Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, č. j. 7 Tdo 527/2018-31, Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2017, č. j. 3 To 159/2017-401, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. února 2017, sp. zn. 1 T 159/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Výše uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Třebíči stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 30 měsíců. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; její následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především tvrdí, že okresní soud nesprávně vymezil dobu, v níž se měla trestné činnosti dopouštět - v usnesení o zahájení trestního stíhání byl uveden květen 2016, zatímco v obžalobě a rozsudku duben 2016; tím byl skutek vymezen pro dřívější dobu, tedy retroaktivně v neprospěch stěžovatelky a byla porušena jak totožnost skutku, tak i právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů ohledně viny i trestu a uvádí konkrétní jednání, která měly soudy nesprávně vyhodnotit jako týrání otce, aniž by zohlednily její interpretaci téhož. Soudy přitom měly vycházet jen z nepřímých důkazů jednoho zdroje - svědectví rodinných příslušníků, které bylo svědectvím "z druhé ruky" - převyprávěním verze poškozeného. V řízení nastala situace tvrzení proti tvrzení - verzi poškozeného svědkové jen zopakovali, což ale soudy důkladněji nezkoumaly a neprovedly ani důkaz, který by mohl svědčit stěžovatelce, čímž porušily zásadu audiatur et altera pars.
Stěžovatelka má za to, že nebyly naplněny ani požadavky pro přísnější potrestání, neboť poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví; stěžovatelka v průběhu řízení opustila dům obývaný společně s poškozeným, a proto měl soud přihlédnout k tomu, že prognóza rozvoje psychické poruchy (daná kontaktem stěžovatelky s poškozeným) nebyla naplněna. Nebyla prokázána ani druhá okolnost odůvodňující použití vyšší sazby (fyzické týrání), s výjimkou jednoho incidentu, ale ani alternativní nefyzické týrání trvající delší dobu, tj. více než šest měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1294/2015); měla-li tedy být stěžovatelka odsouzena, tak za přečin, nikoliv za zločin.
Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že byla kriminalizována za péči o otce, která byla interpretována v její neprospěch, a to v důsledku obnovených kontaktů otce s jeho druhou dcerou, která však s otcem trvale nežije a nestará se o něj. Podle stěžovatelky nejde o drobná pochybení soudů v řízení, ale ve svém souhrnu o závažný zásah do jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i v čl. 4, 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace zákona, je záležitostí obecných soudů, které posuzují naplnění podmínek pro aplikaci toho či onoho právního institutu a které musí své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména pokud jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka předložila obecným soudům alternativní pohled na stíhané jednání - proti sobě stála především tvrzení poškozeného a stěžovatelky, v obou případech podpořená svědectvím svědků, kteří však nebyli přítomni žádnému ze závažných incidentů a svědčili na základě tvrzení poškozeného či stěžovatelky, která sama poukazovala na útoky (fyzické) poškozeného vůči ní. Svědkové však byli přítomni drobnějším rozmíškám, podporujícím tvrzení poškozeného. Stěžejním se proto pro soud staly výpověď pracovnice občanské poradny zabývající se profesionálně pomocí obětem domácího násilí, lékařské zprávy a znalecké posudky, které soudům poskytly osoby nezapojené osobně do vztahů stěžovatelky s poškozeným a které byly sto objektivně popsat poznatky odborníků. Právě na základě této skupiny důkazů soudy rozhodly.
Jak je patrné z právní věty rozsudku (i obžaloby), stěžovatelka se dopouštěla stíhaného jednání "...v přesně nezjištěné době, nejméně však od dubna 2016 do září 2016..."; v usnesení policejního orgánu byla použita formulace "...v přesně nezjištěné době, nejméně však od května...". Tuto změnu odůvodňují provedené výslechy svědků, které výše zmíněné rozmíšky mezi stěžovatelkou a poškozeným vztáhly k setkáním konaným již v dubnu; nešlo tedy o změnu skutku či o účelové rozšíření času, které by mělo samoúčelně a svévolně vést k přísnějšímu potrestání stěžovatelky, ale o zpřesnění popisu neurčitého časového vymezení skutku trestného jednání. Jak je dále zjevné, stěžovatelka nebyla poškozena ani opomenutými důkazy, vysvětlil-li soud, proč považuje provedení dalšího důkazu za zbytné, není-li důkaz způsobilý změnit závěry soudu.
Stěžovatelka opakovaně předkládá soudům, Ústavní soud nevyjímaje, svoji verzi vývoje vztahu s otcem; nalézací soud však při řešení této nelehké situace provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohl učinit právní závěry z něj plynoucí. Podle Ústavního soudu nejde o postup bez zákonného podkladu (svévoli) ani o překročení zákonných mezí (libovůli), ale o výklad zjištěných skutečností, pro stěžovatelku možná nepříznivý, nicméně nezasahuje do jejích základních práv a svobod. Práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) byla zachována; právo na spravedlivý proces nepředstavuje záruku, že obecné soudy rozhodnou v souladu s očekáváním stěžovatele, ale že jejich postup bude odpovídat zákonem upraveným požadavkům na spravedlivé soudní řízení, v němž jsou respektována všechna zákonná pravidla.
Stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), přesto soudy její jednání podřadily pod zákonem stanovený trestný čin (čl. 39 Listiny), přičemž při zohlednění všech objektivně zjištěných okolností její jednání posoudily jako zločin a udělily jí výchovný trest. Ani soud nalézací, ani soudy rozhodující o opravných prostředcích přitom nezasáhly do práv stěžovatelky způsobem, který v ústavní stížnosti namítá, a proto jí Ústavní soud nevyhověl. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu