Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti pana Jana Dvořáka a paní Dagmar Dvořákové, právně zastoupených advokátem JUDr. Ladislavem Zahradníkem, Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1825/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 7 Co 2461/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
S tímto rozdělením manželé Dvořákovi zásadně nesouhlasí a dovozují nesprávné posouzení skutkového stavu obecnými soudy. Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti zaměřili na popis dotčeného pozemku, a to s přihlédnutím k pozemkům sousedním. Apelují přitom především na účelnost využití pozemku, přičemž poukazují též na nemožnost jeho využití stran těžké mechanizace, která by mohla poškodit sousedící nemovitost. Žalobci sporný pozemek nevyužívají a nečiní tak ani ve vztahu ke svým p. č. Y a YY. Tento stav je pak důkazem toho, že spornou parcelu k přejezdu nepotřebují.
Stěžovatelé dále nesouhlasí s posudkem Demos, který byl toliko geometrickým zpracováním dělby pozemku. Naproti tomu posudek znalce Ing. Zdeňka Kubísky dospěl k objektivnímu závěru, že rozdělení p. č. X/1 by znemožňovalo stěžovatelům, potažmo vlastníkům usedlosti č. p. YZ přístup k pozemku YYY a ke stavební parcele č. Z se stodolou. Odvolací soud pochybil, pokud takový znalecký posudek nepřipustil. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatelů vytrhávaly jejich výpovědi z kontextu a nepřihlédly k tomu, že vztah mezi spornou nemovitostí a nemovitostmi sousedícími je historicky daný.
Ve spise je dostatek důkazů o vlastnických poměrech obou zemědělských usedlostí č. p. ZY a ZZY. Skutečnost, že manželé v současnosti nehospodaří, ještě neznamená, že je soud oprávněn krokem reálného rozdělení p. č. X/1 nezachovat věcné právo usedlosti č. ZY vedené podle pozemkových knih již od roku 1880. Účel pozemku je stále stejný, a to ostatní komunikace, příjezdová cesta. Přitom zvolený způsob řešení je takový, že ani nikdo z účastníků nemá ani cestu a příjezdovou komunikaci, hledisko účelnosti bylo ponecháno zcela stranou.
Závěrem stěžovatelé poukazují na snahu obecných soudů o "šablonovité" řešení věci, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu je zjevné, že je nezbytné zohlednit jedinečnost případu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti opět na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Je nepochybné, že si lze představit i jinou úpravu vlastnických vztahů mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, nicméně to ještě neznamená, že se soudy zvolením stěžovateli kritizované varianty úpravy vlastnických vztahů dopustily pochybení. Jak plyne se shora uvedeného, z hlediska ústavnosti napadených rozsudků je rozhodné především to, jakým způsobem se obecné soudy se svými závěry argumentačně vypořádaly. V předmětném případě je zcela zjevné, že došlo k dotčení vlastnických práv jak stěžovatelů, tak i vedlejších účastníků, ovšem to je dáno skutkovými poměry a nikoli pochybením obecných soudů.
Nelze si představit, že by obecné soudy rozhodly o vypořádání spoluvlastnictví bez toho, aniž by se přitom dotkly vlastnických práv účastníků takového řízení. Základním úkolem obecných soudů v obdobných případech je nalezení takového rozložení vlastnických práv, jež by bylo lze považovat za účelné a vyvážené. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že obecné soudy zvažovaly jednotlivé varianty řešení, a to především s ohledem na přístupnost stěžovatelů ke svým nemovitostem, zejména k pozemku p.
č. YYY. Obecné soudy zde uvádí několik variant, kterými se mohou stěžovatelé ke své nemovitosti dostat. Namítají-li stěžovatelé možné ohrožení stavby pojezdem těžké mechanizace, je toto s ohledem na rozvržení vlastnických vztahů vyloučeno. Dle náhledu Ústavního soudu dospěly obecné soudy k ústavně konformnímu rozvržení vlastnických vztahů mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, přičemž své závěry řádně odůvodnily.
Vzhledem k řečenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu