Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Květná 171/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023 sp. zn. 6 Tdo 742/2023, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2023 sp. zn. 9 To 3/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2022 sp. zn. 48 T 7/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. 48 T 7/2019, vydaným v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 6 Tdo 57/2022, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí ve věci, byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zároveň byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 5 let, a dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti člena kontrolního orgánu spořitelních a úvěrových družstev na dobu 5 let.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 9 To 3/2023 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 17. 2. 2012 v postavení jediného jednatele společnosti A o (dále jen "A")., a zároveň jako předseda kontrolní komise B (dále jen "B"), se záměrem vylákat finanční prostředky ve prospěch A, uzavřel se zástupci B smlouvu o úvěru znějící na částku ve výši 70 000 000 Kč, přičemž věděl, že při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje. Zamlčel existenci dluhu A vůči V. V. v částce 16 000 000 Kč, vůči společnosti C (dále jen "C") ve výši 1 150 000 Kč. V podkladech o podnikatelském záměru A ohledně provozování fotovoltaické elektrárny deklaroval za období roku 2011 dodávku vyrobené elektřiny do distribuční sítě za více než 18 700 000 Kč, ačkoliv v uvedeném období nebyla společností E.ON hrazena za dodanou energii žádná výkupní cena, neboť A neměla ani licenci, ani uzavřený smluvní vztah se společností E.ON na dodávku elektřiny, přičemž tímto způsobem stěžovatel postupoval přesto, že jako předseda kontrolní komise B měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného B.
6. Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že jako předseda kontrolní komise B měl být osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Stěžovatel měl toliko dle obchodního zákoníku povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pouhá péče řádného hospodáře přitom pro dovození zvláštní povinnosti hájit zájmy poškozeného nepostačuje. To lze dovodit z judikatury. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1550/2016 má správce závodu zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného u insolvenčního správce, protože je povinen vykonávat svoji funkci s odbornou péčí, což je kvalifikovaný a vyšší požadavek přesahující prostou povinnost péče řádného hospodáře. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 sp. zn. 5 Tdo 1258/2021 pak zvlášť uloženou povinnost nelze směšovat se samotnou existencí povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek; tato povinnost sama o sobě nevyplývá z pouhého postavení statutárního orgánu. Podobně hovoří i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1480/2008 či sp. zn. 5 Tdo 1454/2003. Dotčená rozhodnutí sice zmiňují převážně členy statutárních orgánů, nicméně bylo by absurdní, aby členové statutárního orgánu při vzniku škody nesli nižší odpovědnost, než členové dalších orgánů poškozeného subjektu. Pokud by zvláštní povinnost vyplývala již z povinnosti péče řádného hospodáře, pak by navíc u trestného činu dle § 220 trestního zákoníku byla vždy naplněna kvalifikovaná podstata dle § 220 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a nebylo by pak vůbec zřejmé, za jaké situace by mohla být naplněna jen základní skutková podstata.
7. Nejvyšší soud dovodil, že zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného je nutné vykládat spolu s významem činnosti kontrolní komise. Přitom však dle stěžovatele pominul, že člen kontrolní komise je vázán právě a pouze povinností péče řádného hospodáře. Kontrolní komise se u B nadto vyjadřovala výhradně v případě, že B mělo poskytnout úvěr členu představenstva nebo úvěrové komise; nikoliv u svých vlastních členů. Není zřejmé, v čem se postavení stěžovatele lišilo od jiných osob, které byly zatíženy povinností péče řádného hospodáře a u kterých z této povinnosti judikatura nedovodila zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného. Nejvyšší soud provedl judikaturní odklon, což může představovat jurisdikční libovůli [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69) ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2234/10 (N 145/70 SbNU 353), ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) a ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455).
8. Odklon judikatury by navíc musel být proveden za užití § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, dle kterého dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 ). To se nestalo.
9. Stěžovatel též namítá, že skutková podstata, pro kterou byl odsouzen, předpokládá i vznik škody. To plyne ze skutečnosti, že § 211 odst. 5 písm. b) hovoří o poškozeném. Tento znak skutkové podstaty nebyl naplněn.
10. Dále stěžovatel namítá, že byl stíhán a odsouzen v rozporu s § 220 odst. 1 trestního řádu, tedy nebyla zachována totožnost skutku. Oproti obžalobě se popis skutku dle napadených rozhodnutí liší zaprvé v tom, že se dotčeného jednání měl dopustit nejen jako jednatel A, ale také jako předseda kontrolní komise B, zadruhé měl mít zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, kterou měl svým jednáním porušit, a zatřetí jeho jednáním nemělo dojít ke vzniku žádné škody. Ke změně popisu skutku sice v průběhu řízení může docházet, avšak výhradně na základě toho, že při projednávání trestní věci vyjdou najevo skutečnosti dříve neznámé. Takové možná vyšly najevo stran toho, že jednáním stěžovatele nemělo dojít ke vzniku žádné škody, nikoliv však v případě prvé či druhé uvedené změny.
11. Stěžovatel má rovněž za to, že nebylo prokázáno, že listina nazvaná "podnikatelský zájem", od něj skutečně pochází. A naopak byla v řízení opomenuta jiná listina - právní stanovisko JUDr. Michaely Vosecké Klečkové ze dne 15. 2. 2012, ze které plyne, že B byly osvětleny důvody, pro které společnost A nemohla ke dni podání žádosti o poskytnutí úvěru prodávat elektřinu společnosti E.ON. Důkaz touto listinou nebyl v řízení proveden, aniž to bylo odůvodněno. V souvislosti se závazkem společnosti A vůči společnosti C pak stěžovatel v předchozím řízení předložil odborné vyjádření auditora Ing. Jana Glatta ze dne 21. 3. 2023, z něhož mj. vyplývá závěr o nejasnosti vedení tohoto závazku; odvolací soud se však s tímto důkazem v napadeném usnesení náležitě nevypořádal. Pokud jde o závazek společnosti A vůči V. V., soudy se nevypořádaly s namítanou sporností tohoto závazku a také s tím, zda o něm stěžovatel v době sepisu a podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, když stěžovatel v době uzavírání smluv o půjčce v roce 2009 ve společnosti A nijak nefiguroval.
12. Závěrem stěžovatel namítá, že řízení vedly a rozhodovaly soudy v Praze, přestože podle pravidel místní příslušnosti dle § 18 trestního řádu mělo být řízení v prvním stupni vedeno před Krajským soudem v Brně.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
15. Městský soud sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
17. Nejvyšší soud rozvedl důvody z usnesení sp. zn. 6 Tdo 57/2022. Sdělil, že si je vědom, že z pouhé existence povinnosti péče řádného hospodáře nelze vyvodit zatížení dané osoby zvlášť uloženou povinností hájit práva poškozeného a že taková povinnost nevyplývá ani z postavení statutárního orgánu nebo z postavení dané osoby ve vedoucí funkci. Je si také vědom toho, že tyto situace jsou řešeny ustálenou judikaturní praxí, na kterou sám stěžovatel odkazuje. Nejvyšší soud odkázal na okruh činností kontrolní komise (§ 244 obchodního zákoníku) spočívající ve výkonu kontrolní povinnosti, kterou se podstatně zajišťovala ochrana majetku družstva, přičemž souhrn těchto postupů popisuje specifikaci způsobu, jakým měly být hájeny majetkové zájmy družstva z této pozice s tím, že od okamžiku přijetí funkce člena kontrolní komise byl stěžovatel povinen k řádnému prosazování zájmů družstva (což bylo ještě zvýrazněno tím, že stěžovatel působil v pozici předsedy kontrolní komise).
Nadto byl stěžovatel dále zavázán také smlouvou o výkonu člena kontrolní komise. Dále je podstatné, že B bylo družstevní záložnou, tedy zvláštním typem družstva. Je nutné současně vzít v potaz specifické podmínky, za kterých mohlo družstvo provozovat finanční činnosti na podporu hospodaření svých členů v režimu zákona č. 87/1995 Sb. B vyvíjelo aktivitu v sektoru úvěrových institucí, na které dopadala pravidla obezřetného podnikání, tedy stěžovatel byl povinen z titulu své funkce prosazovat takový přístup, aby tato družstevní záložna, respektive její orgány, nepodnikaly způsobem, který ohrožuje návratnost vkladů jejich členů a bezpečnost a stabilitu družstevní záložny [srov. § 1 odst. 5 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb.].
Stěžovatel byl dále povinen dbát o dodržování požadavku vyplývajícího z § 1 odst. 5 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. tak, aby nedocházelo k uzavírání smluv za nápadně nevýhodných podmínek pro družstevní záložnu. Jsou to zejména právě tato ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., ze kterých lze dovodit existenci zvlášť uložené povinnosti stěžovatele hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 211 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. Dále Nejvyšší soud odkazoval na čl. 12 vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníku s cennými papíry, v tehdejším znění, a na směrnici č. 09/2011, Vnitřní kontrolní systém verze 1.00, resp. vnitřní předpis č. 09/2011, přičemž chtěl vyzdvihnout, že úkoly vyjmenované v čl.
V. předmětné instrukce zahrnovaly mj. povinnost kontrolní komise dohlížet, zda řídicí a kontrolní systém je funkční a efektivní, alespoň jednou ročně toto vyhodnocovat, a v rámci plnění této povinnosti pravidelně jednat také o záležitostech, které se týkají strategického směřování družstva a usměrňování rizik, kterým je nebo by mohlo být vystaveno. Dále se měla kontrolní komise podílet na směřování, plánování a vyhodnocení činnosti vnitřního auditu atd. Zapojení kontrolní komise bylo tedy širší než u jiných družstev působících v neregulatorních odvětvích, resp. jiných zvláštních typech družstev, v důsledku čehož bylo možné vyvozovat její zvýšenou odpovědnost směřující k ochraně zájmů družstva.
Nejvyšší soud je přitom přesvědčen, že při posuzování zvlášť uložené povinnosti hájit práva poškozeného je nutno přihlížet ke všem okolnostem postavení dané osoby v jejich souhrnu, a to dále navíc spolu s významem činnosti kontrolní komise, jejímž byl stěžovatel předsedou, v oblasti fungování řídícího a kontrolního systému a povinností s tímto úzce souvisejících.
18. Nejvyšší soud nevyvozoval zvlášť uloženou povinnost hájit práva poškozeného z povinnosti péče řádného hospodáře, ani z postavení statutárního orgánu či z postavení stěžovatele ve vedoucí funkci. Žádným způsobem se tak ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která takový způsob vyvozování zvlášť uložené povinnosti hájit práva poškozeného zapovídá. Z toho pak dále plyne, že neshledal ani nutnost postoupit věc způsobem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
19. K problematice totožnosti skutku Nejvyšší soud připomněl, že soud může v důsledku zásady obžalovací rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, jeho právním posouzením však vázán není. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Soud nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení. Z pohledu Nejvyššího soudu byly výše uvedené premisy ve věci stěžovatele dodrženy, podstata skutku zůstala nezměněna a k porušení pravidel pro zachování totožnosti skutku tedy nedošlo. Na tomto závěru nic nemění ta skutečnost, že přistoupila okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (v tomto případě existence zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného).
20. K námitce stěžovatele, že nebyl odsouzen za způsobení žádné škody a neexistuje tak poškozený, Nejvyšší soud odkázal na body 31 až 33 napadeného usnesení a zdůraznil, že pro naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu v jeho základních skutkových podstatách nevyžaduje, ve srovnání s trestným činem pojistného podvodu, způsobení jakékoliv škody. Kvalifikovaná skutková podstata uvedená v § 211 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku je přitom vázána na spáchání činu popsaného v základních skutkových podstatách, které neobsahují kvalifikační znak v podobě způsobení škody jako újmy, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (újma na jmění) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Nelze přitom pochybovat o tom, že za poškozeného je třeba považovat i subjekt poskytující úvěr, jehož možnosti náležitě posoudit všechny okolnosti relevantní pro poskytnutí (případně neposkytnutí) úvěru byly podstatně ovlivněny (omezeny či sníženy) v důsledku klamavého jednání pachatele (žadatele o úvěr). Právě v takovém ovlivnění je totiž třeba spatřovat újmu způsobenou na právech poskytovatele úvěru, v důsledku čehož je tento poškozeným. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené navrhl ústavní stížnost zamítnout.
21. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo obdobné argumenty, jaké předložil ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Ústavní stížnost navrhlo odmítnout, popřípadě zamítnout.
22. Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
23. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten vyjádřil názor, že neexistuje zákonný podklad pro názor, že by družstvo ve formě družstevní záložny mělo nějakou zvláštní povahu, která by jej zásadním způsobem odlišovala od jiných typů družstev. Potřeba zajistit péči o majetek vkladatelů je dána u všech typů kapitálových obchodních korporací a družstev. Povinnosti v zákonech i interních předpisech, na které odkazují Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství, jsou pouhou konkretizací obecné povinnosti péče řádného hospodáře. Směrnice B se navíc vztahovaly toliko na zaměstnance B, což stěžovatel nebyl. Nikde také není stanoveno, že by předseda komise měl vykonávat kontrolní funkci s větší pečlivostí než řadový člen. Kontrolní komise ani nebyla nijak zapojena do posuzování daného případu.
24. Co se týče otázky totožnosti skutku, stěžovatel uvádí, že v jeho případě došlo k rozšíření popisu skutku o skutečnosti, které byly známy od počátku (tedy o to, že stěžovatel byl předsedou kontrolní komise B); nikoli tedy o skutečnosti zjištěné v důsledku provedeného dokazování. Tím je dána odlišnost od situací, na které dopadá argumentace Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství.
25. Stěžovatel má též nadále za to, že vznik škody je zákonným znakem § 211 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. To protože tato skutková podstata výslovně počítá s existencí osoby poškozeného.
26. Ústavní soud zaslal obdrženou repliku Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili.
27. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19
(N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20
(N 225/103 SbNU 301) bod 17]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
28. Ústavní soud připomíná, že dle čl. 39 Listiny "[j]en zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Toto ustanovení na ústavní úrovni zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Má-li být odsuzující rozsudek souladný s čl. 39 Listiny, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu [nález ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17
(N 177/86 SbNU 819) bod 18; nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16
(N 119/81 SbNU 853) bod 24; nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08
(N 197/51 SbNU 393); nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01
(N 136/31 SbNU 205)]. Naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty soudy v posuzované věci přesvědčivě dovodily.
29. Stěžovatel předkládá vlastní výklad § 211 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku zakotvujícího skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl odsouzen, a to jednak argumentaci, že neměl zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného, jednak nebyla prokázána škoda, ačkoliv to daná skutková podstata vyžaduje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor, ještě nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv, zejména pokud obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily, aniž by šlo o kvalifikovanou vadu při výkladu podústavního práva.
30. Jde-li o "zvlášť uloženou povinnost", je možno odkázat na obsáhlé odůvodnění v bodě 24 a násl. usnesení Nejvyššího soudu 6 Tdo 57/2022. Soudy přitom nevyšly jenom z toho, že by stěžovatel měl povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, nýbrž poukázaly na konkrétní okolnosti věci a právní úpravu související s jeho postavením v B. Přehodnocování významu těchto okolností Ústavnímu soudu, jak již bylo naznačeno, nepřísluší. To platí i ve vztahu k námitce stěžovatele, že kontrolní komise, jejímž byl stěžovatel členem, předmětnou žádost o úvěr neposuzovala. Žádný z judikátů, na které stěžovatel odkazuje, se netýká předsedy kontrolní komise družstevní záložny. Nelze tak stěžovateli přisvědčit, že by došlo k judikaturnímu odklonu. Vzhledem k tomu je bezpředmětná i stěžovatelova námitka, že věc měla být postoupena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu.
31. Ke stěžovatelově námitce nezbytnosti vzniku škody lze odkázat na bod 31 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém je dostatečně vysvětleno, že k trestnosti daného činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru a způsobil škodu.
32. K žádnému pochybení obecných soudů zasahujícího do ústavně zaručených práv stěžovatele bezpochyby nedošlo ani úpravami ve vymezení skutku v průběhu trestního řízení. Totožnost skutku je zachována vedle naprosté shody jednání i následku také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, a rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech (obdobně usnesení ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 862/08 ). Trestněprávní doktrína pro zachování totožnosti skutku přitom neukládá, že by ke změně v popisu skutku v řízení před soudem nemohlo dojít na základě skutečností, které orgány činné v trestním řízení znaly či měly znát již v dřívějších fázích trestního procesu.
33. Stěžovatelovy námitky proti skutkovým závěrům obecných soudů, se pak opět míjí s úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ústavnosti. Ústavní soud tak toliko konstatuje, že těmito námitkami se obecné soudy zabývaly - k odbornému vyjádření auditora Ing. Jana Glatta viz např. bod 31 a k závazku vůči V. V. viz bod 29 usnesení vrchního soudu. Soudy reagovaly i na stěžovatelem uváděné právní stanovisko JUDr. Michaely Vosecké Klečkové viz bod 32 tamtéž. Ani v tomto případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by odůvodnění jejich závěrů bylo hrubě nepřiléhavé a vykazovalo znaky libovůle.
34. Co se týče místní příslušnosti, o té bylo rozhodnuto postupem dle § 24 odst. 1 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. 7 Td 5/2020, a to s přihlédnutím k tomu, že část jednání souvisejících s projednávaným skutkem byla činěna také v Praze. Proč by tato okolnost neměla být relevantní, z ústavní stížnosti nevyplývá.
35. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, nýbrž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu