnému projednání. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že z napadeného usnesení policejního orgánu není zřejmé, zda se vyloučení k samostatnému projednání týká nového trestného činu, pro který doposud nebylo zahájeno trestní stíhání, nebo některých z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, pro nějž je stíhání vedeno, anebo některé ze dvou sbíhajících se právních kvalifikací stejného skutku, pro který je stěžovatel stíhán. Podle stěžovatele by ani jedna z uvedených variant neměla oporu v zákoně.
Odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně je podle stěžovatele zmatečné, neboť nereaguje na námitky stěžovatele a je z něj patrné, že státní zástupkyně nemá dostatečný přehled o probíhajícím řízení. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tvrzením státní zástupkyně, že o jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu je možné vést samostatné trestní stíhání; stěžovatel má za to, že takový postup je z ústavního hlediska neakceptovatelný. Obě napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněná. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž zpochybňuje samotnou důvodnost trestního stíhání, které je proti němu vedeno, jakož i postup orgánů činných v trestním řízení v průběhu tohoto stíhání. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/11 ). Do rozhodovací činnosti trestních soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
Ústavní soud dále připomíná, že zásada rychlosti je jednou ze základních zásad trestního řízení (srov. § 2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a vedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem je významnou zárukou řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (viz Šámal, P.
a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí být na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1329/14 ).
V posuzované věci je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře je v určitém smyslu matoucí, neboť se zde mluví o potřebě dalšího prověřování, přičemž výsledek nemusí nutně vést k zahájení trestního stíhání. Takovéto úvahy nejsou namístě, neboť k vyloučení věci došlo až v závěrečné fázi vyšetřování, takže i vyloučená část věci se nacházela ve stadiu vyšetřování (tj. po zahájení trestního stíhání), a nikoli ve fázi prověřování.
Toto pochybení státní zástupkyně však samo o sobě nedosahuje intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 ).
V daném případě je rozhodující, že v napadeném usnesení policejního orgánu bylo dostatečně specifikováno, jaká část věci se vylučuje k samostatnému projednání. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by usnesení policejního orgánu bylo v tomto směru nejasné. Je z něj totiž patrné, že stěžovatel byl od 1. 12. 2014 stíhán pro poměrně rozsáhlou trestnou činnost, která měla spočívat (stručně řečeno) v tom, že stěžovatel ve spolupráci s dalším obviněným dodával falešně označené pneumatiky různým vojenským útvarům Armády České republiky a dalším subjektům, přičemž k tomuto jednání mělo docházet nejméně od roku 2011.
Toto jednání mělo směřovat ke způsobení škody v celkové výši 9 931 075 Kč. Napadené usnesení policejního orgánu pak vyloučilo k samostatnému projednání část stíhaného činu (část popsaných dodávek pneumatik), v jejímž rámci měly být dodány jednotlivým útvarům Armády České republiky a jedné společnosti pneumatiky v celkové hodnotě 2 641 284 Kč a Ministerstvu obrany České republiky pak pneumatiky za částku 280 000 Kč.
Je tedy zřejmé, že trestná činnost, pro níž je stěžovatel stíhán, má charakter pokračujícího trestného činu páchaného prostřednictvím více dílčích útoků (srov. § 116 trestního zákoníku). Vyloučení k samostatnému projednávání se tak týkalo určité části těchto dílčích útoků. Stěžovatel se mýlí, pokud takový postup považuje za nepřípustný. Podle § 12 odst. 12 trestního řádu je totiž za skutek považován i dílčí útok pokračujícího trestného činu, takže i pro něj je možné vést samostatné řízení. Vyloučení některých dílčích útoků ze společného řízení za účelem urychlení řízení či z jiných důležitých důvodů je tedy přípustné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 324). V posuzované věci přitom policejní orgán odůvodnil vyloučení věci k samostatnému projednání právě snahou neprodlužovat trestní řízení.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že argumentace stěžovatele, jejímž cílem je poukázat na údajnou nezákonnost samotného trestního stíhání a postupu orgánů činných v trestním řízení v průběhu vyšetřování, nemá žádný přímý vliv pro posouzení napadených rozhodnutí o vyloučení části stíhané věci k samostatnému projednání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.