Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZ Hermex, s. r. o., sídlem Hartigova 945/75, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2184/2023-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 91 Co 301/2022-410 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. května 2022 č. j. 12 C 180/218-370, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 20 322 752 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků dvěma usneseními Policie ČR ze dne 12. 12. 2014. Nemajetková újma požadovaná stěžovatelkou měla představovat ušlý výnos vyjádřený znalcem pomocí zákonného úroku z prodlení za období od 12. 12. 2014 do zrušení zajištění peněžních prostředků dne 9. 12. 2015.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2020 č. j. 12 C 180/2018-249, žalobu zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nepředstavují odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 10. 2021 č. j. 91 Co 192/2021-319, zrušil rozsudek obvodního soudu s tím, že jeho rozhodnutí je předčasné pro nedostatečná skutková zjištění a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud v dalším řízení napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Na pokyn městského soudu se nejprve zabýval existencí a povahou tvrzené škody a uzavřel, že nárok stěžovatelky nelze podřadit pod kategorii skutečné škody či ušlého zisku, jelikož úrok z prodlení ze zajištěných peněžních prostředků nepředstavuje zmenšení majetkového stavu poškozené. Stěžovatelka neprokázala existenci škody (ušlého zisku) a soud se proto dále nezabýval splněním dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. Konstatoval, že samotným zajištěním škoda stěžovatelce nevznikla (výše zajištěné peněžní částky zůstala neměnná). Stěžovatelka podle soudu nijak nedoložila vznik škody, domáhá-li se náhrady ušlého zisku ve výši zákonného úroku z prodlení (netvrdí, že by se jí majetek snížil o nárokovanou částku). Současně stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti prokazující ušlý zisk, kterého by při běžném nakládání se zajištěnými peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhla. Svá tvrzení a výši škody opírala pouze o znalecký posudek a ekonomické teorie (původně dokonce analogicky o daňový řád).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením stručně odmítl. Uzavřel, že ani jedna ze stěžovatelkou uplatňovaných právních otázek nemůže založit přípustnost podaného dovolání, jelikož na nich napadený rozsudek městského soudu nestojí. Další argumentací stěžovatelky, spočívající primárně ve vybrané judikatuře Nejvyššího soudu, se proto již dále nezabýval.
6. Stěžovatelka brojí nejprve proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu označuje jako kusé, velmi odbyté a pomíjející zásadní body, kterými stěžovatelka odůvodňovala přípustnost dovolání. K tomu rekapituluje, že v dovolání uplatnila dvě právní otázky - 1) zda v konkrétním případě došlo ke zrušení usnesení o zajištění finančních prostředků pro nezákonnost a 2) zda mohou soudy na jedné straně shledat za pomoci znaleckého zkoumání škodu stejným způsobem, jako doložil žalobce (využitím finančních nástrojů typu úrok z prodlení či úrok na vkladovém účtu) a na druhou stranu v prakticky stejné skutkové věci naopak konstatovat, že k žádné škodě nedošlo (pozn.: odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1529/2019). V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelka tyto právní otázky dále rozvádí (pozn.: částečně využívá argumentaci uplatňovanou již v dovolání).
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s řadou podstatných námitek, a to zejména k otázce posouzení existence škody v podobě ušlého zisku. Uvádí, že obvodní soud neprovedl jako důkaz ve věci stěžejní znalecký posudek. Předkládá přitom (opět jako v případě dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1529/2019 (i jemu předcházejí rozsudek Městského soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 67 To 382/2018) a argumentuje tím, že v citované trestní věci byla shledána odpovědnost za vznik škody ve formě ušlého zisku a její výše byla určena rovněž pomocí znaleckého posudku, zpracovaného stejným znalcem za pomocí teoretického zhodnocení částky (se kterou rovněž nemohla společnost nakládat, jelikož byla neoprávněně odeslána jako záloha na účet jiné společnosti) uložením na termínovaný vklad s určitým úrokem na trhu dostupným. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky v přímém rozporu se závěry citovaných rozhodnutí. Tímto postupem obecné soudy porušily zásady legitimního očekávání a právní jistoty.
8. Zbylá část námitek stěžovatelky směřuje proti postupu městského soudu (současně i obvodního soudu), který se při rozhodování nezabýval (ne)zákonností zajištění peněžních prostředků. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že toto hodnocení označil soud jako nadbytečné, jelikož uzavřel, že škoda nemohla vzniknout, resp. její vznik stěžovatelka řádně neprokázala. V dalším textu stěžovatelka tyto své námitky rozvádí, soustředí se přitom na prokázání nezákonnosti samotného zajištění, a to zejména s ohledem na jeho délku (jeden rok).
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení.
12. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
13. Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrny důvody pro závěr o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. V případě, kdy Nejvyšší soud odmítá dovolání nikoliv pro vady, ale pro nepřípustnost - jako v nyní posuzované věci, je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Ústavní soud pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřetelné, že Nejvyšší soud se s podaným dovoláním vypořádal velmi stručně. Přesto správně vystihl podstatu právních otázek stěžovatelkou tak, jak plynou mimo jiné i z obsahu dovolání. V tomto konkrétním případě nelze Nejvyššímu soudu vytýkat přepjatý formalismus.
15. Městský soud (i obvodní soud) své závěry nezaložil na řešení nezákonnosti rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků ani na odlišném posouzení vzniku škody v civilním a trestním řízení (pozn.: obsahem dovolání i ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s tím, že obecné soudy posoudily vznik a výši škody odlišně, než v trestní věci poukazované stěžovatelkou - viz výše bod 6). Nemůže být proto naplněn jeden z předpokladů přípustnosti podaného dovolání, tedy existence právní otázky, na které závisí napadené rozhodnutí (§ 237 občanského soudního řádu; k tomu srov. zejména bod 11 odůvodnění rozsudku městského soudu, kde je uvedené konstatováno výslovně). Skutečnost, že v předchozí fázi řízení odvolací soud mimo jiné poukazoval na nutnost nového posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, nic nemění na tom, že obecné soudy následně postavily svá rozhodnutí na jiných argumentech (prokázání vzniku škody).
16. Ústavní soud se z týchž důvodů neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka v nyní posuzované věci zaměňuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování s jejím náhledem na danou věc a navrhované řešení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 (N 10/88 SbNU 133), bod 69]. S tím souvisí i ústavní princip rovnosti ve smyslu čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, projevující se mj. ve shodném výkladu zákona v podobných případech, což však neznamená, že v rovině podústavního práva nemohou vzniknout ve srovnatelných věcech dva odlišné právní názory (taková rozhodnutí však musí být náležitě odůvodněna). Základním smyslem každého odůvodnění je pak seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s nimiž se soudy musí odpovídajícím způsobem vypořádat [např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
17. Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky k posouzení vzniku škody (ušlého zisku) obecnými soudy, Ústavní soud ověřil, že odůvodnění napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Obecné soudy při svých úvahách vycházely primárně ze zjištění, že stěžovatelka výši uplatňované škody opírá pouze o daný znalecký posudek, nikoliv o prokazatelně vzniklou škodu tak, jak to vyžadují nejen obecné soudy, ale též judikatura zejména Nejvyššího soudu. Ten například v usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, konstatoval, že "...Domáhá-li se náhrady ve výši úroků z prodlení, nedokládá (ba ani netvrdí), že by se jeho majetek snížil právě o tuto nárokovanou částku (kterou by kupř. zaplatil svému věřiteli při prodlení s plněním svých závazků, pokud k němu došlo v důsledku realizovaného zajištění). Hypotetické úvahy o tom .... k závěru o vzniku škody vést nemohou." Jakkoliv skutkově jde o odlišný případ, uvedené obecné závěry jsou v přiměřené míře aplikovatelné i na posuzovanou věc. Závěry obecných soudů tedy korespondují s tím, jak pojem "škoda" chápe judikaturní praxe (srov. body 10, 18 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu).
18. Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - nebýt škodní události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí [srov. nález ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 922/18 (N 221/103 SbNU 263), bod 6]. Při prokazování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnosti. Musí být postaveno "najisto", že nebýt škodní události, očekávaného zvýšení majetkového stavu by dosáhl (25 Cdo 371/2007). Naprosté jistoty budoucího zisku však objektivně dosáhnout nelze (což konstatuje i judikatura Nejvyššího soudu - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), bod 31. Je proto zapotřebí prokázat "dostatečnou míru pravděpodobnosti" dosažení zisku (k hypotetickému pojetí ušlého zisku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1996sp. zn. II Odon 15/96). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že nic takového stěžovatelka netvrdila. Úrok z prodlení není obecně ušlým ziskem (obdobně srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 289/24 , body 10 a 12, v němž byla uplatňována náhrada škody v podobě kapitalizovaného úroku z prodlení).
19. Stěžovatelka v průběhu celého řízení argumentuje "teoretickým" (znaleckým) prokazováním výše škody v poukazované trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1259/2019. Současně však netvrdí, že by zajištěné peněžní prostředky v posuzované věci byly uloženy na termínovaném účtu s garantovanými úroky z vkladu, případně, že by o přesun peněz na jiný (zúročený) účet v průběhu zajištění žádala. Naopak, výši škody v podobě ušlého zisku odvozuje od úroků z prodlení. Mezi úroky z prodlení, které představují příslušenství pohledávky a úroky na termínovaném účtu, je však podstatný rozdíl. Nelze proto hovořit o "prakticky stejné skutkové věci", když v citovaném případě byla škoda způsobena podvodným jednáním odsouzeného - neoprávněně vyplacené zálohy, v jehož důsledku společnost ČEPRO nemohla po určitou dobu s peněžními prostředky nakládat. Neoprávněně vyplacené peněžní prostředky tedy neměla poškozená společnost zajištěny na účtu, kdežto v posuzované věci zůstaly peněžní prostředky na účtu stěžovatelky a byly tedy zhodnocovány v souladu s původní vůlí stěžovatelky.
20. Stát má možnost upravit - při respektování požadavku rovnosti účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 3 Listiny - důkazní břemeno odlišně pro různé nároky. V tomto směru je možné upozornit například na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nebo na § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Neznamená to však, že by toto výhodnější postavení poškozeného ve vztahu ke škůdci, pokud jde o soukromoprávní nároky, mělo být nutně přiznáváno v jiných případech.
21. Další pochybení obecných soudů stěžovatelka spatřuje v neprovedení ve věci stěžejního znaleckého posudku. Ústavní soud si od obvodního soudu vyžádal spisový materiál, ve kterém ověřil, že znalecký posudek vypracovaný stěžovatelkou k určení výše škody (ušlého zisku) způsobené zajištěním peněžních prostředků byl obvodním soudem proveden jako důkaz (v průběhu jednání u obvodního soudu dne 17. 5. 2022, č. l. 366 až 367 spisu).
22. Stěžovatelka rovněž vznáší další námitky zejména procesního charakteru spočívající např. v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi námitkami, které v průběhu řízení předložila. Ústavní soud však shrnuje, že námitky stěžovatelky směřující proti odůvodnění napadených rozhodnutí představují toliko opakování argumentace uplatňované stěžovatelkou již v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
23. Pokud jde o argumentaci stěžovatelky vztahující se k nezákonnosti rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, Ústavní soud ji neshledal ve věci relevantní, a proto se jí blíže již nezbýval. Rozhodnutí obecných soudů je založeno na posouzení otázky vzniku škody (ušlého zisku) a hodnocení nezákonnosti rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, potažmo hodnocení ústavnosti samotného zajištění, by proto bylo nadbytečné.
24. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu