5 Tdo 1529/2019

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 v řízení o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, a o dovolání, které podal obviněný A. H., nar. XY v XY, okres XY, trvale XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. H. odmítá.

1. Obviněný T. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, uznán vinným pod body I. až IV. výroku o vině čtyřnásobným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Týmž rozsudkem byl obviněný A. H. uznán vinným pod body I. až IV. výroku o vině čtyřnásobným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a dále pod bodem V. výroku o vině zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Těchto trestných činů se obvinění dopustili skutky popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v citovaném rozsudku (viz níže pod bodem 87. tohoto usnesení).

2. Za to byl uložen obviněnému T. K. podle § 255 odst. 3 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému A. H. byl za jeho trestnou činnost uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému A. H. uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti Č., částku ve výši 1 456 529 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti Č., jako náhradu škody částku v celkové výši 260 445 180 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Č., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce a poškozená obchodní společnost Č., přičemž Městský soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného A. H. ze společného řízení k samostatnému projednání, a to z důvodu hospodárnosti řízení. Věc tohoto obviněného byla dále vedena u zmíněného odvolacího soudu pod sp. zn. 67 To 143/2019.

O podaných odvoláních pak rozhodl Městský soud v Praze následovně. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k obviněnému T. K. napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný T.

K. se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a to při nezměněném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Č., náhradu škody v celkové výši 260 445 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Odvolání obviněného pak odvolací soud zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Ve vztahu k druhému z obviněných A.

H. odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný A. H. se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zák. do věznice s ostrahou, a to při nezměněném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému A. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným T. K. poškozené obchodní společnosti Č., náhradu škody v celkové výši 260 445 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena obviněnému A. H. povinnost samostatně zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti Č., částku ve výši 1 456 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 11.

8. 2011 do zaplacení. Konečně odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného A. H. jako nedůvodné.

4. K tomu je třeba dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve věci obviněných poprvé rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 3 T 41/2010, jímž zprostil obviněné obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 VZV 4/2009, pro skutek popsaný pod body IV./1. až IV./7. této obžaloby. O dalších skutcích obsažených ve zmíněné obžalobě státního zástupce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 3 T 41/2010, tak, že podle § 223 odst. 1 tr.

řádu zastavil trestní stíhání obou obviněných z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. že trestní stíhání obviněných je promlčeno. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze jednak usnesením ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 56/2014, tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání jako nedůvodné, a jednak usnesením z téhož dne sp. zn. 67 To 57/2014, kterým podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.

řádu zamítl podanou stížnost, neboť ji neshledal důvodnou. Proti citovaným usnesením Městského

soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných A. H. a T. K. dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014, tak, že zrušil citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 3 T 41/2010, přičemž zprostil oba obviněné obžaloby pro skutky uvedené pod body I. až IV./1.

až IV./7. obžaloby. O dalších skutcích obsažených ve zmíněné obžalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 3 T 41/2010, tak, že podle § 223 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obou obviněných z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. že trestní stíhání obviněných je promlčeno. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost.

O odvolání státního zástupce rozhodl poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 67 To 111/2016, tak, že zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Shodně rozhodl rovněž o stížnosti státního zástupce usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 67 To 112/2016. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl poté o vině a trestu obou obviněných shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích, a to rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 T 41/2010, a usnesením ze dne 23.

9. 2016, sp. zn. 3 T 41/2010. Následně v odvolacím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stejně tak zrušil usnesení soudu prvního stupně, a to usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 29/2017.

Naposledy

rozhodl v trestní věci obviněných Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací tak, jak je uvedeno výše pod body 1., 2. a 3. tohoto usnesení.

5. Obviněný T. K. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu a jehož obsah dalším podáním následně doplnil. Obviněný A. H. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 67 To 143/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.

a) Dovolání obviněného T. K.

6. Obviněný T. K. na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítl, že ve věci rozhodovala soudkyně JUDr. Eva Brázdilová, která byla vyloučena z rozhodování ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného tato soudkyně měla správně rozhodnout podle § 31 tr. řádu o svém vyloučení před zahájením odvolacího řízení, a to z úřední povinnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný konstatoval, že chybějící nestrannost jmenované soudkyně je jednak objektivní, jednak subjektivní. Objektivní důvody nestrannosti přitom obviněný spatřuje v tom, že zmíněná soudkyně rozhodla o užití zcela výjimečného institutu podle § 262 tr. řádu, přesto ve věci poté postupovala jako soudce odvolacího soudu. Podle obviněného přistoupil-li soud v rámci rozhodování o odvolání k použití ustanovení § 262 tr. řádu, nemůže v takovém případě již nadále zůstat pro další řízení objektivně nestranný. Již samotná skutečnost, že o vině obviněného rozhodl až „nový soud“ (po předchozím trojím zproštění obžaloby zákonným soudcem), je podle názoru obviněného sama o sobě způsobilá založit pochybnost o nestranném vedení řízení. V konečném důsledku pak bylo odvolací řízení i porušením práva na dvojinstančnost řízení podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jak zdůraznil obviněný. O subjektivních důvodech zpochybňujících nestrannost se obviněný dozvěděl při jednání odvolacího soudu dne 25. 4. 2019, kde se jmenovaná soudkyně vyjádřila ve smyslu, že „je spokojená, jak soud prvního stupně ve věci rozhodl po přikázání věci.“ Podle obviněného toto vyjádření obsahuje projev nebezpečného spojení soudce přikazujícího věc a soudce věc posléze přezkoumávajícího v odvolacím řízení v jedné osobě. V této souvislosti dále obviněný uvedl, že svou námitku v rámci možností uplatnil již před rozhodnutím odvolacího soudu a zčásti v dovolání, neboť subjektivní podjatost soudkyně se projevila až v ústním odůvodnění napadeného rozhodnutí po jeho vydání. Obviněný má tedy za to, že jsou splněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu, a nelze mu klást za vinu, že nevznesl uvedenou námitku do rozhodnutí odvolacího soudu, když se ani sama předsedkyně senátu nevyloučila z rozhodování věci, ač k tomu byla povinna z úřední povinnosti.

7. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podřadil námitku, na základě které vytkl nepřípustnost trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně právně posoudil věc týkající se skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť se řídil vadným právním názorem vyššího soudu. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, v posuzovaném případě je zásadní určení počátku běhu promlčecí doby v návaznosti na to, kterým okamžikem vzniká škoda, a k tomu dále odkázal na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu. Podle názoru obviněného navíc Nejvyšší soud není konstantní ve svém rozhodování ohledně počátku běhu promlčecí doby v případě vzniku následku v podobě škody. Dalším významným momentem z hlediska běhu promlčení trestní odpovědnosti bylo podle obviněného přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3, 4 tr. zák., přičemž tyto své úvahy dále podrobně rozvedl u jednotlivých skutků. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že v případě skutku pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo dostatečně prokázáno, že došlo k jeho spáchání obviněným, mělo by to zásadní vliv na promlčení skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť trestní odpovědnost obviněného za ně by byla promlčena.

8. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný nejprve v obecné rovině vytkl soudům nižších stupňů nesprávnou subsumpci jeho jednání pod část skutkové podstaty týkající se porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, dále chybné posouzení vzniku škody a naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Namítl rovněž, že zcela chybí úvahy soudů nižších stupňů ohledně společného úmyslu, pokud jde o právní kvalifikaci spolupachatelství.

9. K tvrzenému porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek obviněný provedl výklad pojmu „podnikatelský úsudek“, který definoval čtyřmi body, a soudům nižších stupňů vytkl, že u jednotlivých skutků nehodnotily uvedená kritéria. Obviněný dále zdůraznil, že jako generální ředitel plnil řídící funkci, předmětné smlouvy pouze podepisoval z titulu svého postavení, přitom nelze opomenout, že smlouvy byly před podpisem kontrolovány právním, finančním i obchodním oddělením. Při jednání soudu prvního stupně byl obviněný schopen vysvětlit své počínání, jako předseda představenstva a generální ředitel jednal informovaně, avšak při podepisování smluv nebyl informován o tom, že podpisem smlouvy může způsobit škodu, ani to nemohl rozumně předvídat, neboť, jak již uvedl, smlouvy mu byly předkládány specializovaným oddělením.

Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno jako odpovídající péči řádného hospodáře, a k této problematice poukázal na příslušnou judikaturu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů měly správně dospět k závěru, podle něhož obviněný s ohledem na svůj podnikatelský úsudek nemohl být odpovědný za tvrzenou škodu, neboť uzavíráním obchodů pověřil obchodního ředitele a přípravou smluv právní oddělení.

Tím v rámci péče řádného hospodáře zajistil osoby s potřebnými znalostmi pro tyto činnosti obchodní společnosti. Konečně v dané souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15.

10. Ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předpovídal vývoj směnného kurzu v době uzavírání smlouvy s obchodním partnerem, jehož výběr byl v gesci obchodního úseku. Obviněný jako generální ředitel podepisoval stovky smluv a nebylo reálně možné, aby jednotlivé smlouvy studoval a předvídal všechny možné následky. Zajistit se proti změně směnného kurzu prostřednictvím instrumentu finančního trhu nebylo vhodné vzhledem k nákladnosti zajištění, obchodní společnost Č., se takto nezajišťovala ani před tím, než v ní obviněný začal působit.

Jak dále zdůraznil, na nevýhodný vývoj směnného kurzu a na potřebu dojednání směnného kurzu ve smlouvě byl finančním ředitelem upozorňován pouze spoluobviněný A. H., nikoliv však obviněný T. K. Soudy nižších stupňů přitom podle obviněného nezkoumaly, zda při zpochybňovaném podnikatelském rozhodování vynaložil příslušné úsilí, zejména jestli jednal při uzavírání smlouvy informovaně a zda měl reálnou představu o pravděpodobnosti uskutečnění plnění ze smlouvy. Ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem II.

ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že nehodnotily tzv. podnikatelský úsudek, navíc jej soudy nesprávně a nelogicky připisují obviněnému, a to v otázce bonity obchodního partnera. Při určení ceny pohonných hmot se podle obviněného soudy chybně omezily jen na konstatování, že obviněný měl předpokládat zvýšení spotřební daně, ale nezabývaly se ostatními okolnostmi [např. postavením poškozené obchodní společnosti na trhu, vývojem cen pohonných hmot (dále také ve zkratce „PHM“) na trhu v daném období].

Pokud jde o skutek vymezený pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení jeho pozice a odpovědnosti za činnost obchodního oddělení dané obchodní společnosti. Obviněný zdůraznil, že z postavení generálního ředitele, které je pozicí manažerskou, se nijak nepodílel na vyjednávání smluv, to bylo v kompetenci obchodního a finančního úseku, tedy druhého obviněného A. H. Přitom z pouhé nadřazenosti obviněného vyplývající z jeho pozice v organizační hierarchii nelze podle názoru obviněného dovozovat tvrzenou společnou odpovědnost obou spoluobviněných.

Obviněný podepsal smlouvy po předložení a vysvětlení záměrů daných obchodů obchodním ředitelem, avšak nebyl upozorněn na nevýhodnost obchodů a nemohl ji ani z dostupných informací rozumně předvídat. Dále v této souvislosti obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který mu nedůvodně přičítá jednání druhého obviněného A. H., a to pokud jde o provázanost s osobami kolem obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s. Obdobné výhrady pak obviněný vznesl i ve vztahu ke skutku pod bodem IV.

ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že podepsal pouze rámcové smlouvy, načež jednotlivé obchody byly uskutečňovány bez jeho přičinění. Podle obviněného jde o nepřípustné posuzování porušení povinnosti ex ante.

11. V rámci námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a vytkl soudům nižších stupňů chybné vyhodnocení toho, zda zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Ve věci nebylo podle obviněného posuzováno žádné konkrétní zanedbání povinnosti, ani možnost předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení chráněného zájmu. Soudy také učinily nesprávný závěr, že jednání a podnikatelský úsudek obviněného jsou totožné a odvislé od jednání a podnikatelského úsudku spoluobviněného A. H., tedy že pokud něco věděl spoluobviněný A. H., věděl to i obviněný. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně dovodily naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu s oběma jejími složkami, a to pouze z objektivní stránky skutkové podstaty, přičemž ovšem zcela chybí volní složka v právním posouzení skutku. Konkrétně, pokud jde o skutky pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že nevěděl o tom, že porušuje zákonem uloženou povinnost, tudíž ani nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu. Obdobné námitky potom obviněný vznesl ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyslovil přesvědčení, podle něhož z jednání spočívajícího v pouhém podpisu rámcových smluv nelze dovodit chtění zaměřené na poškození zájmů obchodní společnosti. Proto podle obviněného, pokud odvolací soud z okolností skutku vyvodil volní složku zavinění, která nebyla zřejmá, mělo být zavinění správně posouzeno jako vědomá nedbalost. Totéž obviněný vytkl i ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyslovil názor, podle něhož okolnosti tohoto skutku lze právně posoudit tak, že zaviněně jednal pouze druhý obviněný A. H.

12. Obviněný svými výhradami zpochybnil i stanovení výše škody, přičemž závěry soudů rozhodujících ve věci označil za absolutně nepřezkoumatelné. Podle obviněného stanovení výše škody v posuzované věci odporuje hmotnému právu, protože vzniklo jako matematický výpočet ze smluv ex ante na základě znalosti skutečností, které nastaly až po jednání obviněného, resp. spoluobviněného A. H., a jež nemohly být obviněnému známy. Výši škody je nutno podle obviněného posoudit komplexně a v rámci nějakého časového období, je třeba zohlednit účetní závěrky, vzít v úvahu všechny důsledky a okolnosti atd. Způsob stanovení výše škody v posuzovaném případě nerespektuje principy reálného světa, jakým je podnikatelský úsudek, ale je založen na čiré spekulaci (zejména u skutků pod

body II. a III. výroku o vině). Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný i v tom, že soudy nižších stupňů při výpočtu výše škody do ní zahrnuly i podnikatelský zisk, který nelze započíst pro účely trestního řízení. Tyto své úvahy obviněný následně rozvedl i ve vztahu k jednotlivým skutkům, přičemž pokud jde o skutek vymezený pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vyslovil názor, podle něhož nelze dovozovat vznik škody jen z toho, že v mezidobí do vypořádání zálohy zápočtem došlo k poklesu směnného kurzu.

Ke skutku obsaženému pod bodem II. ve výroku o vině obviněný poukázal na to, že nebyla zohledněna nutnost obchodovat i v případě ne zcela výhodných obchodních či daňových podmínek vzhledem k povinnostem obchodní společnosti Č., vůči spotřebitelům a státním rezervám. Co se týče stanovení výše škody u skutku pod bodem III. ve výroku o vině, obviněný zdůraznil, že není možné považovat ručitelský závazek za okolnost významnou pro právní hodnocení, neboť z něj poškozená obchodní společnost neutrpěla žádnou škodu.

Jak dále v této souvislosti obviněný uvedl, škoda v tomto případě nikdy nevznikla, protože za prodané zboží bylo řádně zaplaceno a koupené zboží bylo zase s marží prodáno. Vzhledem k tomu, že poškozená obchodní společnost nikdy nedoložila svůj nárok na náhradu ušlého zisku ani kalkulaci škody, nelze ani rozdíl v rámci předprodeje zboží právně posoudit jako ušlý zisk či vzniklou škodu. Ohledně skutku, který je obsažen pod bodem IV. ve výroku o vině, vytkl obviněný soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu komplexnost obchodování s PHM, obvyklou cenu, příčiny změn cen a toku PHM, ekonomický trh, hospodářskou situaci obchodní společnosti a její další závazky.

Soudy v tomto případě určily škodu jako ušlý zisk, kterým bylo navýšení ceny prostředníkem koncovému odběrateli v případě dílčích prodejů, aniž by z okolností vyplynulo, že by takto mohla obchodovat sama poškozená obchodní společnost.

13. Obviněný dále ve svém dovolání vznesl námitku, podle které provedené dokazování neposkytlo dostatečný podklad pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle názoru obviněného v civilním řízení by takové vyčíslení a prokázání škody nepostačovalo, poškozená obchodní společnost by neunesla důkazní břemeno. Tyto námitky obviněný nepovažuje za skutkové, neboť tvrdí, že vůbec nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení. Výrok, v němž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nerozhodl o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody, svědčí o neznalosti problematiky náhrady škody a o přímém rozporu mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody.

14. Další výhrady obviněného směřují i ke způsobu uplatnění nároku poškozené obchodní společnosti prostřednictvím trestního řízení namísto civilního řízení, neboť je to v rozporu se zásadami právního státu, především s principem trestního práva jako ultima ratio, kterým se navíc v posuzovaném případě soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 689/19. Úplný exces pak podle obviněného představuje přiznání příslušenství poškozené obchodní společnosti, které nemůže být v rámci trestního řízení přiznáno za období, kdy je vedeno trestní řízení a kdy se na obviněného hledí jako na nevinného. Obviněnému nemůže být přičteno k tíži, že poškozená obchodní společnost nezvolila cestu civilního řízení k vymáhání nároku, a pokud je tento řešen v adhezním řízení, je přiznání úroků z prodlení „zpětně“ za dobu vedení řízení jakousi retroaktivitou rozsudku.

15. Svými námitkami obviněný zpochybnil i závěry soudů nižších stupňů o tom, že jednal za podmínek spolupachatelství. Obviněný totiž pouze nezávisle na spoluobviněném A. H. podepsal určité smlouvy, aniž by mezi nimi existoval jakýkoli vztah spolupachatelství, dohoda o společném jednání či společný úmysl. V popisu skutku podle obviněného zcela chybí vyjádření společného úmyslu, přičemž z tvrzeného společného jednání nelze bez dalšího dovodit i společný úmysl. Obviněný zdůraznil, že neexistenci znaků spolupachatelství nelze zhojit ani sugestivním používáním slova „společně“.

16. Část dovolacích námitek obviněného směřuje i k tvrzenému porušení jeho ústavních práv. Obviněný vytkl porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 4 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení ústavních práv obviněný shledal v extenzivním způsobu užití ustanovení § 262 tr. řádu. V posuzovaném případě jde podle názoru obviněného o jednoznačné zneužití účelu tohoto ustanovení v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle přesvědčení obviněného z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jediným důvodem pro přikázání věci jinému senátu byla konfrontace druhého rozhodnutí soudu prvního stupně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které však předcházelo onomu druhému rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž založeno jen na spekulaci, jak by Nejvyšší soud, který podrobil přezkumu jen první rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že odvolací soud nemohl sám učinit závěr, zda následující dvě rozhodnutí odpovídají právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem, a učinit ho základním důvodem pro odejmutí věci zákonnému soudci a její přikázání jinému senátu. Odvolací soud tak podle obviněného překročil svou přezkumnou pravomoc, protože k odnětí věci fakticky došlo z důvodu nespokojenosti odvolacího soudu se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dále obviněný ve svém dovolání rozvedl své úvahy týkající se protiústavnosti ustanovení § 262 tr. řádu, kterou spatřuje v neexistenci jakýchkoli mezí pro užití tohoto ustanovení, jak to požaduje ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu protiústavnosti ustanovení § 262 tr. řádu učinil obviněný návrh Nejvyššímu soudu, aby zvážil postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.

17. Závěrem svého dovolání obviněný T. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s ustanoveními § 226 písm. b), c) tr. řádu a § 229 odst. 3 tr. řádu tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu a odkáže poškozenou obchodní společnost s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

b) Dovolání obviněného A. H.

18. Obviněný A. H. ve svém dovolání poukázal na jím tvrzené vady v postupu soudů nižších stupňů, aniž by specifikoval, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů mají být konkrétní námitky podřazeny.

19. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů jejich postup vycházející z přesvědčení, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci stanovilo závazný právní názor, na základě kterého měl být obviněný odsouzen pro úmyslný trestný čin. Naopak obviněný má za to, že ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu byla připuštěna jeho nevina. Podle obviněného mělo být vedeno samostatné trestní řízení, nikoliv společné řízení i s druhým obviněným T. K., jelikož z podstaty výkonu funkcí obou obviněných bylo zřejmé, že se nemohli dopustit téhož skutkového jednání.

20. Soudy nižších stupňů se podle názoru obviněného nezabývaly otázkou, ve prospěch koho měly být obchody nevýhodné pro poškozenou obchodní společnost obviněným organizovány a realizovány za situace, kdy měl zařadit do řetězce obchodů novou obchodní společnost. Soudy ani nezjistily, kdo se z činnosti obviněného obohatil, ač je to podle přesvědčení obviněného nezbytné s ohledem na subjektivní stránku posuzovaného trestného činu a zjištění výše škody. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je totiž zjevné, že v případě úmyslného jednání bez součinnosti s třetí osobou, která z něj měla prospěch, by se skutek nemohl stát tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

21. Obviněný dále zdůraznil, že v případě neúmyslného trestného činu by byla trestní odpovědnost za spáchané skutky již promlčena. Vyjádřil také podiv nad dobou, po kterou je trestní řízení vedeno a která uplynula od momentu, kdy se měly skutky stát. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně zvažoval možnost překvalifikovat skutky obviněných na trestný čin podvodu, která však podle obviněného nepřichází v úvahu, neboť soudy se vůbec nevěnovaly otázce získání majetkového prospěchu.

22. Soudy nižších stupňů se podle obviněného téměř nijak nezabývaly právní úpravou vyplývající ze zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavu ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, bez řádné znalosti a odkazu na porušení konkrétních ustanovení tohoto zákona nelze dospět k závěru, zda posuzované jednání bylo či nebylo v souladu s péčí řádného hospodáře.

23. Další část svého dovolání obviněný věnoval výkladu pojmu „péče řádného hospodáře“ a vytkl, že soudy nižších stupňů vůbec nevěnovaly pozornost zhodnocení této otázky a ignorovaly všechny speciální předpisy vztahující se ke konkrétnímu jednání obviněného. Podle obviněného měly soudy v návaznosti na příslušnou právní úpravu popsat zákonné povinnosti obviněného a jeho povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů.

24. Obviněný provedl podrobný výklad pojmu „péče řádného hospodáře“ i s ohledem na ustanovení zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Jak dále obviněný zdůraznil, s povinností vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře úzce souvisí povinnost loajality, která sice není v právních normách výslovně upravena, bylo možno ji však dovodit z konkrétních ustanovení o mandátní smlouvě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Otázka, zda člen statutárního orgánu v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy posoudila s ohledem na to, jakou péči by v jeho situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí nepopsaly, jaké konkrétní povinnosti obviněný porušil, a zdůraznil, že není jeho chybou, pokud neměl řádně a přesně popsány své povinnosti v konkrétní smlouvě o výkonu funkce. Podle obviněného bylo nezbytné náležitě zjistit tyto povinnosti, a to i v návaznosti na předávací protokol, na jehož základě mu byla funkce předána, a v souladu s ním.

25. Obviněný rovněž připomněl, že povinnost péče řádného hospodáře je v případech výhradně podnikatelského rozhodování zmírněna pravidlem tzv. podnikatelského úsudku, podle něhož bude s péčí řádného hospodáře jednat i ten, kdo mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v zájmu obchodní korporace, a pokud rozhodování bylo učiněno s potřebnou loajalitou. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nehodnotily tyto právní závěry, a to s ohledem na zákonné povinnosti poškozené obchodní společnosti k obměně státních hmotných rezerv v čase.

26. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů pochybily, i pokud nezjistily, jaký byl ve skutečnosti pracovní úkol obviněného. Ten obviněný ve svém dovolání podrobně rozvedl a konstatoval, že státní hmotné rezervy měly být obměněny do konce roku 2004, a to vzhledem k tomu, že obchodní společnost Česká rafinérská, a. s., nedostála závazku dodávat požadovanou kvalitu PHM pro obměnu. Pracovní úkol obviněného vyplývající ze smlouvy byl v tom, aby dosáhl zisk pro obchodní společnost alespoň ve výši 100 000 000 Kč, a tento úkol byl splněn. Obviněný také ubránil poškozenou obchodní společnost před atakem R. K., k němuž došlo v roce 2004.

27. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů i nesprávné právní zhodnocení stavu trhu v době, kdy vykonával svou funkci v obchodní společnosti Č., neboť soudy vycházely ze stávající situace na trhu a regulace obchodu s pohonnými hmotami. Stejně tak soudy podle obviněného nesprávně posoudily úlohu uvedené obchodní společnosti v době jeho nástupu do funkce, neprovedly důkaz předávacím protokolem, z něhož pramení, že v této době bylo vypovězeno asi 80 % obchodních smluv ze strany obchodních partnerů, což neodpovídá závěru soudů o vůdčí úloze obchodní společnosti Č., na tehdejším trhu. Jak dále obviněný zdůraznil, v době jeho nástupu do funkce činily nezaplacené pohledávky věřitelů zmíněné obchodní společnosti více než 1,3 miliardy Kč. Obviněnému jsou kladeny za vinu ztráty v důsledku kurzovních rozdílů, přestože na poradách o obchodních případech, které se konaly každý týden, inicioval, co je třeba činit v souvislosti s kurzovními rozdíly, avšak finanční ředitel zamítl jeho návrhy.

28. Na podkladě svých námitek obviněný také vytkl soudům nižších stupňů nedostatečná skutková zjištění týkající se hierarchie rozhodovací činnosti v obchodní společnosti Č., a zdůraznil, že v jeho případě šlo vždy o rozhodování v rámci kolektivního orgánu, kterému byly uvedené obchody předkládány. Zejména je to patrné v situaci, kdy obviněný s ohledem na vývoj kurzu žádal, aby byl obchod pro případ kurzových změn pojištěn, ale kolektivní orgán rozhodl jinak a nevyhověl mu.

29. Obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo vyhověno v jeho návrzích na provedení důkazů. Konkrétně šlo o důkazy zaměřené na prokázání rozhodovací hierarchie v obchodní společnosti Č., hospodářské kondice této obchodní společnosti v době předání agendy obchodnímu řediteli a k vyvrácení tvrzení o jejím výsadním postavení na trhu s PHM. Obviněný vytkl, že nebyl proveden důkaz tzv. rotační smlouvou se správou státních hmotných rezerv. K otázce právního a ekonomického postavení obchodní společnosti Č., v okamžiku převzetí funkce obviněným nebyl proveden důkaz smlouvami uvedenými v předávacím protokolu. Stejně tak nebyla vyslechnuta svědkyně M. Č. a spoluobviněný T. K., a to k problematice předání organizačního a podpisového řádu obviněnému. Konečně obviněný namítl neprovedení výslechu svědka A. U. k otázce předávacího protokolu, jeho existence, pravosti a informací v něm obsažených a výslechu svědkyně V. K. k otázce existence dokumentů uvedených v předávacím protokolu. Nadto obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy pouze v neprospěch obviněného, nikoliv v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti.

30. Závěrem svého dovolání obviněný A. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovoláním obviněných a replika obviněného T. K. k vyjádření

31. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství a dále zaslal Nejvyššímu soudu velmi podrobné vyjádření i právní zástupce poškozené obchodní společnosti Č., s nímž se sice Nejvyšší soud seznámil, ale nepovažuje za nutné reprodukovat jeho obsah, protože poškozený obecně není osobou oprávněnou k podání dovolání a zákon výslovně nepočítá s tím, že by se měl vyjadřovat k dovoláním oprávněných osob (viz § 265h odst. 2 tr. řádu).

a) Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného T. K.

32. Pokud jde o dovolání obviněného T. K. a jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, státní zástupce provedl výklad ustanovení § 30 tr. řádu a na jeho podkladě neshledal důvody k vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu z rozhodování jen z důvodu, že rozhodovala jako předsedkyně senátu usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 67 To 28/2017, a to i podle § 262 tr. řádu o odnětí a přikázání věci. Jak dále státní zástupce zdůraznil, uvedený případ předchozího postupu soudce v téže věci není zařazen do těch procesních situací, při nichž by byl dán zákonný důvod pro vyloučení soudce z dalšího rozhodování. Skutečnost, že určitý soudce již dříve rozhodoval v téže věci obviněného, může být sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu trestního řízení jen v případech, jestliže tak zákon výslovně stanoví. Podle státního zástupce z obsahu dovolání obviněného nelze seznat ani to, že by předsedkyně senátu odvolacího soudu kdykoli pronesla jakékoli výroky, z nichž by vyplynulo, že se ztotožňovala s podanou obžalobou či byla dokonce přesvědčena o vině obviněného ještě před tím, než rozhodla o podaném odvolání. Obviněný staví pochybnost o podjatosti JUDr. Evy Brázdilové pouze na jejím postupu v předchozím průběhu řízení a na tom, jak odůvodnila své rozhodnutí o odvolání. Za poměr k projednávané věci nelze považovat jen vztah abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru soudce, v jeho postupu při dokazování, popřípadě v hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci. V takových případech totiž rozhodně nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se procesního postupu či právního posouzení skutku.

33. V této souvislosti státní zástupce vyslovil pochybnost, zda byla splněna podmínka pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, která spočívá v namítnutí podjatosti před rozhodnutím orgánu druhého stupně, jestliže byla tato okolnost obviněnému známa již v původním řízení. Podle názoru státního zástupce minimálně objektivní aspekt, na němž obviněný založil své závěry o podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu, mu byl znám ještě před rozhodnutím odvolacího soudu, a mohl být tedy uplatněn, což se výslovně nestalo. Obviněný čekal až na výsledek odvolacího řízení a jen podle toho, jak odvolací soud nakonec rozhodl, uměle vykonstruoval pochybnost o nestrannosti předsedkyně senátu. Ze způsobu, jakým soudce zdůvodní své rozhodnutí až po vynesení výroku, však nelze dovodit žádnou objektivní pochybnost o poměru soudce k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu.

34. Pokud jde o argumentaci obviněného, na níž založil uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle státního zástupce vychází výhradně z předpokladu, že o skutku obsaženém pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně by bylo rozhodnuto zproštěním obžaloby podle § 226 tr. řádu. Jen tehdy by bylo možno konstatovat neexistenci překážky běhu promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. Ovšem vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, pravomocně uznal obviněného vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil i skutkem vymezeným pod bodem IV. ve výroku o vině, tedy skutkem, který měl obviněný spáchat v pětileté promlčecí době běžící od spáchání skutku vymezeného pod bodem III. ve výroku o vině a který byl kvalifikován jako totožný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví stejný trest, bylo současně potvrzeno „anulování“ významu dosud proběhlé promlčecí doby a ta začala běžet od počátku po spáchání posledního skutku společně ve vztahu ke všem čtyřem skutkům. Jelikož podle státního zástupce není důvod jakkoli revidovat závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, ohledně skutku pod bodem IV. ve výroku o vině, nelze přisvědčit ani opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu založeného na nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.

35. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s tvrzením obviněného, podle něhož nebyla pojmenována konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný byl odsouzen za jednání v postavení speciálního subjektu, přičemž v rozsudku soudu prvního stupně je ve výroku o vině správně uvedena zákonná povinnost, kterou obviněný porušil a která zde spočívala v povinnosti obviněného jako statutárního orgánu vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Jestliže totiž obviněný z pozice nejen řadového člena kolektivního statutárního orgánu, ale dokonce přímo jeho předsedy, umožnil vyvedení či převod peněžních prostředků a dalších věcí z majetku obchodní společnosti způsobem popsaným pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, porušil zmíněnou zákonnou povinnost spravovat a opatrovat majetek poškozené obchodní společnosti.

36. Za správné a odpovídající zákonu označil státní zástupce i závěry soudů nižších stupňů o naplnění podmínky spočívající v porušení zákonné povinnosti stanovené v § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. K povinnosti vedoucích zaměstnanců zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele poukázal státní zástupce na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006. S odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce konstatoval, že soud vymezil konkrétní právní podklady vztahující se k postavení obviněného jako generálního ředitele, a zdůraznil, že povinnosti obviněného vyplývající ze zákoníku práce byly dostatečně konkretizovány.

37. Tvrzení obviněného, podle něhož byl odsouzen pouze za svůj podpis na rozhodujících dokumentech, je podle státního zástupce v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Jak dále v této souvislosti státní zástupce připomněl, obviněný rozhodně nebyl osobou, která v daných obchodních případech vystupovala jen pasivně, neboť měl podíl na kontrole uzavíraných smluvních vztahů, jejich sjednání prosazoval a obhajoval před dozorčí radou, taktéž měl konečné slovo při odsouhlasení a uzavření smluv.

38. Ohledně námitky obviněného, podle které soudy nižších stupňů neposuzovaly dodržení požadavku péče řádného hospodáře optikou tzv. pravidla podnikatelského úsudku, státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle názoru státního zástupce nelze v posuzované věci dospět k tomu, že by soudy nesprávně vyšly při svém závěru o jednání obviněného v rozporu s povinností péče řádného hospodáře jen z výsledku, ke kterému vedla rozhodnutí učiněná obviněným. Vzhledem k okolnostem případu, zejména množství v krátké době sjednaných a realizovaných smluv nevýhodných pro obchodní společnost zastupovanou obviněným, nelze rozhodně přiznat obviněnému ani racionalitu jeho rozhodnutí, ani rozumnou vysvětlitelnost těchto rozhodnutí či rozhodování v nejlepším zájmu poškozené obchodní společnosti, jakož ani jednání v dobré víře v pozitivní výsledek.

39. K námitkám obviněného vztahujícím se k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu státní zástupce konstatoval, že argumentace obviněného zčásti odpovídá nedbalostní trestné činnosti spočívající v porušování povinnosti při správě cizího majetku. Pojem „potřebná míra opatrnosti a jejího zachování“ je totiž kritériem pro určení nedbalostního zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. V trestní věci obviněného však soudy jednoznačně shledaly jeho jednání v přímém úmyslu, tudíž ani nebyl důvod, aby se ve svých rozhodnutích blíže zabývaly podmínkami nutnými pro posouzení nedbalostního zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu vyplývá podle státního zástupce nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který v podstatě musel s ohledem na obsah smluvních ujednání nastat. Pro naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu je podstatná i skutečnost, že obviněný využil svého postavení předsedy statutárního orgánu a generálního ředitele obchodní společnosti a z jejího majetku v několika v krátké době po sobě následujících případech ve prospěch opakujících se obchodních partnerů, neověřených a bez minulosti, vynaložil peněžní prostředky a prodával pohonné hmoty, za které v rozhodném období neobdržel do spravovaného majetku obchodní společnosti odpovídající protiplnění, které bylo v daném místě a čase reálně dosažitelné.

40. Co se týče námitky obviněného založené na chybějící volní složce zavinění, konstatoval státní zástupce, že volní složku na straně obviněného soud prvního stupně správně dovodil s odkazem na zjištění zjevné plánovitosti a sofistikovanosti postupu a na to navazující provázanosti komplexu sjednaných a reálně také promptně zrealizovaných smluv, vesměs nevýhodných pro poškozenou obchodní společnost. Obviněný nejenže byl osobou, která parafovala tyto smlouvy, ale také je schválil, jejich uzavření a učinění majetkových dispozic podle nich – i přes připomínky a pochybnosti – obhajoval před dalšími orgány společnosti. Tyto své závěry státní zástupce podpořil i odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.

41. Státní zástupce s poukazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyslovil nesouhlas s výtkou obviněného, podle níž soudy nižších stupňů nerozlišily právní základ a výši škody a neprovedly k tomu žádné právní posouzení. Podle státního zástupce nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož konstrukce vzniku škody odporovala hmotnému právu, jelikož vznikla jako matematický výpočet ze smluv ex ante na základě znalosti skutečností, které nastaly až po jednání obviněného, a tudíž je nemohl ani předvídat. K tomu státní zástupce uvedl, že při stanovení škody je nutno vždy použít matematický výpočet, který musí vyplývat z určitých čísel ve smyslu číselného vyjádření ekvivalentu hodnoty věci. V případě dokonaného trestného činu je rovněž nutno vycházet ze skutečností, které odpovídají stavu po dokončení trestné činnosti a co do výše škody jsou odrazem jejího konečného výsledku. Škoda jako negativní následek trestně relevantního jednání nastává vždy až v návaznosti na toto jednání, nikdy mu nepředchází.

42. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného, že skutečnosti rozhodné pro určení výše škody mu nemohly být v době jednání známy či je nemohl předvídat. Obviněný tím v podstatě zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k objektivnímu znaku škody. Okolnosti, které provázely jednání obviněného a jednání jeho spolupachatele, podle státního zástupce svědčí jednoznačně o tom, že součástí úvah obviněného v případě všech čtyř skutků musela být vědomost o způsobení nepříznivého následku na straně poškozené obchodní společnosti v podobě škody, která vzhledem k objemu transakcí musela přesáhnout vždy částku 25 000 Kč. Ve všech čtyřech případech byla alespoň v tomto rozsahu zastoupena i vůle obviněného spáchat trestný čin minimálně proto, že obviněný v postavení, jaké zastával v poškozené obchodní společnosti, nemohl bezděky přistoupit na tak nevýhodné smlouvy z hlediska této společnosti. K požadavku obviněného, aby při stanovení výše škody byla součástí posouzení i komplexnost obchodních vztahů, státní zástupce zdůraznil, že takové pojmy nejsou součástí zákonných podmínek pro určení výše škody, jež byly upraveny v § 89 odst. 11 a 12 tr. zák., přičemž k nutnosti jejich zohlednění v tomto směru nelze dospět ani rozšiřujícím výkladem.

43. Podle názoru státního zástupce obviněný zkreslil závěry, jež dovodila judikatura ohledně zjištění výše ušlého zisku. K tomu státní zástupce zdůraznil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013, na které obviněný ve svém dovolání odkázal, pouze stanovilo, že do rozsahu škody nelze pro účely trestního řízení započítávat přiměřený podnikatelský zisk tehdy, jestliže není řádně objektivizován. Započítání ušlého zisku do škody i v případě zisku z podnikání však není vyloučeno.

44. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, podle níž v případě skutku obsaženého pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně šlo o podstoupení přiměřeného podnikatelského rizika. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že v době předcházející počátku jednání vymezeného v tomto skutku vykazoval kurz amerického dolaru k české koruně setrvalý pokles, který pokračoval i v následující době, přičemž tato skutečnost byla všeobecně známá. K tvrzení obviněného, podle něhož nebyly zohledněny náklady nutné k dosažení zisku, státní zástupce dodal, že náklady na vedení termínovaného vkladu jsou minimální. Pokud jde o skutek vymezený pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v němž se konstatuje sjednání bezplatného a jinak ekonomicky neodůvodněného ručení, nemá to podle státního zástupce význam pro určení výše škody a opak nevyplývá ani ze soudních rozhodnutí. Obdobná situace pak podle státního zástupce existuje i v případě skutku pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

45. Za procesní, a tudíž neodpovídající žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, označil státní zástupce námitku obviněného, podle které soudy nižších stupňů rozhodly o jeho povinnosti k náhradě škody na nedostatečném důkazním podkladě. Podle přesvědčení státního zástupce u obviněného byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby mu byla uložena povinnost k náhradě škody.

46. Státní zástupce vyslovil nesouhlas s tvrzením obviněného, podle něhož odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně chybně neuložil povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný nezohlednil procesní situaci, která nastala v průběhu odvolacího řízení, neboť odvolací soud musel vyloučit věc spoluobviněného A. H. ze společného řízení. V důsledku toho odvolací soud ve věci rozhodoval o podaných odvoláních obviněného a spoluobviněného A. H. na rozdíl od soudu prvního stupně samostatnými rozhodnutími a vzhledem k tomu, že první rozhodnutí vydal dne 25. 4. 2019 ve vztahu k obviněnému T. K., nemohl rozhodnout o jeho solidární povinnosti k náhradě škody, nicméně učinil tak rozsudkem ze dne 22. 5. 2019. Podmínkou pro uložení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení a v dalším pak státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu.

47. Za správný označil státní zástupce i závěr soudů nižších stupňů, podle něhož se oba obvinění dopustili skutků společným jednáním, neboť to odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem. Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. sice nutně nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky daného trestného činu, nicméně v posuzovaném případě tomu tak podle státního zástupce bylo. K problematice společného úmyslu obviněných státní zástupce uvedl, že ten nepochybně vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností. Oba obvinění si totiž museli být vědomi toho, že v rozporu s požadavkem zachování péče řádného hospodáře a povinností vedoucího zaměstnance nakládají nevýhodně se svěřenými majetkovými hodnotami poškozené obchodní společnosti způsobem, z něhož jim muselo být zřejmé způsobení škody na jejím majetku.

48. Podle názoru státního zástupce námitka obviněného, na jejímž podkladě vytkl porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud opakovaně nedůvodně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval podle § 262 tr. řádu, z čehož obviněný vyvodil, že mu byl odňat jeho zákonný soudce, odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který však obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil. Podle přesvědčení státního zástupce rozhodnutí, jímž odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, bylo adekvátně odůvodněno, zvlášť pokud se bude na věc nahlížet v návaznosti na odůvodnění předchozích rozhodnutí, jimiž byly zrušeny zprošťující rozsudky soudu prvního stupně. Nadřízené soudy ve svých dřívějších rozhodnutích ve věci srozumitelně a výstižně vyjádřily, v čem soud prvního stupně pochybil při hodnocení důkazů, a vyložily, v jakých směrech nejsou jeho úvahy logické a ani nemají oporu v provedených důkazech. K tomu státní zástupce zdůraznil, že uvedený postup odvolacího soudu je v souladu i s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1429/13. Ze strany odvolacího soudu šlo primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů. K tomu státní zástupce shrnul, že dovolacím důvodem [ani podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu] není, jestliže odvolací soud užil ustanovení § 262 tr. řádu, pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že odvolací soud a předtím i Nejvyšší soud opakovaně vytkl soudu prvního stupně nedodržení požadavků vyplývajících pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu.

49. K námitce obviněného, podle níž odvolací soud nebyl oprávněn k postupu podle § 262 tr. řádu za situace, kdy k prvnímu vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí došlo po rozhodnutí dovolacího soudu, státní zástupce zdůraznil, že trestní řád v žádném ustanovení nevylučuje takový postup. Pokud by se totiž přistoupilo na argumentaci obviněného, hrozila by patová situace, kdy by sice odvolací soud musel v případě setrvalého neaktivního přístupu soudu prvního stupně a jeho neochoty ke splnění pokynů nadřízených soudů opakovaně rušit nezákonná rozhodnutí prvoinstančního soudu podle § 258 tr. řádu a věc mu vracet podle § 259 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí, nemohl by ovšem využít ustanovení § 262 tr. řádu opravňující ho ke změně senátu. To by podle obviněného příslušelo jen dovolacímu soudu, k němuž by se ovšem za takové situace věc nikdy ani nedostala. Kromě zmíněné nelogičnosti pak podle státního zástupce nejde jen o to, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel výhradně z nesplnění pokynů uložených Nejvyšším soudem, ale soud prvního stupně ignoroval i pokyny a závěry odvolacího soudu.

50. Konečně se státní zástupce vyjádřil k návrhu obviněného, aby Nejvyšší soud zvážil postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, přičemž poznamenal, že institut zakotvený v § 262 tr. řádu má dlouhodobě své pevné místo v trestním procesu. Jeho ústavnost byla minimálně ve smyslu zvážení postupu podle čl. 64 odst. 4 a 78 odst. 2 Ústavy České republiky opakovaně předmětem úvah Ústavního soudu při vyřizování desítek ústavních stížností, v nichž stěžovatelé namítali nesprávné užití ustanovení § 262 tr. řádu. Ústavní soud svou judikaturu ustálil na závěru, podle níž je postup podle tohoto ustanovení výjimečný, ale současně jde o postup možný a zákonem připuštěný. V návaznosti na to se státní zástupce vyjádřil k situaci v posuzované věci a vyslovil přesvědčení, podle něhož zde byl odvolací soud zcela oprávněn k tomuto postupu.

51. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného T. K. jako zjevně neopodstatněné.

52. Obviněný T. K. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval v plném rozsahu na své dosavadní argumentaci, kterou uvedl v dovolání. Vyslovil nesouhlas s názory státního zástupce i s jeho vyjádřením k jednotlivým výhradám obviněného.

b) Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného A. H.

53. K dovolání obviněného A. H. státní zástupce úvodem konstatoval, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byl učiněn mimo jiné výrok, kterým odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu. Současně je z argumentace obviněného patrné, že dovolací důvody uplatněné v dovolání shledává již v rozhodnutí soudu prvního stupně, případně v postupu mu předcházejícím. Takové situaci by podle státního zástupce odpovídal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který však obviněný neuplatnil.

54. Ve svém vyjádření státní zástupce poukázal na to, že obviněný použil v hlavních bodech svého dovolání totožnou argumentaci jako již dříve v podaném odvolání, přičemž námitky vnesené obviněným byly v odvolacím řízení přezkoumány odvolacím soudem, který se jimi důkladně zabýval a své závěry k nim promítl do podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc v podstatném rozsahu se takto uplatněnými výhradami zabýval již soud prvního stupně.

55. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle státního zástupce obviněný k němu přesně nepřiřadil konkrétní námitku, proto lze jen domýšlet, které z několika vytýkaných vad měly mít v tomto ohledu význam pro argumentaci obviněného. Co se týče výhrady obviněného, podle níž by v případě neúmyslného trestného činu byl skutek promlčen, k tomu státní zástupce zdůraznil, že obviněný vychází při svém závěru o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti ze svého přesvědčení o nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu, což je námitka hmotně právní, podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil.

56. Za zjevně nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pokládá státní zástupce tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů měly ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu mylně vycházet z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu v domnění, že je v něm závazný právní názor směřující k odsouzení obviněného. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, jde o nedůvodnou námitku a soudy nižších stupňů nebyly vedeny takovými úvahami.

57. Jako námitku ryze procesního charakteru označil státní zástupce výtku obviněného založenou na tom, že soudy neměly vést společné řízení ohledně obou spoluobviněných. Podle státního zástupce nebyl dán důvod k vedení dvou samostatných řízení a rozhodně nemůže být takový závěr odůvodněn odlišnými funkcemi a postavením, jež zastávali obvinění ve vedení poškozené obchodní společnosti. Podle státního zástupce obviněný byl skutky popsanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestnou činností spáchanou ve spolupachatelství, proto podle § 20 odst. 1 tr. řádu bylo vedení společného řízení opodstatněné.

58. Pod uvedený dovolací důvod nespadají podle názoru státního zástupce ani výhrady obviněného vztahující se k úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Pokud jde o důkazní návrhy obviněného, odvolací soud o nich rozhodl, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat, a k otázce dostatečnosti provedeného dokazování a nadbytečnosti dalších důkazů zaujal odvolací soud jednoznačné stanovisko také v odůvodnění svého rozsudku, na které státní zástupce odkázal. Přitom svědek A. U., svědkyně M. Č. a spoluobviněný T. K. ve věci vypovídali, při jejich výsleších byla v potřebné míře garantována a náležitě realizována všechna procesní práva obviněného, především obviněný a jeho obhájce měli možnost klást jmenovaným otázky, včetně otázek týkajících se předávacího protokolu, organizačního a podpisového řádu. Státní zástupce proto shrnul, že v případě těchto důkazů rozhodně nemůže jít o opomenuté důkazy.

59. Ostatní námitky obviněného lze podle názoru státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně státní zástupce se neztotožnil s argumenty uvedenými v dovolání. K výkladu pojmu „péče řádného hospodáře“ státní zástupce konstatoval, že obviněný se snaží obecné přijatelné postuláty řádné správy majetku vztáhnout na svůj případ, ovšem bez zjevné návaznosti na důkazně podložené a soudy zjištěné skutečnosti o jeho protiprávním postupu, poškozujícím obchodní společnost, za niž měl jednat a jejíž zájmy měl hájit z titulu svého postavení a funkce. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, v případě obviněného je bezpředmětné uvažovat o nějaké loajalitě, když z jeho dovolání není zejména patrné, k jakému subjektu měl být loajální, ale rozhodně tomu nemohlo být ve vztahu k poškozené obchodní společnosti. K tomu státní zástupce odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

60. Podle názoru státního zástupce obviněný rozhodně nemohl být v dobré víře, neboť vzhledem k okolnostem případu je zjevné, že zcela vědomě nejednal v zájmu obchodní společnosti, ač byl velmi dobře informovanou osobou vzhledem ke svému postavení, pracovní pozici a následně i funkci, kterou zastával. Ve věci nepřichází v úvahu ani nějaká přípustná míra rizika, tolerovatelného v případě rozhodování podnikatelských subjektů a uskupení, a to vzhledem k postupu, který připravil obviněný a který za jeho přímé a zcela zásadní součinnosti zvolily i orgány poškozené obchodní společnosti, jakož i s ohledem na další zjištěné okolnosti případu.

61. Státní zástupce se vyjádřil i k tvrzené vůdčí úloze poškozené obchodní společnosti na trhu a zdůraznil, že pokud o ní byla v rozhodnutích soudů nižších stupňů zmínka, tak zejména ve spojitosti s porovnáním tržní síly a postavení na trhu s danou komoditou mezi poškozenou obchodní společností na straně jedné a postavením subjektů, s nimiž byly z popudu obviněného uzavírány nevýhodné kontrakty. Nárůst výše obratu poškozené obchodní společnosti pak není podle státního zástupce vůbec rozhodný pro posouzení věci.

62. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou obviněného, na základě které vytkl nedostatečná zjištění toho, jaké konkrétní postavení a povinnosti zastával v poškozené obchodní společnosti. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která se podrobně zabývala touto otázkou, a dále zdůraznil, že přijetím vedoucí pracovní pozice a následně i funkce ve statutárním orgánu poškozené obchodní společnosti obviněný přijal i práva a povinnosti náležející k této funkci a s tím související odpovědnost. Podle státního zástupce není rozhodující, zda všechna práva a povinnosti byly podrobně vymezeny v pracovní smlouvě, jejímž účelem to není, či ve smlouvě o výkonu funkce. Plně totiž postačovalo vymezení těchto pracovních a manažerských práv a povinností ve vnitřních předpisech poškozené obchodní společnosti, v organizačním a případně pracovním řádu, s nimiž měl obviněný povinnost se seznámit. Obviněného nemůže podle názoru státního zástupce vyvinit ani jeho poukaz na to, že jeho rozhodování bylo vždy součástí rozhodnutí kolektivního orgánu, kterému byly předkládány návrhy obchodních smluv. V této souvislosti státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž u každého z členů statutárního orgánu obchodní korporace, který hlasoval ve prospěch zjevně nevýhodné smlouvy poškozující obchodní korporaci, nebrání trestní odpovědnosti hlasující osoby ani to, jestliže hlasoval jako člen kolektivního orgánu, byla-li naplněna subjektivní stránka trestného činu.

63. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nevěnovaly otázce získání majetkového prospěchu, ať již obviněným či někým jiným, státní zástupce zde připomněl, že získání prospěchu není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, a ani naplnění její subjektivní stránky není podmíněno tím, zda bylo zjištěno obohacení nějaké osoby. Podle názoru státního zástupce posuzovaný trestný čin může být spáchán, aniž by se vůbec v důsledku jednání vykazujícího znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu někdo obohatil. Konečně v této souvislosti státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle kterého v posuzovaném případě je zřejmé, že pokud měl z uvedeného jednání obviněného někdo prospěch, musela to být především obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s.

64. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou obviněného, podle níž soudy ve svých úsudcích vůbec nezohlednily právní úpravu podle zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavu ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.

65. Podle názoru státního zástupce jedinou výtkou, kterou obviněný v dovolání výslovně uvedl k nesprávnému posouzení formy zavinění, byla výhrada ohledně neprokázání obohacení někoho jiného, což mělo mít zásadní význam pro naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dále ve svém vyjádření státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle něhož o jen nedbalostním postupu obviněného rozhodně nevypovídá to, že za jeho působení v obchodní společnosti Č., dosáhla tato společnost v jednotlivých zdaňovacích obdobích zisku, ani to, že byl odvrácen podvodný atak na majetek uvedené společnosti ze strany jiného pachatele. Podle státního zástupce zmíněné skutečnosti přímo nesouvisí s nyní posuzovanou trestnou činností a nemohou být pojítkem mezi jednáním obviněného a jeho vyhodnocením z hlediska zavinění. Státní zástupce vyslovil souhlas se závěry, které zaujal ve vztahu k jednání obviněného spáchanému v přímém úmyslu soud prvního stupně, a konstatoval, že existenci zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu bylo možno jednoznačně dovodit z charakteru a způsobu jeho počínání, jakož i z ostatních rozhodných skutkových okolností.

66. Konečně státní zástupce poukázal na to, že předmětem úvah soudů byla i obviněným namítaná nepřiměřená délka trestního řízení a doba, která uplynula od spáchání skutků, pro něž byl odsouzen, a to v tom smyslu, v jaké výši bude obviněnému možno uložit trest odnětí svobody.

67. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného A. H. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných

a) Obecná východiska

68. Nejvyšší soud po zjištění, že u obviněných T. K. a A. H. byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

69. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění shodně opřeli svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Druhý dovolací důvod lze dovodit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný T. K. uplatnil důvod dovolání i podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Týž obviněný poukázal ve svém dovolání rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který lze dovodit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

70. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný T. K. vytkl, že ve věci rozhodovala u odvolacího soudu vyloučená předsedkyně senátu JUDr. Eva Brázdilová. Její podjatost obviněný dovodil jednak ze skutečnosti, že jmenovaná soudkyně rozhodovala v téže věci nejdříve o opravném prostředku, na jehož podkladě zrušila zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a podle § 262 tr. řádu nařídila, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (objektivní důvod nestrannosti), a dále ze způsobu, jakým tato soudkyně ústně odůvodnila rozhodnutí odvolacího soudu, resp. ze způsobu jejího vyjádření k věci (subjektivní důvod nestrannosti).

71. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. v daném případě vyloučený soud nebo soudce. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v ustanoveních § 30 až § 31a tr. řádu. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro závěr, že není schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení.

72. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování v téže věci je důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000).

73. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou obviněným vůči předsedkyni senátu odvolacího soudu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jak je přitom patrné z obsahu trestního spisu, obviněný T. K. poprvé uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu až ve svém dovolání. Za námitku podjatosti v uvedeném smyslu rozhodně nelze považovat obviněným dříve vytýkanou nesprávnost postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. řádu, na jejímž podkladě obviněný odůvodnil naplnění procesní podmínky pro uplatnění citovaného dovolacího důvodu. Jestliže tedy obviněný vyvozoval podjatost mimo jiné z toho, jak předsedkyně senátu JUDr. Eva Brázdilová postupovala v rámci předcházejícího odvolacího řízení, pak je zřejmé, že mu tato okolnost byla známa ještě před tím, než odvolací soud vydal rozhodnutí, které obviněný napadl svým dovoláním. Pokud ovšem obviněný nevznesl takovou námitku podjatosti již v řízení před odvolacím soudem, nesplnil podmínky stanovené zákonem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak bylo rozvedeno výše.

74. Navíc ze shora uvedeného výkladu je zřejmé, že v projednávané věci nebyla u soudkyně JUDr. Evy Brázdilové splněna ani jedna z výslovně v zákoně stanovených podmínek (viz body 71. a 72. tohoto usnesení), jež by mohla vést k jejímu vyloučení z rozhodování věci obviněného. Jestliže soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci (jako člen senátu) nejdříve o opravném prostředku, na jehož podkladě zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 262 tr. řádu současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, přičemž poté bylo o věci znovu jednáno a rozhodnuto a tentýž soudce rozhodoval i o následném odvolání proti nově vydanému rozsudku, zákon nepovažuje takovou situaci bez dalšího za důvod k vyloučení tohoto soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se sám necítí být podjatým (§ 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obviněného, pokud důvod k vyloučení JUDr. Evy Brázdilové dovozuje ze skutečnosti, že tato soudkyně již ve svém dřívějším rozhodnutí (za předpokladu, že přistoupila k použití ustanovení § 262 tr. řádu) zaujala závěry týkající se toho, jak by měl soud prvního stupně ve věci rozhodnout. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí ve věci musí totiž soudce činit určité skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud na základě ustanovení § 262 věty první tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu – navíc za situace, kdy bylo takové rozhodnutí soudu řádně odůvodněno a věcně opodstatněno (k tomu více pod body 111. až 113. tohoto usnesení).

75. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a která je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudkyně JUDr. Evy Brázdilové nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise.

76. K argumentaci obviněného založené na tom, že se dozvěděl o subjektivním aspektu podjatosti jmenované soudkyně až z jejího ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí, při němž se měla vyjádřit ve smyslu „že je spokojená, jak soud prvního stupně rozhodl po přikázání věci“, je třeba připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Jde např. o rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, podle něhož zákon v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Dokonce ani odlišný právní názor soudce na řešení určité otázky nelze považovat za takový jeho poměr k projednávané věci, který by byl důvodem k postupu podle § 30 odst. 1 tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky.

77. I v tomto případě je proto namístě vycházet z dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž není ve věci obviněného důvod jakkoliv se odchylovat. Platí tedy, že ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit jeho podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu. Obviněný přitom ve svém dovolání neuvedl žádné jiné důvody, pro něž by předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Eva Brázdilová měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, než takové, které spočívají v její rozhodovací činnosti a které nemohou naplnit ani uplatněný dovolací důvod. Z obsahu trestního spisu pak nejsou zřejmé žádné jiné okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možné dovodit nějaký osobní poměr JUDr. Evy Brázdilové k osobě obviněného či k projednávané věci.

78. Za popsané situace nelze považovat námitku obviněného T. K., v níž vytýká rozhodování vyloučeným soudcem, za opodstatněnou.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu

79. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně jde o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. řádu nebo v § 11a tr. řádu, pro který nelze zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Citovaný dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na situaci, kdy vyšel důvod nepřípustnosti trestního stíhání najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr.

řádu a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. řádu. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanoveních § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. řádu, protože jen v nich trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.

řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).

80. Výše uvedený dovolací důvod uplatnili ve svých dovoláních oba obvinění. Obviněný

T. K. jej založil na nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť trestní odpovědnost za údajně spáchané trestné činy popsané pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla podle jeho názoru promlčena dnem 29. 6. 2009, přičemž obviněnému bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání až dne 7. 12. 2009. Podle tohoto obviněného, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo prokázáno spáchání skutku pod bodem IV.

výroku o vině, nemohlo by dojít ani k přerušení promlčení trestního stíhání u skutků vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. H. rovněž opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, avšak nespecifikoval, která z jím uváděných námitek jej má naplnit. V úvahu tak přichází pouze velmi obecné tvrzení obviněného (dále nikterak neodůvodněné), podle něhož by „v případě neúmyslného trestného činu byl skutek promlčen“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet z rozsahu dovolání a důvodů, které v něm oprávněná osoba uplatnila (§ 265f tr.

řádu). Proto by nebylo možné, aby se Nejvyšší soud blíže zabýval citovaným dovolacím důvodem ve vztahu k obviněnému A. H., avšak nad rámec jeho dovolání provedl rozbor k problematice promlčení trestní odpovědnosti i ve vztahu k němu. Navíc, obsahově jde spíše o námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů, ke které Nejvyšší soud učinil závěry zmíněné dále v tomto usnesení.

81. V návaznosti na výhrady obviněného T. K. je třeba zdůraznit, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků (včetně skutku obsaženého pod bodem IV.) tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a která jednoznačně svědčí o spáchání posuzovaných trestných činů. Nejvyšší soud se zabýval otázkou promlčení trestní odpovědnosti obou obviněných velmi podrobně již ve svém dřívějším usnesení ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014, vydaném v této trestní věci.

Nejvyšší soud zde vyloučil možnost promlčení trestního stíhání (resp. trestní odpovědnosti) ohledně skutků nyní vymezených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to dokonce za procesní situace, kdy oba obvinění byli původně zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 VZV 4/2009, pro skutek popsaný pod bodem IV. této obžaloby, pro který byli nyní uznáni vinnými a od jehož spáchání začala běžet i (nová) promlčecí doba.

Za těchto okolností proto Nejvyšší soud nemá důvod cokoliv měnit na svých dříve vyslovených teoretických závěrech a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje (viz s. 4 až 6 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014). Přitom nelze přisvědčit námitce obviněného T. K., podle níž rozhodování Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby u skutkových podstat trestných činů, jejichž znakem je vznik majetkové škody, není konstantní. Jestliže obviněný v této souvislosti odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 924/2015, je třeba zdůraznit, že citovaná rozhodnutí jsou založena na zcela jiných skutkových podkladech, odlišných od nyní posuzované trestní věci, a ty se pochopitelně promítly i do rozdílného posouzení toho, kdy došlo v tom kterém případě ke vzniku škody a odkdy započala plynout promlčecí doba.

82. Jak zjistil Nejvyšší soud z usnesení příslušného policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2009 zařazeného na č. l. 20 trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, pokud jde o skutky uvedené pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, oběma obviněným byl opis tohoto usnesení doručen dne 7. 12. 2009. Ohledně skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15.

4. 2010 (viz č. l. 88 trestního spisu) vyplývá, že obviněnému A. H. byl opis tohoto rozhodnutí doručen dne 15. 4. 2010. Jednotlivé skutky a trestné činy, jejichž spácháním byli obvinění uznáni vinnými, obsažené pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, měli obvinění spáchat (dokonat) dne 29. 6. 2005 (bod I. výroku o vině), dne 22. 1. 2004 (bod II. výroku o vině), dne 28. 6. 2004 (bod III. výroku o vině) a dne 1. 9. 2005 (bod IV. výroku o vině). Soudy nižších stupňů posoudily tyto skutky jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.

zák. Navíc sám obviněný A. H. se skutku vymezeného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dopustil dne 15. 7. 2004. Vzhledem k tomu, že ve všech výše uvedených případech jde o trestné činy, jejichž znakem je účinek v podobě vzniku škody na

majetku [tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 255 odst. 3 tr. zák., resp. značné škody podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020], počínal běh promlčecí doby až okamžikem způsobení tohoto účinku (resp. těžšího následku). V případě obviněných T. K. a A. H. to tedy znamená, že počátek běhu promlčecí doby jejich trestní odpovědnosti se odvíjí ode dne 1. 9. 2005, kdy byl spáchán poslední společný skutek oběma obviněnými (dílčí útok pod bodem IV./7. výroku o vině), kterým byla obchodní společnosti Č.,

prokazatelně způsobena škoda a jímž došlo současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. [resp. nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku] k přerušení promlčení trestního stíhání (trestní odpovědnosti) u skutků popsaných pod body I., II. a III., resp. u obviněného A. H. též pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. [resp. nyní podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] totiž za trestný čin uvedený pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který soudy nižších stupňů posoudily jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.

zák., dřívější trestní zákon postihoval pachatele přinejmenším stejným trestem jako za ostatní trestné činy, jimiž byli obvinění v této věci uznáni vinnými a které jsou uvedeny pod body I., II., III. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jde o trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let, jehož výměra odůvodňovala promlčecí dobu podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.

v trvání 5

let. Běh této promlčecí doby pak započal ve smyslu § 67 odst. 1 a 4 tr. zák. až dnem 2. 9. 2005 (§ 89 odst. 15 tr. zák.). Na základě shora uvedeného lze proto konstatovat, že v posuzované trestní věci připadl konec promlčecí doby u všech skutků na den 2. 9. 2010, takže vzhledem k době, kdy nastaly účinky zahájení trestního stíhání (tj. u obviněného T. K. dne 7. 12. 2009 a u obviněného A. H. téhož dne, resp. i dne 15. 4. 2010, pokud jde o skutek popsaný pod bodem V. ve výroku o vině), nemohlo být promlčeno trestní stíhání (resp. nyní promlčena trestní odpovědnost) ohledně žádného z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými.

83. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněných, jejichž prostřednictvím vytkli nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti, za neopodstatněné.

d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

84. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

85. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.

1. K podstatě spáchaných a posuzovaných skutků

86. Vzhledem k tomu, že oba obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, Nejvyšší soud považuje nejdříve za nezbytné připomenout, co bylo podstatou skutků, v nichž soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění zákonných znaků posuzovaných trestných činů. Jak přitom vyplývá z popisu skutků obsažených pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění T. K. a A. H. se dopustili čtyřnásobného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a dále A. H. skutkem pod bodem V. výroku o vině i zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

87. Obvinění spáchali uvedenou trestnou činnost skutky podrobně a obsáhle popsanými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Jejich podstatou – zkráceně vyjádřeno –

bylo to, že oba obvinění působili v obchodní společnosti Č., a to obviněný T. K. na pozici generálního ředitele a předsedy představenstva a obviněný A. H. nejprve jako osoba pověřená vedením obchodního oddělení, následně na pozici obchodního ředitele a poté i jako místopředseda představenstva. S tímto jejich postavením byla spojena povinnost spravovat majetek obchodní společnosti Č., s péčí řádného hospodáře. Tuto svoji povinnost obvinění společně porušili, když, I. dne 3. 11. 2003 uzavřeli smlouvu s obchodní společností CZECH ENERGOSPACE, a.

s., kterou připravil obviněný A. H. a podepsal ji obviněný T. K. Na jejím základě pak obchodní společnost Č., poskytla dne 6. 11. 2003 obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., zálohu na dodání zboží ve výši 1 000 000 USD (s ohledem na tehdejší aktuální kurz představovala tato částka ekvivalent 28 000 000 Kč). Zboží ze smlouvy mělo být dodáno do 31. 12. 2003 a záloha zúčtována na posledních 5 faktur po 200 000 USD, nicméně nestalo se tak, a to ani následně při dalším kontraktu s dodáním do 31.

12. 2004. Nakonec byla záloha vrácena až zápočtem na fakturu se splatností dne 29. 6. 2005, přičemž při zápočtu byl použit kurz USD 23,10 Kč, tedy vráceno bylo reálně zápočtem jen 23 100 000 Kč. Tím obvinění způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši 4 900 000 Kč, což je rozdíl mezi hodnotou poskytnuté a vrácené zálohy, a dále ve výši 1 128 359 Kč, což představuje nejnižší možný ušlý zisk za dobu, po kterou obchodní společnost Č., nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD; II. dne 30.

12. 2003 prodali obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., 40 000 m3 pohonných látek (benzinu BA 95) zdaněných starou nižší sazbou spotřební daně platnou pro rok 2003, ač věděli, že od 1. 1. 2004 dojde ke zvýšení sazby spotřební daně, a následně ve dnech 11. 1. 2004 a 22. 1. 2004 od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., nakoupili zpět 36 000 m3 totožného zboží, ovšem za cenu vyšší, v níž byla obsažena vyšší sazba spotřební daně. Tím způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši 38 160 000 Kč, což představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obvinění prodali 36 000 m3 pohonných látek obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a.

s., a cenou, za kterou je následně koupili dráž zpět. I v tomto případě připravil smluvní dokumentaci obviněný A H. a podepsal ji obviněný T. K.;

III. v měsících květnu a červnu roku 2004 obvinění nakoupili od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., 44 000 m3 automobilového benzinu BA 95 za cenu ve výši 1 070 892 900 Kč, ač věděli, že jde o stejný benzin, který před tím prodali obchodní společnosti Marimpex Mineralöl-Handelsgesellschaft mbH – organizační složka (dále jen „Marimpex“) za cenu ve výši 1 011 740 800 Kč.

O tom, že jde o stejný benzin, obvinění věděli z důvodu, že tyto pohonné látky vůbec neopustily zásobníky obchodní společnosti Č., byly převáděny pouze evidenčně v jejím systému, který obchodní společnost Č., spravuje, a dále proto, že se jménem obchodní společnosti Č., zaručili za obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., vůči obchodní společnosti Marimpex pro případ, že by obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., nesplnila své závazky vůči obchodní společnosti Marimpex, přičemž prohlásili, že obsah vzájemných smluv je jim znám.

Škodu ve výši 59 152 100 Kč pak představuje rozdíl ceny, za kterou obvinění nakoupili benzin od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., a ceny, za kterou jej předtím prodali obchodní společnosti Marimpex. Dále pak obvinění dne 5. 5. 2004 odkoupili od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., celkem 5 958 975 litrů motorové nafty za cenu ve výši 126 932 126,50 Kč, ač vzhledem k poskytnutému ručení a spravování skladovacího systému obchodní společnosti Č., věděli, že obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a.

s., koupila tuto motorovou naftu od obchodní společnosti Marimpex za cenu ve výši 125 584 802,23 Kč, tedy že ji mohli levněji koupit přímo od obchodní společnosti Marimpex. Tím způsobili obchodní společnosti Č., škodu ve výši rozdílu těchto cen, tedy v částce 1 347 324,27 Kč; IV. dále obvinění nakupovali od obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., pohonné látky, které si obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., koupila od obchodní společnosti Marimpex. Obchodní společnosti Marimpex však před tím tyto pohonné látky prodala sama obchodní společnost Č.

V tomto případě byl prodáván automobilový benzin BA 95, přičemž obchodní společnost Č., si jej nakonec koupila za cenu vyšší, než za jakou jej původně prodala. K tomu pak byl uskutečněn opačný směr obchodu s motorovou naftou – obchodní společnost Č., prodala obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a. s., pohonné látky, které pak obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., prodala dráž obchodní společnosti Marimpex. K těmto protichůdným obchodům docházelo proto, aby mohly být závazky obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a.

s., vůči obchodní společnosti Č., uhrazeny vzájemným zápočtem a obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., tak nemusela disponovat majetkem potřebným pro takové transakce. Takto proběhlo v roce 2005 celkem 7 transakcí, v důsledku nichž mohla obchodní společnost CZECH ENERGOSPACE, a. s., realizovat zisk z prodeje pohonných látek. Naopak obchodní společnosti Č., tak vznikla škoda ve výši 167 270 565 Kč, což je rozdíl ceny, za kterou benzin BA 95 levněji prodala, a ceny, za kterou tentýž benzin BA 95 koupila dráž zpět, a škoda ve výši 4 234 020 Kč, představující ušlý zisk, za který mohla obchodní společnost Č., prodat motorovou naftu přímo obchodní společnosti Marimpex, nikoli prostřednictvím obchodní společnosti CZECH ENERGOSPACE, a.

s.;

V. obviněný A. H. sám dal pokyn k proplacení faktury na částku ve výši 1 456 529,03 Kč, kterou vystavila obchodní společnost ÖMV Česká republika, s. r. o., dne 28. 6.

2. K námitkám obviněného T. K.

88. Obviněný T. K. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., zejména znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, vznik škody a naplnění subjektivní stránky, včetně společného úmyslu, pokud jde o spolupachatelství. Tyto námitky obviněného sice zčásti formálně odpovídají výše citovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné. Navíc obviněný založil tyto námitky ve značné míře na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy.

89. K výkladu zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Obdobnou skutkovou podstatu obsahuje nyní ustanovení § 220 tr. zákoníku (uvedený výklad se proto vztahuje i ke skutku vymezenému pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pouze obviněný A.

H.). Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. se v právní teorii a soudní praxi rozumělo jednání, které bylo v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti (viz např. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129; dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.

H. Beck, Praha 2007). Podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. bylo jednání pachatele (konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikla škoda na cizím majetku. K trestní odpovědnosti za zmíněný trestný čin se přitom nevyžadovalo, aby se pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu na úkor poškozeného subjektu. Vznik škody však musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mohla být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou.

V povinnosti opatrovat cizí majetek se pak odráží zejména požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením. Jestliže šlo o povinnost spravovat cizí majetek, vyžadoval se zde aktivnější přístup povinné osoby k majetku, takže tato povinnost zahrnovala i poněkud širší okruh majetkových dispozic. Ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák. bylo skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí v té části, která se týkala porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jež byla uložena zákonem, protože zde se trestní zákon dovolával mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňoval trestní odpovědnost.

90. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. mohlo spočívat i v porušení povinnosti člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva jednat s péčí řádného hospodáře ve vztahu k majetku této obchodní korporace [viz § 79a, § 93 odst. 4, § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 a § 243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), od 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 51 a § 52 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů] nebo v porušení povinnosti vedoucího zaměstnance či zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele (viz zejména rozhodnutí pod č. 25/2008 a č. 41/2010-I.

Sb. rozh. tr.). V tomto případě bylo možné naplnit zákonný znak posuzovaného trestného činu i porušením povinností obsažených v ustanoveních § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákoník práce“). Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku.

Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle § 73 odst. 1 písm. d), případně též podle § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá naplnění výše uvedeného zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.

zák. (viz rozhodnutí pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.).

91. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom této povinnosti a jejího porušení i okolností rozhodných pro vyvolání následku (účinku) v podobě škody nikoli malé na cizím majetku (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák., resp. podle § 138 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, škody ve výši alespoň 25 000 Kč) a pro případ jeho způsobení s ním byl alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák., resp. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. šlo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině bylo tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Ke způsobení škody ve výši, která dosahovala škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., resp. značné škody podle § 138 a § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč, resp. 500 000 Kč), postačilo zavinění alespoň z nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr. zák., resp. § 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

92. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. mohl být jen nositel zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, který mu byl svěřen za tímto účelem. Šlo o tzv. speciální subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžadovala zvláštní způsobilost nebo postavení vyjádřené uvedenými znaky. V posuzovaném případě byli oba obvinění po dobu spáchání všech projednávaných skutků u obchodní společnosti Č., v postavení osob, které měly povinnost spravovat majetek této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Na oba obviněné se totiž po celou dobu vztahovala povinnost spravovat majetek obchodní společnosti Č., s péčí řádného hospodáře stanovená v § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) tehdy platného zákoníku práce, na obviněného T. K. pak po celou dobu dopadalo i ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., které se týkalo obviněného A. H. až v případě skutků obsažených pod body IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vymezením postavení obou obviněných v obchodní společnosti Č., a z něj vyplývajících konkrétních povinností se velmi podrobně zabýval a tyto povinnosti konkretizoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, takže v podrobnostech lze odkázat na jeho závěry (na s. 44 až 45 rozsudku soudu prvního stupně).

93. Pokud jde o námitky obviněného T. K., podle nichž soudy nižších stupňů neposuzovaly dodržení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře optikou tzv. pravidla podnikatelského úsudku, Nejvyšší soud je nemohl akceptovat, a to z následujících důvodů. Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. (účinného v době, kdy byly spáchány posuzované skutky) byli členové představenstva akciové společnosti povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.

Pojem „péče řádného hospodáře“ lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také tak, aby byl majetek akciové společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005). Přitom nelze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Určitou odbornou kvalifikaci opravňující jej k přijetí funkce člena představenstva, která se nemusí bezprostředně týkat předmětu podnikání akciové společnosti, však nepochybně musí mít (viz např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str.

719 a 720). K tomu, aby člen představenstva akciové společnosti dostál požadavku péče řádného hospodáře, je povinen jednat při výkonu své funkce s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednající osobě byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž učinila dotčená podnikatelská rozhodnutí.

Rozhodnutí nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015). Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost dát při rozhodování přednost zájmům vlastní obchodní společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).

Při posuzování, zda určité jednání statutárního orgánu obchodní společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp.

zn. 29 Cdo

3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016). Z výše uvedeného je patrné, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (podle níž je nutno posuzovat trestnou činnost obviněného T. K. vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku) soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu akciové společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu obchodní korporace, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z hlediska péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro danou obchodní korporaci výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu.

Nejvyšší soud pouze poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2014 je pravidlo podnikatelského úsudku výslovně upraveno v § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Zákon zde nyní stanoví, kdy jedná člen orgánu obchodní korporace pečlivě a s potřebnými znalostmi. Je tomu tak v situaci, kdy mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu korporace.

Za těchto okolností a za podmínky, že současně jednal loajálně, nebude člen orgánu obchodní korporace odpovědný za škodu, která jí v důsledku jeho rozhodnutí vznikla.

94. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že obviněný T. K. z pozice předsedy představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti Č., byl povinen počínat si tak, aby nepoškozoval majetkové zájmy této obchodní společnosti, neboť ve vztahu k ní pečoval o majetek cizí, s nímž byl povinen nakládat nejen v souladu s citovanými ustanoveními § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) tehdy účinného zákoníku práce, nýbrž i s péčí řádného hospodáře zejména ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. Tato povinnost byla obviněnému uložena rovněž stanovami obchodní společnosti Č.

(čl. 24 odst. 1 těchto stanov) a jejím organizačním řádem. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho velmi podrobného odůvodnění, obviněný T. K. zcela jednoznačně postupoval proti ekonomickým zájmům obchodní společnosti Č., o jejíž majetek měl pečovat, přičemž v jednotlivých případech jednal s ohledem na své postavení v obchodní společnosti a z něj vyplývající kompetence informovaně. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, podle níž ojedinělý obchodní případ by bylo možno považovat za nikoliv správné rozhodnutí a hodnotit a akceptovat jej z tohoto hlediska v rámci velmi rozsáhlé obchodní činnosti obchodní společnosti Č., tedy nahlížet na něj v komplexu dalších uzavřených obchodů, které by nevykazovaly žádné znaky nevýhodnosti či případného chybného postupu.

Jak ovšem správně zdůraznil soud prvního stupně, v posuzovaném případě šlo o řetězce obchodních případů na sebe navazujících, které při komplexním posouzení vykazovaly celou řadu shodných znaků – uzavírání jednostranně nevýhodných smluv, na jejichž základě obchodní společnost Č., obchodovala s vysokými finančními ztrátami, bez jakéhokoliv žádoucího efektu majícího pozitivní dopad na její hospodaření či plnění strategických úkolů. Vzhledem k těmto okolnostem nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný (resp. oba obvinění) naprosto vědomě a opakovaně porušoval povinnost jednat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře.

Jeho rozhodnutí totiž nevykazovala žádný z výše uvedených judikaturou a doktrínou dovozených atributů řádného hospodáře. Přitom soudy nižších stupňů při posuzování, zda jednání obviněného bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, vycházely ze všech okolností případu (informovanost obou obviněných, podstata prováděných obchodů, příprava a podepisování smluvní dokumentace, zjevná nevýhodnost realizovaných smluv, nedodržení povinnosti loajality atd.), nikoliv jen z následků, k nimž konkrétní rozhodnutí vedla, jak se mylně obviněný domnívá.

95. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze přisvědčit ani námitkám obviněného T. K., na jejichž podkladě ve vztahu k jednotlivým skutkům uvedl, že postupoval v popsaných případech v dobré víře, v důvěře ke svým podřízeným, kteří mu předkládali smlouvy k podpisu, obviněný je však pouze podepisoval, neboť s ohledem na jejich množství a nutnost odborných znalostí nebylo v možnostech obviněného studovat jejich obsah. Taková námitka podle názoru Nejvyššího soudu jednak nesouvisí s otázkou hmotně právního posouzení ve výše vyloženém smyslu, tvrzení obviněného je však i v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů a povinnostmi obviněného vyplývajícími z jeho postavení v obchodní společnosti Č. Obviněný zde vykonával, mimo jiné, funkci statutárního orgánu, proto byl povinen seznámit se se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly jejího hospodaření, a zamezit jakémukoliv jednání, jehož důsledkem by bylo způsobení škody v podobě finančních ztrát obchodní společnosti (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Bylo povinností obviněného samostatně vyhodnotit všechny transakce mající dopad do majetkové sféry obchodní společnosti Č., (tedy i zvážit výhody a nevýhody předkládaných obchodních smluv) nikoli zcela nekriticky a beze všeho přijímat závěry jiných osob. Navíc, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nevýhodnost jednotlivých smluv pro obchodní společnost Č., byla naprosto zjevná, a to i obviněnému, který byl nepochybně schopen rozpoznat škodu, jež v jednotlivých případech hrozila poškozené obchodní společnosti. Nadto je třeba zdůraznit, že jde o námitky v podstatě totožné s těmi, jimiž se zabývaly ve svých rozhodnutích již soudy nižších stupňů, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry a podrobná odůvodnění (na s. 81 rozsudku soudu prvního stupně a na s. 34 rozsudku odvolacího soudu).

96. Pokud jde o námitku obviněného T. K. založenou na údajně vadném právním posouzení volní složky zavinění, je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že pachatel o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhé straně určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se odlišuje od nedbalosti především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.

97. V posuzovaném případě soud prvního stupně správně zdůraznil, že s ohledem na propracované, koordinované a soustavné jednání obviněného (resp. obou obviněných) nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o přímém úmyslu, když zde nejsou jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný postupoval s plným vědomím, informovaností a s jasným cílem, a naplnil tím jak složku vědění, tak složku volní, požadovanou pro úmyslné zavinění. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, v odůvodnění svého rozsudku jasně rozvedl, z čeho usuzoval na zavinění obviněných v jeho úmyslné formě (s.

80 a 81 rozsudku soudu prvního stupně a s. 36 a 37 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci obou soudů nižších stupňů za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti v tomto směru. Nemůže obstát ani tvrzení obviněného o tom, že mu rozhodné skutečnosti pro určení výše škody nemohly být v době jednání známy či je nemohl předvídat. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo uvedené tvrzení obviněného bez důvodných pochybností vyvráceno provedenými důkazy.

Soudy nižších stupňů spolehlivě dovodily zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu i ve vztahu ke škodě velkého rozsahu způsobené na majetku obchodní společnosti Č., a ani Nejvyšší soud nemá důvod o tom pochybovat. O úmyslu obviněného totiž v posuzovaném případě svědčí celá řada okolností. Lze poukázat zejména na ty, za nichž byly uzavírány příslušné smlouvy a činěny následné majetkové dispozice, neboť z nich je patrné, že obviněný musel mít (s ohledem na jeho postavení a funkci v obchodní společnosti Č., a z nich vyplývající pravomoci, ale též reálně prováděné úkony) vědomost o množstevních i finančních objemech, s nimiž byly transakce prováděny, současně si také byl plně vědom toho, jaký následek bude mít jeho nehospodárné počínání pro obchodní společnost Č.

Pokud tedy soud prvního stupně (a stejně tak i odvolací soud) vyhodnotil zavinění obviněného ve vztahu ke všem zákonným znakům a odůvodnění jeho rozsudku odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud dát za pravdu argumentaci obviněného.