U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o
dovoláních, která podali obvinění Ing. J. Ž. a J. J., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 9/2012,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j
í .
Obvinění Ing. J. Ž. a J. J. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. 5. 2013, sp. zn. 2 T 9/2012, uznáni vinnými dvěma zločiny podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustili
skutky popsanými pod body 4. a 5. ve výroku o vině tohoto rozsudku. Týmž
rozsudkem byl obviněný Ing. J. Ž. uznán vinným i dalším zločinem podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem
popsaným pod bodem 1. výroku o vině, trestnými činy podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsaným pod body 2. a 6.
ve výroku o vině, a organizátorstvím dvou přečinů zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 254 odst. 2 (správně mělo
být uvedeno i alinea 1) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými pod
body 3./a) a 3./b) výroku o vině. Obviněný J. J. byl týmž rozsudkem uznán
vinným též dvěma přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 2 (správně mělo být uvedeno i alinea 1) tr. zákoníku, kterých se
dopustil skutky popsanými pod body 3./a) a 3./b) ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty.
Obviněný Ing. J. Ž. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.
10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T
47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp.
zn. 11 To 380/2011, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku a
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo
kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu nebo kontrolního
orgánu obchodních společností a družstev na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byly zrušeny výroky o trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a Okresního soudu v Nymburce ze dne
28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 11 To 380/2011, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. J. uložil soud prvního stupně
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku za
označené trestné činy úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož
výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně
mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo
člena kolektivního statutárního orgánu nebo kontrolního orgánu obchodních
společností a družstev na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229
odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené trestnými činy
poškozeným obchodním společnostem.
Z podnětu odvolání obou obviněných a odvolání státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), d),
odst. 2 tr. řádu zrušen výrok o vině ohledně obou obviněných pod bodem 4.
rozsudku soudu prvního stupně, a dále výrok o vině ohledně obviněného Ing. J.
Ž. pod bodem 2. tohoto rozsudku. Dále byl z důvodu uvedeného v ustanovení § 257
odst. 1 tr. řádu rovněž zrušen výrok o vině pod bodem 6. rozsudku soudu prvního
stupně a ohledně obou obviněných výroky o trestech a výroky o náhradě škody v
tomto rozsudku. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak,
že obviněného Ing. J. Ž. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a oba obviněné i dalším trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing.
J. Ž. byl za uvedené trestné činy, za další dva trestné činy podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za organizátorství dvou přečinů
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 24 odst. 1 písm. a) a §
254 odst. 2 tr. zákoníku (ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně
nedotčen) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a další
sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu
v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 To 380/2011, odsouzen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku a trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo
člena kolektivního statutárního nebo kontrolního orgánu obchodních společností
a družstev na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o
trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7
T 40/2011, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T
47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011 sp.
zn. 11 To 380/2011, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na
tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu. Obviněnému J. J. uložil odvolací soud podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku za výše označené trestné činy, za
trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dva
přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr.
zákoníku (ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního nebo
kontrolního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 172
odst. 2 písm. a) tr. řádu bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. Ž.
pro skutek popsaný pod bodem II. ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 a 3 tr. řádu bylo
rozhodnuto o náhradě škody způsobené trestnými činy poškozeným obchodním
společnostem.
Obvinění Ing. J. Ž. a J. J. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, dovolání,
která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. obviněný J. J. i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný Ing. J. Ž. ohledně skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně mimo jiné poukázal na výpovědi některých svědků a další důkazy, přičemž
setrval na tom, že žádný z provedených důkazů nevyvrací jeho tvrzení, podle
něhož zboží bylo vyrobeno a připraveno k expedici ve skladech obchodní
společnosti Rotoprint, s. r. o. Podle jeho názoru nejednal v úmyslu uvést
někoho v omyl při uzavírání smlouvy. Ke skutku obsaženému pod bodem A) ve
výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že při
uzavírání smlouvy nezamlčel leasingové společnosti nepříznivou ekonomickou
situaci obchodní společnosti DAN LABEL COMPANY, a. s., za kterou jednal, neboť
nebyl v postavení managementu této obchodní společnosti odpovědného za její
ekonomickou situaci. Jak dále zdůraznil, skutečnost, že mu byla statutárním
orgánem udělena plná moc, ještě neznamená, že na něj byla přenesena odpovědnost
tohoto statutárního orgánu za ekonomické procesy v obchodní společnosti. Z
hlediska trestní odpovědnosti obviněný považuje rovněž za podstatné, že
obchodní společnost DAN LABEL COMPANY, a. s., uhradila 80 % dlužné částky. Pokud jde o skutek pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, podle obviněného vrchní soud ve svém odůvodnění neuvedl žádné vlastní
hodnocení. Ohledně skutku popsaného pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku
Vrchního soudu v Praze obviněný vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení
důkazů. Podle názoru obviněného obchodní společnost VIVA leasing, a. s.,
nemohla být uvedena v omyl stran toho, v jakém stavu se nachází předmět
leasingu, neboť šlo o tzv. projektový leasing, kde posledně zmíněná obchodní
společnost byla srozuměna s tím, že předmět leasingu bude teprve po
rekonstrukci uveden do provozu. Tato obchodní společnost se přitom nestala
vlastníkem předmětu smlouvy. Jak dále obviněný zdůraznil, nezamlčel poškozené
obchodní společnosti neschopnost platit sjednané leasingové splátky, přičemž
obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., uhradila obchodní společnosti VIVA
leasing, a. s., plnou hodnotu toho, co leasingový pronajímatel investoval. Závěrem obviněný poukázal na skutečnost, že ačkoli předpisy mezinárodního práva
zakotvují zákaz vězení pro dlužníky, nacházel se více než jeden rok ve vazební
věznici a je mu kladeno za vinu to, že se mu nepodařilo zajistit dostatečné
množství finančních prostředků, aby obchodní společnosti, v nichž se angažoval,
řádně plnily své závazky. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem, jímž byl obchodní
společnosti Bohemia Factoring, s. r. o., v rámci adhezního řízení přiznán nárok
na náhradu škody, ačkoli tato společnost měla být odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. Ž.
navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl a
zprostil ho obžaloby.
Obviněný J. J. ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu namítá, že skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestných činů
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku,
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o skutky popsané pod body 3./a) a 3./b) ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně a posouzené u něj jako přečiny zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění § 254 odst. 2 tr. zákoníku, je obviněný přesvědčen, že
neuvedl hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního
rejstříku. Použitá právní kvalifikace ani neobsahuje odkaz na příslušnou
alinea, což podle jeho názoru zakládá nepřezkoumatelnost tohoto výroku o vině.
Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, ze skutkové věty není zřejmé,
jaký údaj soudy považovaly za hrubě zkreslený a v kterých podkladech měl být
uveden. Takový postup soudů považuje obviněný za porušení čl. 90 Ústavy České
republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru obviněného
hrubě zkresleným údajem ve smyslu § 254 odst. 2 tr. zákoníku by byl pouze
takový, který by neodpovídal návrhu na vklad a notářskému zápisu, tj. musel by
být v rozporu s těmito listinami. Obviněný nepovažuje za správný ani závěr o
fiktivnosti půjček, protože v posuzované věci je podstatné, že předmětný
závazek v rozhodné době skutečně existoval a že dluh z něho vyplývající bylo
možné započíst vůči pohledávce obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., na
splacení vkladu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že kapitalizace pohledávek je
zcela legitimní operací a nelze ji samu o sobě považovat za skutečnost, která
by naplňovala skutkovou podstatu trestného činu. Podle jeho názoru navýšení
kapitálu i vkladu nemělo de facto žádný dopad na práva třetích osob, takže je
namístě uplatnit pravidlo „ultima ratio“. Označený skutek proto podle
obviněného nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně i kdyby se mělo
jednat o nějaký trestný čin, tak nikoli o trestný čin podle § 254 odst. 2 tr.
zákoníku. V této souvislosti obviněný poukázal na vyjádření subjektivní stránky
v popisu skutku, přičemž podle jeho mínění jednání zde uvedené bylo součástí
skutku popsaného pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně jakožto součást podvodného jednání, ovšem jednočinný souběh uvedených
trestných činů je vyloučen.
Obviněný zaměřil své výhrady i proti právnímu posouzení skutků jako trestných
činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle § 209 odst.
1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, s
obchodní společností VIVA leasing, a. s., uzavírali více leasingových smluv,
takže jmenované společnosti byla dobře známa ekonomická situace obchodní
společnosti POLYCOVER, s. r. o., a nic jí nebylo zatajeno ze strany obviněných.
Navíc prvně uvedená společnost nabyla předmět leasingu do svého vlastnictví,
když jí prodali tento předmět leasingu. Při koupi leasingová společnost věděla,
že stroj není kompletní, což vylučuje závěr soudů o zamlčení podstatné
skutečnosti. Pokud nebylo zpochybněno vlastnické právo obchodní společnosti
VIVA leasing, a. s., pak podle obviněného výše škody při následném leasingu
stroje může být jen rozdílem mezi hodnotou stroje při uzavření leasingové
smlouvy a hodnotou stroje při vypovězení leasingové smlouvy po odečtení splátek
na zaplacení kupní ceny. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nezohlednily
hodnotu stroje a že do výše škody neměla být zahrnuta daň z přidané hodnoty,
neboť obchodní společnost VIVA leasing, a. s., si tuto daň uplatnila. Obdobné
námitky obviněný uvedl i ve vztahu k poškozené obchodní společnosti SPORTLEASE,
a. s. (viz skutek pod bodem 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně),
neboť nebylo zpochybněno vlastnické právo této obchodní společnosti k
tiskařskému stroji zn. Cerutti. Rovněž v tomto případě obviněný zpochybnil výši
škody, tak jak byla zjištěna soudy obou stupňů. Obviněný popírá svou aktivní
účast na sjednávání leasingových obchodů, proto je přesvědčen, že nenaplnil
znak spočívající v uvedení jiného v omyl u trestných činů podvodu. Přitom
obviněný namítá též existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, neboť ve vztahu k němu není prokázáno a ze zjištěného
skutkového stavu nevyplývá, že by on sám jednal způsobem popsaným v příslušných
skutkových větách. Obviněný pak s poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestných
činů, jimiž byl uznán vinným, neboť se snažil zachovat hospodaření obchodní
společnosti a řádně plnil i její závazky. Jak dále v této souvislosti
zdůraznil, jako fyzická osoba uzavřel v květnu 2010 tři smlouvy o zřízení
zástavního práva a podepsal směnky, na jejichž základě tak poskytl dostatečný
majetkový ekvivalent (zástavu) k plnění plynoucímu z úvěru. Tyto okolnosti
podle obviněného zjevně vylučují závěr o jeho úmyslu způsobit takovým jednáním
škodu a obohatit se na cizím majetku, soudy nižších stupňů se však jimi nijak
nezabývaly, čímž opomněly důkazy podstatné pro posouzení viny. K tomu obviněný
rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako uvedení věřitele
v omyl, které by bylo vedeno úmyslem způsobit mu škodu v dané výši. Podle jeho
přesvědčení spoléhal na příznivý ekonomický vývoj a na to, že jím vedená
obchodní společnost bude mít dostatek peněz k plnění všech závazků.
Podle názoru obviněného každý zpětný leasing je formou rizikového úvěru pro
podnikatele, přičemž toto riziko je vyváženo vysokým úrokem předmětného úvěru.
Obviněný se domnívá, že obchodní společnost SPORTLEASE, a. s., jako věřitel
jednala se zjevnou neopatrností, které se mohla snadno vyvarovat, přičemž
podstatnou část půjčených peněz pak obviněný vrátil věřiteli a poskytl mu
odpovídající zajištění. V této otázce obviněný odkázal na soudní judikaturu,
např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo
1121/2012 a sp. zn. 7 Tdo 486/2013, přičemž nepovažuje za prokázané, že by
uváděl jiného v omyl s cílem se obohatit. V jeho jednání tak chybí znak
spočívající v uvedení věřitele v omyl a úmysl způsobit někomu škodu. Podle
obviněného soudy nižších stupňů nezohlednily ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, protože částečné neuhrazení smluvně dojednaného plnění věřiteli je
výsledkem rizikového obchodního vztahu mezi různými subjekty, když negativní
dopad takového jednání na věřitele, pokud dlužník nezaplatil věřiteli část
dluhu, je obvykle možno řešit jako obchodní, resp. občanskoprávní věc. Jak dále
obviněný zdůraznil, i kdyby bylo prokázáno, že ze dvou strojů vznikl jeden,
který byl předmětem předmětných obchodů, muselo by být současně prokázáno, že
obviněný věděl o této skutečnosti. Popsané jednání by bylo možno označit
nanejvýš jako hrubou nedbalost, která však nestačí k naplnění skutkové podstaty
trestného činu podvodu. Obviněný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za
porušující princip presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“.
Obviněný vznesl poměrně obsáhlé výhrady i proti výroku o trestu (viz s. 36 až
40 jeho dovolání), který považuje za nepřiměřený, protože soudy nižších stupňů
údajně nevyhodnotily dostatečně hlediska trestního zákoníku rozhodná pro
uložení trestu, zejména pak dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných činů,
a neuložily mu případně jiný druh trestu nespojený s odnětím svobody.
Závěrem svého dovolání proto obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a zrušil i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. J. Ž., podle názoru státního zástupce
většinu jeho námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jestliže
obviněný poukazuje na nemožnost dovodit u něj podvodný úmysl, a tedy v části
dovolání zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu,
státní zástupce odkazuje na závěry soudu prvního stupně učiněné v rámci
dokazování a vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku. K námitkám obviněného
zaměřeným proti výroku o náhradě škody státní zástupce zdůraznil, že soud
rozhodl o náhradě škody důvodně, neboť byly dány podmínky pro takové
rozhodnutí.
Pokud jde o dovolání obviněného J. J., podle názoru státního zástupce tento
obviněný zčásti opakuje svou obhajobu z řízení před soudy nižších stupňů a v
podstatě zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Na druhé straně lze podle
státního zástupce část námitek obviněného podřadit pod dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zejména jestliže obviněný vytýká nesprávné
užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, anebo zpochybňuje-li naplnění znaků
skutkových podstat posuzovaných trestných činů. Tyto námitky však státní
zástupce považuje za neopodstatněné.
Námitky obviněného zaměřené proti právní kvalifikaci skutků jako přečinů
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku
pokládá státní zástupce sice za relevantní do té míry, že v právní větě
obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyla uvedena
příslušná alinea citovaného ustanovení. Tato vada ovšem podle státního zástupce
nemá vliv na jinak správné skutkové i právní závěry, neboť skutek je popsán
srozumitelně a z výroku rozsudku i ze zákonného znění skutkové podstaty plyne,
jakého trestného činu se obviněný dopustil. Jak dále státní zástupce zdůraznil,
z výroku rozsudku soudu prvního stupně i z jeho odůvodnění je patrné, v čem
spočívalo uvedení hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do
obchodního rejstříku.
Poukazuje-li obviněný na to, že skutek popsaný pod bodem 3. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky žádného trestného činu a že toto
jednání je v podstatě součástí skutků obsažených pod bodem 4. ve výroku o vině
v rozsudku odvolacího soudu a pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně jakožto součást podvodného jednání, považuje státní zástupce
tuto námitku za nedůvodnou. Objekt trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění je podle jeho názoru odlišný od objektu trestného činu
podvodu. Přestože část trestných činů kladených obviněným za vinu (tj. zejména
skutky popsané pod body 3., 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně) spolu souvisela, nebrání to možnosti posoudit je jako trestné činy
podle citovaných ustanovení, naplňují-li znaky těchto trestných činů.
Jestliže obviněný ohledně skutků uvedených pod body 4. a 5. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nebyl aktivně účasten sjednávání
leasingových obchodů, a proto v jeho případě chybí znak spočívající v uvedení
někoho v omyl, podle státního zástupce soud správně zhodnotil podíl obou
obviněných na posuzované trestné činnosti. Ke spolupachatelství ve smyslu § 23
tr. zákoníku se totiž nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. aby byl fyzicky přítomen všem
krokům směřujícím ke spáchání trestného činu. Za nedůvodné považuje státní
zástupce i námitky obviněného zpochybňující výši škody jako znaku objektivní
stránky trestných činů podvodu.
Naplnění subjektivní stránky těchto trestných činů nevylučuje ani takové
jednání obviněného, jímž poskytl zajištění smluvního závazku, protože tak
učinil až s dlouhým časovým odstupem od sjednání smlouvy. Proto se státní
zástupce domnívá, že dodatečné zřízení zástavního práva jako jistoty je z
hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu bez významu. Navíc
k tomu došlo za situace, kdy obviněný zatížil zastavené nemovitosti věcným
břemenem.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s tvrzením obviněného, který s odkazem na
soudní judikaturu poukázal na riziko, jež věřitel při tzv. zpětném leasingu na
sebe dobrovolně převzal, když vzhledem k tomu, že věřitel neprojevil
dostatečnou míru opatrnosti, účast dlužníka na takovém rizikovém obchodu nelze
posuzovat jako úmyslné podvodné jednání, resp. i jako uvedení někoho v omyl.
Jak totiž podle názoru státního zástupce vyplývá z provedených důkazů, obvinění
zamlčeli pravý stav věci, tedy že existuje jen jeden funkční tiskařský stroj
zn. Cerutti, který obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., opakovaně
neoprávněně předprodávala obchodním společnostem VIVA leasing, a. s., a
SPORTLEASE, a. s., a že obchodní společnost Polycover, s. r. o., neměla
nedostatek likvidních finančních prostředků a její náklady převyšovaly příjmy.
Státní zástupce proto považuje za neopodstatněnou i další námitku obviněného,
podle níž jeho jednání bylo údajně nesprávně posouzeno jako protiprávní, i když
chyběl znak spočívající v uvedení věřitele v omyl a úmysl způsobit někomu
škodu. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí s názorem obviněného, že jeho
jednání není společensky škodlivé.
Pokud obviněný vytkl i nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen, podle názoru
státního zástupce nelze takovou námitku podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu. Tvrzení obviněného, že soud měl využít možnosti mimořádného snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (zřejmě tím odvolatel
naznačuje postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku), také nenaplňuje citovaný
dovolací důvod.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť jsou zjevně
neopodstatněná.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obvinění Ing. J. Ž. a J. J. opírají svá dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný J. J. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková
zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek
vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy,
jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Z formulace a obsahu dovolacích námitek obviněných, které uplatnili v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vyplývá, že zčásti
neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu a zčásti jsou neopodstatněné.
Neodpovídajícími citovanému dovolacímu důvodu jsou zejména tvrzení obviněných,
jimiž zpochybnili některé důkazy (např. znalecké posudky a výpovědi svědků),
popřípadě vytkli neúplnost dokazování. Těmito námitkami totiž obvinění ve svých
dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a
použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádějí, podle jakého
jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jimi spáchané skutky,
ani nekonkretizují, které zákonné citovaných trestných činů, jimiž byli uznáni
vinnými, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního
posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudcích soudu
prvního stupně a odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o
tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné
ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Zákonná dikce vymezující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnili obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Argumentace obviněných zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva,
jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Přitom obvinění
v dovoláních částečně předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně
své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se
zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Totéž platí ve vztahu k dovolací námitce obviněného J. J., jejímž
prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným
skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná
shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní
povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího
soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou
rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn.
III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí
Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není
důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv.
extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které
z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů,
pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz
souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl
Nejvyšší soud vázán.
Podobný závěr se vztahuje i k námitkám obviněného J. J., jimiž vytkl údajně
nesprávné použití zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v
tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není
způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud
tudíž považuje i zmíněné výhrady za takové, které neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část
argumentace obviněných Ing. J. Ž. a J. J., v jejímž rámci zpochybnili způsobení
škody na cizím majetku a své úmyslné zavinění jako znaky objektivní a
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák. a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. Uvedené námitky obviněných sice formálně odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, třebaže je obvinění zčásti založili rovněž na polemice s
hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za
neopodstatněné. K jednotlivým námitkám obviněných, jimiž zpochybnili správnost
právního posouzení skutků jako trestných činů podvodu podle shora citovaných
ustanovení, poukazuje Nejvyšší soud na následující skutečnosti, přičemž zde
konstatované závěry se vztahují na oba obviněné, není-li dále uvedeno jinak.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a jen v
návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní
posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušné skutkové věty
obsažené ve výrokových částech odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně a
odvolacího soudu, nýbrž i o odůvodnění těchto rozsudků. Jak je z uvedených
rozhodných skutkových zjištění patrné, podstata podvodného jednání popsaného ve
výroku o vině pod bodem A) v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které bylo
posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák. a jehož se dopustil obviněný Ing. J. Ž., spočívala zejména v tom, že tento
obviněný jako osoba pověřená k zastupování prodávajícího – obchodní společnosti
DAN LABEL COMPANY, a. s., uzavřel s kupujícím – obchodní společností VIVA
leasing, a. s., kupní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek prodávajícího
spočívající v prodeji zde označeného tiskařského stroje za částku ve výši 10
115 000 Kč, kterou kupující obchodní společnost řádně zaplatila. Poté obviněný
uzavřel smlouvu o tzv. zpětném leasingu, kterou se obchodní společnost DAN
LABEL COMPANY, a. s., zavázala zaplatit obchodní společnosti VIVA leasing, a.
s., příslušné leasingové splátky, přičemž obviněný nepravdivě uvedl této
obchodní společnosti, že obchodní společnost DAN LABEL COMPANY, a. s., nabyla
předmětný stroj od jiné osoby, a současně dříve jmenované obchodní společnosti
zamlčel nepříznivý stav hospodaření posledně jmenované obchodní společnosti.
Tím obviněný způsobil obchodní společnosti VIVA leasing., a. s., škodu ve výši
2 815 176 Kč, kterou odvolací soud stanovil v souladu s hledisky uvedenými v §
89 odst. 12 tr. zák. jako rozdíl mezi kupní cenou tiskařského stroje v době
uzavření obou smluv a částkou uhrazených leasingových splátek ve výši 7 299 824
Kč. Přitom obchodní společnost VIVA leasing, a. s., by neuzavřela zmíněné
smlouvy, kdyby znala všechny rozhodné skutečnosti zamlčené obviněným.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., jeho podstata spočívala v tom, že obvinění Ing. J. Ž. a J.
J. jako osoby jednající za obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., jejímž
jménem na podkladě kupních smluv zakoupili jednak jeden kompletní a funkční
tiskařský stroj a jednak jeden nekompletní a nefunkční tiskařský stroj, přičemž
první z nich prodali spřízněné obchodní společnosti LEASE PRAGUE, s. r. o., ale
zároveň ho kupní smlouvou prodali obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., za
kupní cenu ve výši 19 040 000 Kč, kterou posledně jmenovaná obchodní společnost
zaplatila dílem na podkladě zápočtu a dílem bankovním převodem na účet
prodávající obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., která se smlouvou o
zpětném leasingu týkající se téhož tiskařského stroje zavázala za jeho užívání
platit leasingové splátky. Přitom obvinění zamlčeli obchodní společnosti VIVA
leasing, a. s., jako věřiteli předchozí zcizení předmětu, ke kterému se
vztahoval závazek z uzavřené leasingové smlouvy, jakož i nepříznivou
hospodářskou situaci obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., a způsobili
tímto jednáním škodu ve výši 2 089 859 Kč, která byla stanovena tak, že od
celkové kupní ceny ve výši 19 040 000 Kč byla odečtena částka odpovídající
součtu započtených částek a zaplacených plateb leasingových splátek ve výši 16
951 141 Kč.
Námitky obviněného J. J. zpochybňující stanovení výše škody se týkají i skutku
podrobně popsaného pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně a posouzeného jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku, který se způsobem provedení nijak neliší od skutků popsaných pod
body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jak bylo výše
zmíněno. Obvinění i v tomto případě totiž poškozené osobě (obchodní společnosti
SPORTLEASE, a. s.) zamlčeli, že obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., nebyla
vlastníkem zcizované věci, a zatajili jí také nepříznivý hospodářský stav této
obchodní společnosti. Tím obvinění způsobili poškozené obchodní společnosti
SPORTLEASE, a. s., škodu ve výši nejméně 9 559 960,90 Kč. Škodu zde soud
prvního stupně stanovil v souladu s ustanovením § 137 tr. zákoníku jako rozdíl
mezi kupní cenou věci v době uzavření smlouvy ve výši 15 000 000 Kč a částkou
uhrazených leasingových splátek ve výši 5 440 039,10 Kč.
Takový způsob stanovení výše škody odpovídá nejen zákonným hlediskům uvedeným v
ustanoveních § 89 odst. 12 tr. zák. a § 137 tr. zákoníku, nýbrž i dosavadní
judikatuře (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Pokud
jde o zohlednění daně z přidané hodnoty v celkové výši škody, odvolací soud
vycházel při jejím stanovení z toho, že jednotlivé splátky leasingu jsou ve
smyslu § 51 odst. 1 písm. m) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů, osvobozeny od tohoto druhu daně, protože šlo o
dodání zboží, do jehož ceny byla již v rámci prodeje zahrnuta daň z přidané
hodnoty. Jinak ovšem platí závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č.
25/2004 Sb. rozh. tr., z nichž vyplývá, že odvíjí-li se určení výše škody od
ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě trestného
činu obvykle prodává (§ 89 odst. 12 tr. zák., resp. § 137 tr. zákoníku), pak za
situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona
zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této
daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný
spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty. Pokud tedy poškozená
obchodní společnost zahrnula do celkové kupní ceny zboží daň z přidané hodnoty
na vstupu, nemůže to být důvodem pro odečtení této daně od celkové výše škody,
jak se mylně domnívá obviněný J. J.
Popis rozhodných skutkových okolností ve výrocích o vině v rozsudcích soudu
prvního stupně i odvolacího soudu tedy podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje
závěr o způsobení škody ve shora uvedené výši, která v posuzované věci
představuje značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 3 písm. b) tr.
zák., resp. škodu velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v
právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a
kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě
peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a
ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, nyní § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení
majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo
nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je
nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem
na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda
se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která
upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu
občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak
specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního
stíhání.
V trestní věci obviněných Ing. J. Ž. a J. J. přitom soudy nižších stupňů
postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k
závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obvinění způsobili na majetku
obchodních společností VIVA leasing, a. s., a SPORTLEASE, a. s., skutky
popsanými ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v napadeném
rozsudku odvolacího soudu. Jestliže tedy obvinění prodali předmětný movitý
majetek za částku ve výši uvedené v popisu jednotlivých skutků, pak po odečtu
částky uhrazených leasingových splátek a po zápočtu vzájemných pohledávek s
poškozenou obchodní společností VIVA leasing, a. s., trestným činem obviněných
byla způsobena značná škoda ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 3 písm. b)
tr. zák., resp. škoda velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 a § 209 odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřel jednak soud prvního stupně (viz
skutek pod bodem 5. ve výroku o vině v jeho rozsudku), jednak odvolací soud
[viz body A) a B) ve výroku o vině v jeho rozsudku]. Zjištění soudů nižších
stupňů jsou v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou
zejména v již citovaných rozhodnutích pod č. 25/2004 a č. 34/2010-II. Sb. rozh.
tr.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že stejné závěry ohledně výše způsobené
škody lze vztáhnout i ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně a posouzenému jako zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Navíc obviněný Ing. J. Ž., jehož se
zmíněný výrok týká, zde stejně vznesl jen takové námitky, které neodpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil
výsledky dokazování ve vztahu k tomuto skutku.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obou
obviněných, v nichž vytkli vadné stanovení škody na cizím majetku a její výše v
případě jimi spáchaných trestných činů podvodu, za neopodstatněné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací obviněného J. J., na jejímž
podkladě zpochybnil své úmyslné zavinění u trestných činů podvodu. Námitku
týkající se úmyslného zavinění vznesl i obviněný Ing. J. Ž., ovšem formuloval
ji poněkud obecně a z podstatné části ji nezaložil na konkrétních právních
důvodech, nýbrž v podstatě jen na svých pochybnostech o zjištěném skutkovém
stavu.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů dovodily u
obou obviněných přinejmenším nepřímý úmysl, který zásadně postačuje k naplnění
skutkových podstat všech trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. O zavinění
ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se pak jedná i v případě, když cílem pachatelova
jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva
i nevýznamného, a jestliže eventualita vzniku následku uvedeného v trestním
zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, který vedl k
následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh.
tr.). V obecné rovině je tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého
následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností,
která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval
jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše,
ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu § 89
odst. 11 a § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a škody velkého rozsahu ve smyslu §
138 odst. 1 a § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, postačilo podle § 6 písm. a)
tr. zák., resp. § 17 písm. a) tr. zákoníku, zavinění z nedbalosti, přičemž
mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§ 5 písm. b) tr. zák., resp. § 16 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku]. I kdyby tedy obvinění nejednali v úmyslu způsobit
značnou škodu nebo škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svých dovoláních, k
naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými,
postačovalo i jejich zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě a škodě
velkého rozsahu [§ 5, § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. § 16, § 209 odst.
5 písm. a) tr. zákoníku], byli-li alespoň srozuměni se způsobením škody nikoli
nepatrné [§ 4 písm. b), § 250 odst. 1 tr. zák., resp. § 15 odst. 1 písm. b), §
209 odst. 1 tr. zákoníku].
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci
obviněných Ing. J. Ž. a J. J., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení
zpochybňovat, obvinění byli přinejmenším srozuměni [§ 4 písm. b) tr. zák.,
resp. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení alespoň škody
nikoli nepatrné (§ 89 odst. 11, § 250 odst. 1 tr. zák., resp. § 138 odst. 1, §
209 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku poškozených obchodních společností NLB
faktoring, a. s., VIVA leasing, a. s., a SPORTLEASE, a. s.
Ostatně obvinění ve svých dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda
v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní
složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní
složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň
srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obvinění
neuvádějí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody a škody velkého rozsahu [§
89 odst. 11, § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. § 138 odst. 1, § 209 odst.
5 písm. a) tr. zákoníku] není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti,
které zde zásadně postačuje [§ 6 písm. a) tr. zák., § 17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zde
tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných Ing. J. Ž. a J. J.
popsaného ve skutkových větách ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního
stupně a odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak
z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených obchodních
společností, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno
nastat a také nastal. Takový závěr ovšem není nepřípustnou kriminalizací
obviněných jen za neschopnost dostát smluvním závazkům.
Pro naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů mají dále význam i
okolnosti, za kterých obvinění záměrně vylákali od poškozených osob peněžní
prostředky ve shora uvedené výši. Z tohoto hlediska je pro posouzení úmyslu
obviněných zejména podstatné, že vstupovali do obligačních vztahů již za
situace, kdy věděli, že hospodářský stav obchodních společností Rotoprint, s.
r. o., DAN LABEL COMPANY, a. s., a POLYCOVER, s. r. o., jako dlužníků, za které
jednali, nebyl příznivý, a kdy s ohledem na své obchodní zkušenosti a osobní
poměry museli předpokládat, že v konečném důsledku nebudou schopni zaplatit
dluhy.
Existenci úmyslného zavinění u spáchaných trestných činů podvodu pak nemůže
zpochybnit ani námitka obviněného J. J., že v posuzované věci poskytl k
zajištění pohledávky věřitele jistotu (zástavní právo) k nemovitostem ve
vlastnictví obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o. V obecné rovině lze jistě
připustit, a vyplývá to ostatně i z dosavadní judikatury (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č.
T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který
vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), že existence zástavního práva
nebo jiné jistoty má vliv na trestní odpovědnost za některé úpadkové trestné
činy (např. za trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr.
zákoníku), jestliže lze jejich realizací uspokojit pohledávku věřitele.
Rozhodujícím hlediskem pro rozlišení významu zajištění pro posouzení trestní
odpovědnosti však má okamžik dokonání příslušného trestného činu. Zatímco u
trestného činu poškození věřitele je tímto okamžikem zmaření uspokojení
věřitele, pro dokonání trestného činu podvodu má význam okamžik, kdy pachatel
poškozeného uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti a současně tímto způsobem způsobí škodu na cizím majetku a sebe či
jiného obohatí (např. tím že pro sebe nebo jiného získá peněžní prostředky nebo
věc hmotnou, movitou nebo nemovitou). Proto existence zástavního práva za
situace, kdy došlo k podvodnému vylákání majetku, může mít u trestného činu
podvodu význam jen z hlediska náhrady škody, jak ostatně vyplývá i z dosavadní
judikatury (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr., které se
uplatní i zde). Shodný závěr přitom platí i pro jiné způsoby poskytnutí jistoty
(ručení), přičemž podle názoru Nejvyššího soudu ho lze vztáhnout i na zajištění
ze směnky, byla-li k tomuto účelu vystavena. Navíc, jak je patrné z předmětných
zástavních smluv (zařazených na č. l. 1700, 1708, 1718 a násl. trestního
spisu), uzavřel je obviněný až několik měsíců po dokonání trestného činu, což
nemůže mít jiný význam než jen jako okolnost důležitá pro rozhodování o náhradě
škody.
Žádný podstatný vliv na závěr o zavinění obviněného J. J. nemají ani jeho
námitky, jimiž soudům nižších stupňů vytýká, že opominuly rizikovou povahu
zpětného leasingu s dopady na majetek věřitele. V obecné rovině totiž platí, že
v rámci podnikání se vyskytují určité rizikové obchodní případy, v kterých se
jedna ze stran může ocitnout v postavení, kdy pozbude investované peněžní nebo
nepeněžní prostředky. Důvodem zmíněné ztráty však nemůže být protiprávní čin
dalšího účastníka obchodu. Proto překročí-li jeho protiprávní čin určitou
hranici, která je již z hlediska trestního práva neakceptovatelná, musí stát
reagovat na takové jednání i za použití prostředků trestního práva. V
posuzované věci to tedy znamená, že pokud obvinění postupovali způsobem, který
je podrobně popsán v příslušných skutkových větách ve výrocích o vině v
rozsudcích soudů obou stupňů, bylo namístě vyvodit vůči nim trestní
odpovědnost. Její uplatnění pak ovšem není vyloučeno ani tím, že věřitel
vstoupil do závazku, který se vyznačoval určitou mírou obchodního rizika a z
něhož mu nakonec vznikla škoda představující následek trestného činu.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněných
Ing. J. Ž. a J. J., jejichž prostřednictvím zpochybnili naplnění subjektivní
stránky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro které byli stíháni a
odsouzeni, za nedůvodné.
Totéž platí o argumentaci obviněného Ing. J. Ž., v níž popřel svou trestní
odpovědnost za trestné činy podvodu s poukazem na skutečnost, že neodpovídal za
ekonomickou situaci obchodních společností, v jejichž prospěch byly tyto
trestné činy spáchány. Pachatelem trestného činu podvodu totiž může být v
zásadě kterákoli trestně odpovědná fyzická osoba, a jde-li o spáchání trestného
činu podvodu tím, kdo jedná za právnickou osobu, nemusí být jeho pachatelem
vždy jen její statutární orgán, ale i další osoby, které právnická osoba
zmocnila nebo pověřila k určitému jednání (např. zmocněnec, prokurista,
pověřený vedoucí zaměstnanec apod.). Jinými slovy pachatelem trestného činu
podvodu není konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Pro
posouzení trestní odpovědnosti určitého subjektu jednajícího za právnickou
osobu má tedy zásadní význam faktický obsah výkonu jeho činnosti, v jejímž
rámci uskutečnil takové jednání, kterým naplnil zákonné znaky citovaného
trestného činu. Proto skutečnost, že obviněný Ing. J. Ž. údajně neodpovídal za
ekonomickou stránku podnikání dotčené obchodní společnosti, nemůže mít vliv na
jeho trestní odpovědnost za spáchané trestné činy podvodu, jestliže faktickým
jednáním uskutečněným v rámci činnosti této právnické osoby poškodil majetkové
zájmy jiných subjektů. Jeho námitku proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou.
Pokud jde o námitku obviněného J. J., kterou soudům nižších stupňů vytkl
nesprávné právní posouzení znaku objektivní stránky trestného činu podvodu,
pokud jde o uvedení v omyl jednotlivých poškozených, považuje ji Nejvyšší soud
rovněž za nedůvodnou. K tomuto znaku je třeba připomenout, že omyl je rozpor
mezi představou poškozeného nebo jiné osoby a skutečností. Omyl však může
spočívat i v tom, že podváděná osoba nemá o podstatné skutečnosti žádnou
představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl může pachatel
uskutečnit konáním, opomenutím nebo i konkludentním jednáním. Postačí, pokud
pachatel podá podváděné osobě nepravdivé informace. Popis rozhodných skutkových
okolností přitom podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o tom, že
obvinění Ing. J. Ž. a J. J. uvedli poškozené obchodní společnosti v omyl nejen
ohledně vlastnictví strojů, ale i ohledně skutečného stavu hospodaření.
Námitky, v kterých obviněný J. J. tvrdí opak, nejsou důvodné. Na tomto závěru
nemůže nic změnit ani jeho námitka, že věřitelům zaplatil část dluhu, protože
pro naplnění zmíněného znaku je zde podstatné, že na počátku jim sdělil takové
nepravdivé informace, které zásadně ovlivnily jejich rozhodnutí.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. J. v té části, v níž
zpochybnil posouzení hrubě zkresleného údaje jako znaku objektivní stránky
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2
alinea 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným. Nejvyšší soud nejprve v
obecné rovině uvádí, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního
rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo
rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí
podstatné skutečnosti. Za hrubě nepravdivý údaj se považuje uvedení takové
informace, která mylným nebo neúplným způsobem zachycuje podstatné a důležité
okolnosti rozhodné pro zápis do příslušného veřejného rejstříku. Přitom soud
prvního stupně spatřoval takový údaj v tom, že obviněný toliko předstíral
skutečnosti rozhodné pro zápis zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti
do obchodního rejstříku, přičemž je doložil fiktivními dokumenty o obchodech,
které nikdy neproběhly. Podstata protiprávního činu spáchaného obviněným tedy
spočívala ve zcela mylné informaci o tom, že společnost má peněžní prostředky
ke zvýšení základního kapitálu, ačkoli ve skutečnosti těmito prostředky
nedisponovala. Přitom posuzovaný přečin nebyl jen nějakým vedlejším a
nevýznamným produktem závažnějšího zločinu podvodu, pro který byl obviněný
rovněž stíhán a odsouzen. Z tohoto důvodu nelze uvažovat o vyloučení
jednočinného souběhu zmíněných trestných činů z důvodu faktické konzumpce, jak
naznačuje obviněný ve svém dovolání. Motiv a cíl přečinu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku zde
spočíval v zakrytí nepříznivého hospodářského stavu obchodní společnosti
POLYCOVER, s. r. o., před obchodními partnery za účelem zvýšení své
důvěryhodnosti k provedení závažnější trestné činnosti a spočívající ve
spáchání trestných činů podvodu. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje
existenci jednočinného souběhu z důvodu tzv. faktické konzumpce. Nedostatek v
právní větě ohledně výroku o vině týkajícím se přečinu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (chybějící
odkaz na alinea 1) je pak jen zcela formální a nemá vliv na správnost jeho
právního posouzení.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného J. J., v němž zpochybnil
společenskou škodlivost jím spáchaných činů, protože jde rovněž o námitku
neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku i ze
stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č.
26/2013-I., II. Sb. Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku
takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská
škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, jestliže
posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím,
běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci pak podle názoru
Nejvyššího soudu odůvodňují společenskou škodlivost činů, které spáchal
obviněný J. J., a nesvědčí o tom, že by tyto činy neodpovídaly z hlediska dolní
hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům
daných skutkových podstat, které naplnil. Ostatně obviněný v dovolání ani
nepoukázal na žádné takové výjimečné skutečnosti. Naopak, trestnými činy
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, naplnil dokonce
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které vyžadovaly uložení
přísnějšího trestu odnětí svobody, a to až v rozpětí od 5 let do 10 let.
Pokud jde o námitky obviněného J. J., jimiž s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl nepřiměřenost uloženého trestu,
Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury
(viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 41 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za
pokračování v trestném činu. Obviněný však neuvádí žádné námitky, které by bylo
možné podřadit pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a ani u
něj takové námitky nepřicházejí v úvahu. Totéž platí o případném uložení trestu
odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné sazby.
Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v jiném hmotně právním
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
ani ve výrocích o náhradě škody, v nichž obviněný Ing. J. Ž. spatřoval vadu
spočívající v tom, že obchodní společnost Bohemia faktoring, s. r. o., nebyla
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak totiž vyplývá z trestního spisu, jmenovaná obchodní společnost uplatnila v
trestním řízení svůj nárok na náhradu škody řádně a včas, škoda jí byla
způsobena trestným činem obviněného a ve věci neexistovaly žádné zákonné
překážky pro přiznání nároku. Nejvyšší soud proto považuje tyto námitky
obviněného za nedůvodné.
Obviněný J. J. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve
dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o
procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k
druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obou
obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení
podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných
předpokladů odvolací soud rozhodl z jejich podnětu výroky podle § 258 odst. 1
písm. b), d), odst. 2, § 257 odst. 1 písm. c) a § 259 odst. 3 tr. řádu
specifikovanými výše. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí
odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v
přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného
dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. řádu. Obviněný J. J. pak shledával v předcházejícím řízení
existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud
podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněných o jeho
naplnění, protože právní kvalifikace skutků, jimiž byli obvinění uznáni
vinnými, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné
hmotně právní posouzení namítané v dovoláních. Navíc část námitek obviněných
vůbec neodpovídá posledně citovanému ani jinému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obvinění Ing. J. Ž. a J. J. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v
Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají
uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale
tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl
dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných
dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného J. J., který se týkal odkladu výkonu nařízeného
trestu odnětí svobody, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně
neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu
rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal
důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n
tr. řádu).
V Brně dne 18. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y