Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti SUXESS spol. s r. o., IČ: 65408802, se sídlem Ke Skalkám 62, 106 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 20 Nd 198/2016-894. za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) PROTON, spol. s r. o., se sídlem Myslíkova 257/6, 120 00 Praha 2, IČ: 63488388, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno v rámci řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004. V tomto sporu se žalobkyně PROTON, spol. s r. o., žalobou domáhá toho, aby žalované bylo uloženo vydat žalobkyni 44 952 ks kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitenta TOMA, a. s. o jmenovité hodnotě každé akcie 1 000,- Kč, in eventum zaplatit žalobkyni 27 195 960,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 24 Cm 89/2004.
V odvolacím řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze v senátu 5 Cmo, složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudkyň JUDr. Vladislavy Riegrové a JUDr. Jany Sedlářové. V rámci odvolacího řízení vznesla žalovaná námitku podjatosti soudkyň Riegrové a Sedlářové, kterou zdůvodnila tvrzením, že soudkyně Riegrová rozhodovala v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cmo 119/2009, v němž prý po stránce skutkových a personálních okolností šlo o téměř shodnou věc s věcí posuzovanou v nynějším řízení, a soudkyně Sedlářová rozhodovala o téže věci jako samosoudkyně soudu prvního stupně v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 6. 2016 č. j. 20 Nd 198/2016-894 Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladislavy Riegrové a JUDr. Jany Sedlářové tak, že jmenované soudkyně nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 24 Cm 89/2004. Nejvyšší soud s odkazem na vyjádření obou soudkyň dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti obou výše jmenovaných soudkyň.
JUDr. Janě Sedlářové stěžovatelka dále vytýká, že vydala pokyn s žádostí o zrušení registrovaného předběžného opatření ohledně 48 214 kusů akcií, i když tímto předběžným opatřením bylo blokováno pouze 3 262 kusů těchto akcií. Výše jmenovaná soudkyně tak byla seznámena se shodnými skutkovými okolnostmi obou případů, což údajně vede k závěru o porušení zásady nestrannosti soudce, a to v neprospěch stěžovatelky, která je žalovanou v obou řízeních. Jednání této soudkyně považuje stěžovatelka za neprofesionální, které údajně ve svém důsledku znamená zneužití pravomoci úřední osoby.
Stěžovatelka uvádí, že dne 7. 6. 2011 podala k předsedovi Městského soudu v Praze JUDr. Janu Sváčkovi podnět k zahájení kárného řízení, které shledal místopředseda tohoto soudu nedůvodným s tím, že namítané porušení procesních práv je možné uplatnit prostřednictvím opravných prostředků či jiných procesních instrumentů.
Porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny shledává stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval všemi jejími námitkami a v tomto smyslu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 , ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 , ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 , resp. nález ze dne 26. 4. 2005 Pl. ÚS 11/04). Nejvyšší soud prý nepodrobil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou objektivnímu testu nepodjatosti obou soudkyň.
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2016, stěžovatelka namítla podjatost člena IV. senátu Ústavního soudu, soudce JUDr. Jaromíra Jirsy s tím, že JUDr. Jaromír Jirsa jako dřívější místopředseda Městského soudu v Praze neshledal postup JUDr. Sedlářové "nijak závadným". Stěžovatelka však s tímto hodnocením "dlouhodobě nesouhlasí".
sp. zn. IV. ÚS 3222/16 rozhodl, že soudce JUDr. Jaromír Jirsa není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3222/16
.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k pojednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce nelze odhlédnout ani od objektivního hlediska, představovaného tzv. zdáním nezávislosti soudce a jeho nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje existenci dostatečných záruk, vylučujících jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti (srovnej např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 , N 42/44 SbNU 533. resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2252/16 , dostupné na http://nalus.usoud,cz).
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí v konkrétní věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové intenzity, že i přes zákonem stanovenou povinnost objektivity vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci, účastníkům, případně jejich zástupcům, je proto třeba posoudit v konkrétním případě ze dvou, vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha vztahu a zda jde o vztah intenzivní (viz např. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 , N 98/23 SbNU 11).
Jak již konstatoval Nejvyšší soud, stěžovatelka nepředložila (a nečiní tak ani nyní, v projednávané ústavní stížnosti) žádné relevantní námitky, či tvrzení, z nichž by bylo možné usuzovat, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti obou výše jmenovaných soudkyň Vrchního soudu v Praze. Důvody, resp. spíše výhrady, které stěžovatelka spojuje s procesním postupem a rozhodováním obou soudkyň v jiných, skutkově obdobných věcech, v nichž byla či je stěžovatelka jednou ze stran sporu, nezavdávají možnost úspěšně dovodit závěr o podjatosti.
Ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů vylučuje, aby důvodem podjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v postupu v řízení v projednávané věci, nebo v rozhodování takového soudce (soudců) v jiných věcech, přičemž je zcela irelevantní, zda věci byly rozhodovány u téhož soudu či u soudu nižšího či vyššího stupně.
V námitkách stěžovatelky nelze nalézt jediný argument, který by zavdal alespoň pochybnosti o podjatosti jmenovaných soudkyň, resp. o vztahu těchto soudkyň k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Tvrzení stěžovatelky o podjatosti jmenovaných soudkyň nedokládají nic jiného, než pouze subjektivní pocit stěžovatelky o příčinách jejích procesních neúspěchů ve "skutkově shodných věcech".
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu