Znak spáchání trestného činu "veřejně přístupnou počítačovou sítí"
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida - ze dne 20. srpna 2013
sp. zn. I. ÚS 1428/13
ve věci ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 6 To 557/2011 vydanému ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 6 To 557/2011 se ruší pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
2. Jak stěžovatel uvádí, trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala v tom, že vykonal soulož s nezletilou, o které měl vědomí, že tato dosud nedovršila 15. rok věku, a dále v tom, že si toto jednání zaznamenal na mobilní telefon a nahrávky zaslal na profil poškozené na síti Lidé.cz, tedy na volně přístupné elektronické úložiště dokumentů.
3. Stěžovatel za prvé zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, pokud jde o věk poškozené, přičemž poukazuje na to, že s poškozenou komunikoval v internetových místnostech, které nejsou pro osoby mladší 18 let přístupné, což je potvrzováno vyjádřením provozovatele serveru Seznam.cz na č. 1. 178-179 soudního spisu. S touto jeho obhajobou se soudy nevypořádaly. Přitom měly k dispozici i znalecký posudek MUDr. Sejbalové, ze kterého vyplývá, že stěžovatel má výrazně narušenou schopnost odhadnout přibližný věk u dívek v různých fázích vývoje (str. 36 posudku, č. 1. 218 trestního spisu).
4. Za druhé, stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, pokud jde o to, že učinil pořízené nahrávky veřejně přístupnými a že tento čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí. Zdůrazňuje, že nahrávky zaslal jen a výlučně k rukám poškozené na její e-mailovou adresu. To, že si poškozená tyto nahrávky z adresy vyzvedla a uložila je na plochu cizího počítače, kde je objevil bratr její kamarádky, mu nemůže být přisuzováno k tíži a za vinu a interpretováno tak, jak činí nalézací soud. Ke konkrétnímu způsobu, jakým "objevil" bratr svědkyně S. ony nahrávky (zda byly někde vyvěšeny na veřejně přístupné vývěsce, nebo zda šlo o nahrávky uložené při stahování ze soukromé e-mailové adresy na plochu nikoli veřejně přístupného PC), také navrhoval výslech tohoto svědka, ale jeho návrhu nebylo vyhověno. Aplikací zásady in dubio pro reo soudy měly dojít k závěru, že jeho tvrzení je pravdivé, namísto toho však v rozporu s ní uzavřely, že čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí. Není přitom bez zajímavosti, že odvolací soud svůj nynější závěr o volně přístupném elektronickém úložišti dokumentů učinil až po vydání dovolacího usnesení, kdy bez jakéhokoli dokazování odvolací soud změnil svoje závěry a najednou již obviněný nezasílá data do e-mailové schránky (jako v prvém odvolacím rozsudku), ale na volně přístupné elektronické úložiště dokumentů.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
7. Krajský soud vyjádřil názor, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem by měla protiústavnost jeho rozhodnutí spočívat, neboť jejím obsahem jsou především námitky proti provedenému hodnocení důkazů, a to i po rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, na které odvolací soud reagoval nyní napadeným rozhodnutím, v němž však již důkazy nijak nehodnotil, pouze upřesnil ve skutkové větě učiněná skutková zjištění. Svůj postup koneckonců v napadeném rozhodnutí i vysvětlil.
8. Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
26. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. K posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud přistupuje pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Právě takovouto výjimečnou situaci však Ústavní soud nyní shledal.
27. Znak "činění veřejně přístupným" představuje jednání, kterým je umožněno, aby se s pornografickým dílem mohl kdokoli (totiž blíže neurčený okruh osob) seznámit. Pornografické dílo se jím stává přístupným více osobám, například svým umístěním ve výkladní skříni, v okně bytu či ve veřejných místnostech (ustanovení § 117 trestního zákoníku definující, kdy je čin spáchán veřejně, na které chybně odkazuje krajský soud, se týká jiného institutu a zde se nepoužije - viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 1884). Znak "spáchání trestného čin veřejně přístupnou počítačovou sítí" je pak naplněn tehdy, jestliže je veřejná přístupnost této počítačové sítě při trestné činnosti využívána takovým způsobem, že to svojí škodlivostí odpovídá dalším formám jednání uvedeným v témž odstavci (to jest spáchání tiskem, filmem, rozhlasem nebo televizí). Naopak k jeho naplnění nepostačuje stav, kdy veřejně přístupná počítačová síť slouží pouze jako médium pro přenos zpráv jednotlivým konkrétním uživatelům (obdobně jako dopis zasílaný poštovní přepravou). Pojem veřejné přístupnosti na internetu je přitom nutno hodnotit nejen s ohledem na možnosti uživatelů internetu daný obsah zobrazit, pokud jde o přístupová práva, ale i ve světle jejich možnosti se o něm vůbec v prvé řadě dozvědět (například z příspěvků na chatech a diskusních skupinách, z obsahů stránek indexovaných vyhledávacími službami, nebo právě díky vložení na profil uživatele internetové sociální sítě, jehož obsah je přeposílán jejím dalším uživatelům).
28. Ústavní soud je nucen konstatovat, že naplnění ani jednoho z obou znaků nebylo soudy dovozeno ústavně akceptovatelným způsobem, především pak nemá podklad v provedeném dokazování. Již závěr soudu prvního stupně, že stěžovatel zasláním přes sociální internetovou síť umožnil, aby se s jeho pornografickým dílem kdokoliv seznámil, je krajně pochybný. Soud odkazuje na protokoly o výpovědi poškozené a její kamarádky svědkyně S. Obě tyto dívky však ve svých výpovědích hovoří pouze o tom, že stěžovatel posílal určité materiály poškozené. O tom, že by je snad umístil na internet takovým způsobem, že by k nim mohly dálkově přistupovat i jiné osoby, se nezmínily. Zdá se přitom dosti nepravděpodobným, že by takovou zmínku neučinily, když by se zjevně jednalo o stav, který by mohl být pro poškozenou krajně nepříjemný. Pouhé zjištění soudu, že ke komunikaci byla užita nějaká internetová sociální síť, samo o sobě v tomto kontextu nic neznamená, neboť sociální sítě zpravidla umožňují zasílání i zcela individuálních soukromých zpráv mezi jejich členy. Z citovaných výpovědí se přitom spíše zdá, že právě takováto forma zpráv, podobných e-mailu, byla stěžovatelem použita. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se záznamy, či jejich částí, se následně seznámil i (v řízení ovšem nevyslechnutý) bratr S. a od něj rodiče zúčastněných dětí, přičemž z citovaných výpovědí se jeví, že jediný důvod, proč je tento bratr nalezl, byl ten, že je poškozená do jeho počítače sama uložila, když jej na návštěvě používala. Nabízí se též otázka, proč by vůbec stěžovatel materiál způsobem umožňujícím přístup komukoliv na internetu posílal, když ve věci mu šlo primárně o sexuální styk s poškozenou, zatímco pořízení několika kratičkých videí a fotografií z tohoto styku mobilním telefonem mělo v rámci jeho jednání jen okrajový charakter.
29. Odvolací soud ve svém v pořadí prvém rozsudku z popsaných skutkových závěrů okresního soudu ne zcela vyšel, přičemž naznačil, že k jejich dostatečnému důkaznímu podložení by ještě bylo na místě provést stěžovatelem požadovaný výslech bratra svědkyně S. Tento výslech však neprovedl a výrok okresního soudu o vině potvrdil s odkazem na svůj právní názor, že již poslání formou e-mailu, ke kterému se stěžovatel přiznal, zde rozebírané dva zákonné znaky naplňuje.
30. Poté, co byl tento právní názor odvolacího soudu Nejvyšším soudem z výše popsaných důvodů odmítnut, však odvolací soud bez toho, aby bratra svědkyně S. vyslechl (byť důvod, pro který takovémuto důkaznímu návrh původně nevyhověl, zjevně odpadl) či jinak dokazování doplnil, vyšel z původních skutkových závěrů soudu prvního stupně. Ty ovšem jsou, jak již Ústavní soud výše vyložil, neudržitelné. Odvolací soud se sice v odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku pokusil své závěry podrobněji vysvětlit, nicméně takovým způsobem, který jen potvrzuje závěr Ústavního soudu o důvodnosti ústavní stížnosti.
31. Internetové servery se sociálními službami představují platformy k budování sociálních sítí a vztahů mezi lidmi, kteří například sdílejí podobné zájmy, aktivity, historii apod. K digitální reprezentaci identit uživatelů těchto služeb jsou těmito službami často užívány takzvané uživatelské profily zobrazující určitá data s daným uživatelem asociovaná. Ačkoliv nelze vyloučit existenci platforem se značně omezenou nabídkou funkcí, pravidlem bývá spíše, že platforma má funkcionalit celou řadu. Mezi tyto obvykle patří i zasílání zcela individuálně adresovaných (a uživatelům platformy mimo odesilatele a adresáta neviditelných) zpráv. Některé, ovšem zdaleka ne všechny, platformy umožňují přidávání fotografií či jiného obsahu na profily uživatelů ze strany uživatelů jiných. Možnost zobrazení dat jiných uživatelů (ať již mají formu uživatelského profilu či jinou), přidávání dat k datům jiných uživatelů a další postupy bývají umožňovány různým uživatelům v různé míře dle nastavení ze strany provozovatele služby a ze strany jednotlivých uživatelů.
32. Z uvedeného vyplývá celá řada otázek, kterým se soudy v podobných případech musejí věnovat. Před tím, než dospějí k rozhodnutí, by si měly ujasnit, jaké funkcionality měl pachatel k dispozici, jaké skutečně využil a co toto využití z hlediska rozsahu jeho trestné činnosti znamená. To však soudy prvního ani druhého stupně v nynější věci neučinily, nebo jen toliko zcela paušálním způsobem.
33. Za prvé, soudy se ani neobtěžovaly dokazováním ověřit, zda konkrétně služba Lidé.cz vůbec umožňuje uživatelům nahrávat nějaká data na profily jiných uživatelů. Vzhledem k rozdílným funkcionalitám různých platforem tuto otázku v žádném případě nelze přejít pouhým konstatováním, že Lidé.cz je sociální síť. Dále, i kdyby služba Lidé.cz takovouto funkcionalitou obecně disponovala, musela by nastoupit podotázka, zda se nejedná o funkcionalitu povolovanou dle individuálního nastavení uživatele (což bývá obvyklé), a pokud ano, jaké toto nastavení tedy v relevantní době bylo.
34. Za druhé, i kdyby pachatel možnost problematický obsah k obsahu zobrazovanému na profilu jiného uživatele nahrát měl, je otázkou, zda tak skutečně učinil a zda daná data místo toho například neposlal individuální soukromou zprávou. Nedostatečnost skutkových závěrů obecných soudů v tomto směru již Ústavní soud výše vyložil.
35. Za třetí, i kdyby pachatel problematický obsah k obsahu zobrazovanému na profilu jiného uživatele skutečně nahrál, je otázkou, jakému okruhu osob by se tak stal přístupným. To totiž záleží na možnostech sociální sítě, jakož i na dispozicích jejího jednotlivého uživatele, které bývají dány především množstvím jeho kontaktů na předmětné síti a jeho individuálním nastavením, kdy mívá možnost povolit přístup jen konkrétním uživatelům či jejich určitým způsobem definované množině; možné bývá i to, že uživatel může zobrazování svého profilu vypnout pro kohokoliv.
36. Této problematice se sice odvolací soud v určité míře věnoval, avšak pouze v teoretické rovině bez ohledu na konkrétní důkazní situaci, kdy v podstatě dospěl k závěru, že uživatelské profily jsou určeny k prezentaci sebe jiným uživatelům, a tedy určitě nějaký okruh uživatelů (byť o jeho šíři si soudy neudělaly sebemenší představu) existoval.
37. Takto povrchní přístup Ústavní soud považuje pro posouzení otázky naplnění znaku "činění veřejně přístupným" za stěží dostačující. Jak již bylo naznačeno výše, aby byl tento znak v případě umístění na internet naplněn, musí se z hlediska okruhu osob, kterým je zpřístupňováno, jednat o obdobu umístění ve výkladní skříni, okně bytu či ve veřejných místnostech. Musí tedy jít o okruh poměrně široký bez úzkého individuálního vymezení. V případě znaku spáchání činu "veřejně přístupnou počítačovou sítí" pak musí být její veřejná přístupnost využívána pachatelem dokonce takovým způsobem, že to navyšuje škodlivost jeho činnosti obdobně tomu, jakoby byl užil tisk, film, rozhlas nebo televizi. Musí tedy jít o ještě podstatně širší okruh osob, než jaký postačuje k naplnění znaku prvého. V případě problematických dat umisťovaných na profil uživatele sociální sítě si soudy proto k posouzení naplnění těchto znaků musejí nejprve udělat alespoň řádovou představu o počtu osob, které mohly být, s ohledem na charakter služby a na počet kontaktů daného uživatele a relevantní nastavení, dotčeny, tedy zda šlo o jejich jednotky, desítky, stovky, tisíce, desetitisíce či ještě více. Přitom by měly mít povědomí i o tom, zda daná sociální služba funguje tak, že přístup k takto umístěnému obsahu toliko pasivně umožnuje, nebo jej i aktivně nabízí (typicky automatickým propagováním obsahu nově umístěného na profil určitého uživatele jeho zobrazováním na uživatelském rozhraní jiných uživatelů). Teprve až na takovémto základě lze vyhodnocovat právní kvalifikovatelnost jednání žalovaného.
38. K uvedeným třem skupinám otázek byly poškozená a svědkyně S. dotazovány jen zcela okrajově, navrhovaný svědek bratr svědkyně S. nebyl vyslechnut vůbec, provozovatel služby Lidé.cz nebyl dotázán na její funkcionality. Nepodloženost závěrů obecných soudů skutkovými zjištěními konstatoval v dovolacím řízení i Nejvyšší soud, soud druhého stupně však dokazování ani poté, co mu byla věc vrácena, nedoplnil (byť to v této fázi mimochodem navrhovalo i státní zastupitelství - viz č. l. 409 spisu), a namísto toho ve svém povšechném odůvodnění řadu skutečností v neprospěch stěžovatele presumoval.
39. Ústavní soud zdůrazňuje, že nemá žádných pochybností o tom, že v řízení před obecnými soudy bylo řádně prokázáno, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti spočívající v tom, že vykonal soulož s nezletilou při vědomí, že tato dosud nedovršila 15. rok věku. Pokud by Ústavní soud posuzoval ústavní stížností napadené rozhodnutí toliko v tomto směru, žádný důvod k zásahu Ústavního soudu by dán nebyl. Ústavní soud však byl nucen dospět ke zcela opačnému závěru, pokud jde o stěžovatelovo odsouzení pro trestnou činnost týkající se toho, jak stěžovatel naložil s fotografiemi a videozáznamy, které si při styku s poškozenou mobilním telefonem pořídil. Zde naopak závěry soudů prvního i druhého stupně vykazují dle názoru Ústavního soudu značný deficit ústavnosti.
40. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit.