Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 23 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 1 000 Kč, tj. celkem 23 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci (mobilních telefonů včetně SIM karet, rušičky a několika padělaných dokladů). Rovněž bylo tímto rozsudkem městského soudu rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.
3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění jako členové organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení a zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí pro výrobu marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si opatřovali v zahraničí. Jako trestný čin krádeže obecné soudy kvalifikovaly neoprávněný odběr elektrické energie v indoorových pěstírnách a jako trestný čin poškození cizí věci posoudily znehodnocení vybavení nemovitostí, jež měli obvinění v nájmu za účelem provozu uvedených indoorových pěstíren. V této souvislosti stěžovatel disponoval několika padělanými doklady (cestovním pasem, řidičským průkazem a průkazem totožnosti).
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali obvinění i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl (zamítl též odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele). V řízení před městským soudem totiž nebyly zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní byli přítomni jednání, bylo dbáno na jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení byli zastoupeni obhájci a měli čas na přípravu obhajoby. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obžalovaní se mohli k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud přitom při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, včetně těch, které si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných - stěžovatele nevyjímaje - již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.
5. Dovolání obviněných (včetně stěžovatele) byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění usnesení zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly rovněž náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, korespondují s provedenými důkazy a není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost.
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, uvádí námitky proti rozsudku vrchního soudu a k tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, principu presumpce neviny, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí jednotlivé v řízení provedené důkazy a polemizuje se závěry příslušných soudů. Podle něj není z provedeného dokazování jasné, jakým konkrétním jednáním se měl dané trestné činnosti dopustit. Má za to, že jeho v dovolání uplatněné námitky byly způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti bez náležité ústavněprávní argumentace (za kterou nelze považovat stěžovatelovy blanketní odkazy na odůvodnění několika nálezů Ústavního soudu) v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích - vzdor stěžovatelovu opačnému přesvědčení - již dostatečně vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se po přezkoumání věci se závěry městského soudu ztotožnil a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Podle Ústavního soudu není ve věci stěžovatele dán žádný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z něho vyvozenými, který by teprve zakládal přípustnost stěžovatelova dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatelův podíl na organizované zločinecké skupině byl prokázán nejen odposlechy či ztotožněním jeho biologického materiálu na nástrojích a pomůckách používaných v souvislosti s provozem pěstíren (například na přípravku proti škůdcům rostlin, na gumových rukavicích; v ústavní stížností napadeném rozsudku městského soudu se naopak v souvislosti se jménem stěžovatele nezdůrazňuje údajný nedopalek cigarety, který je podle stěžovatele ve spisovém materiálu nesprávně zaevidován, když navíc stěžovatel je podle svého tvrzení nekuřák), ale jeho činnost ve skupině byla zaznamenána též pomocí sledování osob ve smyslu § 158d odst. 1 trestního řádu.
Proto stěžovatelovo tvrzení, že jeho podíl na nedovolené výrobě a jiném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nebyl prokázán žádným důkazem, natož pak důkazem přímým, je neopodstatněné.
12. Na základě učiněných skutkových zjištění nejsou pochybnosti ani o vědomosti stěžovatele o neoprávněném odběru elektrické energie (kvalifikovaném obecnými soudy jako trestný čin krádeže), která byla potřeba pro provoz pěstíren. Ostatně sám stěžovatel si v této souvislosti v ústavní stížnosti vystačí s prostým tvrzením, že rovněž k prokázání jeho podílu na trestném činu krádeže absentují důkazy. Podle Ústavního soudu pro zhodnocení stěžovatelovy účasti na shora popsané trestné činnosti naopak není podstatné, že stěžovatel odmítl vydat (srov. str. 200 rozsudku městského soudu) přístupové informace k softwaru, jenž obviněným (stěžovatele nevyjímaje) umožňoval prostřednictvím jinak běžně dostupného telefonu tov. zn. Blackberry šifrovaně komunikovat, a tak komunikace obviněných prostřednictvím tohoto komunikačního kanálu nemohla být ani za pomoci znalce zjištěna.
13. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by obecné soudy vycházely jen z výňatků odposlechů zpracovaných policejním orgánem, neboť odposlechy byly u hlavního líčení přehrány. Převzal-li pak městský soud do odůvodnění svého rozhodnutí jejich textové výňatky zpracované policejním orgánem (jak stěžovatel uvádí), nelze na tom shledávat nic neústavního, neboť jejich autenticita byla ověřena. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti proti obsahu městským soudem citovaných výňatků konkrétní námitky nevznáší.
Vyšel-li městský soud ve svém rozhodnutí mimo jiné i z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 6. 6. 2017, když některý rostlinný materiál byl policejním orgánem zajištěn až po tomto datu, pak městský soud z tohoto vyjádření získal toliko informaci, že pro získání jednoho kilogramu pro výrobu drogy nutné sušiny je nutné vypěstovat asi 10 až 11 rostlin konopí. Právě i tuto informaci posléze městský soud konfrontoval s dalšími zjištěními policejního orgánu, aby tak mohl přibližně určit mimo jiné finanční zisk celé organizované zločinecké skupiny.
Není proto v rozporu s logikou časové posloupnosti, vzniklo-li toto vyjádření ještě před tím, než byl zajištěn veškerý rostlinný materiál.
14. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale je zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obsáhle se zabýval též stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy při posuzování shora popisované trestné činnosti údajně nedostatečně zohlednily vývojová stadia rostlin konopí, což by mělo podle stěžovatele zásadní vliv na kvalifikaci jemu za vinu kladené trestné činnosti.
Nejvyšší soud k tomu uvedl (srovnej odstavec 252 a násl. a z nich zejména odstavec 256 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu), že zhodnocení, že v dané věci nešlo jen o pěstování rostlin, nýbrž přímo o výrobu drogy, lze provést i jen na základě sofistikovanosti a způsobu zpracování již obviněnými získaného (a policejní orgánem zajištěného) rostlinného materiálu, bez toho, aniž by bylo nutno znát vývojová stadia rostlin konopí. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu