8 Tdo 1306/2006-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 v
řízení o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2002 t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. P. n e b e r e do vazby.
Obviněný J. P. vykonává trest odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců,
který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, sp.
zn. 11 T 9/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1.
2005, sp. zn. 5 To 92/2004.
V řízení o dovolání obviněného byly zrušeny rozsudky Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, a Krajského soudu v Brně ze dne 22.
3. 2004, sp. zn. 11 T 9/2002. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svých důsledcích to znamená, že
výrok o trestu, který byl uložen původním rozsudkem a který obviněný vykonává,
není pravomocný.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu proto bylo, aby rozhodl
zároveň o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti,
které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř.
V přípravném řízení a ani v řízení před soudem obviněný ve vazbě nebyl. Z jeho
jednání ani dalších konkrétních skutečností nevyplývala důvodná obava, že
uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul, že bude
působit na nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností
závažných pro trestní stíhání nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž
je stíhán. Ani v tomto stadiu řízení nelze konstatovat, že by tomu bylo jinak.
Je sice pravdou, že obviněný je stíhán pro závažný trestný čin, ale stejně tak
tomu bylo i v předchozích fázích řízení a konkrétní skutečnosti, které by
dokládaly, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo
trestu vyhnul, spolehlivě zjištěny nebyly.
Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 8 Tdo 1306/2006
Datum rozhodnutí: 08.11.2006
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
8 Tdo 1306/2006-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006
dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.
1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 11 T 9/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1.
2005, sp. zn. 5 To 92/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3.
2004, sp. zn. 11 T 9/2002, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 T 9/2002, byl
obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 49 odst. 1,
§ 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
působení obviněného ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu
a družstvech na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Č. o. b., a.
s., (právní nástupkyně poškozené B. H., a. s.) odkázána s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že jako jednatel a jediný
společník obchodní společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a.
s., že P., s. r. o., má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994 uzavřel
za P., s. r. o., s B. H., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla
B. H., a. s., obchodní společnosti P., s. r. o., úvěr ve výši 60 mil. Kč na
přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem splatnosti 30. 11. 1994,
přestože již v době uzavření této úvěrové smlouvy věděl, že P., s. r. o., nemá
dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl obchodní společností
P., s. r. o., v plné výši vyčerpán, pouze z jedné třetiny byly finanční
prostředky poskytnuté B. H., a. s., použity v souvislosti s podnikatelským
záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru obchodní společnosti P., s. r.
o., zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil. Kč byly použity přesně
nezjištěným způsobem, úvěr ve lhůtě splatnosti ani později nebyl uhrazen, tímto
jednáním způsobil B. H., a. s., škodu ve výši nejméně 60 mil. Kč.
Obviněný J. P. a poškozená Č. f., s. r. o., napadli rozsudek soudu prvního
stupně odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině i o trestu,
odvolání poškozené Č. f., s. r. o., proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, byl z
podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a
způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
obviněný byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
odsouzen k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §
259 odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání poškozené Č. f., s. r. o., rozsudek
soudu prvního stupně doplněn o výrok, kterým byla poškozená Č. f., s. r. o., se
podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Vrchní
soud v Olomouci o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním
případě usnesením ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 125/2000, podle § 258 odst.
1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4.
2000, sp. zn. 11 T 1/1998, a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k
došetření. Nová obžaloba byla po provedení úkonů nařízených vrchním soudem u
Krajského soudu v Brně podána dne 15. 7. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce v
zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o trestu a
odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Vytkl, že orgány činné v trestním řízení pominuly fakt, že trestní postih nesmí
být jediným a ani hlavním prostředkem reakce na ekonomické problémy, ale může
plnit jen subsidiární roli. V řízení nebylo podle něj přihlédnuto k tomu, zda
porušení předpisů v civilně právní oblasti je zároveň i trestným činem.
Vyjádřil přesvědčení, že skutek, který mu je kladen za vinu, znaky trestného
činu nenaplňuje. Za mylné označil závěry soudů o tom, že již v době uzavírání
úvěrové smlouvy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru
a zdůraznil, že existence závazků společnosti P., s. r. o., o niž soudy též
opíraly závěr o jeho podvodném úmyslu, byla pracovníkům banky v této době dobře
známá, a soudy podle něj v této souvislosti nepřiléhavě vyhodnotily i účel
poskytnutí úvěru. Skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit tak, jak se
zavázal, a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, nastaly podle
něj až po uzavření smlouvy o úvěru, a to nikoliv pro překážky na jeho straně.
Soudům obou instancí dále vytkl, že se jeho názory nezabývaly, v odůvodnění
rozhodnutí se s nimi nevypořádaly a jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly.
Za nesprávné pokládal zamítnutí jeho návrhu na přibrání znalce, který měl
zodpovědět otázky týkající se reálnosti bankovních operací popisovaných svědky
– zaměstnanci B. H., a. s., zda byly prostředky čerpané z úvěru použity v
souladu s úvěrovou smlouvou, k otázkám zhodnocení majetku společnosti P., s. r.
o., a zejména zda tato obchodní společnost byla schopna splatit úvěr. Poukázal
na to, že nebyl proveden jediný důkaz, že by jakýmkoliv způsobem uvedl banku v
omyl nebo že by tajil před bankou nějaké skutečnosti a uváděl nepravdivé
informace. Namítl, že soudy bagatelizovaly a zlehčovaly význam, reálnost a
podstatu celého projektu, aniž by měly k dispozici odborná vyjádření.
Upozornil, že do výše škody se měla promítnout realizace zástav bankou, a
poznamenal, že nebyly opatřeny žádné důkazy prokazující jeho vědomost, že
skutečná hodnota zástav mohla být nižší. Uzavřel, že dokazování nebylo
provedeno řádným způsobem, že bylo neúplné a soudy tedy nemohly dospět k závěru
o jeho vině.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že námitky, v jejichž rámci obviněný dovolacímu
soudu předkládal k posouzení vlastní verzi skutkového děje, zpochybňoval
skutkové závěry soudů a brojil proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy
hodnotily, a dále též ty, na jejichž základě požadoval provedení dalších
důkazů, nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť se svou povahou jedná o námitky skutkové. Z pohledu důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podle něj relevantně uplatněna
námitka, ze které lze usoudit, že obviněný zpochybňoval závěr soudů o existenci
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a dále též
výhrada, jíž brojil proti výši škody a poukazoval na to, že se do ní měla
správně promítnout výše realizace zástav poskytnutých obviněným bance ve formě
ručení za poskytnutý úvěr. Tyto námitky však státní zástupce shledal zjevně
neopodstatněnými a v podstatě se ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů. Odkázal-li obviněný též na důvody dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., neuplatnil podle jeho názoru žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno pod uplatněné důvody dovolání podřadit.
Státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného v té části, v níž
odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a v té části, v níž
odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr.
ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Předně nelze nepoznamenat, že ani stávající rozhodnutí dovolacího soudu není
prvním v pořadí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo
746/2005, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného
odmítnuto jako zjevně neopodstatněné z důvodů, jež byly vyloženy v odůvodnění
tohoto rozhodnutí.
Stručně shrnuto dovolací soud v předchozím stadiu řízení relevantními shledal
námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a
námitky proti výši škody. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku
trestného činu označil za nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy
učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu
nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. S výhradou obviněného, že do výše škody,
kterou svým činem způsobil, se měla správně promítnout výše realizace zástav
poskytnutých obviněným ve formě ručení za poskytnutý úvěr B. H., a. s., se
podle něj v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly soudy obou stupňů (strana 30
rozsudku soudu prvního stupně, strana 11 rozsudku odvolacího soudu) a s jejich
argumentací se ztotožnil. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
51/2004 publikované pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr. tak přitakal závěru, že trestný
čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku
dokonán již tím, že banka vyplatila obviněnému úvěr na podkladě nepravdivých či
zamlčených skutečností, přestože obviněný poskytl bance za účelem zajištění
svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu. Zástavní právo totiž i v případě
zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným
trestným činem podvodu. Pro výši škody jako znaku objektivní stránky skutkové
podstaty není proto hodnota poskytnuté zástavy relevantní.
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu jakož i citovaným rozsudkům soudů obou
stupňů podal obviněný ústavní stížnost. Nálezem ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II.
ÚS 566/05, rozhodl Ústavní soud tak, že postupem porušujícím čl. 8 odst. 2, čl.
1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR ústícím do vydání
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 746/2005, bylo
porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Proto bylo toto rozhodnutí zrušeno a ve
zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.
Z odůvodnění nálezu se podává, že za klíčovou námitku Ústavní soud považoval
otázku kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu za situace, kdy je
bankovní úvěr zajišťován hodnotovým ekvivalentem v podobě zástavního práva.
Odkazuje na právní názor explicitně vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, v
němž se vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace popsaného jednání jako
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a ve vztahu k němuž neshledal
důvody, proč se od něj odchýlit, uzavřel, že jestliže obecné soudy včetně
Nejvyššího soudu vystavěly svá rozhodnutí na argumentaci, podle které lze
existenci zástavního práva k nemovitosti ve prospěch poškozené banky hodnotit
pouze jako okolnost směřující k náhradě škody, nikoliv však okolnost, která za
splnění dalších podmínek vylučuje trestnost jednání, dopustily se takového
výkladu jednoduchého práva (§ 250 tr. zák.), kterým vybočily z ústavněprávního
mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce, jak jsou vymezeny v čl. 39
Listiny, podle kterého jen zákon (chápaný v materiálním smyslu) stanoví, které
jednání je trestným činem.
Ústavní soud zaujal stanovisko k procesnímu postupu dovolacího soudu, na jehož
základě došlo ke změně dříve publikované judikatury (rozsudky Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99) usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.
4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004. Uvedl, že opíralo-li se odůvodnění ústavní
stížností napadeného usnesení tohoto soudu o právní závěr obsažený v usnesení
pod sp zn. 8 Tdo 51/2004, nebyl tímto, případně jemu předcházejícím rozhodnutím
Nejvyššího soudu, respektován ústavní rámec pro přehodnocení judikatury. Ten je
dodržen tehdy, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace
právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální
postupy za tím účelem stanovené. V dalším se Ústavní soud vyslovil k podmínkám
změny judikatury Nejvyššího soudu procedurou stanovenou v ustanovení § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Na Nejvyšším soudu podle Ústavního
soudu je, aby v novém dovolacím řízení rozhodl o dovolání způsobem souladným s
ústavně zaručenými základními právy stěžovatele.
Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud
(čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 314h odst. 1 tr. ř.), proto nově o
dovolání obviněného rozhodl.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které
směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly
hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která
učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní
soud v Olomouci. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž
základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou
stupňů náležitě vypořádaly, v podstatě vytkl, že soudy vadně hodnotily důkazy,
některé významné důkazy (zejména znalecký posudek z oboru ekonomiky) vůbec
neprovedly, bagatelizovaly a zlehčovaly reálnost projektu, aniž by měly k
dispozici odborná vyjádření, nepřihlédly k okolnostem, za kterých byla smlouva
o úvěru uzavřena. Do shodné kategorie námitek náležejí i ty, jejichž podstatou
bylo tvrzení obviněného, že existence závazků společnosti P., s. r. o., byla
pracovníkům banky známá, a jejichž prostřednictvím především namítl, že
skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit v dohodnutém termínu, nastaly až po
uzavření smlouvy o úvěru a v době sjednávání úvěru je nemohl ani předvídat,
neboť nenastaly z jeho viny.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně
domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny
skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu v podobě zjištěné
soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada
by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými
skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad; o
takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů (viz strany 29, 30 rozsudku soudu prvního stupně, strany 8 -
10 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na
straně druhé.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka,
zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v
omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný již v době uzavření
úvěrové smlouvy, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem
útoku, jednal s vědomím, že obchodní společnost P., s. r. o., nemá dostatek
finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl v plné výši vyčerpán, avšak
pouze z jedné třetiny byl použit v souladu s podnikatelským záměrem, a nebyl
uhrazen ve lhůtě jeho splatnosti a ani později. Tento závěr je v souladu s
konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti, jež byly
obviněnému známy, a odpovídá též poznatkům o způsobu provedení činu a o účelu,
k němuž byly peněžní prostředky získané čerpáním úvěru skutečně použity.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 29, 30) zdůraznil, že
obviněný v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru a kdy uzavřel s B. H., a. s.,
smlouvu o poskytnutí úvěru, uvedl nepravdivé údaje týkající se zajištění
dalšího úvěru, ačkoliv věděl, že žádný takový úvěr zajištěn nemá, sám měl dluhy
z předchozí podnikatelské činnosti a rovněž obchodní společnost P., s. r. o.,
měla několikamilionové závazky. S ohledem na tyto své finanční poměry a
finanční poměry obchodní společnosti P., s. r. o., podle zjištění soudu prvního
stupně věděl, že není schopen splatit poskytnuté finanční prostředky včas a
řádně, a to včetně úroků. Přesto uzavřel úvěrovou smlouvu a převzal finanční
prostředky a ty během krátké doby použil způsobem, který neskýtal možnosti
jejich zhodnocení. Soud prvního stupně vyloučil, že by překážky bránící splnění
závazku vůči bance vznikly až po vyplacení finančních prostředků bankou.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního
stupně za správné. Dále sám přiléhavě uvedl (strany 9, 10), že obviněný v
situaci, kdy měl značné závazky z předchozí podnikatelské činnosti jako
jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., požádal o poskytnutí krátkodobého
úvěru na překlenutí nedostatku finančních prostředků a následně uzavřel s B.
H., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl obchodní společnosti P., s.
r. o., poskytnut úvěr ve výši 60.000.000,- Kč s termínem splatnosti do 30. 11.
1994, ač již v této době věděl, že jeho společnost nemá dostatek finančních
prostředků na splácení úvěru. Následně pak poskytnuté prostředky použil v
naprosté většině na zaplacení svých vlastních dluhů a na účely nesouvisející s
podnikáním obchodní společnosti P., s. r. o., a pouze z menší části je použil k
účelům odpovídajícím jeho tvrzení při jednání s bankou před uzavřením úvěrové
smlouvy. Důvodně pak odvolací soud zdůraznil, že obviněný nemohl reálně
předpokládat, že takto investované a použité prostředky přinesou takový zisk,
aby mohl ve sjednaném termínu bance zaplatit jistinu a dále též úroky ve výši
4.500.000,- Kč, když navíc neměl ani žádný reálný důvod spoléhat, že v dohledné
době obdrží zahraniční úvěr, přestože v rozporu se skutečností bance v
podnikatelském záměru uváděl, že má zajištěn zahraniční úvěr ve výši 1,5
miliardy Kč. Poukázal na okolnost, že obviněný použil úvěrové prostředky v
převážné části v rozporu s účelem, k jakému byly určeny (tj. k nákupu pozemků a
zpracování předprojekčních studií k výstavbě lázeňského areálu), aniž mohl
očekávat, že takové užití může obchodní společnosti P., s. r. o., přinést zisk,
z něhož by bylo možné úvěr splatit. Přiléhavě proto vyvodil, že obviněný byl
přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen splatit řádně a včas poskytnuté
úvěrové finanční prostředky, když takové možnosti se sám zčásti zbavil tím, že
většinu finančních prostředků použil takovým způsobem, který mu žádný zisk
přinést nemohl.
Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě
vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů
o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry co do formy
úmyslného zavinění sdílí, má je za přiléhavé; ty ostatně ani Ústavním soudem
zpochybněny nebyly.
Stěžejní je za stávající situace výhrada obviněného, že do výše škody, kterou
svým činem způsobil, se měla správně promítnout výše realizace zástav
poskytnutých obviněným v souvislosti s poskytnutým úvěrem B. H., a. s. Jinými
slovy, zda a jaký vliv má na kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu
situace, kdy je bankovní úvěr zajišťován hodnotovým ekvivalentem v podobě
zástavního práva.
Soudy obou stupňů jakož i Nejvyšší soud v Ústavním soudem zrušeném usnesení o
dovolání obviněného nehledaly tuto námitku obviněného opodstatněnou. Nejvyšší
soud svůj závěr opřel o právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 51/2004 (publikovaném též pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.), podle něhož
trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl z hlediska vzniku škody na cizím
majetku dokonán již tím, že banka vyplatila obviněnému úvěr na podkladě
nepravdivých či zamlčených skutečností, přestože obviněný poskytl bance za
účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu; zástavní právo totiž
i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již
dokonaným trestným činem podvodu. Pro výši škody jako znaku objektivní stránky
skutkové podstaty nebyla proto podle něj hodnota poskytnuté zástavy relevantní.
Není věcí Nejvyššího soudu, aby se zabýval otázkou, proč některá rozhodnutí
Ústavního soudu tento právní názor akceptovala (př. usnesení sp. zn. III. ÚS
509/04, III. ÚS 653/04) a jiná jej naopak pokládají za takový výklad
jednoduchého práva (§ 250 tr. zák.), který vybočuje z ústavněprávních mezí
možné kriminalizace jednání jednotlivce vymezených čl. 39 Listiny základních
práv a svobod. Významné totiž v daných souvislostech je, že je vázán právním
názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 a potažmo i
I. ÚS 558/01.
Ústavní soud v odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 vyložil, že v nálezu sp.
zn. I. ÚS 558/01, akceptoval a z ústavněprávních hledisek aproboval právní
závěr dříve vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu, že zřízení zástavního
práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též
– za určitých podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle
§ 250 tr. zák. Zopakoval, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 se explicitně
vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace jednání jako trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. za situace, kdy bylo čerpání bankovního úvěru
poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti. Vycházel z
judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99),
podle které k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného
vylákáním úvěru, je nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o
úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec
nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s
vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v
omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Proto mohl být trestný čin
podvodu podle § 250 tr. zák. spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr
– třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou
hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr
splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr
zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení
úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami, Jinak
řečeno, tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru,
nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto
obohatit. Tyto závěry pak Ústavní soud podpořil dalšími úvahami stran povahy
zástavního práva.
Ústavní soud, resp. druhý senát tohoto soudu, připomněl, že je vázán závěry
vyplývajícími z nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, ledaže by dospěl k názoru, že je
třeba se od těchto závěrů odchýlit, a inicioval by proceduru vedoucí k přijetí
stanoviska pléna Ústavního soudu. Důvody, proč se od těchto závěrů odchýlit,
ale neshledal. Jestliže tedy obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí na
argumentaci, podle níž lze existenci zástavního práva k nemovitosti ve prospěch
poškozené banky hodnotit pouze jako okolnost směřující k náhradě škody, nikoliv
však okolnost, která za splnění dalších podmínek vylučuje trestnost jednání
pachatele, dopustily se takového výkladu jednoduchého práva (§ 250 tr. zák.),
kterým vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce
vymezené v čl. 39 Listiny.
Bude proto na soudu prvního stupně, aby ve smyslu závěrů obsažených v nálezu
Ústavního soudu hodnotil již opatřené a provedené důkazy včetně znaleckého
posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady znalce Ing. J. K., jenž byl
vypracován za účelem ohodnocení nemovitosti svědka J. H., k níž bylo zřízeno
zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým
uzavřené mezi B. H., a. s. jako zástavním věřitelem a J. H. jako zástavcem k
zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého obviněnému ze dne 22. 6. 1994. Je
nezbytné, aby se nově s otázkou zřízení zástavního práva a jeho hodnoty
vypořádal a posoudil, jaký vliv má na posouzení výše způsobené škody, event. na
naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Tento právní názor je dozajista odlišný od právního názoru obsaženého v
rozhodnutích 8 Tdo 51/2004 či 8 Tdo 783/2004 (čímž současně jde o právní názor
shodný s tím, jenž byl vyjádřen v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu např. v
rozhodnutích sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99) a bylo třeba se zabývat
otázkou, zda jsou splněny podmínky postoupení věci velkému senátu Nejvyššího
soudu. Senát 8 Tdo v posuzované situaci předpoklady pro aplikaci ustanovení §
20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož dospěl li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k
právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v
rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkého senátu,
neshledal a věc velkému senátu nepředložil. Posuzovaná situace je totiž zjevně
odlišná od situací, na něž se citované ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. typicky
vztahuje. Bylo by totiž proti smyslu tohoto ustanovení, aby senát Nejvyššího
soudu předkládal věc s právním názorem sice odlišným od právního názoru již
vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, k němuž ale nedospěl sám, nýbrž
vyplývá z vázanosti právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, byl li
by i velký senát Nejvyšší soudu předem vázán právním názorem vysloveným v
nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy, vázanost právním názorem vysloveným v
nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, je primární a
postup předjímaný ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. se neuplatní.
Obviněný podal dovolání též s odkazem na dovolací důvody obsažené v § 265b
odst. 1 písm. h) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Ve vztahu k námitkám, jimiž byly tyto důvody dovolání odůvodněny, bylo již
řečeno, že žádnou konkrétní námitku, o niž by opřel existenci těchto důvodu
dovolání a již by bylo možno shledat relevantní, obviněný neuplatnil. Navíc s
ohledem na stávající výsledek řízení o dovolání je nadbytečné se jimi opakovaně
zabývat, poněvadž žádný vliv na stávající rozhodnutí o dovolání a ani na řízení
po přikázání věci mít nemohou.
Nad rámec dovolání a důvodů v něm uvedených nelze nepoznamenat, že v řízení po
přikázání věci bude na soudu prvního stupně, aby se náležitě vypořádal rovněž s
otázkou přiměřenosti délky řízení.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy
základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu
jedná, tj. co je pro něj v sázce. Proto Soud v žádném ze svých rozhodnutí
nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou
lhůtu považovat.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že
v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení
Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská
práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má
Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou
ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí
postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k
podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. Norsko formuloval
Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě
přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení
poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje
výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly
porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly
zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková
podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1
Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04
(publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek
36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky,
zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež
jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva
na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana
základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní
odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti,
tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké
důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře
základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba
zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně
ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah
veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na
osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu,
že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného
cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení
základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo
jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Pro jeho
provedení dal Ústavní soud jistá kritéria, když naznačil, že je třeba zkoumat
jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev
způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění,
rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah
zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení,
jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.
Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů,
resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být podle něj strukturovány
do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy,
dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané
osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně
ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 9/2002 vyplývá, že záznam o
sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. byl obviněnému doručen dne 4. 4. 1996. Úkony trestního
řízení byly orgány činnými v přípravném řízení prováděny bez významnějších
průtahů a v tomto stadiu řízení nebyly zjištěny závažnější nedostatky. Obžaloba
(první v pořadí) byla na obviněného podána u Krajského soudu v Brně dne 19. 1.
1998 a byla vedena pod sp. zn. 11 T 1/98. Ve věci nebyl učiněn jakýkoliv
relevantní úkon směřující k jejímu projednání až do dne 10. 3. 1999, kdy byla
kanceláři soudu předána s nařízením hlavního líčení na den 12. – 14. 4. 1999.
Protože se však nepodařilo předvolání doručit obviněnému, bylo hlavní líčení
odročeno na den 13. - 14. 5. 1999. Hlavní líčení pak bylo bez prodlev konáno v
několika termínech až do dne 5. 4. 2000, kdy byl vyhlášen v pořadí první
odsuzující rozsudek. Nutno poznamenat, že opakovaně bylo hlavní líčení
odročováno též pro potíže související se zajištěním obhajoby obviněného. Ač byl
rozsudek vyhlášen 5. 4. 2000, obviněnému jakož i ostatním oprávněným osobám byl
doručen až v průběhu července 2000. Dne 26. 7. 2000 byla věc předložena
Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání obviněného a Vrchní soud v
Olomouci rozhodl dne 22. 3. 2001. Jeho usnesením byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc vrácena státnímu zástupci k došetření; spis byl Krajskému
soudu v Brně vrácen dne 10. 4. 2001 a poté zaslán příslušnému státnímu
zastupitelství na základě referátu až ze dne 15. 11. 2001. Obžaloba (druhá v
pořadí) byla u téhož krajského soudu podána 15. 7. 2002 a věc je vedena pod sp.
zn. 11 T 9/2002. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 8. 10. 2003 a poté
probíhalo řízení před soudem plynule až do 22. 3. 2004, kdy byl vyhlášen
odsuzující rozsudek, který byl obviněnému doručen v červenci 2004. Dne 2. 8.
2004 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání, bez
věcného vyřízení byla vrácena zpět krajskému soudu a znovu předložena
odvolacímu soudu 23. 8. 2004. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání dne 21.
1. 2005 a 25. 2. 2005 byl spis vrácen krajskému soudu. Dne 6. 5. 2005 podal
obviněný u Krajského soudu v Brně dovolání, spis byl Nejvyššímu soudu k
rozhodnutí o něm předložen dne 8. 6. 2005 a 21. 7. 2005 dovolací soud o
dovolání rozhodl; spis byl krajskému soudu vrácen 5. 8. 2005. Dne 14. 10. 2005
podal obviněný ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl 20. 9. 2006.
Skutečnost, že na délku soudního řízení měly vliv i faktory objektivní
(neutěšená personální situace soudů, přetíženosti soudců, množství napadlých
věcí), nemůže ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že
nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby organizoval své
soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod,
popř. v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je
nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně
státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným, o což však v tomto případě -
až na určité výjimky - nešlo (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 124/04, IV. ÚS 392/05, II. ÚS 1/05 aj.). V důsledku toho, s přihlédnutím k
okolnostem případu a po vzetí v úvahu celkové doby řízení lze již nyní uzavřít,
že požadavek „přiměřené lhůty“ stanovený článkem 6 odst. 1 Úmluvy splněn nebyl.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a zjištění nezbývá než
konstatovat, že bude na soudu prvního stupně, aby se při ukládání trestu
obviněnému zabýval též tím, v jaké míře průtahy, k nimž došlo ze strany orgánů
činných v trestním řízení, byly porušením práva obviněného na spravedlivý
proces, a při ukládání trestu hodnotit vztah mezi spáchaným trestným činem a
ukládaným trestem s ohledem na délku trestního řízení a použít účinné právní
prostředky, jimiž by tuto skutečnost kompenzoval (viz čl. 13 Úmluvy).
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci coby odvolacího
soudu zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek
Krajského soudu v Brně, který rozhodl jako soud prvního stupně. Zrušil také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v
Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém
rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil
Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v
neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková