Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 21 Cdo 1647/2023-467, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 30 Co 416/2022-429 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2022 č. j. 22 C 243/2014-405, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského soudu v Brně, sídlem Rooseveltova 648/16, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. V posuzované věci byl předsedou Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromírem Pořízkem vydán dne 22. 12. 2008 pod č. Spr. 3321/2008 rozvrh práce pro rok 2009, v důsledku něhož došlo k přeložení stěžovatele z místa výkonu práce v Brně na pobočku krajského soudu v Jihlavě. O neplatnosti přeložení stěžovatele rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 49 C 12/2009-179, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2013.
3. Z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 31. 7. 2014 domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to (původně) ve výši 4 048 712 Kč. Podáním ze dne 11. 7. 2016 stěžovatel změnil žalobu a nově se domáhal částky 587 959,02 Kč z titulu náhrady majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za vykonané cesty osobním vozidlem z Brna do Jihlavy v období od 9. 2. 2009 do 1. 3. 2013.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2017 č. j. 22 C 243/2016-216, bylo řízení pro zpětvzetí žaloby částečně zastaveno co do částky ve výši 4 000 000 Kč, přičemž ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 529/2017-245 byl zamítavý rozsudek obvodního soudu pouze částečně změněn (stěžovateli soud vyhověl v částce ve výši 5 832 Kč). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273 odmítl dovolání co do částky 5 832 Kč (výrok I.), zrušil jak rozsudek městského soudu, tak i obvodního soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o náhradě škody ve výši 582 127,02 Kč (výrok II.) a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání se závěrem, že soudy měly na věc aplikovat příslušné pracovněprávní předpisy, jelikož jde o spor vyplývající z pracovního vztahu soudce.
5. Obvodní soud následně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady státu i vedlejší účastnici (výroky II. a III.). Dospěl k závěru, že za protiprávní jednání vedlejší účastnice (zaměstnavatele stěžovatele) lze považovat jeho přidělení na jihlavskou pobočku krajského soudu pouze rozvrhem práce pro rok 2009. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby byla důvodně vznesená námitka promlčení nároku, kterou soud neshledal v rozporu s dobrými mravy. Škoda stěžovateli vznikala průběžně, vždy po vykonání jednotlivých cest. Nárok byl tudíž dne 11. 7. 2016 uplatněn opožděně.
6. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v části výroku I. a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 9 630 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl znovu o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dovodil příčinnou souvislost mezi škodou spočívající v nákladech na dopravu stěžovatele a přeložením stěžovatele na základě rozvrhu práce nejen v roce 2009, ale i v následujících letech. Náklady na dopravu uplatněné žalobou dne 31. 7. 2014 v době od 30. 7. 2012 do 1. 3. 2013 proto podle soudu promlčené nejsou a je třeba přiznat stěžovateli jejich náhradu. Námitku promlčení nároku stěžovatele soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, obecnými principy spravedlnosti a poctivosti (viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatel podle závěru soudu promlčení nároku zavinil, jelikož mu nic nebránilo uplatnit nárok na náhradu škody včas. Jako irelevantní soud označil námitku stěžovatele o průtazích v řízení, neboť ani případné průtahy soudního řízení neměly vliv na to, že měl a mohl svůj nárok uplatnit včas.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V části, v níž dovolání směřovalo proti měnícímu výroku I. rozsudku městského soudu jej shledal subjektivně nepřípustné; nepřípustným shledal Nejvyšší soud též dovolání směřující proti nákladovému výroku městského soudu. Ve zbývající části dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ztotožnil se s tím, jak městský soud (v souladu s judikaturou) posoudil vznik škody, vědomost o osobě škůdce i otázku promlčení nároku stěžovatele.
8. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy v posuzovaném řízení dopouštěly řady pochybení, což vyústilo v nesprávný závěr o tom, že sám svým postupem zavinil promlčení nároku. Nesouhlasí zejména s tím, že vědomost o každém jednotlivém nároku (na náhradu škody) musel získat nejpozději ihned po vykonání každé cesty. Stěžovatel namítá, že v danou chvíli nemohl vědět o neplatnosti přeložení, vyslovené až rozsudkem Městského soudu v Brně dne 30. 5. 2013. Žádný ze soudů se nezabýval tím, že své nároky na cestovné uplatňoval bezúspěšně u svého zaměstnavatele (pozn.: podle přípisu předsedy krajského soudu nešlo o pracovní cesty, za které náleží náhrada). Nelze proto hovořit o nečinnosti stěžovatele, který naopak využíval všech v dané době dostupných možností k uplatnění svého nároku. Uvedené je nutné zohlednit tím spíše, že samy obecné soudy věc zprvu posuzovaly podle zákona č. 82/1998 Sb. Nemůže mu být proto kladeno k tíži údajně pozdní uplatnění práva.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje též se závěry obecných soudů o promlčení nároku, resp. tvrdí, že námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí, je v rozporu s dobrými mravy. K tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185); toto i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, ovšem vyjma těch částí, kterými napadá část výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl částečně změněn výrok I. napadeného rozsudku obvodního soudu - žalobě stěžovatele bylo vyhověno co do částky 9 360 Kč, a nijak proto nemůže porušovat jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu (obdobně viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 21/24 , bod 24); v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, s výjimkou části napadající část výroku I. rozsudku obvodního soudu, který změnil napadeným rozsudkem městský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. To se týká i nákladových výroků II. a III. napadeného rozsudku obvodního soudu, které byly "odklizeny" nákladovými výroky II. a III. napadeného rozsudku městského soudu, který znovu rozhodoval i o nákladech řízení před obvodním soudem. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy ve zbývající části přípustná.
12. Soudce zpravodaj v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Obvodní soud v reakci na výzvu Ústavního soudu pouze odkázal na obsah napadeného rozsudku. Obdobně i městský soud ve vyjádření převážně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména body 21 a 24) a pouze stručně doplnil, že stěžovatelem poukazovaná délka řízení (a další vytýkané vady v postupu soudů) neměla vliv na běh promlčecí lhůty ani na možnost včasného uplatnění nároku. Vedlejší účastnice řízení v zaslaném vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedla, že stěžovateli nebyla napadenými rozhodnutími obecných soudů způsobena žádná újma na jeho právech.
14. Nejvyšší soud v zaslaném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006, byl vysloven závěr, že nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Podle soudu proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o tom, že v době podání žaloby nebylo jasné, jakým postupem se měl domáhat svého nároku. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k tvrzením o nesprávném posouzení promlčení nároku stěžovatele a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jeho tvrzení neshledal opodstatněné, stejně jako to, že by ve věci byly dány výjimečné důvody umožňující nepřihlédnout k uplatněné námitce promlčení.
15. Stěžovatel v zaslané replice žádné nové skutečnosti ani námitky neuvedl. Pouze zopakoval svá dřívější tvrzení a přesvědčení, že jím podaná ústavní stížnost je po právu a důvodná.
16. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
17. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
18. Podstata ústavní stížnosti, a to i přes tvrzení stěžovatele o dalších pochybeních obecných soudů v posuzované věci, se z pohledu Ústavního soudu soustředí primárně na otázku, od kterého okamžiku počala plynout dvouletá promlčecí lhůta zakotvená v § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy při posuzování nároku stěžovatele vyplývajícího z pracovněprávního vztahu soudce přiměřeně vycházely (po objasnění Nejvyšším soudem) ze soukromoprávní úpravy občanského zákoníku a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
19. Judikatura, zejména Nejvyššího soudu, je v otázce počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku dlouhodobě konstantní. Pro posuzovanou věc je přitom podstatné, že pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodující předchozí konstatování protiprávnosti soudem. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích).
Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 či rozsudek ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 25 Cdo 2958/2007). Současně - jak konstatovaly též obecné soudy v posuzované věci - nelze z hlediska promlčení považovat nároky na náhradu škody vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky, k jejichž uplatnění začíná běžet promlčecí lhůta, jakmile se poškozený o vzniklých škodách dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 1974 sp. zn. 2 Cz 19/74 a další).
20. Pakliže obecné soudy dospěly v posuzované věci k závěru, že stěžovatel se dozvídal o škodě (nákladech na dopravu) postupně vždy s každou vykonanou jízdou z Brna do Jihlavy a zpět, nevybočuje tento jejich závěr z limitů ústavnosti. Právě naopak, úvahy obecných soudů plně odpovídají procesnímu postupu stěžovatele, který se již dne 12. 1. 2009 prostřednictvím žaloby dovolával deklaratorního prohlášení neplatnosti úkonu zaměstnavatele (změny rozvrhu práce). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30.
5. 2013 č. j. 49 C 12/2009-179, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2013, byla tato neplatnost konstatována. Pozice stěžovatele se přitom nijak neliší od jiných poškozených v soukromoprávních vztazích a obecné soudy v tomto postupovaly správně, v souladu se zákoníkem práce. Ústavní soud proto uzavírá, že postavení stěžovatele jako poškozeného se nijak neodvíjelo od následně přijatého rozhodnutí Městského soudu v Brně v roce 2013, jímž byla deklarována neplatnost změny rozvrhu práce ve vztahu ke stěžovateli.
Rozhodnutí obecných soudů proto Ústavní soud shledal ústavně konformními.
21. Pakliže stěžovatel neustále poukazuje na skutečnost, že obecné soudy jeho nárok nejprve posuzovaly podle zákona č. 82/1998 Sb. - tedy jako důsledek zrušení nezákonného rozhodnutí soudu - uvedený postup neměl podle závěrů Ústavního soudu žádný vliv na předchozí plynutí promlčecí lhůty. Jde pouze o důsledek samotné žaloby, ve které v úvodních bodech sice konstatuje, že šlo o neplatný úkon zaměstnavatele, avšak v navazujících bodech nečekaně hovoří o nezákonnosti rozhodnutí o přeložení či o zrušení nezákonného rozhodnutí o přeložení (srov. zejména tvrzení stěžovatele na č. l. 2 a 4 spisu). Stěžovatel tato tvrzení uplatňoval přesto, že již od počátku musel mít minimálně pochybnosti o správnosti právní kvalifikace nároku (srov. též závěrečný obsah sdělení Ministerstva spravedlnosti založeného na č. l. 8 spisu).
22. Z pohledu následujícího vývoje judikatury je možné dát stěžovateli za pravdu, že jde-li o interní účinky rozvrhu práce, jejich vliv na místo výkonu práce soudce a jeho agendu je vnímán jako nejasný (srov. k tomu závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022 č. j. 6 As 22/2022). To však nic nemění na tom, že rozhodnutí soudů v této věci bylo plně konzistentní a nijak překvapivé s výklady a postupy zvolenými samotným stěžovatelem a promlčení práva je pak jejich pouhým důsledkem. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro aplikaci výjimky, konstatované například v nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21
. Stěžovatel totiž měl v posuzované věci od samého počátku vědomost o správném právním výkladu svého nároku, přijatém později i obecnými soudy (neplatnost rozvrhu práce pro rok 2009 ve vztahu k přeložení stěžovatele, nikoliv nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci).
23. Stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak i v průběhu celého řízení před obecnými soudy tvrdí, že námitka promlčení učiněná vedlejší účastnicí byla v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vznesení námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, jelikož promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04
(N 171/38 SbNU 367)]. Oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy je v zásadě vyhrazeno obecným soudům - k výjimkám, srov. například nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15
(N 212/83 SbNU 369) či nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III ÚS 2552/18 (N 125/100 SbNU 378). O takový případ však nyní nejde.
24. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá žádná okolnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení došlo k porušení dobrých mravů vedlejší účastnicí. Obecné soudy při rozhodování dostatečně a srozumitelně odůvodnily, proč uplatněnou námitku promlčení neshledaly v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. blíže zejména body 23 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu a str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodnutí obecných soudů proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud rovněž připomíná, že stát v posuzované věci nijak stěžovateli v uplatnění nároku nebránil. V ústavní stížnosti zdůrazňovaný nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14
(N 198/83 SbNU 185) není ve věci relevantní (věc se týkala protiústavní regulace nájemného, tedy situaci, kdy stát protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil a následně udržoval). Nelze proto než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
25. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu