Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 675/2023-11183, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2023 č. j. 4 To 447/2022-591 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. května 2021 č. j. 3 T 6/2020-297, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovateli též uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestného zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí ve výroku uvedených věcí. Obchodní společnost X (dále jen "poškozená"), byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl rozsudek k odvolání poškozené zrušen ve výroku o náhradě škody a bylo nově rozhodnuto, že stěžovatel je povinen spolu s dalšími spoluodsouzenými zaplatit poškozené na náhradě škody společně a nerozdílně částku 35 973,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 5. 6. 2020 do zaplacení při 10% ročním úročení tohoto úroku jdoucím od 5. 6. 2020 do zaplacení, a se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byli stěžovatel a další spolupachatelé odsouzeni, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že ve skladu poškozené nejméně od června 2015 do dne 30. 4. 2016, v pozici zaměstnanců uvedené společnosti v průběhu svých jednotlivých pracovních směn vzájemně koordinovali svoji činnost k jejich společnému záměru odcizit pohonné hmoty z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot, přičemž si rozdělili úkoly spočívající v hlídání okolí, řízení vozidel, odstraňování plomb, otevření uzávěrů a tak vniknutí do uzavřeného potrubního systému, napojování donesených hadic a přečerpávání motorové nafty do připravených nádob, které po naplnění naftou nakládali do přistavených motorových vozidel, jimiž vjížděli do areálu služebním vjezdem určeným pro nouzové stavy, přičemž se o tyto jednotlivé činnosti střídali, a tímto svým jednáním si přivlastnili nejméně 72 230,73 litrů motorové nafty v nejnižší zjištěné prodejní hodnotě ve výše uvedeném období 1 573 185 Kč, a to ke škodě obchodní společnosti X.
6. Stěžovatel připomíná, že judikatura Ústavního soudu klade důraz na požadavek řádného odůvodnění jakožto složky práva na spravedlivý proces (např. nálezy ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 , ze dne 10. 8. 1999 sp. zn. III. ÚS 258/99 a ze dne 10. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 124/97 ). Rozsudek okresního soudu však působí spíše jako popis jednotlivých důkazů, než jejich rozbor, zejména pak ne rozbor vztahující se ke stěžovateli. Za hodnocení důkazů lze považovat toliko argumentaci, že obžalovaní neměli důvod nakupovat naftu jinde než u společnosti X z důvodu vlastnictví tankovacích karet.
7. Okresní soud své závěry staví na (1.) výpovědi svědkyně R. Z., která však vypovídala k období do roku 2008, tj. mimo období popsané obžaloby, a ke všemu stěžovatele vůbec nezná, (2.) úředních záznamech o podaném vysvětlení osob M. P., P. Š., L. N. a J. K., kteří se o stěžovateli nikdy nezmiňovali, že by distribuoval naftu, (3.) úředním záznamu s fotodokumentací ze dne 30. 4. 2016, kdy byl s dalšími osobami zadržen, ačkoliv v ten byl běžně v práci a nijak nešlo o to, že by manipuloval s naftou (4.) protokolu o provedení domovní prohlídky s fotodokumentací z nemovitosti stěžovatele s nálezem 3 614,31 litrů nafty, ačkoliv nic nevylučuje, že tuto naftu mohl získat legálním způsobem a (5.) protokolů o sledování osob, které však dokládají pouze to, že stěžovatel se pohyboval po areálu, otevíral bránu a jezdil osobními automobily. Nadto při sledování mohlo dojít k záměně s jemu podobnou osobou P. Š. Provedené důkazy nedokládají, že by stěžovatel kradl naftu v areálu společnosti X, kde pracoval, ani že by jakkoli manipuloval s jakýmikoli nádobami, nakládal je do osobních automobilů a odvážel je vně areálu.
8. Krajský soud se pak dle stěžovatele vypořádal s jeho odvoláním jen velmi obecně a dopouští se souhrnného hodnocení důkazů. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Krajský soud pracuje s takovou logikou, že pokud by skutek neměl spáchat stěžovatel, muselo by jít o nepravděpodobnou souhru náhod za souběžného nahromadění mimořádně velkého počtu jevů, které nelze označit za obvyklou tuzemskou, společenskou, ekonomickou ani zaměstnaneckou realitu. Takový přístup však nelze akceptovat, neboť presumpce neviny vyžaduje, aby tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, byly vyloženy ve prospěch obviněného.
9. Nejvyšší soud úroveň odůvodnění nižších soudů omlouvá tím, že se musely vypořádat s obhajobou a odvoláními 24 obviněných. To však není akceptovatelné.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1371/18 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
12. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1428/13
(N 150/70 SbNU 389), bod 26, nebo usnesení ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3639/15 , bod 7 a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2540/17 , bod 10] plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených.
13. Ústavní soud ve zmíněné judikatuře opakovaně uvedl, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými soudy nemůže sama o sobě dokládat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
14. Stěžovatelova argumentace napadající skutkové hodnocení provedené obecnými soudy nemá charakter námitek ústavněprávního charakteru. Z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy při posuzování skutkového stavu vycházely z konkrétních svědectví a dalších důkazů, které následně hodnotily, a to i ve vztahu k uplatněné obhajobě. Pokud na takovémto základě považovaly stěžovatelovu obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
Stěžovatelovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je přitom nutno odmítnout jako hrubě neodpovídající skutečnosti. Úroveň zpracování tohoto rozhodnutí je naopak výrazně nadprůměrná. Jen naprosto výjimečně se Ústavní soud při své rozhodovací činnosti setká s tak precizně a přehledně zpracovaným rozhodnutím, jako je napadený rozsudek krajského soudu. Rozsudek dokonce obsahuje velmi zdařilou a následování hodnou inovaci v podobě pro každého z odvolatelů zpracované přehledové tabulky skutečností, které soud u něj považuje pro posouzení případu za rozhodující.
15. Jestliže stěžovatel poukazuje na slabiny některých důkazů obžaloby, je třeba zdůraznit, že byť třebas žádný z provedených důkazů není usvědčující sám o sobě, a některé měly toliko podpůrný charakter, ve svém celku přesto představují ucelený řetězec, jenž stěžovatele usvědčuje. Soudy vyšly z řady konkrétních zjištění. Například při domovní prohlídce u stěžovatele bylo nalezeno 3 614,31 litrů motorové nafty, a to stejného složení, jaká byla odcizena poškozené. Stěžovatel byl zaměstnancem poškozené a byl zadržen v místě, kde docházelo k fyzickým krádežím motorové nafty z produktovodu, přičemž zároveň tam bylo zajištěno i přistavené vozidlo a nádoby dílem již naplněné motorovou naftou a dílem k naplnění připravené.
I když svědkyně Z. vypovídala o své znalosti toho, že stěžovatel kradl naftu v dřívějším časovém období, než jaké bylo předmětem obžaloby, přičemž o pozdějším období informace již neměla, neboť přestala být manželkou jednoho ze spoluobviněných, zjevně i takovéto zjištění představuje určitou indicii a stěžovateli přitěžuje. S problematikou možné záměny při sledování se již jednak řádně vypořádal odvolací soud (viz bod 78 jeho rozsudku), jednak jde jen o jeden z řady důkazů usvědčujících stěžovatele.
16. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, dostatečně odůvodnily.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, nýbrž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu