5 Tdo 924/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný doc. Ing. P. G., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 80/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., o d m í t á .

1. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 35 T 15/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body A) až C) ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a rovněž jeho manželka, dcera, syn a bratr. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 80/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl všechna tato odvolání jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) tr. řádu.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný především uvedl, že v posuzované trestní věci v řízení před odvolacím soudem a v řízení před soudem prvního stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, protože proti obviněnému bylo vadně konáno řízení proti uprchlému. Podle názoru obviněného tím došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vydání rozsudku soudu prvního stupně v řízení proti uprchlému bylo nezákonné. Jak obviněný v této souvislosti zdůraznil, do zahraničí se přestěhoval v souladu s právem, přičemž v přípravném řízení a v původním hlavním líčení vypovídal a po 4 letech trestního stíhání požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Přitom i ostatní spoluobvinění žádali o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, proti nim však soud nevydal příkaz k zatčení. Adresu obviněného v cizině znaly soudy nejméně od roku 2011 a ostatní orgány státní správy s ním standardně komunikovaly. Soud doručoval písemnosti příbuzným obviněného přímo, ačkoli s nimi pobýval na společné adrese. Obviněný popřel, že by měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v cizině, což ostatně ani nebylo v řízení prokázáno, a odkázal zde na rozhodnutí publikované v komentáři k trestnímu řádu pod č. B 7/1974-61 (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3457). Protože si v roce 2011 ve Spojených státech amerických (dále ve zkratce „USA“) vyzvedl cestovní doklad České republiky, podle obviněného tím vznikla domněnka, že se nevyhýbá trestnímu řízení. Obviněný je přesvědčen, že Krajský soud v Ostravě nezkoumal důvody konání řízení proti uprchlému, a k tomu obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/1975 Sb. rozh. tr., přičemž vydáním příkazu k zatčení mu byla znemožněna svobodná účast u hlavního líčení, popřípadě u veřejného zasedání odvolacího soudu. Obviněný zpochybnil přípustnost důkazu v podobě záznamu Policie České republiky zařazeného na č. l. 16400 trestního spisu, podle kterého měla údajně manželka obviněného policii informovat o tom, že je obviněný na služební cestě, neboť policie mohla do záznamu uvést cokoliv.

6. Pokud jde o další dovolací důvod, o nějž obviněný opřel své dovolání a který je obsažen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, případně ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný ho spatřuje v tom, že se proti němu konalo trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Podle jeho názoru totiž vydání příkazu k zatčení zamezilo uplatnění amnestie, která se ho měla týkat. Jak dále obviněný zdůraznil, nezákonně vydaný příkaz k zatčení nemůže zakládat ani přerušení promlčecí doby, takže jeho trestní odpovědnost je již promlčena.

7. Obviněný uplatnil obsáhlé námitky s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu a taktéž obsahově navazující rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení jednotlivých skutků a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný zejména zpochybnil naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a označil výrok o vině za neúplný a vnitřně vzájemně protichůdný. Podle jeho přesvědčení soudy vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce stanovených v čl.

39 Listiny základních práv a svobod, přičemž ve skutkových větách chybí forma zavinění, zejména vědomostní složka, a další znaky trestných činů. Jak dále obviněný zdůraznil, zavinění ve formě vědomé nedbalosti není za daných okolností trestné a naplnění subjektivní stránky je nutné hodnotit vzhledem k událostem ke dni 16. 3. 1999. Pokud jde o skutek obsažený pod bodem A) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jestliže transakce proběhla nakonec odlišně od podepsané smlouvy a bance byly v konečném důsledku předloženy jiné než platné smlouvy o koupi cenných papírů, resp. jejich dodatky, uzavřené mezi obchodními společnostmi Trifid Invest, a.

s., a ASA, a. s., obviněnému to nemohlo být ani nebylo známo dne 16. 3. 1999. Podle obviněného v případě obou úvěrů byl dodržen Úvěrový manuál Moravia Banky, a. s., (dále též ve zkratce „MOBA“) č. 97/08, tedy vnitřní směrnice upravující schvalovací proces při poskytování úvěrů MOBA, a všechny odpovědné osoby souhlasily s poskytnutím úvěru. Obviněný je přesvědčen, že podnikl všechna nezbytná opatření k zajištění úvěru (např. požadoval navýšení základního kapitálu bonitní obchodní společnosti SAFINA, a.

s.). Podle názoru obviněného šlo o úvěr na „management buy-out“, tj. nákup aktiv jedné společnosti jinou společností, který úvěruje třetí subjekt. Úvěr nebyl protiprávní, ale naopak, šlo o standardní ekonomickou transakci a obviněný byl při podpisu úvěrové smlouvy veden úmyslem navýšit základní jmění MOBA.

8. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu a že nezpůsobil žádnou škodu. Současně popřel i existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodou. Dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě na 94 milionů Kč podepsali Ing. J. K. a Ing. D. K. ve dnech 29. a 30. 3. 1999, tedy v době, kdy byl obviněný na zahraniční dovolené. Samotné uzavření úvěrové smlouvy ze dne 16.

3. 1999 nemělo žádný vliv na vznik škody, neboť smlouva, jak ji podepsal obviněný, nebyla v této podobě vůbec realizována. Jestliže vznikla bance škoda, stalo se tak až na základě Dodatku č. 1, jehož podepsání nemohl obviněný objektivně zabránit, ani nemohl předpokládat protiprávní jednání někoho jiného. Přitom obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 222/99, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 239/2003, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010. Podle obviněného k dokonání trestného činu nemohlo dojít podpisem úvěrové smlouvy, nýbrž až čerpáním úvěru na základě dodatku ke smlouvě, který nepodepsal. Po navýšení úvěru nevzrostla míra rizika, protože úvěr byl zajištěn cennými papíry. Jak dále obviněný zdůraznil, podpisem původní úvěrové smlouvy projevil navenek svou vůli, aby byl úvěr čerpán až po splnění podmínek směřujících k zajištění splacení, takže nebyl srozuměn s následkem v podobě vzniku škody. Obviněný nesouhlasí s pojetím škody, které zastávají soudy nižších stupňů, protože nesprávně vyložily judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v tom směru, že existence a výše zajištění závazku má vliv na posuzování trestní odpovědnosti pouze pachatelů trestného činu podvodu, případně trestných činů, které jsou vůči němu ve vztahu speciality, ale nikoli na trestní odpovědnost pachatelů trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.

O nenaplnění subjektivní stránky trestného činu svědčí podle obviněného i skutečnost, že došlo k poskytnutí majetkového ekvivalentu a soudy byly povinny zohlednit hodnotu zajištění úvěru (tj. směnku obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., a zástavní právo k akciím obchodní společnosti SAFINA, a. s.), což soudy neučinily. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1306/2006-I., ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20.

9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Skutečnost, že byl nakupovaný balík cenných papírů zastaven, má podle názoru obviněného význam pro bezpečné splacení dluhu a ochotu dlužníka splácet úvěr. Obviněný spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně se podle instrukcí odvolacího soudu ve „třetím kole“ odmítl zabývat zástavami u skutků obsažených pod body A) a B) výroku o vině, byť u dvou předchozích zprošťujících rozsudků konstatoval, že zajištění úvěru bylo dostatečné. Dále obviněný namítal nedostatek zavinění ve formě úmyslu.

Podle jeho názoru z provedeného dokazování ani ze skutkových vět výroku o vině nevyplývá, že by chtěl porušit své povinnosti při správě cizího majetku, že by chtěl způsobit škodu Moravia Bance, a. s., ani to, že by věděl o možnosti způsobení takové škody. Naopak, obviněný počítal s mnoha okolnostmi, které mohly zabránit vzniku škody, přičemž nedbalostní forma zavinění u posuzovaného trestného činu v roce 1999 nepřipadala v úvahu. Obviněný zde poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 704/2003, které se zabývá rozdílem mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí.

Jak dále uvedl, nezpůsobil škodu už jen proto, že úvěrové peníze byly vinkulovány na vnitřním účtu banky, a soudy obou stupňů nesprávně sečetly výše škody uvedené u skutků pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, třebaže se o částku zmíněnou pod bodem B) majetek banky nezmenšil. Podle obviněného mohlo jeho jednání naplňovat nanejvýš znaky pokusu trestného činu, neboť peníze byly vráceny do majetku banky. Splacení úvěru se mělo promítnout do úvah soudu o dokonání trestného činu, přičemž obviněný zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006. Podle přesvědčení obviněného skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně na sebe navazují v tom smyslu, že skutek pod bodem B) představuje odstranění nebezpečí vyjádřeného pod bodem A), takže trestnost pokusu zanikla, a to případně účinnou lítostí. Jak dále obviněný zdůraznil, nedosažení zisku bez dalšího neznamená spáchání trestného činu, přičemž skutky pod body A) a B) ve výroku o vině měly být případně posouzeny jako jeden pokračující čin, byť nemohlo jít o trestné činy.

V posuzované věci podle obviněného nebyl naplněn ani znak protiprávnosti, neboť šlo o zcela standardní transakci, tzv. leverage layout, která je běžná a právem dovolená, popřípadě hypoteticky mohlo jít o jednání v krajní nouzi při odvracení nebezpečí vzniku škody.

9. Dalšími námitkami obviněný zpochybnil právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný i zde namítl zejména neexistenci úmyslného zavinění a vytkl nedodržení totožnosti skutku, když jednání ani následek nejsou ani částečně totožné se skutkem, pro který byl obžalován. Podle obviněného jde o překvapivé rozhodnutí, protože byl stíhán pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku a teprve po 13 letech Krajský soud v Ostravě překvalifikoval daný skutek na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, přičemž ve skutkové větě není uvedeno, komu a v jaké výši vznikla škoda.

Obviněný je přesvědčen, že hlasováním nemohlo dojít k uvedení hrubě zkreslených údajů a že je sporné, proč jsou jinými doklady i výkazy pro Českou národní banku. Přitom všechny údaje byly podle názoru obviněného pravdivé a Česká národní banka věděla o zamýšlených krocích. Sám se pak distancoval od dokladů, na základě kterých byl odlišným způsobem vykreslen hospodářský výsledek Moravia Banky, a. s., neboť za sestavování výkazů pro Českou národní banku odpovídaly jiné osoby. Do České národní banky se data posílala automatizovaným způsobem a obviněný do nich nemohl sám zasahovat, ale soudy nižších stupňů se nevypořádaly s touto skutečností.

Pokud peníze vkladatelů přešly do majetku banky, obviněný nebyl povinen chránit jejich majetková práva ani majetková práva akcionářů, neboť akcionář není vlastníkem prostředků vložených do akciové společnosti, přičemž k této problematice obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr. Obviněný považuje vyvedení klasifikovaných pohledávek mimo majetek banky formou sekuritizace za dovolený prostředek, který měl vést k záchraně majetku banky.

Obviněný je přesvědčen, že kdyby MOBA „přežila“ pár měsíců a pokračovala by v přijatých opatřeních směřujících ke snižování nákladů, vymáhání splacení úvěrů a hledání silných akcionářů, mohla by dál fungovat se ziskem. Obviněný zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle kterého soudy nemohou ignorovat obchodněprávní stránku věci, přičemž podrobně popsal proces sekuritizace, který nebyl úspěšný z důvodu zavinění třetí osoby. Obviněný popřel protiprávnost činu a jeho společenskou škodlivost a za okolnost vylučující protiprávnost činu považuje i to, že poškozený (Česká národní banka a MOBA) vyjádřil souhlas s provedením „Projektu snížení portfolia klasifikovaných aktiv banky“ (dále též jen „projekt“).

Navíc obdobnou transakci v roce 1997 provedla „ve státní režii“ i obchodní společnost Česká finanční, a. s, jejímž 100 % akcionářem byla Česká národní banka, přímo s MOBA, avšak za toto jednání nebyl nikdo v České národní bance trestně stíhán. Podle obviněného byla ve svém důsledku realizace projektu výhodnou pro MOBA, která získala v konkursu jako náhradu za soubor potenciálně ztrátových úvěrů zpět od Investiční a poštovní banky, a.

s., mezibankovní úložku ve výši 300 milionů Kč, když na celé transakci MOBA vydělala minimálně 275 milionů Kč (jako rozdíl částky 300 milionů Kč a znalcem potenciálně vyčíslené škody ve výši 25 milionů Kč). Z toho obviněný dovodil, že riziko projektu bylo vyvedeno mimo banku, a tím byly splněny i další podmínky auditora. Projekt byl reakcí na nepředvídatelnou změnu právních předpisů, konkrétně na opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., o klasifikaci pohledávek z úvěrů, v důsledku kterého se zvyšovala ztráta bank v případě, kdy klienti nespláceli úvěry i přesto, že tyto úvěry byly řádně zajištěny a bylo možné dosáhnout jejich splacení.

S tím souvisí i vyčíslení škody, které obviněný považuje za nesprávné, neboť pokud by nedošlo k realizaci projektu, mohla MOBA všechny pohledávky účetně odepsat. Tvrzení ve skutkové větě, podle něhož mělo dojít k vylepšení kapitálové přiměřenosti na 8,09 % z pravděpodobných 6,60 %, což mělo znamenat vyhnutí se zásahu České národní banky, je podle obviněného spekulativní. Obviněný rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr.

zák., přičemž výkazy pro Českou národní banku nepovažuje za „jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku“. Ze skutkové věty navíc podle jeho názoru nevyplývá, v jakém minimálním rozsahu měl ohrozit práva akcionářů a vkladatelů. Obviněný dále vytkl tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ohledně všech skutků.

10. Další námitky obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný zde především zpochybnil proporcionalitu trestní represe, protože uložení trestu odnětí svobody, byť podmíněného, po 14 letech od zahájení trestního stíhání s ní není podle jeho názoru slučitelné. Soudy měly zohlednit příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a zastavit trestní stíhání z důvodu jeho mimořádné délky, čímž by kompenzovaly zásah do práva obviněného na spravedlivý proces a do práva na ochranu jeho soukromého a rodinného života.

11. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu [případně ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], který obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání, podle jeho názoru rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem C) ve výroku o vině nebylo rozhodnuto o skutku, pro který byl původně obžalován, ale bylo rozhodnuto o jiném skutku neuvedeném v obžalobě, ačkoliv jednání a následek zde popsané nejsou totožné. Původně byl skutek žalován jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., zatímco později byl stejný skutek posouzen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák.

12. Konečně obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předchozím řízení byly dány všechny ostatní dříve zmíněné dovolací důvody, které označil ve svém dovolání a k nimž vznesl konkrétní námitky (viz výše body 5. až 11. tohoto usnesení).

13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 80/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 35 T 15/2001, a aby ho podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, popřípadě rozhodl o zastavení trestního stíhání, anebo aby vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně souhlasí s názorem obviněného, podle něhož každé nesplacení úvěru bez dalšího neznamená trestní odpovědnost. Obviněnému však bylo podle státní zástupkyně již v době sjednávání úvěru a podpisu úvěrové smlouvy dne 16. 3. 1999 známo, že poskytnutý úvěr nebude zcela použit k účelu uvedenému ve smlouvě a že nebude ve sjednané době uhrazen. Stav hospodaření obchodní společnosti ASA, a. s., neumožňoval uhradit rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru a výší kupní ceny akcií obchodní společnosti SAFINA, a. s., což činilo asi 113 milionů Kč. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, část poskytnutých finančních prostředků ve výši 13,8 milionů Kč z úvěru byla navíc určena na úpis akcií MOBA. Státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný jako předseda představenstva MOBA podpisem úvěrové smlouvy společně s Mgr. P. V., členem představenstva této banky, nepochybně jednali v rozporu s náležitou péčí uvedenou v § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění.

15. Podle názoru státní zástupkyně pokud obviněný v postavení statutárního orgánu MOBA poskytl majetek poškozeného, který měl řádně spravovat, subjektu, který nemohl dostát svým závazkům vůči poškozenému jako věřiteli, přičemž o těchto rozhodných okolnostech věděl, svědčí jeho jednání o existenci přinejmenším eventuálního úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně je přesvědčena, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, popsaného ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku MOBA, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Naproti tomu státní zástupkyně považuje posouzení výše škody, kterou obviněný způsobil, za nesprávné, protože vyčíslení škody nemá oporu v rozhodných skutkových zjištěních a neodpovídá ani tomu, co je podstatou škody u zmíněného trestného činu a jak je třeba stanovit její výši. Jak přitom uvedla, za okamžik vzniku následku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je třeba považovat poskytnutí úvěru dlužníkovi (převedení úvěrových prostředků na účet úvěrového dlužníka – obchodní společnosti ASA, a. s.), o němž věděl, že není schopen úvěr splatit, neboť tímto okamžikem byla bance způsobena škoda. Přitom ovšem nelze pominout, že podle výsledků provedeného dokazování obviněný neuzavřel Dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě. V popsaném jednání obviněného tak lze spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaný (v části čerpání ve výši 6 milionů Kč) a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (v části, která se týká částky ve výši 88 milionů Kč).

16. Skutky uvedené pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně považuje státní zástupkyně za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, neboť ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. byly vedeny jednotným záměrem, naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jsou spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Proto podle jejího názoru bylo na místě jejich posouzení jako pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

17. Pokud jde o existenci zástavních smluv, státní zástupkyně odkázala na dosavadní judikaturu ohledně posuzování trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., resp. trestných činů, které jsou ve vztahu speciality k tomuto trestnému činu, a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že nebude dluh včas splacen, a v takovém případě je pouze náhradou škody způsobené již dokonaným trestným činem. Otázka, zda by akcie obchodní společnosti SAFINA, a. s., byly dostatečným zajištěním vrácení poskytnutého úvěru, není podle jejího názoru v této věci podstatná, neboť nedošlo k zastavení akcií obchodní společnosti SAFINA, a. s., jako zajištění úvěru poskytnutého obchodní společnosti ASA, a. s. Tento úvěr poskytnutý na základě smlouvy ze dne 16. 3. 1999 byl totiž zajištěn pouze ručitelským závazkem ve výši 30 milionů Kč, včetně směnek obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., byl však fakticky splacen dalším úvěrem ze dne 22. 6. 1999.

18. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkami obviněného zaměřenými proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., protože totožnost skutku byla zachována. Jednání obviněného popsané pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo sice v obžalobě právně kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., ale obviněný byl již v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 100/2007, upozorněn na možnost změny této právní kvalifikace. Podstata skutku se nezměnila a jeho totožnost byla zachována.

19. Podle státní zástupkyně byly naplněny i znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., neboť v daném případě došlo ke zkreslení výsledků hospodaření MOBA. Za „jiný doklad sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole“ je totiž nutno považovat i informace a podklady, které jsou povinny banky a pobočky zahraničních bank vypracovávat a předkládat České národní bance podle § 24 odst. 1, 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru státní zástupkyně došlo rovněž k ohrožení majetkových práv určitých subjektů, neboť byly ohroženy vklady klientů banky, která nepravdivě uváděla údaje o svém konsolidovaném hospodaření.

20. K námitkám, které obviněný vznesl s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, státní zástupkyně uvedla, že soud je povinen vždy zkoumat v průběhu trestního stíhání, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému trvají. V posuzované trestní věci se však obviněný pobytem v zahraničí jednoznačně vyhýbal a vyhýbá trestnímu stíhání. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, neobstojí zde názor obviněného, podle něhož řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. řádu nelze konat proti osobě, která se zdržuje v cizině na základě platných cestovních dokladů. Z postoje obviněného totiž bylo možno jednoznačně dovodit, že prozatím rezignoval na své právo vykonávat svou obhajobu, a to mimo jiné i proto, že požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti.

21. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitkám obviněného, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb., bylo možné zastavit trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, pouze tehdy, když celková doba neskončeného trestního stíhání činila více než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie, přičemž šlo o trestní stíhání pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Státní zástupkyně odkázala na výklad pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“, podle kterého se vychází ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tedy od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 pouze v případě, kdy zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. S ohledem na to je podle státní zástupkyně zřejmé, že ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 o amnestii se na obviněného nevztahuje.

22. Námitku obviněného ohledně nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti a vzhledem k nepřiměřené délce trestního stíhání považuje státní zástupkyně rovněž za nedůvodnou. Délka trestního řízení byla podle jejího názoru dostatečně zohledněna v rámci výroku o trestu, neboť ke kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo promítnutím nepřiměřené délky řízení do nižší výměry trestu. Proto nebyl opodstatněně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

23. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu pak podle státní zástupkyně obviněný nevznesl žádnou odpovídající námitku.

24. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten obviněný uplatnil v jeho druhé zákonné variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný dovozoval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu prostřednictvím ostatních dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a k) tr. řádu. Protože ty nebyly – až na malou výjimku – podle názoru státní zástupkyně naplněny, není dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

25. Státní zástupkyně shrnula, že dovolání obviněného částečně naplňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly správně právně posouzeny a podle jejího názoru jsou chybné i závěry soudů obou stupňů o výši škody.

26. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

27. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

28. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný doc. Ing. P. G., CSc., opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) tr. řádu. První z nich spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, druhý pak v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Třetí z dovolacích důvodů je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a čtvrtý důvod dovolání v případě, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu pak lze dovodit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Konečně poslední uplatněný důvod dovolání přichází v úvahu, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu

29. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán v případech, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Jde o porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, kterým je garantováno právo na spravedlivý proces a podle něhož má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Toto právo je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v kterém se rozhodne. K porušení zmíněného ústavně zaručeného práva a k naplnění shora citovaného důvodu dovolání může dojít i tím, že se konalo řízení proti uprchlému, tj. bez účasti obviněného, ačkoli k takovému postupu nebyly splněny zákonné podmínky podle § 302 a násl. tr. řádu.

30. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu zpochybnil zákonnost postupu soudů nižších stupňů, protože proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému. Podle názoru obviněného však k tomu nebyly splněny podmínky vyžadované trestním řádem a hlavní líčení i veřejné zasedání proběhlo bez jeho přítomnosti.

31. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že řízení proti uprchlému je upraveno v hlavě dvacáté, oddílu druhém trestního řádu (§ 302 a násl. tr. řádu). Ustanovení § 302 tr. řádu umožňuje vést výjimečně trestní řízení v nepřítomnosti obviněného, který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu trestního řízení a kterému ani nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Přitom důvody pro konání takového řízení mohou nastat v kterémkoli ze stadií trestního řízení. Osoba se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný pobyt v cizině není důvodem pro řízení proti uprchlému, neboť musí být zároveň zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo vyhnout se trestnímu stíhání (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3452 až 3454).

32. Dále je třeba zdůraznit, že soud je v průběhu trestního řízení povinen zkoumat, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému trvají či zda nepominuly (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1975 Sb. rozh. tr.). Má- li soud za to, že jsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu, je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu rozhodnout o tom podle § 305 tr. řádu usnesením, a to i ve věci, v níž bylo trestní stíhání vedeno tímto způsobem již ve stadiu před podáním obžaloby.

Bez rozhodnutí podle § 305 tr. řádu nelze provést řízení proti uprchlému před soudem, tedy zejména nelze konat hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného jen s ohledem na to, že jde o tento způsob řízení. V řízení o opravném prostředku je nutno nerespektování uvedených zásad soudem prvního stupně považovat za závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí, jež bylo na jeho podkladě učiněno [např. ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Jestliže bylo ve věci konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr.

řádu, ač pro ně nebyly splněny zákonné podmínky nebo přesto, že soud nerozhodl o konání takového řízení ve věci podle § 305 tr. řádu, a v důsledku tohoto procesního postupu byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení nebo veřejném zasedání, zakládá tato vada dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/2005-I. Sb. rozh. tr.). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že usnesení o konání řízení proti uprchlému podle § 305 tr. řádu má formální a materiální aspekt.

Formální stránka tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že soud v jeho výroku jednoznačně vyjadřuje skutečnost, že řízení nadále nebude vedeno standardním způsobem, ale způsobem zvláštním, pro který platí určitá speciální pravidla zakotvená v ustanoveních § 302 a násl. tr. řádu. Materiální aspekt potom záleží zejména v odůvodnění tohoto usnesení, kde by měl soud konkretizovat důvody, které opodstatňují nutnost vést řízení proti uprchlému, tedy zejména zda obviněný pobývá v cizině nebo se skrývá, aby se tím vyhýbal trestnímu řízení, a dále z jakých konkrétních okolností byl tento závěr odvozen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 479/2004).

33. Nejvyšší soud po posouzení předloženého spisového materiálu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001 shledal, že pro konání řízení proti obviněnému doc. Ing. P. G., CSc., jako uprchlému byly splněny všechny zákonné podmínky. Závěry uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž je obviněný neznámého pobytu, a proto je stíhán jako uprchlý, neodporovaly zjištěním, která měl soud před vyhlášením rozsudku k dispozici. Rovněž odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení náležitě vypořádal s námitkami obviněného, kterými zpochybnil řízení proti uprchlému.

Ty spočívaly zejména v tom, že obviněný před svým vystěhováním v rámci přípravného řízení a hlavního líčení podrobně vypovídal k věci, písemně požádal o konání dalšího hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, v cizině se zdržoval na základě platných cestovních dokladů vydaných příslušnými úřady České republiky a přestěhoval se do USA legálně, přičemž soudy nižších stupňů neučinily žádný pokus kontaktovat obviněného na adrese, kterou uváděl na svých podáních, ačkoliv na tuto adresu obesílaly jeho manželku a syna.

Nesouhlasí ani s argumentem, že se proti nezákonně zahájenému řízení proti uprchlému hájil všemi prostředky, včetně podání ústavní stížnosti.

34. Jak je patrné ze spisového materiálu v trestní věci obviněného doc. Ing. P. G., CSc., o konání řízení proti uprchlému bylo rozhodnuto podle § 302 a § 305 tr. řádu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 35 T 15/2001, (č. l. 16 780 trestního spisu) přičemž toto usnesení naplňuje formální i materiální aspekt řízení proti uprchlému ve smyslu § 305 tr. řádu. Z výroku citovaného usnesení je totiž zcela zřejmé, že řízení proti uprchlému bylo nadále vedeno v souladu s ustanoveními § 302 a § 305 tr.

řádu, a jeho materiální aspekt byl rovněž naplněn, protože soud prvního stupně v odůvodnění usnesení konkretizoval důvody, které opodstatňovaly nutnost vést řízení proti uprchlému. Jak dále vyplynulo z odůvodnění téhož usnesení, již dne 17. 12. 2003 byl na obviněného vydán podle § 69 odst. 1 tr. řádu příkaz k zatčení, který se po dobu jednoho roku nepodařilo realizovat, ačkoli v mezidobí byl zjišťován pobyt obviněného v cizině, přičemž zpráva Interpolu uváděla, že by se snad mohl zdržovat v USA ve státě I.

Přitom z dřívějšího průběhu hlavního líčení musel obviněný jednoznačně vědět o nutnosti ještě pokračovat v hlavním líčení, když bylo plánováno další dokazování a dosud nebyl vynesen rozsudek ani jiné rozhodnutí. Z toho soud prvního stupně správně dovodil (a následně to potvrdil i odvolací soud), že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá nebo uprchl do ciziny. Pokud jde o námitku obviněného týkající se legality jeho vycestování z České republiky i jeho pobytu na území USA, Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje následující skutečnosti.

Podle dosavadní soudní praxe i uznávané odborné literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3453) legalita či nelegalita pobytu v cizině není žádným hlediskem pro závěr o vyhýbání se trestnímu řízení, protože s ohledem na právo každého, kdo se oprávněně zdržuje na území České republiky, svobodně je opustit (čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nelze vůbec zkoumat, kdy je – z hlediska České republiky – pobyt v cizině legální a kdy nelegální.

Takové rozlišování již nyní, v době svobody pohybu a pobytu, ztrácí jakýkoli význam, neboť k pobytu v cizině nikdo nepotřebuje žádné formální povolení či jiné oprávnění od orgánů našeho státu. Proto je možné konat řízení proti uprchlému vždy, je-li prokázáno, že se obviněný pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, a to bez ohledu na skutečnost, z jakých důvodů se nachází v cizině, jakým způsobem a za jakých okolností se tam dostal, čím se tam zabývá atd. V průběhu řízení před soudy nižších stupňů bylo v nyní posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu zcela jednoznačně prokázáno, že se obviněný pobytem v USA vyhýbal a vyhýbá trestnímu řízení, když opustil území České republiky s tímto záměrem (viz s.

16 až 19 napadeného usnesení odvolacího soudu). Nemohou se zde tedy uplatnit ani závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného v komentáři k trestnímu řádu jako č. B 7/1974-61 (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.

3457), na které obviněný odkázal ve svém dovolání a podle něhož řízení proti uprchlému nelze konat proti osobě, která se zdržuje v cizině „na základě povolení československých úřadů“, pokud není prokázáno, že se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení. U obviněného totiž měly soudy nižších stupňů důvodně za prokázané, že se právě pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení, takže není podstatné, zda měl platné doklady totožnosti vydané orgány České republiky a zda pobýval v USA legálně. Správnost závěrů a postupu soudů nižších stupňů pak nezpochybnil ani Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23.

11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2960/10, na které poukázal i odvolací soud v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí a jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obviněného pro její nepřípustnost, jelikož v době jeho rozhodování ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného. Ústavní soud zde ovšem zároveň odkázal na své dřívější usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 685/05, kterým rozhodl o předchozím návrhu obviněného a kde uvedl, že rozhodnutí soudu stíhat stěžovatele jako uprchlého podle § 305 tr.

řádu je mezitímním rozhodnutím procesního rázu, které má soud za povinnost zrušit v okamžiku, kdy pominou důvody pro konání tohoto zvláštního typu řízení. Podle Ústavního soudu nelze z okolností případu, jež obviněný jako stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, usuzovat na zjevnou svévoli obecného soudu. Za situace, kdy se obviněný trvale zdržuje v cizině a nemíní se dostavit k trestnímu soudu, u nějž je obžalován pro mimořádně závažnou hospodářskou trestnou činnost, je totiž nepochybně stále naplněna dispozice ustanovení § 302 tr.

řádu.

35. Na uvedeném nic nemění ani závěr soudu prvního stupně, který potvrdil i odvolací soud, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, ačkoliv v době vydání napadeného rozhodnutí byla známa adresa, kterou obviněný uváděl jako místo svého pobytu v zahraničí. Podle soudů nižších stupňů totiž z dosavadního chování obviněného vyplývá jeho zřejmý úmysl vyhýbat se trestnímu řízení. Odvolací soud se náležitě vypořádal i s námitkou obviněného, že na podáních ke krajskému soudu v řízení o náhradu nemajetkové újmy, popřípadě na ústavní stížnosti, uváděl adresu svého pobytu v zahraničí, protože takto obviněný nepostupoval vůči soudu příslušnému k projednání jeho trestní věci.

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný dal svým postojem jasně najevo, že rezignoval na právo vykonávat svoji obhajobu osobně, což ostatně vyplynulo též ze žádosti obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Jak správně konstatoval i odvolací soud, obviněnému nic nebránilo v tom, aby se dostavil k soudu, zúčastnil se zbývající části hlavního líčení i celého odvolacího řízení a případně se domáhal též postupu uvedeného v § 306a tr. řádu. V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, např. na jeho usnesení ze dne 9.

3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03, publikované pod č. 12 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého právo stěžovatele vykonávat svoji obhajobu osobně je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje. Obviněný byl předvolán k hlavnímu líčení u soudu prvního stupně a následně k veřejnému zasedání odvolacího soudu řádně a v souladu se zákonem, konkrétně podle § 306 odst. 2 tr. řádu, podle kterého se předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání také vhodným způsobem uveřejní.

V posuzované věci bylo předvolání k hlavnímu líčení i k veřejnému zasedání řádně doručeno obhájci obviněného (§ 306 odst. 1 tr. řádu), přičemž předvolání k hlavnímu líčení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 24. 5. 2013 (sňato dne 15. 7. 2013) a předvolání k veřejnému zasedání o odvolání bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 28. 4. 2014 (sňato dne 24. 9. 2014). Jak vyplývá i z odborné literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s.

3466), v praxi se uveřejnění činí tak, že předvolání je vyvěšeno po stanovenou dobu v soudní budově na úřední desce, popřípadě lze využít podle okolností i další možnosti uveřejnění. Nejvyšší soud pak nemůže akceptovat ani námitku obviněného, že se nemohl účastnit hlavního líčení, neboť na něj byl údajně nezákonně vydán příkaz k zatčení, což mu bránilo svobodně se dostavit k hlavnímu líčení. Příkaz k zatčení je totiž podle § 69 tr. řádu zcela legitimním zajišťovacím prostředkem, který upravuje možnost, aby byla za splnění zákonných podmínek krátkodobě omezena osobní svoboda obviněného za účelem jeho dodání k orgánu, který vydal příkaz k zatčení (viz Šámal, P.

a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 782).

Navíc, právě vydání příkazu k zatčení na obviněného a snahu o jeho realizaci, která nebyla úspěšná, lze zařadit mezi ty skutečnosti, které svědčí o tom, že soudy nižších stupňů nerozhodly svévolně o konání řízení proti uprchlému, ale snažily se předtím zajistit přítomnost obviněného odpovídajícími zákonnými prostředky. Přitom, jak vyplývá ze zmíněného vyjádření obviněného, nepochybně věděl o vydaném příkazu k zatčení, když ten mu údajně bránil svobodně se zúčastnit hlavního líčení a veřejného zasedání odvolacího soudu, takže se jednoznačně vyhýbal těmto zasedáním obou soudů.

36. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s úvahami soudů nižších stupňů a považuje jejich závěr o tom, že se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbal trestnímu stíhání, za správný a odpovídající zákonu. S ohledem na výše uvedené jsou tedy námitky obviněného, v nichž tvrdil opak, zcela neopodstatněné a nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu

37. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný doc. Ing. P. G., CSc., shledal nepřípustnost trestního stíhání vedeného proti němu jednak v tom, že na něj mělo být uplatněno aboliční ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 o amnestii, a jednak v promlčení trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že citovaný dovolací důvod dopadá na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 2 tr. řádu a § 11a tr. řádu), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popřípadě bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání jiné rozhodnutí, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Základní podmínkou k naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 2 tr. řádu nebo § 11a tr. řádu, protože pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.

1. K otázce (ne)uplatnění amnestie prezidenta republiky

38. K tvrzení obviněného, v němž se domáhal nepřípustnosti svého trestního stíhání s poukazem na příslušná ustanovení amnestie, Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (publikovaného pod č. 1/2013 Sb.) bylo nařízeno zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení ke dni 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Odvolací soud se v napadeném usnesení zabýval možností použití citovaného ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii na trestní věc obviněného, ale neshledal k tomu důvody, a to s ohledem na dobu řízení proti uprchlému. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry odvolacího soudu za správné. Jak totiž vyplývá i z aktuální judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2014-III. Sb. rozh. tr.), při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ obsaženého v ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému. Proto neobstojí ani námitka obviněného, že úmyslem prezidenta republiky nebylo vyjmout z vyhlášené amnestie nelegálně a vadně zahájená stíhání proti uprchlému, když stíhání proti obviněnému netrpělo uvedenými vadami (k tomu viz výše body 33. až 36. tohoto usnesení).

39. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu je tedy třeba od celkové doby trvání trestního stíhání odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, takže trestní stíhání je možno zastavit s poukazem na ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 jen v případě, když zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení zmíněného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. V trestní věci obviněného doc. Ing. P. G., CSc., pak nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se po rozhodnou dobu vyhýbal trestnímu řízení [k tomu viz výše argumentaci ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. Proto je správný i závěr, podle něhož proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému v souladu s ustanoveními § 302 a násl. tr. řádu, takže pokud zbývající doba trvání trestního stíhání obviněného po odečtení doby, po kterou se proti němu vedlo trestní stíhání jako proti uprchlému (na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, přičemž trestní stíhání proti uprchlému bylo vedeno i ke dni 1. 1. 2013), není delší než 8 let, je vyloučeno použití citovaného ustanovení aboličního rozhodnutí amnestie. Trestní stíhání obviněného tedy nebylo nepřípustné, jak s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu tvrdil obviněný. Neobstojí zde ani námitka obviněného týkající se vydání příkazu k zatčení, který měl údajně zamezit uplatnění amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. K tomu se Nejvyšší soud vyjádřil podrobněji v části týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a na argumentaci tam uvedenou lze odkázat (viz výše pod bodem 35. tohoto usnesení). Zmíněná námitka obviněného je tudíž nedůvodná.

2. K otázce promlčení trestní odpovědnosti

40. Obviněný dále dovodil nepřípustnost svého trestního stíhání s poukazem na promlčení trestní odpovědnosti, přičemž podle jeho názoru běh promlčecí doby nemohl přerušit údajně nezákonně vydaný příkaz k jeho zatčení, když nebyl na útěku a dostavoval se k řízení, resp. souhlasil s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Proto podle obviněného je jeho trestní odpovědnost za skutek uvedený pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu

prvního stupně již promlčena, což znamená i nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, případně ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, když z hlediska procesního práva jde o důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ačkoli promlčení je institutem hmotného práva, neboť jím zaniká trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin, vada spočívající v nesprávném posouzení této otázky, pokud se projevila pokračováním v trestním stíhání, a nikoli jeho zastavením, odpovídá jen dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

41. Nejvyšší soud ohledně námitky nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení jeho trestní odpovědnosti zastává stejný názor, jaký v této věci zaujal i odvolací soud, který se k tomuto tvrzení vyjádřil na s. 20 napadeného usnesení a z důvodů zde obsažených jí nepřisvědčil. Vrchní soud v Olomouci sice rozhodoval o odvolání obviněného již za účinnosti nové právní úpravy, přitom však postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Obviněný byl původně stíhán pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., na kterou zákon stanovil trest odnětí svobody na 5 až 12 let, a pro další trestnou činnost. V pořadí třetím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 35 T 15/2001, byl nakonec obviněný odsouzen za dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a dále i za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., za jehož spáchání byl stanoven trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let. S ohledem na tuto skutečnost nemohla v době vydání napadeného rozhodnutí uplynout promlčecí doba uvedená v § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. v trvání 5 let v souladu s ustanovením § 67 odst. 3 tr. zák., podle něhož se promlčení trestního stíhání přerušuje z taxativně stanovených důvodů. Mezi ně patří i důvod uvedený v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy že se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Podle § 67 odst. 4 tr. zák. pak přerušením promlčení počínala běžet nová promlčecí doba. Obviněnému bylo dne 1. 3. 2001 sděleno obvinění pro skutek původně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. (přitom uvedený skutek byl později soudem prvního stupně překvalifikován na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák.). Tím bylo podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. promlčení trestního stíhání přerušeno a tentýž účinek měly i následující úkony policejního orgánu, státního zástupce a soudů, směřující k trestnímu stíhání obviněného. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání uvedeného trestného činu dne 17. 12. 2003, jak se nesprávně domnívá obviněný s poukazem na počátek běhu promlčecí doby dne 17. 12. 1998. Z tohoto hlediska pak není podstatné, jak byl skutek kvalifikován na počátku trestního stíhání, nýbrž jen to, zda byla zachována totožnost stíhaného skutku. Navíc v souvislosti s problematikou promlčení trestního stíhání je rovněž vhodné připomenout i ustanovení § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák., podle něhož se do promlčecí doby nezapočítávala doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Přitom zákon nerozlišoval, zda toto tzv. stavení promlčecí doby vyvolal pobyt pachatele v cizině, který byl oprávněný či neoprávněný. Po důležitých vnitropolitických i mezinárodních změnách, k nimž došlo po listopadu 1989, a po ústavním zakotvení svobody pohybu a pobytu včetně práva každého člověka kdykoli opustit území České republiky (čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) totiž vůbec nelze rozlišovat – z hlediska České republiky – oprávněnost či neoprávněnost pobytu kohokoli v cizině, neboť k němu nepotřebuje žádné formální povolení či jiné oprávnění od orgánů našeho státu. Proto lze učinit závěr, že jakýkoliv pobyt v cizině způsoboval stavení promlčecí doby, čemuž nasvědčuje i novelizace ustanovení § 68 odst. 2 věty druhé provedená zákonem č. 290/1993 Sb., která vypustila slovo „neoprávněně“ ze zákonného textu upravujícího stavení promlčecí doby výkonu trestu (viz Šámal, P., Púry, F. Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 597; viz též závěry pod bodem 34. tohoto usnesení výše). Z uvedeného jednoznačně plyne závěr, že i kdyby zde nedošlo k přerušení promlčecí doby sdělením obvinění a dalšími úkony směřujícími k trestnímu stíhání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., do promlčecí doby by stejně nebylo možno započítat dobu, po kterou se obviněný zdržoval v cizině, konkrétně v USA.

42. Odvolací soud se správně vypořádal rovněž s otázkou, zda pro obviněného není příznivější úprava podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též ve zkratce „tr. zákoník“), a konstatoval, že novější právní úprava není příznivější, a to s ohledem na ustanovení § 34 tr. zákoníku, jež upravuje délku promlčecí doby a její přerušení. Z hlediska časové působnosti trestních zákonů ve vztahu k promlčení trestní odpovědnosti lze připomenout rozhodnutí publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr., podle něhož za situace, jestliže pouze v důsledku změny trestního zákona dojde v průběhu trestního stíhání ke zmírnění právní kvalifikace již stíhaného činu, pak tato okolnost, i když se vzhledem k ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. promítne do kratší promlčecí doby, je podle § 16 odst. 1 tr. zák. významná jen pro konec této kratší promlčecí doby, jejíž počátek vyplývá z ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. Změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož údajně nezákonně vydaný příkaz k jeho zatčení nemohl přerušit běh promlčecí doby. Jak již bylo vyloženo výše, příkaz k zatčení obviněného byl vydán v souladu se zákonem, což je zřejmé z průběhu dosavadních trestního řízení i počínání obviněného v jeho rámci (viz podrobněji pod bodem 35. tohoto usnesení). Dovolání obviněného je i v té části, v níž namítal promlčení trestního stíhání, resp. své trestní odpovědnosti, neopodstatněné.

d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

1. Obecná východiska

43. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

44. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., však v podstatné části svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy.

Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným usnesením odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

Proto nemůže obstát ani tvrzení obviněného zpochybňující přípustnost důkazu – záznamu policie, podle něhož manželka obviněného informovala policii o tom, že je obviněný na služební cestě, přičemž obviněný se domnívá, že policie mohla do záznamu uvést cokoliv.

45. Obviněný vytkl soudům obou stupňů celou řadu pochybení, zejména zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dále vytkl nesprávné vyčíslení způsobené škody, domáhal se posouzení svého jednání jako učiněného v krajní nouzi, zpochybnil zachování totožnosti skutku a ve svém jednání neshledal nebezpečnost činu pro společnost ani jeho protiprávnost. Navíc podle názoru obviněného mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, přičemž skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin. Konečně obviněný spatřoval vadu hmotně právního posouzení též v údajně nesprávném vyhodnocení otázky promlčení jeho trestního stíhání [k tomu viz výše argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pod body 40. až 42. tohoto usnesení).

2. K subjektivní stránce trestných činů

46. Ve vztahu k námitce obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů, Nejvyšší soud obecně připomíná, že k odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačil i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Pachatel tedy spáchal tento trestný čin, jestliže věděl o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoliv malou, a byl s tím srozuměn. Jeho úmysl se musel vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1535). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., který obviněný rovněž naplnil, pak z hlediska zavinění postačovalo způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], jelikož zde zákon nevyžadoval úmyslné zavinění.

47. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. šlo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem směřujícím k vyvolání následku významného z hlediska trestní odpovědnosti (viz rozhodnutí publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Proto lze v obecné rovině usuzovat na srozumění se způsobením následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné.

Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., postačovalo podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu [§ 5, § 6 písm. a), § 255 odst. 3 tr.

zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§ 4 písm. b), § 255 odst. 1 tr. zák.].

48. Naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů pak vyplývá zejména z charakteru a způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z okolností, za nichž k němu došlo. Jak je patrné z uvedeného popisu a z důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku, obviněný věděl, resp. musel vědět, že může svým jednáním porušit zákonem mu uloženou – konkrétně ustanovením § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31.

12. 2013, dále jen „obchodní zákoník“) – povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a pro případ, že tím způsobí škodlivý následek na opatrovaném nebo spravovaném majetku, s tím byl srozuměn. Podle rozhodných skutkových zjištění zachycených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále v napadeném usnesení odvolacího soudu, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný jako předseda představenstva Moravia Banky, a. s., (dále též ve zkratce „MOBA“) uskutečnil konkrétně specifikované úkony směřující k poskytnutí úvěru ve prospěch obchodní společnosti ASA, a.

s. U prvního úvěru ve výši 94 milionů Kč se tak stalo na základě smlouvy o úvěru reg. č. 207/2/07/K/99 a u druhého úvěru ve výši 137 milionů Kč na základě smlouvy o úvěru reg. č. 207/2/16/K/99. Návratnost finančních prostředků z těchto úvěrů sice měla být zajištěna akciemi obchodní společnosti SAFINA, a. s., a prostřednictvím zajišťovací směnky obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., šlo však pouze o formální zajištění. Obviněný jednal s vědomím, že jmenovaný dlužník jakožto úvěrovaný subjekt nemá zdroje na splacení úvěru a ani nebylo zřejmé, jak by je mohl získat.

Poskytnutý úvěr byl totiž nedostatečně zajištěn, obchodní společnost ASA, a. s., od svého vzniku nevyvíjela žádnou činnost, neměla zaměstnance, nevedla účetnictví, neměla žádný majetek, nesplňovala zákonné podmínky pro existenci akciové společnosti a byla „aktivována“ pouze ke koupi cenných papírů obchodní společnosti SAFINA, a. s. Obviněný si byl vědom původního nedoporučujícího stanoviska členů centrálního úvěrového výboru i toho, že J. N., další obviněný v trestní věci MOBA, svévolně změnil stanovisko na doporučující.

Jak dále vyplývá z rozhodných skutkových okolností, obviněný jednal u skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 136 až 137). Při uskutečňování úkonů spočívajících v uzavření smlouvy o úvěru reg. č. 207/2/07/K/99 ve výši 94 milionů Kč a ve schválení poskytnutí úvěru ve výši 137 milionů Kč, přičemž na základě tohoto rozhodnutí byla dne 22. 6. 1999 uzavřena smlouva o úvěru reg.

č. ..., totiž obviněný nezajistil, aby byly splněny všechny podmínky pro čerpání podstatné části úvěru. Obviněný tedy, stručně řečeno, poskytl majetek banky, který měl řádně spravovat, subjektu, který nebyl bonitní a nevyvíjel žádnou aktivitu zajišťující zisk a peněžní prostředky potřebné ke splácení poskytnutého úvěru, resp. obou úvěrů.

Přitom o těchto rozhodných okolnostech obviněný nepochybně věděl, neboť působil jako předseda představenstva MOBA, což byl z hlediska zákona i vnitřní organizace banky nejdůležitější orgán s rozhodovací pravomocí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 298/2010). Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů pak za uvedených okolností vyplývá i z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku MOBA, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

49. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu (resp. dvou trestných činů) porušování povinnosti při správě cizího majetku u skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně mělo dále význam i postavení obviněného v době obou činů, od kterého se odvíjely i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci předsedy představenstva MOBA, což ho zavazovalo k plnění důležitých povinností, které mu byly uloženy zejména ustanovením § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle něhož členové představenstva byli povinni mimo jiné vykonávat svou působnost s náležitou péčí.

Jak dále vyplývá z citovaného ustanovení, členové představenstva, kteří způsobili akciové společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, za ni odpovídají společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Schválení úvěrů specifikovaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které byly následně poskytnuty za okolností svědčících o tom, že úvěry nemohou být úvěrovým dlužníkem splaceny, podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně představuje porušení povinnosti obviněného jako člena, resp. předsedy představenstva MOBA vykonávat svou působnost s náležitou péčí.

Následkem popsaného jednání je odpovědnost obviněného za způsobenou škodu, přičemž této povinnosti se nemůže zprostit ani poukazem na počínání dalších osob, protože jednání obviněného bylo rozhodující podmínkou k poskytnutí obou úvěrů a jednou z nezbytných příčin, které vedly ke škodě na majetku MOBA. Rovněž nelze souhlasit s názorem obviněného, podle něhož v případě prvního úvěru šlo o tzv. úvěr na „management buy-out“, tedy o manažerský výkup, který není protiprávní. Tuto obhajobu obviněného považovaly soudy nižších stupňů za vyvrácenou i znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, který zpracoval ústav, tj. obchodní společnost A-Consult plus, spol.

s r. o., jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (s. 125 a 137) i napadeného usnesení odvolacího soudu (s. 35). Podnikatelský záměr totiž neodpovídal standardnímu manažerskému výkupu, ale šlo z ekonomicko-právních důvodů o vysoce rizikovou, a jen proto potenciálně výnosnou operaci. Obviněný tedy bez přiměřených důvodů vystavil MOBA zcela nepřípustnému podnikatelskému riziku, které bylo spojeno v konečném důsledku se způsobením škody velkého rozsahu na jejím majetku.

50. K námitkám obviněného popírajícím naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. [skutek pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], jímž byl rovněž uznán vinným, Nejvyšší soud uvádí následující. Touto skutkovou podstatou chránil trestní zákon zájem adresáta informace na její pravdivosti, jelikož objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole.

Z hlediska subjektivní stránky jde rovněž o úmyslný trestný čin, přičemž i zde postačil nepřímý (eventuální) úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Pokud jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 125 odst. 3 tr. zák. spočívající ve způsobení značné škody, rozumí se jím škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, přičemž k jeho naplnění postačí nedbalost, jelikož zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s.

811). V posuzované trestní věci to znamená, že pokud obviněný jednal způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který je blíže rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku a napadeného usnesení odvolacího soudu, pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti právní kvalifikace zmíněné výše. Obviněný jednal jednoznačně v úmyslu přímém (k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 140) ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., jelikož v dokladech, které sloužily k přehledu o stavu hospodaření obchodní společnosti MOBA a k její kontrole Českou národní bankou v rámci výkonu bankovního dohledu (tedy v „jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření majetku nebo k jejich kontrole“) uvedl hrubě zkreslující údaje.

V těchto dokladech totiž byly vykazovány, účtovány a hlášeny operace, jež sice byly smluvně podloženy a docházelo i k platbám, které ovšem obsahově neodpovídaly vykazované realitě, čímž byla ohrožena majetková práva jiných subjektů. Fingováním údajů o hospodaření banky pak byli ohroženi zejména akcionáři a vkladatelé MOBA a zároveň došlo na majetku této banky ke způsobení škody ve výši asi 25 milionů Kč. Obviněný věděl, že jeho jednání směřuje k podání zkreslujících údajů především vůči České národní bance, a takový následek způsobit chtěl, přičemž škodu tím způsobenou zavinil přinejmenším z nevědomé nedbalosti, která zde podle § 6 písm. a) tr.

zák. postačovala.

51. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci, obviněný jako předseda představenstva MOBA dne 17. 12. 1998 na jednání představenstva a po předchozím úplném seznámení s „Projektem snížení portfolia klasifikovaných aktiv“ (dále též jen „projekt“), na kterém se významnou měrou podílel, schválil realizaci uvedeného projektu. Přitom si musel být vědom toho, že realizaci projektu bude v konečné fázi financovat samotná MOBA. Byl však veden snahou snížit objem klasifikovaných aktiv banky, snížit tvorbu opravných položek a zvýšit ukazatel kapitálové přiměřenosti banky.

Obviněný věděl, že v opačném případě by zakročila Česká národní banka, což by znamenalo nucenou správu a následně ukončení činnosti MOBA. Obviněný rovněž věděl, resp. musel vědět, že mezibankovní úložka MOBA u Investiční a poštovní banky, a. s., bude mít zajišťovací charakter, že úvěr poskytnutý obchodní společnosti První hybernská, a. s., nebude tato schopna splatit a že nejsou dodrženy podmínky realizace projektu, které byly stanoveny auditorem a Českou národní bankou, zejména podmínka financování z jiných zdrojů než z majetku MOBA.

Po schválení projektu došlo k uzavření řady smluv blíže specifikovaných pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž většinu z nich obviněný podepsal. V důsledku toho bylo z MOBA vyvedeno množství aktiv v celkové výši 512 240 037 Kč za úplatu ve výši 500 milionů Kč, které však kupující obchodní společnost SILVERDIME LIMITED uhradila z prostředků, jež v podstatě získala z MOBA. V důsledku tohoto jednání se obviněnému podařilo vytvořit dojem, že MOBA plní opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, ačkoli to neodpovídalo realitě.

Tento postup znamenal neoprávněné a svévolné vylepšení hospodářských výsledků MOBA za rok 1998, když byly „rozpuštěny“ opravné položky ve výši asi 119 500 000 Kč, ztráta MOBA byla snížena z hodnoty 325 250 000 Kč na hodnotu asi 192 milionů Kč a kapitálová přiměřenost byla vykazována nad 8 % namísto nejpravděpodobnějších 6,60 %. Prostřednictvím příslušných výkazů tak byla Česká národní banka informována neúplně, zkresleně a v rozporu s podstatou operací, a když požadovala vysvětlení, získávala je s problémy a postupně.

52. Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že zavinění ve formě úmyslu ohledně všech tří skutků nelze vyvozovat ze slov „vědom si“ a „znalý“ ve skutkové větě a že naplnění subjektivní stránky trestného činu náležitě nevyjádřil ani odvolací soud. Zmíněné tvrzení obviněného se týká především popisu skutku a jeho procesních náležitostí, takže samo o sobě neodpovídá hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jinému důvodu dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že při posuzování důvodnosti této námitky je nutno důsledně vycházet ze všech skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí i z jejich vzájemných souvislostí a jednotlivé formulace či slovní spojení nelze vytrhávat z kontextu nebo je uměle izolovat. Přitom, jak vyplývá v nyní posuzované věci ze skutkových vět ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body A), B) i C), zde obšírně vyjádřené konkrétní skutkové okolnosti zcela odpovídají všem zákonným znakům trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom tyto skutkové závěry jsou podloženy výsledky obsáhlého dokazování a logicky z nich vyplývají.

3. K objektivní stránce trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění

53. Neobstojí ani námitka obviněného doc. Ing. P. G., CSc., že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jelikož výkazy od MOBA pro Českou národní banku údajně nebyly „doklady sloužícími k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole“ ve smyslu § 125 odst. 1 tr. zák. Podle uznávané odborné literatury (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 805) se za takové jiné doklady sice považují především (ale nikoli výhradně) účetní doklady, účetní zápisy, účetní knihy a další doklady a záznamy podle § 11 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Jinými doklady sloužícími k přehledu o stavu hospodaření a majetku však mohou být též informace, podklady a výkazy, které jsou banky a pobočky zahraničních bank povinny vypracovat a předkládat České národní bance podle § 24 odst. 1, 2 a § 25 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Jde totiž o důležité doklady vypovídající především o významných hospodářských ukazatelích banky, jak ostatně vyplývalo i z požadavků na obsah zprávy o hospodaření banky stanovených v době činu opatřením České národní banky ze dne 29. 9. 1998 č. 4/1998, přičemž jejich prostřednictvím provádí Česká národní banka dohled nad bankami jako zvláštní formu kontroly hospodaření.

54. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že okamžikem vkladu peněžní částky vkladatele do banky se vklad stává z právního hlediska majetkem banky a vkladatel eviduje vůči bance pouze pohledávku ze závazkového práva. To však nic nemění na závěru, podle něhož v nyní posuzovaném případě došlo fingováním údajů o hospodaření MOBA rovněž k ohrožení majetkových práv jiných osob. Ohroženy byly především vklady klientů banky (ať už současných, tak i budoucích, kteří se rozhodovali o uložení svých finančních prostředků do MOBA na základě nepravdivě uvedeného konsolidovaného hospodaření tohoto peněžního ústavu) a schopnost MOBA vyplatit tyto vklady. Rovněž došlo k ohrožení majetkových práv akcionářů banky, která nepravdivě uváděla údaje o konsolidovaném hospodaření, když uvedené údaje byly zjevně v rozporu se skutečností, neboť reálná bilance výsledků MOBA byla odlišná. Počínáním obviněného byla způsobena škoda rovněž státu, který následně s časovým odstupem alespoň částečně vyplatil vklady klientů MOBA.

55. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o naplnění všech znaků objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného, založené na opačném tvrzení a popírající spáchání těchto trestných činů, jsou neopodstatněné.

4. Ke škodě způsobené trestnými činy

56. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, v nichž vytkl nesprávné vyčíslení výše škody u skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o první z těchto skutků, podle názoru obviněného zde byla škoda nesprávně stanovena ve výši 94 milionů Kč, ačkoli úvěr, jímž měla být způsobena, byl následně zcela uhrazen z dalšího úvěru specifikovaného v popisu skutku pod bodem B) ve výroku o vině. Obviněný rovněž nesouhlasí s vyčíslením škody ve výši 25 milionů Kč u skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině, neboť kdyby nedošlo k realizaci „Projektu snížení portfolia klasifikovaných aktiv banky“, musela by MOBA všechny pohledávky plně účetně odepsat, protože by měly nulovou hodnotu. Ke škodě způsobené tímto posledním skutkem lze odkázat na odůvodnění výše pod body 51. a 54. tohoto usnesení.

57. Nejvyšší soud zde připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nyní § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

58. Objektem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. byla majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo byl chráněn i zvláštní vztah důvěry. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání (konání nebo opomenutí) pachatele, jímž vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se však nevyžaduje, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Ustanovení § 255 tr. zák. se uplatnilo tam, kde osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, ve své funkci neobohatily sebe nebo jiného, ale zjistí se jen způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.

Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1525 a 1526; shodně rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Škodou se zde rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek opatrován nebo spravován řádně. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo.

Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Uvedená povinnost může být formulována též jako péče řádného hospodáře, náležitá péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.

Škodu lze způsobit různorodými typy jednání, jestliže je nedůvodně odčerpáván spravovaný nebo opatrovaný majetek, je nehospodárně používán či investován nebo jinak dochází ke snižování jeho reálné hodnoty, resp. nedojde k důvodně očekávanému přírůstku hodnoty majetku.

59. Obviněného doc. Ing. P. G., CSc., soudy nižších stupňů uznaly vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3, tr. zák. Přitom popis rozhodných skutkových okolností ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. Stanovení výše škody, kterou obviněný způsobil, má oporu v rozhodných skutkových zjištěních a odpovídá i tomu, co je podstatou škody u uvedeného trestného činu a jak je třeba stanovit její výši (s níže uvedenou výhradou – viz pod bodem 63.

tohoto usnesení). Jak totiž vyplynulo z dokazování, poskytnutí úvěru obchodní společnosti ASA, a. s., bylo nestandardní a rizikové, jelikož Moravia Bance, a. s., nebylo známo, z jakých zdrojů bude zmíněná obchodní společnost jako dlužník splácet poskytnutý úvěr. Obviněný si byl podle shromážděných důkazů jednoznačně vědom toho, že kvalifikovaní odborníci, členové centrálního úvěrového výboru, nedoporučili poskytnutí uvedeného úvěru ve výši 94 milionů Kč. Navíc J. N., další obviněný v trestní věci týkající se MOBA, svévolně změnil stanovisko výboru na doporučující, byť k tomu nebyl oprávněn, což obviněný rovněž věděl.

I s ohledem na brzký termín splatnosti prvního úvěru poskytnutého obchodní společnosti ASA, a. s., muselo být obviněnému zřejmé, že tato společnost nemůže splatit úvěr z vlastních zdrojů, jelikož měl k dispozici zásadní údaje o její situaci. Přesto podepsal smlouvu o poskytnutí úvěru, a tím porušil zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek (tj. majetek MOBA). Konkrétně porušil povinnost náležité péče, která mu byla jako členovi představenstva uložena mimotrestní právní normou, a to ustanovením § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, čímž způsobil škodu velkého rozsahu mnohonásobně převyšující částku 5 000 000 Kč. Proto byl vznik této škody v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy majetek MOBA.

Pojem „náležitá péče“, který byl uveden v ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1999, je třeba chápat především jako povinnost statutárního orgánu nebo jeho člena jednat v souladu se zájmy akciové společnosti. V této povinnosti je přitom nepochybně vyjádřen i požadavek, aby statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zamezil takovým jednáním, z nichž by mohla vzejít škoda na majetku akciové společnosti, který opatroval nebo spravoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1218/2008, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 207/2010). Navíc obviněného zavazovaly i povinnosti vyplývající ze zvláštních pravidel obezřetného podnikání bank podle § 12 až § 14 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný nesplnil své povinnosti ani v tom, že ačkoliv stanovil řadu podmínek pro čerpání podstatné části úvěru, nezajistil jejich dodržování. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 18. 6.

2014, sp. zn.

5

Tdo 88/2014), uplatnění trestní odpovědnosti vůči pachateli trestného činu není vyloučeno ani tehdy, když jako osoba vystupující za podnikatele jednal za situace, která se vyznačovala určitou zvýšenou mírou obchodního rizika, z něhož nakonec vznikl protiprávní následek (resp. účinek) v podobě škody na cizím majetku. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tehdy, pokud pachatel v rámci obchodní společnosti neodpovídal za ekonomickou stránku podnikání, jestliže faktickým jednáním uskutečněným za tohoto podnikatele poškodil jeho majetkové zájmy nebo majetkové zájmy jiných subjektů.

60. Neobstojí ani námitka obviněného, podle níž neuzavřel Dodatek č. 1 k první úvěrové smlouvě, protože byl na zahraniční dovolené. Obviněný totiž věděl, že úvěr je od počátku problematický a většina kvalifikovaných osob se o něm vyjadřovala negativně. Nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného, podle něhož svědkyně Ing. H. Ch. jako úvěrová zaměstnankyně na pobočce MOBA v B. schválila zmíněný úvěr, byť měla možnost jej neschválit, posoudila ho jako potenciálně ziskový a návratný a postoupila návrh na poskytnutí úvěru řediteli pobočky MOBA v B.

Ing. J. K., který rovněž posoudil úvěr z hlediska Úvěrového manuálu, poté se projednání úvěru dostalo na centrálu MOBA, kde ho J. N. opět doporučil ke schválení, a až pak se s návrhem na poskytnutí úvěru seznámil obviněný a úvěr schválil. Jak přitom jednoznačně vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (viz s. 23), místní pobočka MOBA v B. uváděla řadu důvodů pro nedoporučení úvěru, konkrétně svědkyně Ing. H. Ch. jej považovala za rizikový. Obviněný měl učinit příslušná opatření ještě před svou dovolenou, resp. úvěr neměl být vůbec poskytnut.

Fyzická nepřítomnost obviněného jako člena, resp. předsedy představenstva banky, které je kolektivním statutárním orgánem, v daném případě nevylučuje jeho trestní odpovědnost a obviněný se nemůže vyvinit ani tím, že údajně spoléhal na autorizační centrum. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukázal obviněný a jehož platnost dovolací soud obecně nijak nezpochybňuje, vydané podle obviněného údajně pod sp. zn. 11 Tdo 239/2003 (ve skutečnosti však jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003). Podle tohoto rozhodnutí samotným uzavřením úvěrové smlouvy ještě není dokonán trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., neboť tím ještě nevznikl zákonem předpokládaný následek tohoto činu v podobě kvalifikované škody na spravovaném cizím majetku. Stane se tak teprve vlastním plněním na podkladě takové smlouvy, tj. skutečným čerpáním neprávem poskytnutého úvěru. Za splnění dalších zákonných podmínek je tento trestný čin dokonán okamžikem, kdy byly převedeny finanční prostředky z účtu banky ve prospěch dlužníka.

Jak se ovšem dále v citovaném rozhodnutí konstatuje, pokud obviněný ve funkci generálního ředitele banky rozhodl o poskytnutí úvěru za okolností, které nenasvědčovaly možnostem dlužníka splatit úvěr, mimo jiné bez náležitého zajištění návratnosti finančních prostředků, přičemž byl i výrazně překročen limit čisté úvěrové angažovanosti stanovený tomuto dlužníku, pak takovým jednáním obviněný porušil svou zákonnou povinnost spravovat cizí majetek vyplývající z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze tyto závěry přiměřeně uplatnit i v nyní posuzované věci obviněného, který byl v pozici člena statutárního orgánu, resp. předsedy představenstva MOBA, a v této funkci dostatečně nezajistil návratnost finančních prostředků poskytnutých obchodní společnosti ASA, a. s. v rámci úvěru.

61. Rovněž v případě úvěru, jehož se týká skutek popsaný pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, platí obdobné závěry. Jak vyplynulo z opatřených důkazů, i tento úvěr byl poskytnut obchodní společnosti ASA, a. s., za okolností, z nichž je patrné, že obviněný porušil zákonem mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek MOBA, když nebylo vůbec zřejmé, jak bude poskytnutý úvěr uhrazen. Úvěr poskytnutý skutkem popsaným pod bodem A) ve výroku o vině byl sice uhrazen, ovšem stalo se tak až z výnosů další trestné činnosti, k jejímuž spáchání došlo v souvislosti s uzavřením a plněním druhé smlouvy o úvěru ve výši 137 milionů Kč. Obviněný společně s dalšími členy představenstva MOBA si prokazatelně i při poskytování tohoto druhého úvěru počínal v rozporu s povinností jednat s náležitou péčí ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, když ani tento úvěr neměl být za uvedených okolností vůbec poskytnut.

Ostatně i znalecký posudek ústavu – obchodní společnosti A-Consult plus, spol. s. r. o., z něhož vycházel soud prvního stupně, konstatoval, že oba úvěry byly neobvyklé a rizikové z ekonomicko-právních důvodů, jelikož byly nedostatečně zajištěny. V době poskytování úvěru zmíněného v popisu skutku pod bodem B) ve výroku o vině měla MOBA nejen negativní ekonomické informace o žadateli o úvěr (obchodní společnosti ASA, a. s.), ale zároveň i nedostatek informací o stavu majetku a hospodaření obchodní společnosti SAFINA, a.

s., přičemž úvěr měl být poskytnut na nákup akcií právě posledně jmenované společnosti. Moravia Bance, a. s., tedy byla způsobena škoda nejdříve ve výši 94 milionů Kč trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným skutkem popsaným pod bodem A) ve výroku o vině, jelikož obviněný uzavřel první smlouvu o úvěru, na základě které byly převedeny z účtu banky finanční prostředky na účet obchodní společnosti ASA, a. s. Moravia Bance, a. s., byla dále způsobena škoda ve výši 137 milionů Kč (nikoliv 102 milionů Kč), a to v pořadí druhým trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.

zák. spáchaným skutkem popsaným pod bodem B) ve výroku o vině, protože obchodní společnost ASA, a. s., nevrátila svému věřiteli – MOBA finanční prostředky v posledně uvedené výši. Obviněný tak svým zaviněným jednáním způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že první úvěr ve výši 94 milionů Kč byl následně splacen finančními prostředky získanými z druhého úvěru ve výši 137 milionů Kč a že částkou ve výši 35 milionů Kč byl předčasně a částečně splacen též závazek z úvěru poskytnutého skutkem popsaným pod bodem B) ve výroku o vině.

Neoprávněným poskytnutím a vyčerpáním peněžních prostředků z prvního úvěru ve výši 94 milionů Kč skutkem popsaným pod bodem A) ve výroku o vině byl totiž první trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dokonán a tímto momentem byla na majetku MOBA již způsobena škoda ve výši celého vyčerpaného úvěru, tj.

v částce 94 milionů Kč (viz k tomu výše i úvahy pod bodem 60. tohoto usnesení). Splacení tohoto prvního úvěru peněžními prostředky získanými – ovšem rovněž neoprávněně – na podkladě druhého úvěru poskytnutého skutkem popsaným pod bodem B) ve výroku o vině pak může mít nanejvýš povahu náhrady již způsobené škody. Navíc jde o náhradu za použití finančních prostředků získaných druhým trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku, který byl rovněž dokonán – a to včetně způsobené škody na majetku MOBA – již poskytnutím a vyčerpáním peněžních prostředků ve výši 137 milionů Kč jako druhého úvěru ve prospěch obchodní společnosti ASA, a. s. Částečné předčasné splacení závazku z tohoto druhého úvěru částkou ve výši 35 milionů Kč lze rovněž hodnotit jen jako dílčí náhradu škody (viz též další úvahy pod bodem 65. tohoto usnesení).

62. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce státní zástupkyně, kterou uvedla ve vyjádření k dovolání obviněného ohledně výše způsobené škody a vztahu obou skutků, jimiž obviněný spáchal trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Podle jejího názoru za situace, kdy obviněný neuzavřel Dodatek č. 1 k první úvěrové smlouvě, lze v jednání obviněného spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dílem dokonaný (ohledně čerpání úvěru ve výši 6 milionů Kč) a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.

zák. (ohledně částky 88 milionů Kč), přičemž oba skutky měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin. K této druhé námitce lze odkázat na část pojednávající o problematice pokračujícího trestného činu níže (viz závěry pod body 79. až 82. tohoto usnesení), kde Nejvyšší soud zdůvodňuje, proč skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly dvěma samostatnými trestnými činy, nikoliv jedním pokračujícím trestným činem, jak namítal obviněný i státní zástupkyně.

Pokud jde o výši škody, už bylo zmíněno, že obviněný způsobil na majetku MOBA škodu ve výši 94 milionů Kč v případě skutku uvedeného pod bodem A) ve výroku o vině již samotným poskytnutím a vyčerpáním úvěru v této výši. Úvahy o zčásti dokonaném trestném činu a zčásti jeho pokusu zde nejsou na místě, jelikož obviněný uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru na celou částku, tedy ve výši 94 milionů Kč, která byla zcela vyčerpána. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, pokud neuzavřel Dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě, kterým byly zmírněny podmínky poskytnutí úvěru.

Úvěr totiž neměl být vůbec poskytnut za daných okolností, z nichž bylo již od počátku zjevné, že úvěr není zajištěn a že není v možnostech úvěrového dlužníka, tj. obchodní společnosti ASA, a. s., tento úvěr splatit. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem státní zástupkyně, podle něhož škoda způsobená skutky popsanými pod body A) a B) ve výroku o vině činí pouze 43 milionů Kč (bez ohledu na následné splacení částky ve výši 35 milionů Kč), protože z druhého úvěru ve výši 137 milionů Kč byla částka ve výši 94 milionů Kč užita na úhradu prvního úvěru a nebyla poskytnuta obchodní společnosti ASA, a.

s. Jak totiž bylo uvedeno již výše (viz bod 61. tohoto usnesení), neoprávněným poskytnutím a vyčerpáním peněžních prostředků z prvního úvěru ve výši 94 milionů Kč skutkem popsaným pod bodem A) ve výroku o vině už byl první trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dokonán a tímto momentem byla na majetku MOBA již způsobena škoda ve výši celého vyčerpaného úvěru, tj. v částce 94 milionů Kč. Splacení tohoto úvěru peněžními prostředky získanými z druhého úvěru poskytnutého skutkem popsaným pod bodem B) ve výroku o vině a částečné předčasné splacení druhého úvěru ve výši 35 milionů Kč lze považovat pouze za náhradu už způsobené škody.

Přitom soud prvního stupně vzal v úvahu zmíněné okolnosti spočívající ve splacení úvěrů, což výslovně promítl i do popisu obou skutků, a navíc obviněnému ani neuložil povinnost k náhradě způsobené škody, takže i tím respektoval částečné splacení obou úvěrů.

63. Soudy nižších stupňů se sice skutečně dopustily nesprávného stanovení výše škody u trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., které obviněný spáchal skutky popsanými pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale učinily tak způsobem, který je ve prospěch obviněného. Škoda totiž měla být správně vyčíslena ve výši 94 milionů Kč u trestného činu spáchaného skutkem obsaženým pod bodem A) ve výroku o vině a ve výši 137 milionů Kč u trestného činu spáchaného skutkem obsaženým pod bodem B) ve výroku o vině, nikoliv částkami ve výši 94 milionů Kč a 102 milionů Kč (viz výše argumenty pod body 61. a 62. tohoto usnesení). Tuto vadu ovšem nelze napravit v řízení o dovolání, které podal jen obviněný, protože by to bylo v jeho neprospěch. Přitom škoda způsobená každým z obou skutků, jak ji vyčíslil soud prvního stupně, stejně mnohonásobně převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák.

5. Existence zajišťovacích institutů

64. Obviněný doc. Ing. P. G., CSc., ve svém dovolání dále nesouhlasil s tím, že se oba úvěry u skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně při vyčíslení škody sčítají, a zpochybnil i právní názor odvolacího soudu, podle něhož má existence zástavní smlouvy a zajišťovací směnky vliv pouze při posuzování trestní odpovědnosti pachatelů trestného činu podvodu, případně trestných činů, jež jsou vůči němu ve vztahu speciality. Obviněný je přesvědčen, že zástava a zástavní právo či jiný způsob zajištění má vliv nejen na posouzení výše škody, ale i na samotnou trestnost skutku. V této souvislosti poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

65. Způsobení škody u spáchaných trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. skutky popsanými pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně však podle názoru Nejvyššího soudu nemůže zpochybnit ani námitka obviněného, že v posuzované věci měly být oba poskytnuté úvěry dostatečně zajištěny jednak zástavním právem k akciím obchodní společnosti SAFINA, a. s., a jednak zajišťovací směnkou obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s. V tomto směru totiž soudy nižších stupňů respektovaly současnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se existence zástavních smluv či jiných způsobů zajištění závazků a správně vyhodnotily, že na trestní odpovědnost pachatele trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.

zák., resp. podle § 220 tr. zákoníku, nemá existence případných zajišťovacích institutů takový vliv, jakého se domáhá obviněný. V obecné rovině lze jistě připustit, a vyplývá to i z dosavadní judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), že zástavní právo nebo jiný způsob zajištění závazku (resp. nyní zajištění a utvrzení dluhu) má vliv na trestní odpovědnost za některé úpadkové trestné činy (např. za trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr.

zákoníku), jestliže lze jejich realizací uspokojit pohledávku věřitele. Rozhodujícím hlediskem k rozlišení významu zajištění pro posouzení trestní odpovědnosti však má okamžik dokonání příslušného trestného činu. V nyní posuzované trestní věci byly trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., spáchané skutky popsanými pod body A) a B) ve výroku o vině, jednoznačně dokonány okamžikem vzniku škody, k němuž došlo v momentě, kdy MOBA převedla úvěrové prostředky na účet obchodní společnosti ASA, a.

s., o níž obviněný věděl, že není schopna úvěr splatit (viz k tomu již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003, a rovněž argumenty výše pod body 60. a 61. tohoto usnesení). Nejvyšší soud proto nemá důvod odchylovat se ani ve vztahu ke zmíněným trestným činům, které spáchal obviněný doc. Ing. P. G., CSc., od uznávané literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2056) a od dosavadní judikatury (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 32/2004-II.

a č. 9/2005 Sb. rozh. tr.), byť se vztahuje především k trestnému činu podvodu. Proto i v případě trestného činu porušování (resp. nyní porušení) povinnosti při správě cizího majetku platí, že pokud jím byla způsobena škoda na cizím majetku poskytnutím půjčky nebo úvěru v rozporu s povinností řádně opatrovat nebo spravovat cizí majetek, není podstatné, zda byl závazek z takové půjčky či úvěru zajištěn některým zajišťovacím institutem, z něhož by mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky v důsledku nevrácení poskytnutých peněz.

Způsobenou škodou je zde celá neoprávněně poskytnutá částka bez ohledu na to, zda byla později vrácena poškozenému. Vrácení poskytnutých peněz má význam jen z hlediska náhrady škody. Shodný závěr přitom platí i pro jiné způsoby zajištění závazku, resp. zajištění a utvrzení dluhu, např. ručení či zajišťovací směnku, byla-li k tomuto účelu vystavena. Vrácení peněz však nemá vliv na posuzování trestní odpovědnosti pachatele ani na její rozsah. Pokud došlo dodatečně po spáchání (dokonání) trestného činu alespoň k částečnému uspokojení pohledávky věřitele, může se to zohlednit – kromě již zmíněné náhrady škody – pouze při úvahách o subsidiaritě trestní represe.

Nelze se proto ztotožnit s názorem obviněného, že to, že byl nakupovaný balík cenných papírů zastaven, má význam pro bezpečné splacení dluhu a ochotu dlužníka úvěr splácet. Navíc v nyní posuzované trestní věci nebyly využity žádné zajišťovací instituty a úvěr poskytnutý skutkem popsaným pod bodem A) ve výroku o vině, jehož splacení jimi mělo být zajištěno, stejně nebyl uhrazen a dodatečně byl splacen až z finančních prostředků získaných dalším úvěrem poskytnutým skutkem, který je obsažen pod bodem B) ve výroku o vině.

66. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil možnost způsobení škody trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. s poukazem na zajišťovací instituty, za neopodstatněné.

6. Ke krajní nouzi jako okolnosti vylučující protiprávnost

67. Podle názoru obviněného doc. Ing. P. G., CSc., mělo být v jeho případě uplatněno ustanovení o krajní nouzi, jelikož u skutku popsaného pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odvracel nebezpečí vzniku škody Moravia Bance, a. s., která byla způsobena podpisem Dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě v době jeho nepřítomnosti. Jak dále obviněný zdůraznil, u skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednal s vědomím transakce, kterou v roce 1997 provedla obchodní společnost Česká finanční, a. s., a protože byl povinen dostát povinnosti řádně opatrovat a spravovat svěřený majetek, využil možnosti vyvést klasifikované pohledávky z majetku MOBA na třetí osobu, která by je sama vymáhala, čímž odvrátil nebezpečí okamžitého ukončení činnosti a existence MOBA a ochránil majetková práva akcionářů banky i vkladatelů. Uvedené námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou důvodné.

68. Ke krajní nouzi jako okolnosti vylučující protiprávnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Negativně byla krajní nouze vymezena ve druhé větě téhož ustanovení, podle níž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Účelem krajní nouze je poskytnout lidem možnost, jak ochránit zájmy vlastní, jiných osob, státu i společnosti v situaci, kdy hrozí porucha zájmu chráněnému trestním zákonem, která nemůže být odvrácena jinak než zásahem do jiného takového zájmu. Použití ustanovení o krajní nouzi ovšem vyžaduje kumulativní naplnění čtyř podmínek vztahujících se k pojmu „nebezpečí“. Musí jít o nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, toto nebezpečí hrozí přímo (bezprostředně), nelze ho za daných okolností odvrátit jiným způsobem a ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet.

69. Ani v tomto směru nelze vyhovět námitkám obviněného, který se domáhal beztrestnosti svého jednání s poukazem na jednání v krajní nouzi. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž obviněný v době spáchání posuzovaných skutků nesplňoval podmínky stanovené pro krajní nouzi, jak byly výše specifikované. Ostatně ve svém dovolání ani nijak nekonkretizoval zejména to, z čeho vyplývalo přímé (bezprostřední) ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem a proč ho nebylo možné odvrátit jiným způsobem (jde o tzv. subsidiaritu krajní nouze). Stejně tak z tvrzení obviněného ani z rozhodných skutkových zjištění není zřejmé (z hlediska vyžadované tzv. proporcionality krajní nouze), že by Moravia Bance, a. s., resp. jejím vkladatelům a akcionářům, bezprostředně hrozila závažnější újma, než k jaké došlo spácháním skutků popsaných pod body B) a C) ve výroku o vině. Přitom právě druhým z těchto skutků obviněný oddaloval řešení špatné hospodářské situace MOBA, takže se v této souvislosti nemůže domáhat splnění podmínek krajní nouze. Dovolání obviněného je proto i v uvedené části neopodstatněné.

7. K totožnosti skutku

70. Za námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba považovat i tvrzení obviněného o údajném nedodržení totožnosti skutku. Podle obviněného v případě skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl 14 let stíhán za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku a teprve při vyhlášení odsuzujícího rozsudku soud překvalifikoval daný skutek na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Obviněný označil toto rozhodnutí za překvapivé, když neměl žádnou možnost přípravy obhajoby. Podle jeho názoru se ve výroku o vině oproti obžalobě změnila podstata skutku kladeného mu za vinu a schází kontinuita skutku kvalifikovaného podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. se skutkem posouzeným podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., když jednání ani následek údajně nejsou ani částečně totožné. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné především zdůraznit, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. řádu, kde zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. řádu). K námitce nedodržení totožnosti skutku, kterou obviněný uplatnil i ve svém odvolání, se přitom v napadeném rozhodnutí podrobně vyjádřil již Vrchní soud v Olomouci (viz s. 21 až 32 jeho usnesení). Podle jeho názoru byla v daném případě totožnost skutku zachována jak s ohledem na jednání obviněného, tak i s ohledem na jeho následek. Nejvyšší soud nemá důvod k pochybnostem o správnosti tohoto závěru.