Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEMAS AG, a. s., sídlem Martinice 87, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 25 Cdo 1602/2024-252, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. ledna 2024 č. j. 5 Co 1048/2023-223 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2023 č. j. 17 C 597/2022-171, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud změnil závazek vzniklý na základě smlouvy o dodávce elektřiny s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy tak, aby vedlejší účastnice byla zavázána hradit stěžovatelce kupní cenu za skutečnou dodávku elektřiny stanovenou jako součin dodaného množství a jednotkové ceny za rok 2023 místo ceny ve výši 3 020 Kč/MWh za jednotkovou kupní cenu ve výši 4 400 Kč/MWh. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uzavřel, že nejsou naplněny předpoklady podle § 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které umožňují, dojde-li ke změně okolností natolik podstatné, že založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich, změnit závazek ve smlouvě obnovením rovnováhy práv a povinností stran, případně jej zrušit soudem, avšak takový zásah je možný jen ve zcela mimořádných a extrémních situacích, což v daném případě není splněno. Stěžovatelka se totiž podle okresního soudu domáhá dorovnání tzv. zeleného bonusu, který jí byl poskytován Energetickým regulačním úřadem, který na základě rozhodnutí veřejné moci nebyl vyplácen v roce 2023. Na tuto okolnost však vedlejší účastnice neměla žádný vliv a neměla povinnost uvedený bonus stěžovatelce jakkoliv kompenzovat. Stěžovatelka si navíc podle okresního soudu nárůstu cen elektrické energie musela být vědoma už dříve. Uvedený nárůst cen elektrické energie byl nadto jen krátkodobým. Bylo rovněž podle okresního soudu rozhodnutím stěžovatelky, že se rozhodla roční produkci elektrické energie prodat již na počátku roku 2022, aniž věděla, jaké přesně budou podmínky ovlivňující výkup elektrické energie a její cenu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, proti nákladovému výroku se odvolala vedlejší účastnice. Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nebylo ani jedno odvolání důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil s hodnocením provedeným okresním soudem a pro stručnost na něj odkázal, přitom zdůraznil, že institut sloužící ke zmírnění hrubého nepoměru v právech a povinnostech smluvních stran v dané věci aplikovat nelze už proto, že uvedený závazek stěžovatelky dodat vedlejší účastnici elektrickou energii pro rok 2023 za cenu, která pro ni s ohledem na výpadek státní podpory není výhodná, je toliko krátkodobým jevem, nejde tedy o nevýhodný kontrakt v řádu mnoha let. I podle krajského soudu stěžovatelka úpravou smluvních povinností ve skutečnosti žádá kompenzaci za výpadek tzv. zeleného bonusu, neboť zjevně vycházela z toho, že jí bude vyplácen za obdobných podmínek, jako v minulých letech. Stěžovatelka nedostatečně zvážila podmínky podnikatelského rizika, pokud roční objem své produkce elektrické energie pro rok 2023 prodala již v prvním měsíci roku 2022, čímž se jednoznačně zbavila možnosti reagovat na aktuální vývoj na trhu s elektrickou energií, včetně nepřiznání tzv. zeleného bonusu. Ve skutečnosti však šlo o krátkodobý výkyv výkupní ceny, která se již v době rozhodování okresního soudu o daném sporu navrátila do původní cenové hladiny. Za dané situace nejsou splněny podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení, a proto se krajský soud nemusel zabývat stěžovatelkou namítanou ušlou příležitostí při výkupu elektrické energie a nemusel ani provádět další dokazování.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností v situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé vede k zamítnutí návrhu či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), přičemž řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Ve stěžovatelčině věci spočívá rozhodnutí krajského soudu, že na posuzovanou věc nelze aplikovat § 1765 odst. 1 občanského zákoníku, na dvou závěrech, a sice že závazek, jehož změny se stěžovatelka domáhá, neměl dlouhodobý charakter, a že zvýšení ceny elektřiny představuje podnikatelské riziko stěžovatelky, přitom první z uvedených závěrů stěžovatelka dovoláním nenapadla.
5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že hrubý nepoměr spočívající ve znevýhodnění stěžovatelky jako jedné ze smluvních stran spočívá v nepřiznání příspěvku pro produkci elektrické energie z podporovaných zdrojů. Stěžovatelka s vedlejší účastnicí zavřela smlouvu na výkup elektrické energie ve výši 3 020 Kč/MWh, avšak náklady na její výrobu byly nakonec 5 273 Kč/MWh. S uvedenými zdražením stěžovatelka nemohla počítat, neboť nevěděla, že jí nebude vyplácen bonus a zároveň nemohla předpokládat, že v rozhodném období na Ukrajině dojde k válečnému konfliktu. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání, porušil tím její právo na spravedlivý proces a dopustil se odepření spravedlnosti [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 24. 11. 2016
sp. zn. II. ÚS 1686/16
(N 222/83 SbNU 471)]. Podle stěžovatelky není judikatura odkazovaná Nejvyšším soudem pro její věc přiléhavá.
6. Rozsudek krajského soudu neobsahuje žádný dílčí závěr o nemožnosti aplikace § 1765 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu absence dlouhodobého charakteru závazku, jak nesprávně uvádí Nejvyšší soud. Proto tuto otázku stěžovatelka těžko mohla Nejvyššímu soudu předestřít v dovolání. Navíc o podmínce dlouhodobosti kontraktu nehovoří ani občanský zákoník. Za dané situace tedy obecné soudy neposuzovaly případ stěžovatelky dostatečně individualizovaně a neochránily její základní práva. Stěžovatelka nemohla předpokládat takový růst cen elektřiny a rovněž nemohla předpokládat, že jí nebude vyplacen příslušný bonus. Nesprávný je rovněž závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka o růstu cen elektrické energie měla uvažovat již před samotným výkupem energie. Obecné soudy se také nevypořádaly s námitkou, že pokud by neuzavřela smlouvu o prodeji elektrické energie v uvedeném období s vedlejší účastnicí, mohla by elektrickou energii prodat dráž.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
9. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na usnesení ze dne 13. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 79/24
, v němž mimo jiné uvedl, že podmínkou pro vyhovění požadavku na změnu závazkového vztahu podle § 1765 odst. 1, resp. § 1766 odst. 1 občanského zákoníku je taková relevantní změna okolností, která trvá a nadále zatěžuje práva a povinnosti stran. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti výslovně konstatoval, že v době rozhodování okresního soudu se cena elektřiny navrátila do cenové hladiny, jíž dosáhla stěžovatelka v uzavřené smlouvě. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu správně vyšly z toho, že ač stěžovatelka skutečně nemohla plně předpokládat zvýšení jednotkové ceny za elektřinu v takové míře, jako k němu nakonec reálně došlo, mohla být přece jen ve svých obchodních aktivitách opatrnější a vyčkat na to, jaké podmínky budou pro výkup elektřiny stanoveny; to neučinila a naopak dohodu o odkupu elektřiny uzavřela ještě před tím, než přesné cenové podmínky pro uvedené období znala.
10. Není rovněž opodstatněná stěžovatelčina námitka, že se Nejvyšší soud mýlí, vychází-li v odůvodnění napadeného usnesení z toho, že pro krajský soud bylo při posouzení věci mimo jiné podstatné, že smluvní závazek, který měl stěžovatelku poškozovat, nebyl dlouhodobý. Ústavní soud neshledal žádnou ústavněprávní diskrepanci v postupu Nejvyššího soudu, který uvádí, že je vázán stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodem, což podporuje i odkazem na příslušnou judikaturu. Ze všech uvedených důvodů je tedy zřejmé, že pokud obecné soudy uzavřely, že podmínky pro aplikaci § 1765 odst. 1 a násl. občanského zákoníku nejsou splněny, nepochybily.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu