Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, sídlem Letohradská 504/40, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 4 Tdo 716/2018-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 sp. zn. 67 To 295/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. 2 T 321/2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako soudní znalec v oboru dopravy zpracoval a následně u soudu přednesl znalecký posudek v trestní věci obviněného R. J., v němž v rozporu s etikou a zákonnými povinnostmi znalce ignoroval podstatnou část spisového materiálu a důkazů, bez konzultace s odborníky v oboru lékařství činil nepodložená tvrzení a prezentoval závěry přinejmenším hrubě zkreslené o nehodovém ději, jenž byl předmětem daného trestního řízení. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k peněžitému trestu ve výši 7 800 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud zejména na základě hodnocení obsahu trestního spisu z popsané trestní věci, a sice především ostatních znaleckých posudků, které dosvědčují nepravdivost stěžovatelem zpracovaného znaleckého posudku.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu obvodního. Zopakoval, že stěžovatelova vina vyplývá především z důkazů opatřených v předchozí trestní věci, a vzhledem k podstatě nedostatků jeho posudku a ke stěžovatelovým zkušenostem v pozici soudního znalce nelze jeho jednání považovat za omyl či jen odlišný odborný názor.
4. Uvedené usnesení městského soudu napadl dále stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky dle Nejvyššího soudu svým obsahem nespadají pod žádný dovolací důvod, neboť pouze rozporují skutková zjištění soudů. V hodnocení soudů pak Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní rozpor.
5. Stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení mu bylo upřeno právo na soudní ochranu, když nebylo nikterak bráno na zřetel, že jeho posudek vycházel z policejních důkazů a s nimi korespondujících svědeckých výpovědí. Stěžovatelova argumentace byla ze strany soudů zcela bagatelizována a žádný ze soudů neprovedl věcný přezkum předmětných posudků, ačkoliv druhý znalec řadu důkazů nehodnotil. Znalecký ústav nepřípustně prohlásil o zajištěných důkazech, že je nelze přiřadit k nehodovému ději. Postup znalců označuje stěžovatel za účelový, protože všechny vypuštěné důkazy prokazovaly, že poškozená osoba nestála před automobilem obviněného, ale z boku. Soudy však v tomto směru neprovedly žádný důkaz a pouze konstatovaly obsah obžaloby. Pochybení soudů nižších stupňů prohloubil rovněž Nejvyšší soud, který nezohlednil skutečnost, že o stěžovatelově vině nebyl proveden jediný důkaz. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze opakovaně předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů.
K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými znaleckými posudky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění uvedené zásady.
I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016).
Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy závěr o vině opřely zejména o skutečnosti vyplývající z jiné trestní věci, což není postup rozporný s jakýmkoliv ústavním principem. Soudy tedy zcela přípustně vyšly z obsahu trestního spisu a zejména dalších znaleckých posudků a shledaly ve stěžovatelově znalecké činnosti značné množství nedostatků a zabývaly se rovněž možnostmi jejich vzniku. Srozumitelně a logicky přitom odůvodnily svůj závěr o vyloučení možnosti omylu ve stěžovatelově jednání. Soudy objasněná konstrukce skutkového děje tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a plně odpovídá provedeným důkazům.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu